Adventní doba

Adventní doba

Otec Tomas van Zavrel pro Vás připravil denní zamyšlení již od 5. prosince, i když Svatý rok začíná 24. prosince navečer.

•  

  1. adventní týden od 5. 12. a 2. adventní týden

  Čtvrtek 5. 12. 2024

  „V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: "Pevné město máme k spáse, (Pán) je opatřil hradbami a valem. Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město; poníží ho až k zemi, do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých." (Iz 26, 1-6)

  Slavný den naší naděje, kdy Hospodin Bůh zvítězí nad hříchem a nespravedlností. Nový Jeruzalém, Boží město, je naším bezpečným útočištěm, naší záchranou. Všichni jsou zváni, avšak vpuštěni budou jen spravedliví a věrní; jinými slovy ti, kdo byli Ježíšem ospravedlněni pro svou věrnost. „"Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7, 21) Nestačí žít své křesťanství podle litery nebo jen tak na oko. Skutečnou naději projevuje ten, který doufá v Hospodina, který postavil svůj život na Jeho skále a putoval do nebeského domova. "Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil" (Lk 1,52). Do které skupiny bych chtěl patřit v tomto světě? Pokora je ctností, kterou se učíme hledáním Boží vůle. Pokorný člověk si tváří v tvář Boží velebnosti uvědomuje, že často hřeší, myšlením, slovy i skutky a nekoná co má konat…čím více si to uvědomuje, tím větší je jeho naděje.

  Pátek 6. 12. 2024

  „Toto praví Hospodin, Pán: "Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posměvač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého." Proto Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: "Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova Svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení." (Iz 29, 17-24)

  Boží lid je duchovně slepý a hluchý. Spoléhá na sebe a uctívá Hospodina jen ústy, pokud vůbec. Naší velkou nadějí je, že to Bůh s námi nikdy nevzdá. Věří nám navzdory našemu odporu a vzdorovitosti. „Zapřeme-li Ho, i On nás zapře. Jsme-li nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2 Tim 2, 12-13) Jeho vůle je naše obrácení a následné spasení. Proto nebeský Otec poslal svého jednorozeného Syna, aby nás svým narozením, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním vykoupil z otroctví hříchu a připravil na přijetí spásy. „Věříte, že mám takovou moc? (…) Ať se vám stane, jak věříte." (Mt 9, 29) Boží spravedlnost a milosrdenství jsou jakoby dvě chlopně Božského srdce: Bůh nám nedává to, co si zasloužíme. Vždy nabízí světlo těm, kdo mají připravené lampy. Na nenapravitelných dopouští následky jejich chování, nikoli jako pomstu, nýbrž podle jejich svobodné vůle, která se nechce ztotožnit s Jeho vůlí. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

  Sobota 7. 12. 2024

  „Toto praví Hospodin, Svatý Izraelův: "Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči uvidí tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: 'Toto je cesta, jděte po ní!' Bůh dá déšť tvému semeni, jímž oseješ půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát větší jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil." (Iz 30, 19-26)

  „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ (Mt 9, 36) Naší nadějí je, že Božské srdce pro nás bije a čeká, až k Němu ve svobodě začneme volat, aby nám mohl odpovědět. Dá nám učitele, ale poznáme ho? Dá nám pokyny, ale uslyšíme je? Ukáže nám cestu, ale budeme jí chtít jít? Boží odpověď slibuje plodnost a hojnost, ale bude se líbit naším představám? Boží odpověď neslibuje konec trápení. Budeme tedy ochotni ji i tak přijmout? Nebeský Otec do nás vkládá velkou naději a prokazuje nám obrovskou důvěru tím, že s námi počítá. „Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň."“ (Mt 9,35) Jsme připraveni? „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (Lk 12,48) 

  2. adventní neděle 8. 12. 2024

  „Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná! Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa." Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: "Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede." (Iz 40, 1-11)

  Často si člověk musí sáhnout na dno, než se znovu může odrazit. V temnotách dna svého srdce vidíme svou křehkost, slabost a bezmoc. Plujeme jakoby ve vzduchoprázdnu. A najednou je tu dno, od kterého se můžeme odrazit a vyrazit vstříc světlu. Je to mnohdy prorocké slovo uprostřed trvajícího zmatku, vidina Boží blízkosti, která vrací naději. Bůh byl vždy s námi, protože je věrný a trpělivý: „U Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.“ (2Pt 3,8) Něžným hlasem mluvil do našeho srdce, ale my jsme nebyli schopni slyšet, reagovat na jeho podněty. Nyní však nastal čas, kdy přichází nová naděje, kdy vnímáme Boží útěchu. Skutečná útěcha je, když přiznáme svou realitu a jsme plně přijímáni nebeským Otcem jako Jeho milované děti, protože Ježíš na kříži již odčinil vše potřebné. Slyšíme posla, který vyzývá na poušti k přípravě našich srdcí na Toho, který přichází s mocí, u sebe má svou mzdu a před sebou svůj zisk. (Iz 40,10)

  Pondělí 9. 12. 2024 - slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu

  „Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých." (Gn 3,9-15.20)

  Ten, který Mojžíšovi odhalil své jméno „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14), se ptá Adama: „Kde jsi?“. Není většího rozdílu: Ten, který je stejný včera i dnes i navěky (Žid 13,8) a ten, který (sebe) hledá a často ani neví, kde je či kam až zabloudil. Velká naděje spočívá v tom, že Vševědoucí a Vševidoucí neodsuzuje, nýbrž dává příležitost k návratu, k obrácení. Přetéká láskou a přitahuje k sobě. Drama hříchu snad ani tolik nespočívá ve chvilkové neposlušnosti. Tu Všemohoucí dokáže proměnit. Drama hříchu tkví v umíněném zapírání, v chytráckém vyhýbání se a v zatvrzelém sebeospravedlňování, když sám hřích a jeho následky jsou nabíledni. Chození ve světle (1. Jan 1,7) je tedy paradoxem: kráčíme v důstojnosti vyvolených Božích dětí, a zároveň v plném světle našich hříchů, naší vnitřní bídy. Avšak jako Boží děti vykoupené Ježíšem Kristem (Ef 1,3-6.11-12) přiznáváme – oproti Adamovi – svou odpovědnost, přijímáme důsledky našich provinění a nakonec postoj Panny Marie, nové Evy: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova.“ (Lk 1,38)

  Úterý 10. 12. 2024

  „Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa." Hlas praví: "Volej!" Řekl jsem: "Co mám volat?" Každé tělo je tráva a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschne tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky. Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!" Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede." (Iz 40,1-11)

  Naděje pokřtěného je, že má oporu v Hospodinu a není nikdy sám. V jakékoli životní situaci se může těšit z bezpečí Boží přítomnosti (Mk 4, 35nn). Navíc Bůh posílá své posly v nejrůznějších podobách. Varují nás jako prorok Izajáš vhod či nevhod, ale také ohlašují příchod Boží v moci a slávě. Dokonce připravují i samotnou cestu Páně, protože my jsme na to příliš slabí. Naše pozemské bytí je oproti věčnému Božímu slovu pomíjivé. Jsme křehcí jako tráva, která uschne, a naše chvilky slávy se podobají polnímu květu, který záhy opadá. Velkolepé přípravy se mají odehrávat v té nejniternější a nejhlubší části lidské bytosti – v našem srdci. Je zcela na nás dát se k dispozici a dovolit, aby vše mohlo probíhat. Nadějeplnou radostnou zvěst nelze minout, neboť je slyšet odevšad; a navíc Pán přispěchá vstříc každému, kdo Jej volá, aby ho vzal do svého náručí a přivedl domů. Kdo má uši, slyš.

  Středa 11. 12. 2024

  "Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?" - praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo. Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: "Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?" Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy." (Iz 40,25-31)

  Člověk je kvůli své padlé přirozenosti slabý tvor. Dlouhodobě úmorně pracujeme, často bez hodnotného výsledku, a děláme si starosti. Ve shonu života nenalézáme odpočinek. A i když ho nalezneme, je buď prchlivý, nebo nenaplní naši bezednou studnu únavy. Tváří v tvář své bezmoci můžeme pochybovat o Božím zájmu o nás. Je to stav beznaděje, na kterou Ježíš odpovídá slovy: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Nejde o chvilkový odpočinek, ale o celoživotní formační duchovní obnovu, při které se učíme, které jho nést a jak ho nést: nikoliv z vlastní síly, ale s tichým (naslouchajícím) a pokorným (odevzdaným) srdcem. Vnitřní odpočinek a vnější síla se pak dostaví. Každou neděli opakujeme, že věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Je to veliká křesťanská naděje, že máme tuto víru, která nám dodává sil a nadnáší nás, podobně jako křídla nadnáší orly. Neúnavně běžíme závod pro věnec nepomíjitelný (1Kor 9,24); neumdléváme, neboť zvítězíme.

  Čtvrtek 12. 12. 2024

  „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: "Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu" - praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Rozmlátíš hory a rozdrtíš je, pahorky obrátíš v plevy. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele. Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já, Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.“ (Iz 41,13-20)

  Někdy si tváří v tvář událostí v tomto světě nebo v našem osobním životě můžeme připadat jako Izrael, který se zdá být tak bezvýznamný ve srovnání s jeho mocnými dobyvateli. Ale je to sebeklam, protože síla je na straně Božího lidu. Vykupitele nepotřebují mocní tohoto světa, kteří spoléhají na své skutečné či pomyslné zbraně, na svou moc a sílu. Vykupitele potřebuje právě červíček Jakobův, který je sice malý a nicotný, ale je Bohem milovaný pro něho samého, je v bezpečí, protože je Hospodinův. Vykupitel v hebrejském rodinnému právu byl ručitelem postiženého; vykupuje ho z jeho bezpráví a vrací mu důstojnost. Pro červíčka Jákobova se blýská na lepší časy: Izrael opouští své vyhnanství a vrací se do své vlasti symbolizovanou hojností vody, které je v Izraeli nedostatek. Tak jako Izraelitům sužovaným dlouhým vyhnanstvím říká Pán i nám, abychom se už neohlíželi zpět, ale hleděli dopředu a byli plní naděje, co si Bůh pro nás připravil.

  Pátek 13. 12. 2024

  „Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‚Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25,1-13)

  Rčení sv. Jana „Kristus je, Kristus byl a Kristus přichází“ (Zj 1,4) vyjadřuje něco, čemu říkáme eschatologické napětí (už, ale ještě ne) a spočívá v tom, že na jedné straně nebeské království již nastalo, na druhé straně je stále v očekávání. Dnešní podobenství spojuje oba póly. Chce nám říci, že nestačí se obrátit, přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele a nechat se pokřtít (jako pošetilé panny). Je třeba následně podle přijatého žít a vykročit na náročnou cestu učedníka plnou radikálních rozhodnutí (moudré panny). Cesta učedníka s sebou navíc přináší neustálou obnovu a prohlubování změny smýšlení i životního postoje. Žijeme s vděčností, a zároveň také v bdělosti, neboť naše nová cesta je běh na dlouhou trať. Naše očekávání není pasivně nezávazné, že si mezitím zvládnu ještě obstarat spoustu věcí kolem, ale aktivně formační. Pán sice přichází; zároveň nás tady a teď učí, směřuje, chrání, zachraňuje…pokud Mu dáme prostor. Pak si můžeme dovolit i „dát dvacet“.

  Sobota 14. 12. 2024

  „Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!“ (Sir 48,1-4.9-11)

  Naději čerpáme z Boha i z lidí, které Bůh posílá. Může se nám zdát, že se s takovými velikány nemůžeme vůbec srovnávat; že jsou tzv. jiná liga. O jednom z takových starozákonních velikánů je dnes řeč. Je to prorok Eliáš – jedna z osobností Starého zákona, na které se v knize Sirachovec pěje „Chvála otců“. Byli to nejen muži pravdy, milosrdenství a spravedlnosti, nýbrž i modlitby, slova a činu. Právě pro tyto kvality jsou nám vzorem až dodnes. Žili tím, co kázali; nikoli z vlastní moudrosti, ale z Božího vnuknutí. Chceme-li nést hojné ovoce jako tito velikáni, nesmíme zapomenout kým jsme: naroubovanými ratolestmi, které žijí z mízy vinného kmene jménem Ježíš. Bůh ořezává nás (ratolesti), abychom nesli hojné ovoce. Bez Něho nemůžeme činit nic (Jn 15, 4-5). Z této skutečnosti můžeme čerpat bezmeznou naději, neboť nezáleží na našich osobních schopnostech, ale na naší odevzdanosti do Boží vůle. Pak se staneme v Božích očích podobnými velikány a bude platit i o nás: „Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!“ (Sir 48,11)

   

•  

  3. adventní týden

  3. adventní neděle 15. 12. 2024

  „Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto. Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít své setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.“ (Iz 61,1-2a.10-11)

  Jaká naděje tryská z tohoto textu! Duch sv. je i nad námi, protože jsme Jím byli pomazáni při svátosti křtu a biřmování. Bůh s námi počítá, jakkoliv jsme slabí a neschopní. Má pro nás připravenou vhodnou službu, ve které můžeme pod Jeho vedením zrát a nechat zrát i druhé. Naše pomazání nebylo totiž samoúčelné. Mělo nás posílit v našem povolání být poutníky naděje. Nemusím nikoho přesvědčovat, ale prostě a jednoduše přicházet jako svědek, abych svědčil o světle a všichni uvěřili skrze mě (Jn 1,6). Jak máme svědčit? Stále se radovat, žít modlitbou, za všech okolností děkovat Bohu, nezhášet oheň Ducha, nepodceňovat dar promlouvání z vnuknutí, žít v pravdě, tj. uchovávat ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána (1 Sol 5,16-24). Duch nás pak už uschopní a zmocní „obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 60,2). Můžeme se na Něj spolehnout, že nás uschopní zmocní ke službě způsobem a intenzitou, jakou bude potřeba.

  Pondělí 16. 12. 2024

  „Když Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok: "Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podél řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království." Dále pronesl: "Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele."“ (Nm 24,2-7.15-17a)

  Bileám byl Božím prorokem, který svou ctižádostí propadl chamtivosti (2 Pt 2,15) a stal se věhlasným svým věštěním a čáry. Byl najat moábským králem Balákem, aby zlořečil Izraeli. Bileám na jedné straně uznává Hospodinovu svrchovanost a radí se s Ním, ale na straně druhé se snaží prosadit svou vůli s Hospodinovým požehnáním. Může totiž získat objemné bohatství, když bude zlořečit Izraeli. Bileám váhá, protože v hloubi duše zná Boží vůli, která mu je opakovaně zjevena anděly. Je to příběh o tom, jak Bůh respektuje lidskou svobodu, i když je zneužívána proti Jeho záměrům. Bileámův příběh nekončí dobře. Setrvá na svém scestí. Je to však také příběh o tom, jak Bůh i takového člověka doprovází, otevírá mu vnitřní zrak a umožňuje mu hledět pravdě do očí. Ba dokonce si takového prospěcháře neostýchá použít k prorokování slávy Jakuba-Izraele, která se definitivně naplnila v Ježíši Kristu. Ježíš sám je tou hvězdou, On je tím králem se žezlem v ruce. Od počátku dějin spásy Bůh vkládal a vkládá do každého člověka bezmeznou naději. Jak je to s naší nadějí, kterou vkládáme v Boha?

  Úterý 17. 12. 2024

  „Toto praví Hospodin: "Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu. Tehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. Až z končin za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného lidu. Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý." Budou hledat útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.“ (Sof 3,1-2.9-13)

  Sofoniáš žije v době, kdy ve společnosti převládá nepravost, korupce a nespravedlnost. Jeho proroctví přináší nejen Boží soud, ale také příslib naděje. Ta přichází díky věrnému zbytku Izraele, který Hospodina neopustil a nepřizpůsobil se móresům doby. Zato vládnoucí vrstva lidu, která měla být vzorem pro celý národ, opakovaně ignorovala nespočet Božích varování. Velkou nadějí však je, že Hospodinův soud určitě zasáhne a očistí rty národům, tj. přinese odpuštění a smíření, aby se Jeho lid mohl navrátit k Boží chvále ve vzájemné svornosti. Jeho soud spočívá v milosrdenství pro ty, kdo sami sebe odsoudili a v tvrdou spravedlnost pro ty, kdo se sami neodsoudili a setrvali ve své nepravosti. A tak se stane, že rádoby spravedliví tohoto světa („Ano, pane, ale nešel“), kteří neuvěřili Hospodinu, dojdou k odsouzení. Zatímco nespravedliví („Mně se nechce, ale potom toho litoval, a přece šel“), kteří prozřeli a přiznali své přehmaty, je předchází do Božího království (Mt 21,28-32).

  Středa 18. 12. 2024

  „"Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil." Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který utvořil zemi a ji učinil, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, stvořil ji k obývání: "Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk." Řeknou: "Jen v Hospodinu je vítězství a síla." S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.“ (Iz 45,6b-8.18.21b-25)

  Prorok Izajáš se tímto krásným hymnem obrací na perského krále Kýra, který byl Bohem vyvolený, aby po invazi perských vojsk do Babylónu osvobodil Boží lid z vyhnanství a dal mu vrátit se domů obnovit Jeruzalém (Iz 44,28; 48,20). Prorok králi představuje Hospodina, svého Boha, jako jedinečného, mocného a vše převyšujícího. Jako Stvořitele nebe i země, který dává život a všemu živému smysl a směr, aby spasil celý svět. Jak představuji lidem Hospodina, svého Boha, já?

  Možná se ve své mysli ještě nacházím o několik kapitol dříve (Iz 40,25-31), kdy Boží lid žije v nesvobodě v Babylonii, bez vyhlídek na návrat do zaslíbené Země. O to více pak potřebujeme slyšet „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný“ a „Obraťte se ke mně a dejte se spasit“. Ztracená nebo chybějící naděje se buduje pomalu, krůček za krůčkem, až dojde k přesvědčení „Jen v Hospodinu je vítězství a síla“! Vidět důkaz Hospodinova vítězství v tom, že „slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst“ (Lk 7,22), je známka žité naděje.

  Čtvrtek 19. 12. 2024

  „Raduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala - praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města. Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? - praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji - praví Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj - praví Hospodin, který tě miluje.“ (Iz 54,1-10)

  Ve starověkém Izraeli prožívala neplodná žena hanbu, protože jí Hospodin nepožehnal potomstvem důležitým pro budoucnost rodiny. Prorok Izajáš vyzývá k velké radosti, neboť vyprahlost (neplodnost) bude proměna v hojnost. Bůh dává novou naději příslibem plodnosti zejména těm, kdo prožívají náročné období. Je však potřeba se na tu přislíbenou hojnost připravit, udělat místo (zvětšit a zpevnit prostor svého stanu). Prorok volá i do naší doby, kdy se jako křesťané můžeme cítit osamělí ve světě plného jiného smýšlení. Nemáme svěsit hlavu, ale s nadějí hledět vpřed. Bůh zahladí bolestné vzpomínky na minulost, vysvobodí tě z tvého ponížení, vrátí ti důstojnost Božího dítěte. Ač nerad, dopouští Bůh nakrátko zkoušky, možná proto, že jsme se od Něho odklonili nebo proto, že jsme si dopřáli od Něho pauzu. Nikdy však neuvede do pokušení, ale zbaví nás všeho zlého. Znamením Boží smlouvy a Jeho věčné lásky k nám je duha odkazující na dny Noemovy. Bůh nás nikdy nespustí z očí.

  Pátek 20. 12. 2024

  „Tak praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost." Blaze člověku, který dělá toto, blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto: Zachovává sobotu bez znesvěcení, zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého. Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu: "Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!" "Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy." Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví: "Více jich ještě připojím k těm, kteří jsou již shromážděni.“ (Iz 56,1-3a.6-8)

  Hospodin oznamuje naplnění naděje Izraele: spása se blíží. To platí i dnes. Buďme připraveni a žijme ve světle Božích dětí. Jsme vybízeni, abychom ještě intenzivněji hledali Boží království a Jeho spravedlnost (srov. Mt 6,33), neboť ty nás vedou k blaženosti. Do naděje na spásu Bůh zahrnul i jinověrce, kteří k vyvolenému národu nepatří. Boží milosrdenství tedy není omezeno pouze na Izraelity: boří všechny hradební zdi, které člověk (mnohdy ve jménu Boha) staví. Měřítkem je věrnost Boží smlouvě, nikoli naše národnost. Buďme vděční, že máme otevřenou cestu k Bohu i my. Bůh od nás nevyžaduje zásluhy. Chce, abychom po Něm viditelně toužili, posvěcovali Jeho jméno, vyhlíželi Jeho království (světit Boží den) a hledali Jeho vůli (srov. Mt 6, 9-10). Kdo se o to snaží, dostává podíl na vnitrobožském životě. Bůh nás přitahuje k sobě na svou svatou horu, kde sám přebývá; přijímá naše dary a dává nám zakusit radost ve svém domě modlitby. Tři mágové, staroperští kněží, se již vydali na nebezpečnou, dalekou cestu za hvězdou, aby se poklonili nově narozenému Spasiteli...i ty Pán povolal ke spáse.

  Sobota 21. 12. 2024

  „Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích. Můj miláček se podobá gazele nebo kolouchu laně. Hle - už stojí za naší zdí, dívá se okny, nahlíží mřížovím. Můj miláček se ujímá slova a říká mi: "Vstaň, moje milá, moje krásko, a pojď! Hle, už zima přešla, déšť přestal a pominul. Květy se objevily na zemi, přišel čas ke zpěvu, vrkání hrdličky je slyšet po kraji. Zrají plody fíkovníku, poupata révy voní. Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko, pojď! Moje holubičko ve skalním úkrytu, v dutině srázu, ukaž mi svoji tvář, ať slyším tvůj hlas, vždyť tvůj hlas je líbezný a půvabná je tvoje tvář.“ (Pís 2,8-14)

  Naše víra spočívá v niterním, intimním vztahu s Bohem, který se navenek projevuje láskou, intimitou a náklonností vůči našim bližním (srov. Mt 22,36-40). Píseň písní je nádherná biblická poezie o tajemství vzájemného hledání a nalézání; intimního setkání plného úžasu a obdivu. Bůh nám dovoluje v našich modlitbách používat i vášnivého jazyka viz například modlitby mystiků jako Jan od Kříže, Ignác z Loyoly nebo Terezie z Avily.

  V Písni písní je zachyceno intimnín setkání v judských horách mezi těhotnými ženami, Marií a Alžbětou, a jejich dítky v lůnech, Ježíšem a Janem Křtitelem. Ježíš, ohlašuje ústy své matky Marie velikou naději: zimu (v Izraeli obdobím dešťů) vystřídalo jaro, čas nového, pučícího života. Všechno se proměňuje a je načase probudit Boží lásku v nás. Hlas Marie stačí k tomu, aby vyvolal reakci vděčnosti, radosti a souznění Alžběty s Janem. Jan představuje každého z nás, kterého Ježíš volá: Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko, pojď!

   

•  

  4. adventní týden

  4. adventní neděle 22. 12. 2024

  „Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten." (…) Nátan odpověděl králi: Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.".“ (2 Sam 7,1--16)

  V době, kdy žijeme ve všeobecné spokojenosti, zajištěnosti a blahobytu, máme podobně jako král David čas a prostor chtít něco udělat pro Boha. David byl ve svém záměru docela upřímný, ale nepochopil Boží úradky. Sám Hospodin mu postavil dům, který daleko přesahoval jeho představy. Stejně tak učinil Bůh svůj příbytek mezi lidmi i nám. Stala se jím Panna Maria při archandělově zvěstování (Lk 1,26-38). Ona pak pěje slavný chvalozpěv.

  Přijmeme-li, co Bůh po celé dějiny spásy pro nás udělal a ještě hodlá udělat, pochopíme, že předtím, než nám dovolí mu stavět přepychové kamenné příbytky odkazující na Jeho velebnost a krásu, si touží udělat příbytek v nás. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jn 13, 23). Přece víme, že sami jsme se křtem stali Božími chrámy a že v nás přebývá Boží Duch! Neboť Boží chrám je svatý a my sami jsme jeho chrámem. (1 Kor 3,16–17) Pokud bychom zapomněli, vzpomeňme na Mariinu odpověď: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1, 38)

  Pondělí 23. 12. 2024

  „Toto praví Pán Bůh: "Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let. Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“ (Mal 3,1-4.23-24)

  Posel, o kterém prorok Malachiáš mluví, je tradičně považován za Eliáše, jehož návrat Izrael očekával. Poté, co Petr, Jakub a Jan viděli Ježíše rozmlouvat s Mojžíšem a Eliášem na Hoře Proměnění (Mt 17, 1-9) jim naznačil, že právě Jan Křtitel přichází v duchu a moci Eliášově (Mt 17,11) připravit cestu pro příchod Mesiáše. Jan Křtitel pokračuje tam, kde Malachiáš, poslední z proroků, skončil: obrací srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravuje Pánu lid pohotový (Lk 1, 17). Janovi byla svěřena mocná služba povzbuzení a probuzení lidí. I v každém z nás pokřtěných je kus této služby. Naše role se neomezuje jen na to se znovu otevřít skutečnosti Parusie (poslední příchod Páně), tj. že se necháme očistit a vytříbit jako zlato a stříbro v ohni. Bůh do nás vkládá svou naději, neboť jako Jan jsme i my povoláni k tomu, abychom připravovali srdce lidí kolem nás na příchod Spasitele. Vždyť ruka Páně je s námi, když žijeme v milosti posvěcující a pomáhající.

  Úterý 24. 12. 2024

  „Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten." Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!" Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“ (2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16)

  Dnes se znovu zastavíme u jednoho z nejdůležitějších příběhů Starého zákona. Text začíná tím, že se David usadil. Po letech vnitřních i vnějších bojů, při kterých David věrně sloužil Hospodinu a hledal Jeho vůli, nastalo období pokoje. Nyní, v období blahobytu a pokoje, jakoby ztrácel pokoru. Davidovo spočinutí mu dává zapomenout kým je a kým je Bůh. Hospodin nám velice důrazně připomíná, že On je Spasitel a původcem dobra, které nás potkalo; že On nás povolal a On nás vedl náročnými obdobími našeho života. Bůh slibuje Davidovi královskou dynastii nikoli na nějakou omezenou dobu, ale navěky (2Sam 7,13). Jedná se o bezpodmínečný slib (2Sam 14-15), který též zahrnuje naši spoluodpovědnost za jeho dodržení. Důsledky odklonu Božího lidu od Jeho příslibu (rozdělení království, deportace do exilu, nadvlády cizích mocností) neumenšují platnost slibu ani Boží lásky. Po dobu 400 let nebyl na izraelském trůnu žádný syn Davidův. Navzdory všemu lidskému chování a nepravosti se Boží příslib uskutečňuje. Je naplněn na Ježíšovi zvaném Syn Davidův – Mesiáš. Boží věrnost je naší nadějí.