Vánoční doba
Vánoční doba
-
Boží hod vánoční - 3. ledna
Středa 25. 12. 2024 - slavnost Narození Páně - Boží hod vánoční
Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: "Bůh tvůj kraluje!" Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!" (Iz 52, 7-10)
Jásejte, jeruzalémské trosky. Cítím se osloven, nebo se Izaiáš snaží oslovit jiné? Když o někom říkáme, že vypadá jako troska, je to někdo, který je na dně, kterému se život rozpadá nebo rozpadl. Je to někdo, kdo tomuto dramatu stojí tváří v tvář ve stavu bezmoci až zoufalství; někdo, kdo nemá co ztratit, protože o vše přišel. Troskou můžeme být v očích tohoto světa, ale mnozí jsme v té či oné oblasti svého života troskou, kterou před očima svého okolí skrýváme. Jsou to oblasti, ve kterých jsme v minulosti ztroskotali, ve kterých cítíme hlubokou bezmoc, které dlouhodobě nejsme schopni vlastními silami prolomit. Jsou to oblasti, kterými niterně trpíme, dokud je v sobě nepohřbíme. Může se jednat o narušené nebo nenapravitelné vztahy v našem životě; o závislosti a neřesti, kterými léta trpíme; o strachy a nejistoty, které ochromují náš život; o ztráty nebo nepřijetí, které v sobě nedokážeme zpracovat apod. Skrývání těchto věcí i jejich neblahých následků pro náš život stojí hodně úsilí. Do těchto temnot přichází posel, který přináší nadějeplnou zvěst o pokoji a záchraně. Bůh se vrací v celé své síle. Jsme ochotni přijmout toto světlo a nechat prozářit i ty nejtemnější kouty našeho nitra, aby i tam mohly přijít uzdravení, obrácení a spása? Dovolíme Hospodinu, aby se na nás oslavil před očima všech národů, aby všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha?
Čtvrtek 26. 12. 2024 - svátek sv. Štěpána, prvomučedníka
„Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha Svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.“ (Sk 6,8-10; 7,54-60)
Sv. Štěpán je velmi nadějeplná a inspirující osobnost. Být plný milosti a síly, konat velké divy a znamení je zaslíbení, které patří každému z nás (Jn 14,12-14). Na něm se naplňují i tato Ježíšova slova: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ (Lk 12,48). Ke cti sv. Štěpána, bychom si dnes mohli přečíst celou jeho řeč, která je v mešních čteních vynechána. Připomíná kontinuitu dějin spásy, které Ježíš dovršil. Zve do svobody Božích dětí i ty, kteří se úzkostlivě drží Zákona, jehož Ježíš Kristus je dovršením a naplněním (Mt 5,17). Štěpánova řeč je pro zákoníky nesnesitelná a pobuřuje je. Boží pravda v nich vzbuzuje pohoršení a zlobu. Štěpán to vše vnímá, ale nevyvádí ho to z míry, neboť je plný Ducha svatého. Duch ho uschopňuje se soustředit na Ježíše, zůstat v Boží přítomnosti a nespouštět cíl své cesty z očí. Právě to mu dává viditelný pokoj v podobě tváře anděla (Sk 6,15), sílu odpouštět a přimlouvat se za své pronásledovatele.
Pátek 27. 12. 2024 - svátek sv. Jana, apoštola a evangelisty
„Milovaní! O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.“ (1 Jan 1,1-4)
Když jdeme hlásat Evangelium, neboli evangelizovat, neočekává se, že půjdeme někoho přesvědčovat. Naopak – chceme jen vydávat svědectví slovem i životem o Slově a Životu, jež jsme poznali. Autentická evangelizace znamená bez obav a co nejpravdivěji žít to, kým jsme se díky Ježíši stali, a nestydět se vyprávět o tom, co jsme na vlastní kůži zakusili s Bohem a s Církví s vědomím, že se „budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova“ (2 Kor 12,9). Evangelizace je sdílení s ostatními o tom, čím nás Bůh obdaroval. V neposlední řadě je evangelizace o radosti, kterou nám náš vztah s Ježíšem dělá, a o naší touze, aby naše radost byla úplná. Sdílená radost o Bohu je nesčetněkrát větší než dvojnásobná radost. Právě společenství věřících v Kristu Ježíši naplňuje tuto Boží radost vrchovatě: autor vypráví své svědectví (co slyšel, co viděl, čeho se dotkl) v naději, že příjemci budou sdílet společenství s ním a nakonec s Otcem i Synem.
Sobota 28. 12. 2024 - svátek sv. Mláďátek, mučedníků
„Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ (1 Jan 1,5-2,2)
Tentokrát jsme Písmem konfrontováni s tématem opravdovosti našeho žitého křesťanství. Základní otázka zní: Chodíme ve tmě nebo ve světle? Odpověď se odvíjí od našeho náhledu na sebe samotné: Jak vidíš sám sebe, když se porovnáš s Ježíšem? Kdo žije ve tmě, nevidí žádný rozdíl. Může klidně tvrdit, že je bez hříchu, a tuto nepravdu o sobě snadno přijme. Kdo setrvává v šeru, vidí jen matné obrysy; může být se sebou spokojený a žít dál v sebeklamu. Kdo však žije v plném světle, vidí Boha, který v Jeho blahosklonnosti vzal na sebe lidskou přirozenost a stal se nám podobný ve všem kromě hříchu (Flp 2,7). Život v plném světle znamená vidět sebe, stvořeného podle Božího obrazu a podoby (Gn 1,27), a Ježíše, který je cestou, pravdou a životem. Žít v plném světle lze také připodobnit obnažení se před sebou samým, Bohem i celým světem. Už nedokážeme žít bez Boha a máme „společenství mezi sebou a krev Jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu“ (1Jn 1,7). Ať je toto zaslíbení velkou nadějí i pro nás.
Neděle 29. 12. 2024 - svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa
„Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: "Od Hospodina jsem si ho vyžádala." Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a (splnili) svůj slib. Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: "Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy." Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: "Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu." I klaněli se tam Hospodinu.“ (1 Sam 1,20-22.24-28)
Příběh Anny nám dává velkou naději: neochvějná modlitba spojená s hledáním Boží vůle se nám nabízí jako bezpečná kotva i v těch nejtěžších zkouškách. Klíčem přitom je nedovolit, aby naše okolí a okolnosti podkopaly naše odhodlání a věrnost. To se jen tak nestane, pokud jsme jako Anna lidmi hluboké víry a vytrvalé modlitby a věříme, že nás Hospodin vyslyší (Iz 65,24). Posvátný slib, který Anna Hospodinu dává, nezaměňujme za vyjednávací manévr (něco za něco). Její modlitba posílená posvátným slibem je projevem niterné důvěry v Boží Prozřetelnost, které Anna chce sloužit. Jinými slovy: ona chce být služebnicí Páně a dar přijatý od Hospodina si nechce přivlastnit, ale dává ho Nejvyššímu zcela k dispozici. Jen tak může vést k zásadním proměnám, které přesahují její osobní touhy. Narození Samuela není jen splněné přání o dítě, ale stává se klíčovou událostí v dějinách Izraele. Přinášejme při mši svaté sami sebe a vše, co jsme od Hospodina dostali, spolu s obětními dary na oltář. On to vše promění a bude skrze nás proměňovat svět natolik, nakolik jsme vše skutečně dali k dispozici.
Pondělí 30. 12. 2024 - pátý den v oktávu Narození Páně
„Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on. Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.“ (1 Jan 2,3-11)
Jak víme, že jsme poznali Ježíše? Nebo jinak: Jak víme, jestli jsme se stali skutečnými křesťany? Odpověď se zdá být jednoduchá: když zachováváme Jeho přikázání, neboli chováme se tak, jak se choval sám Ježíš. V tom spočívá ta životní změna, kterou On způsobil v našem životě. Dal nám nové srdce a do nitra nám vložil nového ducha; vzal nám z těla srdce z kamene a dal nám srdce z masa (Ez 36,26), aby v nás mohl přebývat Duch Boží. To udělal On. A my? Žijeme ve všech oblastech svého života skutečně v Pravdě, kterou je Ježíš? Zachovávat Boží slovo je více než ryze dodržovat pravidla, jak to bývalo ve Starém zákoně. Je v tom zahrnuta opravdová touha zakusit plnost Boží lásky podle vzoru Ježíše. On nás uvedl do svého vztahu s Otcem. Oslovoval jej Abba, tatínku. Nejde zde o nějaký pocit, ale o přesvědčení, že pokud je Boží láska v nás opravdu přivedena k dokonalosti, žijeme v Bohu a Bůh v nás. Naší nadějí je, že to vše je skrz Kristovu oběť možné.
Úterý 31. 12. 2024 - šestý den v oktávu Narození Páně
„Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládeži, protože jste přemohli zlého ducha. Napsal jsem vám, děti, protože jste poznaly Otce. Napsal jsem vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života, není z Otce, ale ze světa. Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává navěky.“ (1 Jn 2,12-17)
Každý, kdo se stal křesťanem, prochází fázemi duchovního růstu jako člověk, který dozrává do dospělosti. Na začátku naší duchovní cesty se těšíme z toho, že nám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno, protože jsme skrz Něj v síle Ducha svatého poznali Boha Otce. To se projevuje tak, že toužíme po tom, aby On žil v nás a my v Něm. Jako děti přijímáme duchovní mléko, ale dospějeme-li k určité duchovní zralosti, toužíme už po pevné duchovní stravě (1 Kor 3,3). Dozráli jsme totiž k poznání Boha, který je od počátku (1 Jn 2,13). Není to ani tak o prvotním nadšení nebo znalosti o Bohu, ačkoli ty jsou nedílnou součástí našeho poznání. Jde tu spíše o náš dlouholetý živý vztah s Ježíšem – hluboké společenství s Ním, které ustálo zub času. Mezistupeň duchovního dětství a dospělosti můžeme nazvat pubertou naší víry se všemi našimi vzdory, nestálostmi a destruktivní kritikou. Když tento stupeň překonáme, překonali jsme protivenství, která existenčně ohrožovala náš duchovní život. Naše víra už má základy na skále. Už nemilujeme svět ani to, co je ve světě. Naší nadějí je, že Bůh nás doprovází na každém kroku.
Středa 1. 1. 2025 - slavnost Matky Boží, Panny Marie
„Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‚Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!‘ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“ (Nm 6,22-27)
Izrael se připravuje na opuštění hory Sinaj, kde tábořili téměř rok. Pokračuje ve své cestě pouští do zaslíbené země. Toto požehnání na cestu známe jako Árónovo požehnání. Bůh svému lidu prostřednictvím Árona připomíná, proč a jak a s Kým jsou na cestě. Můžeme říct, že takové požehnání tvoří samotné srdce evangelia. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě a po prvotním pádu mu touží vrátit jeho původní důstojnost. Neustále ho volá k bytí z Lásky a v Lásce. Žehná nám a zve nás, abychom svolávali Jeho požehnání na lidi kolem nás: v naší rodině, na pracovišti, v našem spolku, mezi přáteli, ale také na ty, s kterými se setkáváme na ulici, přes televizní obrazovky a na sociálních sítích. Tím na ně svoláváme Boží moc a Boží moudrost. My jsme potrubím Božího požehnání. Árónovo požehnání se skládá ze šesti sloves, které odkazují na Boží činnost a Jeho dobrotivost vůči lidem: žehnej, zachovej, dej zář své tváře, buď milostivý, pohlédni na nás a daruj pokoj. A budou-li toho hodni, na ně přijde Boží pokoj. Nebudou-li toho hodni, pak se váš pokoj vrátí k vám (Mt 10, 13).
Čtvrtek 2. 1. 2025 - památka sv. Basila Velikého a sv. Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve
„Milovaní! Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce. Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci. A to je přislíbení, které nám on sám slíbil: věčný život. To všechno jsem vám napsal o těch, kdo by vás rádi svedli k bludu. Co se však týká vás: Duch Svatý, kterého jste od něho přijali, zůstává ve vás, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Vás poučuje o všem jeho Duch, a to je pravda a žádná lež. Zůstávejte v něm, jak jste o tom byli poučeni. Ano, děti, zůstávejte v něm! To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti.“ (1 Jan 2,22-28)
První list sv. Jana nám ukazuje čtyři oblasti, ve kterých se projevuje, jak moc chodíme ve světle spasených: naše osobní chování, naše láska k druhým, naše zacílení na nebe a naše věrnost Pravdě. Ježíš je Cesta, Pravda a Život (Jn 14,6), jen On je cestou k Otci do nebeského domova. I dnes jako za dob sv. Jana nám svět nabízí rozmanitost cest. Výzva k věrnosti nauce, kterou jsme slyšeli od začátku (převzali od Tradice Církve) platí neustále. Nesmíme se nechat svést na scestí (1 Jan 2,23). Vzdělávat se ve víře četbou Písma a Katechismu Katolické Církve je bytostně důležité, jinak se při první pořádné bouři vše může rychle rozmělnit, ba dokonce rozpadnout (Mt 7,24-29). Proto nestačí pouhé naslouchání a poznání věrohodného učení o Ježíši Kristu, abychom dosáhli přislíbený věčný život. Radikálnost chození ve světle spočívá ve ztotožnění se s Ním, protože jsme pochopili, že jsme byli s Kristem ukřižováni „a už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,19-20). Věříme, že Písmo a Katechismus jsou inspirované Duchem sv. a zaručují cestu ve světle spasených. To je naše naděje.
Pátek 3. 1. 2025 - nezávazná památka Nejsvětějšího jména Ježíš
„Milovaní! Víte, že Bůh je spravedlivý. Proto také buďte přesvědčeni, že každý, kdo žije spravedlivě, je z něho narozen. Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý. Kdo páchá hříchy, přestupuje Boží zákon - hřích je totiž přestoupení Božího zákona. A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, nikdy ho neviděl ani nepoznal. (1 Jan 2,29 - 3,6)
Boží děti poznáváme podle toho, že žijí v Pravdě, tj. že jsou spravedliví. Jsou totiž dětmi nebeského Otce, který je spravedlivý. Být spravedlivý se projevuje ve spravedlivých skutcích. Ty skutky ale Boží děti nedělají, protože by sami od sebe byli tak dokonalí, nýbrž z Boží milosti obdržené při svém znovuzrození (Jn 3,3-8), kterým jsme se stali dětmi Božími. Naší velkou nadějí je, že nyní sice vidíme zastřeně jako v zrcadle, potom však uvidíme tváří v tvář. Nyní poznáváme Boha i sebe jen částečně, potom vše poznáme důkladně, jak Bůh nás i naše skutky viděl (1Kor 13,12). Proto nyní ještě nevíme, čím budeme, tj. do jaké míry plnosti nebo jinými slovy do jak velkého stupně slávy budeme v nebi povýšeni (Mt 18,4). Hřích bortí důstojnost Božích dětí, která spočívá ve spravedlnosti. Když se Boží děti pro svou padlou přirozenost přesto dostanou na scestí, skládají svou naději v Kristově kalvárské oběti, kterou nám zajistil, že „kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost“ (Řím 5,20).
4. ledna - 12. ledna
Sobota 4. 1. 2025
„Milé děti, od nikoho se nenechte svést. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako i Bůh je spravedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku. Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec. Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží životní síla; nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha. Podle toho se rozeznají děti Boží a děti ďáblovy: kdo nežije spravedlivě, není z Boha; ani ten, kdo nemiluje svého bratra.“ (1 Jan 3,7-10)
Kdo se může nazvat spravedlivým? Vždyť jen Bůh je spravedlivý! Člověk je pro svou padlou přirozenost hříšný. A přesto se o Abramovi píše, že uvěřil Hospodinu a On mu to připočetl jako spravedlnost (Gn 15,6). Nikdo sám sebe nemůže nazvat spravedlivým, neboť všichni jsme zhřešili myšlením, slovy i skutky a neděláme to, co máme dělat. Pokud by váhy měřily jen naše skutky, jsme daleko od Boží slávy. V Kristu Ježíši se však zjevila Boží spravedlnost: jsme ospravedlňováni zadarmo pro naší víru v Ježíše, který jednou provždy zaplatil za hříchy lidí, aby ďáblově činnosti udělal konec. To, že projdeme zkouškami a nepodlehneme pokušení, není naší zásluhou, ale Boží silou, která zůstává v nás na kolik zůstáváme v Bohu. Jsme Bohem považováni za spravedlivé, dokud toužíme být věrní Bohu a toužíme ctít Jeho přikázání; dokud přijímáme Boží slovo, které nás usvědčuje jako dvojsečný meč, a náš hřích hluboce zasahuje naší duši, Bůh nás ospravedlní pro Kristovu oběť. To je naše naděje.
Neděle 5. 1. 2025 - 2. neděle po Narození Páně
„Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!" Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.“ (Sir 24,1-4.12-16)
Kniha Sirachovec oslavuje ztělesněnou moudrost všemohoucího Boha, kterou křesťanství z vnuknutí Ducha svatého ztotožňuje s Ježíšem Kristem. Moudrost je věčná a našla svůj příbytek mezi lidmi. Odhaluje nám paradox, že Bůh je transcendentní a imanentní zároveň. Na jedné straně je Bůh ve svém vlastním osobním bytí absolutně svobodný a tím vše dokonale přesahuje (Sir 24,9). Na druhé straně Bůh přebývá v tomto světě, ba dokonce se v něm angažuje a sklání se ke každému člověku osobním a jedinečným způsobem (Sir 24, 10-11). V Ježíši je obojí dokonale propojené. Každý pokřtěný je povolán k tomu, aby na jedné straně žil v přirozeném světě s vědomím reálného života, s jeho časností a omezeností, s jeho starostmi i radostmi. Na druhé straně nesmíme zapomenout na to, že jsme dědici nebeského království, kteří nemají splynout se světem a jeho požadavky, ale prokvasit ho Boží přítomností. Podobá se to jistě chůzi po laně, ale s očima upřenýma na Ježíše to zvládneme.
Pondělí 6. 1. 2025 - slavnost Zjevení Páně
„Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu.“ (Iz 60,1-6)
Temnotu vystřídalo světlo. To přináší novou naději, která nás povolává do aktivní služby. Ježíš říká: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jn 8,12-13). Máme se nechat zapálit tímto Božím světlem, abychom se stali světlem světa. Naše světlo pak ať září před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a vzdali slávu našemu Otci v nebesích (Mt 5,14-16). Ti, kteří dosud neměli naději, budou přitahováni světlem. Zaslíbení nám možná zní nepředstavitelně, podobně jako Boží příslib Abrahámovi: „Zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“ (Gn 22,18) A tak jako Egypťané ochotně dali bohatství Izraelitům, když opouštěli Egypt (Ex 12,35-36), tak uvěřivší přinesou své poklady Hospodinu. Tři mudrci v Betlémě jsou naplněním tohoto proroctví (Mt 2,11).
Úterý 7. 1. 2025 - nezávazná památka sv. Rajmunda z Peňafortu, kněze
„Milovaní! Od Boha dostaneme všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Milovaní, každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha; vždyť je ve světě mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel (jako Mesiáš) v těle, je z Boha; ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je (duch) antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti, jste z Boha a zvítězili jste nad nimi, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa. Proto co říkají, vychází ze světského (smýšlení), a svět jim dopřává sluchu. My jsme z Boha. Kdo zná Boha, dopřává sluchu nám, kdo z Boha není, sluchu nám nedopřává. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1 Jan 3,22 - 4,6)
Zachovávání Božích přikázání a konání toho, co je Bohu milé nám zaručuje, že zůstaneme v Bohu a Bůh zůstává v nás. Naše motivace však není pouhou povinností, ale existenciální potřebou, niternou touhou těch, kdo prozřeli: pochopili jsme totiž, že jsme ratolesti na vinné révě, kterou je Ježíš a bez Jeho mízy nemůžeme přinášet hojné plody (Jn 15,5-7). Přikázání je snadné: věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista. Tato víra však není naše zásluha, ale je nezaslouženým Božím darem Ducha Lásky. Duch sv. nás uschopňuje k tomu, aby se naše víra v Ježíše projevila v našich mezilidských vztazích vzájemnou láskou. Je to tentýž Duch, který nás otevírá důvěře, že v Ježíšově jménu dostaneme od Boha všechno, zač prosíme (Jn 16,24), a to bez ohledu na viditelný výsledek. Jak poznáme, že Bůh zůstává v nás a my v Něm? Strom se pozná podle ovoce (Mt 19,20) a křesťan podle míry ovoce Ducha Svatého (Gal 5,22).
Středa 8. 1. 2025
„Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ (1 Jan 4,7-10)
Největší přikázání lásky (Jn 13,34–35) nejsme schopni sami ze sebe naplnit. Ono má svůj pravzor a příčinu v Bohu (1 Jan 4,7). Tudíž jedině u Boha najdeme sílu a schopnost jednat s druhými s láskou, bez ohledu na to, zda jsou přátelští či nikoli. Míra naší žité vzájemné lásky je jakýmsi barometrem kvality našeho vztahu s Ježíšem. „Každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha“(1 Jan 4,8). Z Boha se narodit začínáme křtem, svátostí víry, kdy jsme přijati za Boží děti a stáváme se křesťany podle jména. Ve křtu nám Bůh daruje milost posvěcující, schopnost být z Boha (účast na božské přirozenosti). Milost pomáhající nás pak uschopňuje být s Bohem (poznávat Boha). Naše aktivní spolupráce je však nezbytná. Předpokládá totiž neustálé obrácení neboli znovuzrození (Jn 3,7), kterým se otevíráme čím dál hlubšímu vztahu s Bohem. Naše naděje je, že Bůh udělal první krok: zamiloval si nás jako první a dal svého Syna jako výkupnou oběť za náš hřích. Stojí u dveří našeho srdce a klepe (Zj 3,20).
Čtvrtek 9. 1. 2025
„Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti.“ (1 Jan 4,11-18)
Boží láska k nám a naše láska k Bohu se v tomto pozemském světě zviditelňuje do té míry, nakolik se tato láska skrze nás rozlévá do našeho okolí. Navíc platí, že čím více vpouštíme tuto nadpřirozenou lásku do našich přirozených mezilidských vztahů, tím dokonalejší se stává Boží láska v nás. Milovat lidi Boží nadpřirozenou láskou je kořenem veškeré evangelizace. Zpřístupňujeme tím první ze čtyř vrstev kérygmatu křesťanské víry: (1) Bůh je láska. Uznáváme, že jsme hříšníci (2), ale Boží bezpodmínečná láska nám ukázala cestu ven z toho začarovaného kruhu: Ježíš nás vysvobodil z otroctví hříchu a stal se naší spásou (3). Uvěřili jsme v Boží spravedlnost a v Duchu svatém jsme přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele (4). Paralyzující strach už nemá v našem srdci místo. Byli jsme ospravedlněni z víry a ve svém obnoveném svědomí máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista (Řím 5,1). „S radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě“ (1Jn 4,17).
Pátek 10. 1. 2025
„Milovaní! My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. Říká-li kdo: "Miluji Boha", ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra. Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“ (1 Jan 4,19 - 5,4)
Milujeme Boha? Pro praktikujícího křesťana se to zdá být možná nadbytečná otázka. Samozřejmě, že Ho milujeme. Ale na lásce, která se nechce stát zvyklostí, není nic samozřejmého. Proč Ho milujeme? Myslíme si, že Bohu svou láskou něco přidáme nebo že Ho překvapíme? Vždyť jsme lidmi nestálými, mnohdy zaneprázdněnými svými starostmi, podléhajícími svým náladám. Proto jediná odpověď na otázku po důvodu naší lásky k Bohu je: „Protože On napřed miloval nás“. (1Jn 4,19) My k Bohu nepřicházíme jako milenci, nýbrž jako hříšníci. Vždyť kdo dokáže milovat svého bratra jako Ježíš? (Jn 15,12) Jsme Jeho dlužníci v lásce. A On nás přesto přijímá takové, jací jsme, protože Jeho láska je bezpodmínečná. Žijeme na dluh, který však Ježíš svou kalvárskou obětí za nás splatil. Naše láska je proto vděčnou odpovědí na Jeho lásku od věčnosti. A pokud má naše láska k Němu svůj zdroj skutečně v Něm, tak ji nemusíme nikde hledat a nemusíme se o ni snažit, neboť stačí jen přijímat Jeho nekonečnou, stále přítomnou lásku k nám a nechat ji proudit do tohoto světa. Naše láska k Bohu se v Něm pak jen zrcadlí.
Sobota 11. 1. 2025
„Milovaní! Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu: kdo věří v Božího Syna, má o tom svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydává o svém Synu. To je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Božího Syna, život nemá. Tohle vám píšu, abyste si byli vědomi, že máte věčný život, protože věříte ve jméno Syna Božího.“ (1 Jan 5,5-13)
Máme žít ve světě a nezapomenout na to, že nejsme ze světa. Byli jsme přece obdarováni nadpřirozeným věčným životem, který přirozenou smrtí na této zemi nekončí. Dostali jsme zaslíbení věčného života, které nekonečně přesahuje to, co pozemský život nabízí. Jak zvítězit nad pokušením se uspokojit tím, co nám pozemský život nabízí? Vítězství je ve víře v Ježíše, Božího Syna, který přišel skrze vodu a krev. Voda symbolizuje křest, začátek veřejného působení Ježíše a počátek věčného života v nás. Krev představuje Jeho kalvárskou oběť. Ta nám otevřela cestu do života věčného, který se naplní na konci našeho pozemského putování. Svědkem toho je Duch Pravdy, který prostupuje Kristovo narození, život a smrt. Skrze Ducha Pravdy jsme i my byli ponořeni v Krista: byli jsme křtem spolu s Ním pohřbeni ve smrt, abychom i my vstoupili na cestu nového života. Naše naděje tkví v tom, že starý člověk v nás byl spolu s Ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili (Řím 6,4-6).
Neděle 12.1. 2025 - svátek Křtu Páně
„Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: “Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla.” Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozvedni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: “Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede.“ (Iz 40,1-5.9-11)
Někdy mají naše rozhodnutí zásadní vliv na vývoj budoucnosti. Kniha proroka Izajáše (Iz 1-39) pojednává o důsledcích rozhodnutí Judy pro spojenectví s jinými národy místo toho, aby důvěřoval Bohu. Obyvatelstvo bylo odvedeno do vyhnanství a Jeruzalém byl zničen včetně chrámu. Exil trval téměř 50 let, což tehdy znamenalo, že 3 generace nepoznaly Zaslíbenou zemi a svobodu. Bůh odpouští hříchy, ale následky našich činů jsou naší odpovědností. Bůh dopustí to, co se naší vinou rozpoutalo, ale nepřestává nám být posilou, průvodcem, strážcem a utěšitelem. „Těšte, těšte můj národ“ (Iz 40,1). Prorok má ohlásit Jeruzalému, který symbolizuje Boží lid, že je konec trýzně. Boží zaslíbení se však nikdy neobejdou bez spolupráce člověka. On nás bere vážně, počítá s námi a dává nám podíl na Svém díle spásy světa. Teď je na čase připravit vše pro Pánův příchod. On zjeví svou velebnost, aby každý mohl poznat, že Bůh je zachráncem. Od nás požaduje, aby se radostná zvěst o této nové naději mocným hlasem a beze strachu hlásala ze Siónu.