Liturgické mezidobí

Liturgické mezidobí

  •  
    1. týden v mezidobí

    Pondělí 13. ledna 2025

    Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?' A dále: `Já mu budu otcem a on mi bude synem.' A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: `Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!' (Žid 1,1-6)

    Dějiny spásy se táhnou lidskými dějinami jako červená nit. Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (Jn 1,3) a udržuje, nám dává ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (Řím 1,19-20). Hned na začátku Bůh sám sebe zjevil Adamovi a Evě a vybídl je k důvěrnému společenství (KKC 54). Po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (Řím 2,6-7). Dějiny spásy nám jaksi odhalují trpělivou Božskou výchovu: Bůh se lidem postupně sdílí a po etapách je připravuje na přijetí vtěleného Slova, Ježíše Krista a Jeho parusii. Sv. Irenej z Lyonu používá o Bohu a člověku obratu „zvykat si jeden na druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh, aby si zvykl přebývat v člověku podle zalíbení Otce.“ (KKC 53)

    Úterý 14. ledna 2025

    „Bůh nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, andělům. Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví: 'Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly; slávou a ctí jsi ho korunoval; všechno jsi mu podřídil pod nohy.' Ve (slovech) ‘podřídil mu všechno' (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: ‘Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu tě chválit.' (Žid 2,5-12)

    Bůh nás láskyplně stvořil z ničeho a připravil prvním lidem ráj k harmonickému a bezpečnému soužití s Ním. Následně z nekonečné lásky a svobody, kterou člověku daroval, dopustil pád pračlověka a strpěl jeho nestálou, obojakou povahu. Naše naděje tkví v tomu, že Bůh se nás nevzdává. Můžeme Ho zapřít a On z respektu k naší svobodě zapře i nás, ale když jsme Mu nevěrní, On zůstává věrný, protože nemůže přece popřít sám sebe (2Tim, 2,13). Chtěl nás znovu pozvednout do stavu Božích dětí, sourozenců Božího Syna, který – aby se mohl stát v očích lidí věrohodným bratrem – nelpěl na tom, že byl rovný Bohu. Vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí, stal se smrtelným a podstoupil smrt na kříži (Flp 2,6-8). Tím, že Kristus přijímá smrtelné tělo, vyjadřuje svou bezpodmínečnou solidaritu s námi lidmi. Zároveň vstupuje do hlubin lidského utrpení a smrti, aby nás vyvedl do slávy vzkříšení. Ten, který nás vykoupil bez našich zásluh, nás bez naší žité víry a součinnosti s Jeho milostí nespasí.

    Středa 15. ledna 2025

    „Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.“ (Žid 2,14-18)

    „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15) Tato věta se nazývá protoevangeliem, ve smyslu první radostné zprávy: Bůh dal lidem po prvotním pádu druhou šanci. Ne proto, že by si to zasloužili, ale jako projev Jeho nekonečné lásky. Člověk bude muset bojovat proti pokušením díky své padlé přirozenosti zapříčiněné dědičným hříchem. Radostná zpráva však spočívá v tom, že nebude věčně pod nadvládou satana. Ještě nějaký čas na nás budou doléhat zkoušky, ale Ježíš nám pomůže. On sám prožíval utrpení a zkoušky, proto nám dovede pomáhat, když zkoušky přicházejí. Navíc nám pomáhá i v nebi, kde usmiřuje naše hříchy, neboť se v našich záležitostech stal u Boha veleknězem milosrdným a věrným. (Žid 2,17) Přinesl nám novou naději: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost!“ (Řím 5,20b) Bůh vskutku nezapomněl na svůj lid. (Iz 49,14-15) Ježíš nepřemohl smrt tím, že by ji zničil zvenčí, ale tím, že ji sám podstoupil a přemohl v ní samotné. Díky tomu už nemusíme setrvávat „po celý život v otroctví strachu před smrtí.“ (Žid 2,16)

    Čtvrtek 16. ledna 2025

    „Jak říká Duch Svatý: “Až uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono ‘dnes’, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.“ (Žid 3,7-14)

    Citace pocházející z druhé poloviny Žalmu 95 připomíná vzpouru Božího lidu při náročném putováním pouští, které si mimochodem způsobili sami odmítnutím Bohem zaslíbené země (Nm 13 a 14). Konkrétně se odkazuje na vzpouru v Masse a Meribě (Ex 17,7), kde Izrael pokoušel Hospodina svým pochybováním o tom, zda Bůh skutečně přebývá mezi nimi či nikoliv. Naše naděje tkví v tom, že navzdory lidskému chování obecně a našemu chování konkrétně, Bůh lidem neustále prokazuje svou přízeň, byť ne vždy s výsledky, které si sami představujeme. Tak jako Boží lid putující na poušti i my si mnohdy zapomínáme připomínat svědectví o tom, jak se Bůh v minulosti oslavil na našem životě a na životech lidí kolem nás, jak jsme okusili Jeho moc a slávu; nejsme pak také ochotni či schopni porozumět Božím záměrům a vytrvat v důvěře v Boží prozřetelnost. Proto bloudíme. Důsledkem je, že nežijeme z naděje, ale zatvrzením svého srdce otevíráme nevědomky dokořán dveře budoucí beznaději. Modlitba a vzájemné sdílení se sestrami a bratry nám může pomoci uchovat naši důvěru v Boha a společenství s Kristem pevně až do konce.

    Pátek 17. ledna 2025

    „Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Na to místo odpočinku totiž vejdeme, jen když věříme, jak to (Bůh) řekl: “A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Je to (ono odpočinutí) po stvoření světa, když (Bůh) svoje dílo dokončil. (V tom smyslu) se kdesi říká o sedmém dnu: ‘Odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací'; tady však čteme: ‘Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.' Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.“ (Žid 4,1-5.11)

    Boží odpočinutí, o kterém je řeč, odkazuje fyzicky a v čase na osídlení Zaslíbené země Božím lidem. Duchovně se tím myslí sobotní klid, Šabat, nebo obecněji přebývání v Boží přítomnosti. Naše naděje je, že Bůh zůstává věrný navzdory naší nevíře, protože nemůže popřít sám sebe (2 Tim 2,13). I nám přislíbil, že můžeme vejít na místo Božího odpočinku, nikoli však pro naše zásluhy, ale pro Jeho smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Kolik z nás má strach nebo pochybnosti o tom, že se tam nemůže dostat. Takovým nic nepomůže, když slyší o Božím milosrdenství, tj. “kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost“ (Řím 5,20). Na to místo odpočinku totiž nevejdou ti, kdo v Jeho zaslíbení neuvěřili (Žid 4, 3).  Toto je jistá pravda: “Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít. Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat. Jestli jej zapřeme, i on nás zapře“ (2 Tim 2,11-13).  V tom spočívá svoboda, kterou Bůh nám daroval. On to s námi nevzdá do poslední chvíle. Snažme se již tady a teď žít v Boží přítomnosti a tím zakusit náš podíl na Božím odpočinku, byť v zárodku.

    Sobota 18. ledna 2025 - památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

    „Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.“ (Žid 4,12-16)

    Křesťan ví, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a nejvýše spravedlivý. Před Ním je všechno nahé a odkryté. Při osobním soudu nás Boží slovo usvědčí, neboť je ostřejší než každý dvojsečný meč a všichni se budeme muset zodpovídat za svůj život, za své činy. Slovo, které vychází z Božích úst se nenavrátí s prázdnou, ale vykoná to, co chce a vykoná zdárně to, k čemu bylo posláno (Iz 55,11). Proniká až k rozdělení duše (přirozený rozměr člověka) a ducha (nadpřirozený rozměr člověka) a vyzývá člověka už za jeho života k pečlivému a pravdivému rozlišování jeho nejvnitřnějších myšlenek a hnutí. Naděje křesťana je, že má v Ježíši vynikajícího velekněze. On žil náš život a byl nám podobný ve všem kromě hříchu, abychom my pochopili, že s námi slabými má soucit. “Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás“ (Ř 8,34). Díky Jemu můžeme přicházet k Bohu Otci s důvěrou, že nalezneme milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

     

     
    2. týden v mezidobí

    Neděle 19. ledna - 2. neděle v mezidobí

    „Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá země "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“ (Iz 62,1-5)

    Vidění proroka Izajáše je plné naděje, je povzbuzením pro opuštěný a osamělý Boží lid žijící v babylonském zajetí. I když si své přesídlení způsobili vlastním jednáním, které nebylo v souladu s Boží vůlí, Bůh to s nimi nikdy nevzdal. Babyloňany dobytý a zpustošený Jeruzalém čeká nová naděje. Nečekaný vzestup nové říše pod žezlem perského krále Kýra skončí krutovládu Babyloňanů. Navíc král Kýros umožní návrat Božího lidu a obnovení Jeruzaléma do původní slávy. Bůh se oslavil a Jeho spravedlnost vzešla jako světlo, jehož záře přesahuje daný čas a prostor. Záchrana Božího lidu se rozhořela jako pochodeň, která zasáhne celý svět. Bůh vyznává svou neutuchající lásku k svému lidu. Sión a Jeruzalém nepředstavují jen místa, ale také Izrael a v širším slova smyslu Církev. Pro tuto Jeho věčnou lásku to s námi nikdy nevzdá. Jsme Bohu tak vzácní, že Jeho naděje v naše obrácení nemá meze. Touží nás zbožštit, korunovat (2 Tim 2,12), darovat nám nové jméno (Zj 2,17; 3,12). V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sióne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sof 3,16-17)

    Pondělí 20. ledna - nezávazná památka sv. Šebestiána, mučedníka

    „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“, jak říká i na jiném místě: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 5,1-10)

    Naučit se svým utrpením poslušnosti. Nezdá se to příliš atraktivní výzva k následování. Realita lidského života je však prošpikovaná utrpením, buď vně nebo uvnitř nás. Často se lidsky cítíme bezmocní a nejsme sami schopni utrpení odstranit. Bůh chce, abychom z této reality neutíkali, ale naopak v realitě žili. Ježíš nám ukazuje cestu, jak se k tomu postavit a naplňovat Kristův úřad všeobecného kněžství, který jsme získali při křtu. Tváří v tvář utrpení a v solidaritě s trpícími přednáší Ježíš Bohu Otci vroucí modlitby (Žid 5,7). Nepřináší jen modlitby, ale také ochotu plnit Boží vůli (Mt 26,39). Dialogická poslušnost spočívá v předkládání odůvodněných proseb bez nároku na kýžený výsledek nebo jinými slovy v důvěře ve spravedlivý výsledek, který může přesahovat mé chápání.  Důvodem této dialogické poslušnosti je, aby se Bůh oslavil (Jn 12,27-28).

    Člověk se učí zkušenostmi a ty mnohdy přináší zkoušky, protivenství a utrpení. I v tom nám Ježíš ukazuje cestu, že se naučil svým utrpením poslušnosti. Utrpení takto pojaté pročisťuje a proměňuje v nového člověka. Tak jako se tříbí zlato v ohni (Sir 2,5), tak se tříbí v utrpení naše víra, a když se ukáže její ryzost, bude nám to ke chvále, cti a slávě v poslední den (1Pt 1,7). Díky své poslušnosti ve smyslu aktivní spolupráce na Božím díle spásy se stal Ježíš příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. I my máme podíl na Božím spasitelském díle…

    Úterý 21. ledna - památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice

    „Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: ‘Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.' (Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 6,10-20)

    V Ježíši Kristu máme naději na věčný život. On je pro nás Cestou do nebeského domova. Spravedlivý Bůh přijímá a odmění každý dobrý skutek, jakkoliv nepatrný, který kvůli  naší víře v Ježíše v tomto životě projevujeme. Ne, že bychom byli spaseni skutky. Spaseni jsme milostí skrze víru (Ef 4,7-10). Spása není z nás, ani z našich skutků, abychom se tím mohli chlubit. Spása je Boží dar, díky němuž pronikneme do samého vnitřku nebeské velesvatyně. Naopak: Bůh nás stvořil k tomu, abychom konali dobré skutky, které On sám předem připravil. Prostřednictvím těchto skutků projevujeme svou víru, skrze kterou jsme spaseni. Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá (Jk 2,14–17). Díky Ježíši můžeme žít v Pravdě o sobě, o Bohu, o světu. Ta nás motivuje k tomu, abychom projevovali horlivost a trpělivost do té doby, až se naplní naše naděje, až do konce; abychom neochabovali, ale vytrvale se snažili napodobovat Ježíše a ty, kteří pro svou víru projevenou skutky dostali slíbené dědictví, tj. věčný život. Spravedlivý Bůh je naším útočištěm a oporou. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Nemusíme se strachovat. Bůh dodrží slovo. Stačí mít oči upřené na Ježíše, našeho Vykupitele a Spasitele.

    Středa 22. ledna - nezávazná památka sv. Vincence, jáhna a mučedníka

    „Melchisedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchisedech) se vykládá "král spravedlnosti" a král Sálemu zase (znamená) "král pokoje". Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchisedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: ´Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova!´“ (Žid  7,1-3.15-17)

    Nový zákon je naplněním starozákonního příslibu. My, kteří jsme přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele – tak jako sv. Pavel – odhalujeme ve Starém zákoně plno předobrazů odkazující na Krista, Mesiáše. Říká se tomu relektura Starého zákona: čteme ho očima a znalostmi Nového zákona.  A tak sv. Pavel v dnešním úryvku odkrývá Židům paralelu mezi Melchisedechem a Kristem. Melchisedech je tajemný král spravedlnosti a pokoje, kterému praotec víry Abrahám poté, co úspěšně osvobodil synovce Lota ze zajetí a znovu získal ukradené zboží, přidělil desátek kořisti. Ten však ve starověkém Izraeli náležel levitům, resp. kněžím. Tak jako Melchisedech stál mimo stávající stavy (dokonce mimo židovství), tak i Kristova autorita přesahuje všechno, neboť On je nejvyšším a věčným veleknězem.

    Starý zákon je příslibem příchodu Mesiáše, který ustanoví novou, dokonalou smlouvu. Stará smlouva byla totiž založena na liteře zákona a nevedla k životu. Nová smlouva je založena na oživujícím Duchu Božím. Abychom mohli žít tuto novou a věčnou smlouvu, potřebovali jsme začít s čistým štítem. Kdo člověka ale vykoupí z otroctví hříchu a nadvlády smrti? Byl to Pán Ježíš, který za nás zaplatil Adamův dluh a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Jako nejvyšší a věčný velekněz přinesl sám sebe jako oběť živou a svatou. To je příčinou naší naděje.

    Čtvrtek 23. ledna

    „Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon - (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v nebi a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk. Každý velekněz totiž bývá ustanoven k tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: “Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“(Ježíš) tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech.“ (Žid 7,25-8,6)

    Představte si, že jste zadluženi bez jakékoliv naděje, že dluhy dokážete splatit. A pak se objeví někdo, kdo sám není zadlužený a jehož bohatství nemá konce. Nenabízí půjčku, kterou byste museli splatit. Nenabízí ani dar, který byste museli být schopni nejdřív přijmout. Bez vašeho svolení vás zcela oddluží, abyste s čistým štítem mohli začít žít život osvobozený od dluhů. Tomu se podobá akt vykoupení. Ježíš – svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu – nás svou obětí jednou provždy vykoupil z otroctví hříchu.

    Na druhou stranu platí to, že ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. To neznamená, že nás nechá napospas našemu osudu. Naopak: máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti, kde stále žije, aby se za nás přimlouval. Je však na našem svobodném rozhodnutí, zda chceme žít ve světle Božích dětí, v Boží přítomnosti, která nás usvědčuje, ale také očišťuje a ochraňuje. Jen těm, kdo s Ježíšem spolupracují na Jeho spasitelském díle a skrze Něho v Duchu svatém přichází k Bohu Otci, je schopen přinést navždy spásu, dokonalou záchranu, život ve věčné blaženosti.

    Pátek 24. ledna - památka sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve

    „Ježíš tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou. Ale (Bůh) jim vytýká: "Hle, přijdou dni – praví Pán - kdy s Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou: a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: 'Poznej Pána!' Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu." Když tedy (Bůh) mluví o nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.“ (Žid 8,6-13)

    Sv. Pavel cituje v dnešním úryvku proroka Jeremiáše, jehož ústy se Hospodin snaží vyhnancům v Babylonii přinést útěchu. V sérii mini poselství o spáse přináší světlo v době hluboké temnoty, kdy se mnohým zdálo, že Bůh zapomněl na svůj lid. Hospodin v dějinách spásy uzavřel s těmi, kdo Ho následovali několik smluv: první byla uzavřena s Noem po potopě s příslibem uchování života na zemi, který nám má připomínat duha (Gn 9,8–17); druhá byla uzavřena s Abrahámem s příslibem hojného potomstva a zaslíbené země a obřízka měla být jejím znamením (Gn 15,1–21; 17,1–26); třetí obsahující desatero přikázání uzavřel Bůh s Izraelem jakožto Božím národem a měla svůj symbol ve dni odpočinku (Ex 19 – 24; Ex 32; Ex 34; Dt 5), s Boží Církví (Nm 20,4; Dt 23,1); čtvrtou smlouvu uzavírá s Davidem, kdy zazní bezpodmínečný příslib věčného království a Mesiáše (2Sam 7,12–15; 1Kron 17,11–14); pátou ohlašuje prorok Jeremiáš jako zcela novou smlouvu (Jer 31,31–33). Přislibuje spásu, tj. záchranu. Je potřeba nové smlouvy, protože předchozí selhaly díky nevěrnosti Izraele. Tato bude přímo vepsána do srdcí lidí, pomyslným prostorem niterného setkání Boha s člověkem. Tím Bůh vyjadřuje Svou touhu mít s každým člověkem jedinečný osobní vztah.

    Sobota 25. ledna - svátek obrácení sv. Pavla, apoštola

    „Pavel promluvil k lidu: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se (tam), abych i odtamtud přivedl svázané (křesťany) do Jeruzaléma k potrestání. Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku – bylo to kolem poledne – náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: ‘Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?’ Já jsem odpověděl: ‘Kdo jsi, Pane?’ A on mi řekl: ‘Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.’ Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: ‘Pane, co mám dělat?’ Pán mi odpověděl: ‘Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.’ Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: ‘Bratře Šavle, ať zase vidíš!’ A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: ‘Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.‘ “ (Sk 22,3-16)

    Ježíš nás všechny vybízí, abychom šli do celého světa a hlásali evangelium všemu tvorstvu (Mk 16,15). Sv. Pavel vybízí svého mladého žáka Timoteje: „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod.“ (2 Tim 4,2) Co máme hlásat? Bůh je láska, člověk je hříšník, ale v Ježíši je spása. Sv. Pavel nám připomíná (1 Kor 15,1nn) evangelium, které je základem, na němž stojíme: Ježíš zemřel za naše hříchy, vstal třetího dne z mrtvých, ukázal se mnoha bratřím a sestrám, vstoupil na nebesa a skrze víru v Něho se hlásá spasení všem, kdo uvěří; tak jako Ananiáš hlásal sv. Pavlovi. Protože se nejedná o pouhou teorii, ale žitou praxi, hlásáme prvotně svým životem. Na našem životě je přece znát, že jsme uvěřili evangeliu, jak moc pro nás znamená a jak proměnilo náš život. Protože naše ústa mluví to, čím přetéká naše srdce (Lk 6,45), hovoříme všem o tom, za co vděčíme Bohu. Nedokážeme si to nechat přece pro sebe. Sv. Pavel jde příkladem a podává svědectví o svém obrácení, o tom, jak ho Ježíš zachránil. Máte z toho strach? Začněte tím, že si budete všímat malých a velkých Božích zásahů ve svém životě a ve vašem okolí, mezi křesťany se navzájem povzbuzujte těmito svědectvími o životě s Bohem a k Bohu se modlete: „Pošli mě, půjdu já“ (Iz 6,8).

     

     
    3. týden v mezidobí

    Neděle 26. ledna - 3. neděle v mezidobí

    „Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"“ (Neh 8,24a.5-6.8-10)

    Po svém postupném návratu z dlouhého vyhnanství v Babylonii se Boží lid snažil v Jeruzalémě znovu postavit zbořený chrám a vypleněné město. Přitom se musel vypořádat s nepřátelským okolím a častou neúrodou. Život byl velice náročný, a to vedlo ke ztrátě smysluplnosti jejich počínání a k duchovní vyprahlosti. Do této situace přichází kněz a písař Ezdráš, který v Den Páně shromážděnému zástupu recituje a vykládá posvátná písma. Stejně jako dnes i tehdy byla pro lidi Bible často složitá, vznikla v jiné době. Bylo potřeba nejen jazykový, ale také praktický překlad, aby bylo zřejmé, jak se vztahuje na jejich vlastní životy. Srdce vyprahlého člověka, když je mu předkládáno životadárné Boží slovo, může být velice silně zasaženo, protože Boží slovo ho usvědčuje z nepravosti, přináší radost z nové naděje či připomíná, že je konec těžkého období a blýská se na lepší zítřky. To může vyvolat emoce. Den Páně je příležitostí obnovit svou víru v Boha. Svůj počítač nebo mobil přece také pravidelně resetujeme, aby dlouhodobě dobře fungoval. Snažme se, aby nám neděle nikdy nezevšedněla, ale zůstala jako celek velkou slavností, kterou oslavujeme svého Boha.

    Pondělí 27. ledna

    „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. (Žid 9,15.24-28)

    Na život lze pohlížet různými způsoby. Jeden z nich je, že náš život je od početí jednosměrka ke smrti. Někdo k ní dorazí potratem ještě v lůně matky, jiný po 100 letech pozemského života. Smrt lidem nahání odjakživa strach. Bible však jasně říká, že po smrti přijde soud a že jednou přijde poslední den, konec tohoto světa. To nám křesťanům však nemusí nahánět strach, neboť Ježíš Kristus se narodil, aby za nás zemřel a svou smrtí a svým vzkříšením přemohl smrt; vstoupil na nebesa, aby nám připravil místo v nebi a přijde, aby nás vzal k Sobě (J 14,2-3). Byli jsme jednou provždy vykoupeni Jeho krví a už nemusíme žít pod nadvládou hříchu a smrti. Tak zní křesťanská naděje. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

    Chodíme na pohřby, ale dokážeme je přes veškerý smutek ze ztráty (na který máme právo) vnímat jako slavnostní vstup do Otcova domova? Nebo spíš truchlíme tak jako ostatní, kdo nemají naději? Věříme nejen, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, ale také že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s Ním? Je pro nás dar pozemského života hodnotnější než dar věčného života?

     Úterý 28. ledna - památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

    „(Bratři!) Zákon obsahoval jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok, co rok pořád opakují, přivedl k dokonalosti ty, kdo přistupují (k Bohu). Ty oběti by přece už (dávno) musely přestat, protože by svědomí už nic nevyčítalo těm, kteří Boha uctívají, když už jednou byli (od hříchů) očištěni. (Místo toho) se však při těch obětech každý rok vyvolává vědomí hříchů. Neboť krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‘Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.' Po prvních slovech: ‘dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu' - a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‘Tady jsem, abych plnil tvou vůli.' To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‘vůlí' jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Žid 10,1-10)

    Naše padlá přirozenost je důsledkem Prvního pádu. Máme náklonnost ke hříchu. Sv. Pavel to vyjadřuje tím, že objevil v sobě takové pravidlo: „Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“ (Řím 7,21-23) Jakožto zralí křesťané toužíme dělat dobro, ale – protože žijeme v pravdě – o sobě víme, kolikrát se přesto dopouštíme hříchu. Zákon, Desatero nás usvědčuje. Chybu děláme v tom, že se snažíme bojovat proti padlé přirozenosti vlastní silou. Nejrůznějšími způsoby přinášíme dary, oběti a celopaly, ale nevede to ke svobodě. Vlastní silou ani dobrými úmysly se nedokážeme očistit, existenciálně změnit směr, dosáhnout pravé svobody. Snažíme se sice vymanit z otroctví hříchu, ale stáváme se otroci zákona nebo upadneme do lži a sebeklamu, že jsme bez hříchu (1 J 1,8-9). Jen v Ježíši je totiž spása. On nám ukazuje cestu skutečné záchrany. Avšak ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. Jemu vyznejme své hříchy v důvěře, že je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. A pak povstaňme z popela a následujme Ho: „Tady jsem, abych plnil Tvou vůli.“

    Středa 29. ledna

    „Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‘až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch Svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‘Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu', pak dodává: ‘a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu.' Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.“ (Žid 10,11-18)

    Existuje Věčný zákon, kterým Boží prozřetelnost řídila celý svět. Při stvoření vepsal Bůh člověku do nitra světlo Přirozeného zákona (KKC 1955), který je zakotvený v rozumu, všeobecný ve svých příkazech a závazný pro všechny lidi (KKC 1956). Člověk se však od Boha odvrátil a dopustil, aby toto světlo sláblo. Po Exodu napsal Bůh na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích (KKC 1962). Desatero mělo být Zákonem svobody, avšak pro lidskou padlou přirozenost se stalo Zákonem otroctví (KKC 1963). Proto Hospodin ústy proroků slibuje, že s Božím lidem sjedná Nový zákon, který jim vloží do nitra, napíše do srdce (Jer 31,31). Boží Duch způsobí, že člověk bude žít podle Božích zákonů, zachovávat a plnit Jeho přikázání (Ez 36, 26). Bůh na hříchy a nepravosti člověka už nevzpomene, aby zachovávání přikázání nebyla slepou poslušností, ale svobodné rozhodnutí člověka, neboť mu budou dávat smysl a bude je sám chtít naplnit. Tento nový Zákon lásky se uskutečňuje Nejsvětější obětí Ježíše Krista. ´Jediné´ co se od nás očekává je, že se (1) otevřeme hluboké duchovní proměně v Duchu sv., (2) budeme se upřímně snažit o žitou víru v Krista a (3) přestaneme hledat ospravedlnění zachováváním Zákona, neboť pak by Kristus umřel nadarmo (Gal 2,19).

    Čtvrtek 30. ledna

    „Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal! Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží..“ (Žid 10,19-25)

    Po svém křtu a přijetí Ježíše za Pána a Spasitele svého života jsme se stali poutníky naděje, kteří kráčejí cestou novou a živou. Ježíš nám dal podíl na vnitrobožském životě    (J 14,7-14), tajemství Nejsvětější Trojice. Prolitím své krve na kříži nás vykoupil a díky tomu bylo naše srdce ve křtu “očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě“. Proto nás jako svaté mohl pozvat přímo do svatyně svatých. Skrze Ježíše máme každý jedinečný, osobní vztah s nebeským Otcem. Touží nás uchovat ve stavu svatosti, abychom pomocí milosti pomáhající mohli setrvat v této milosti posvěcující. Protože máme svobodu volby, vybízí nás sv. Pavel, abychom se pevně drželi této naděje. Barometrem upřímnosti našeho srdce a plnosti naší víry jsou skutky milosrdenství. Pro ty sice nebudeme spaseni (Řím 5,1), ale vydávají svědectví o opravdovosti našeho vztahu s Bohem (Jk 2,18). Tato nová a živá cesta do nebe, po které putujeme, je mnohdy náročná a potřebujeme kromě Boha i jeden druhého, které nám Bůh dává jako družinu. Potřebujeme žít ve společenství, navzájem se povzbuzovat slovy svědectví a podporovat přímluvnou modlitbou, “tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží“.

    Pátek 31. ledna - památka sv. Jana Boska, kněze

    „Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět: jednak tím, že jste byli veřejně tupeni a utiskováni, jednak že jste se na tom podíleli s těmi, kterým se tak vedlo. Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý. Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu. `Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se. Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece (nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ (Žid 10,32-39)

    Vzpomeň si. Kolikrát s vděčností vzpomínáme, promítáme v mysli dějiny spásy, Boží zásahy do našeho života, našeho okolí, do světa? Kolikrát o tom nahlas svědčíme, že se Bůh oslavil? Abychom (znovu) nabyli toto nadšení, je potřeba se pravidelně vracet na počátek, kdy se nám dostalo světla a my se sami stali světlem světa. Sv. Pavel připomíná svým adresátům, kolik toho museli velkoryse obětovat a statečně snášet pro a po přijetí Pána Ježíše do jejich životů. Pokud jako ospravedlnění Kristovou krví žijeme z víry nejen v soukromí, ale také veřejně, pak ve větší či menší míře narazíme na nepochopení v našem okolí. Můžeme prožívat ústrky, přijímat posměšky, podstoupit nejrůznější újmy pro naše vyznání víry. To se může stát přímo nám nebo jsme na takovém utrpení měli podíl v solidaritě s těmi, kterým se tak vedlo. Vnímáme to jako znamení, že na nás spočívá Duch Boží (1 Pt 4,14). Navíc přece “víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,3-5). Buďme vytrvalí, nepodléhejme strachu a pochybnostem o Boží moci a Boží věrnosti, ale podle Kristova vzoru vyznejme: „Zde jsem, abych splnil tvou vůli “ (Žid 10,7; Ž40,8).

    Sobota 1. února 2025

    „(Bratři!) Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra (ho vedla k tomu), aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s (pevnými) základy, které sám Bůh vystaví a založí. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že (pravou) vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece (dost) času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší (vlasti), totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna (chtěl) obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‘Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.“(Žid 11,1-2.8-19)

    Když apoštolové byli svědky Pánova nanebevstoupení, přistoupili k nim dva andělé a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste Ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11) Od té doby my křesťané očekáváme tzv. Parusii, poslední příchod Ježíše Krista. Parusií budou dějiny spásy završeny. Příběhy Starého zákona nás seznamují s tím, jak Hospodin svůj lid připravoval na příchod Vykupitele. Praotec víry Abrahám, jeho žena Sára a následující generace umírali s vírou v novou, nebeskou vlast. Věřili, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. My již víme, že se Vykupitel skutečně narodil a zemřel na kříži, aby vstal z mrtvých. Nový zákon zvěstuje Jeho příchod na konci časů. Neznáme čas, ani hodinu, ale to není vůbec podstatné. Důležité je důvěřovat tomu, co Pán řekl: „Hle přijdu a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků“ (Zj 22,12.20); trpělivě vydržet a nedat se zviklat, neboť příchod Pána je blízko (Jak 5,8). Važme si Eucharistie, svátosti Kristova těla a krve, neboť je nám dána jako pojítko mezi Jeho prvním příchodem v těle a příchodem na konci věků ve slávě. Tímto duchovním pokrmem sytíme naši naději na Pánův příchod, což při tajemství víry společně vyznáváme.

     

    4. týden v mezidobí

    Neděle 2. února 2025 - svátek Uvedení Páně do chrámu

    „Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.”(Mal 3,1-4)

    Boží lid, o němž pojednává kniha proroka Malachiáše se sice vrátil z vyhnanství, obnovil Babylóňany zničený jeruzalémský chrám, prožil náboženské probuzení a znovu postavil jeruzalémské hradby, ale ústy proroků slíbený návrat starobylé slávy z dob krále Davida nenastává. Jsou stále nespokojení a ztrácejí naději, že Bůh vůbec slyší, že se o ně zajímá. Spíše se zdá, že upřednostňuje bezbožné a spravedlivé nechává trpět. Jejich stížnost vůči Bohu je vyjádřena v otázce: „Kde je Bůh spravedlnosti?“ (Mal 2,17) Je tu vůbec nějaká spravedlnost pro Jeho lid? Sami však postupně zdegenerovali a pozapomínali na směrnice, které jim Hospodin dal v podobě Desatera. Uctívají Ho pouze ústy, ale jejich srdce je od Boha velmi daleko (Mt 15,8-9).

    A Hospodin odpovídá přímou řečí: „Hle, pošlu svého posla, který přede mnou připraví cestu. Pak náhle přijde do svého chrámu Hospodin, kterého hledáte“ (Mal 3,1). V tom Božím poslu my vidíme Jana Křtitele, který o 4 století později (kdy se chování Božího lidu mnoho nezměnilo) ohlašoval příchod Mesiáše. Ten dle proroctví nepřichází primárně, aby zničil naše nepřátele. Naopak, přichází očistit nás, jako se taví a tříbí zlato a stříbro, abychom přinášeli sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou (Řím 12,1-2). Chce nás totiž zachránit a koukol vyřeší, až budou žně (Mt 13,24-30). Kdo však snese den Jeho příchodu? Kdo obstojí, až se objeví? Naší nadějí je, že Ježíš je milosrdným soudcem pro ty, kdo Ho hledají upřímným srdcem.

    Pondělí 3. února 2025

    „(Bratři!) Co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče; ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce, obrátili cizí vojska na útěk. Ženy dostaly své mrtvé nazpátek živé. Někteří se nechali natahovat na skřipec a odmítli osvobození, protože chtěli dosáhnout lepšího vzkříšení. Jiní opět zakusili posměch a bití, ano i pouta a žalář. Byli kamenováni, (na mučidlech) trýzněni, pilou řezáni, umírali na rány od meče. Chodili (zašití) v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu, zakoušeli útisk a násilí. Ti, kterých nebyl svět hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích. A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli bez nás dosáhnout dokonalosti..”(Žid 11,32-40)

    Dnešními slovy se autor listu Židům obrací na křesťany konvertované z Judaismu, kteří kvůli tomu museli snášet nejrůznější podoby pronásledování, posměch a urážky, věznění a vydědění (Žid 10,32-34). Vyzývá je k vytrvalosti a důvěře v Ježíšova zaslíbení. Nejsou přece z těch, kteří se stahují při protivenství, ale z těch, kteří vytrvají ve víře jako například vyjmenovaní starozákonní velikáni, kteří jsou těmto židovským konvertitům velice dobře známí. Oni jim jsou vzory silné víry, byť se nejednalo o superhrdiny, ale hříšné lidi. Připomeňme si, že víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme. A taková důvěra způsobuje, že nepochybujeme, i když nevidíme (Žid 11,1). Jedná se o sílu vytrvat a nevzdávat to. Je to nadpřirozená síla poháněná vírou, kterou projevili tito velikáni, jejichž osudy nám text připomíná. Skrze takovou víru proudí Boží moc.

    Kolik z nás se snaží přežít ze dne na den; kolikrát jsme vyčerpáni neustálými spory s někým v našem okolí, trpíme neustávající nespravedlností v našem životě, utápíme se ve finančních problémech, bojujeme se stupňující se vlažností vůči Bohu apod. Prosme: „Dej nám více víry.“ (Lk 17,5-6) Bůh nezapomíná na naši námahu a lásku, kterou působíme v tomto světě. Chce nás povzbudit a dát nám sílu vytrvat v horlivosti až do konce, kdy se naplní naše naděje (Žid 6,11-10). Když jsme na dně, je víra často „pouze“ o síle vytrvat uprostřed protivenství bez konkrétního výhledu na lepší zítřek. Někdy nám přináší „jen“ sílu jednoduše vydržet ještě jeden další den.

    Úterý 4. února 2025

    „(Bratři!) Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.”(Žid 12,1-4)

    Život je závod a svět je závodištěm. Chceme-li vyhrát tento celoživotní závod, musíme jako vrcholoví sportovci omezit rozptýlení, poslouchat svého trenéra, kterým je Ježíš, a zůstat soustředěni na cíl, kterým je nebeské království. Pokud si sundáme brýle žitého křesťanství, které mají pomoci našemu poškozenému zraku, staneme se krátkozrakými. Co uvidíme? Že tento svět není závodištěm, ale místem zábavy, místem utrpení, místem ctižádosti, místem nekonečných možností apod. Životní závod pak nikdy nedokončíme, protože nemáme na zřeteli věčný smysl života a tím smysl věčného života.

    Chcete běžet životní závod? První zásada je vědomě se rozhodnout pro závod a vstoupit na závodiště, kam nás Ježíš zve. Druhá zásada je soustředit se na Ježíše a plnit Jeho přikázání. Sami tento závod totiž nedáme. K tomu je nezbytné se zbavit všeho, co nás rozptyluje a tudíž zpomaluje. A v neposlední řadě: tváří v tvář protivenstvím je nutné vytrvat na závodišti, překonávat lenost a sebelítost. To se nám podaří jen tehdy, pokud budeme pracovat na svém sebeovládání a neustaneme v poznání smyslu závodu (vzdělávání ve víře). Inspirací a povzbuzením nám mohou být svatí, kteří nás předešli a dosáhli cíle.

    Jednou pak dojdeme se sv. Pavlem k závěru: ‘Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mě čeká koruna spravedlnosti, kterou v onen den udělí Pán všem těm, kdo s láskou vyhlíží Jeho příchod‘ (2 Tim 4,7-8).

    Středa 5. února 2025 - památka sv. Agáty, panny a mučednice

    „(Bratři!) V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve. Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: ‘Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí).”(Žid 12,4-7.11-15)

    Proč Bůh neodstraní trápení v mém životě? Proč se nechová jako laskavý Otec ke svým milovaným dětem? Tato otázka, kterou si lidé někdy kladou, předpokládá, že laskavý a milující otec je garantem životní procházky růžovým sadem. Nebeský Otec nám svou lásku však projevuje jiným způsobem. Bůh každého stvořil ke svému obrazu a podobě, ale ta podoba projevená našimi myšlenkami, slovy a skutky se pro naší padlou přirozenost více či méně vzdaluje od originálního obrazu vtisknutého do našeho srdce. Dostali jsme Božskou identitu (Ž 82,6) a tou identitou se postupně s Boží pomocí stáváme. Jako dobrý rodič formuje své dítě, a tak ho připravuje na život, Bůh nás formuje a tím nás připravuje na život věčný. On nás chce zdokonalit, abychom byli svatí jako On je svatý (1 Pt 1,16; Lv 9,2). K tomu nás vychovává Božskou pedagogikou. Učí nás přijmout základní pravidlo žitého křesťanství: že jsme ´jen´ ratolestmi, které se mohou živit mízou kmene vinné révy (Jan 15,5-7). Pokud zůstáváme v Něm-vinná réva a On v nás-ratolesti, tak poneseme hojné ovoce, například plody Ducha svatého (Gal 5,22-23). Učí nás přijmout, že bez Něho nemůžeme činit nic. Boží disciplína přináší v životě úžasnou úrodu – svatost, spravedlnost, pokoj. Věříme, že Boží moudrost a prozřetelnost přesahují lidské schopnosti. Nejsme totiž sto pojmout Boží perspektivu. I proto je možná těžké přijmout Boží kázeň. Věříme však, že Bůh je dobrý a Jeho kázeň není z rozmaru nebo svévole, jak může být kázeň pozemských rodičů. Dělá jen to, co je pro naše dobro. Když se podřídíme Jeho vůli pro náš život, ať už je to snadné nebo těžké, příjemné nebo bolestivé, učíme se vždy důvěřovat Jeho plánu. Naše naděje je v tom, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).

    Čtvrtek 6. února 2025 - památka sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

    „(Bratři!) Nepřistoupili jste k hmotné hoře, (z které) šlehal oheň a která (byla zahalena) mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. (Když to všechno Izraelité) slyšeli, zdráhali se (poslouchat a prosili), aby (Bůh) už k nim nemluvil. A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: ‘Celý se třesu strachem.' Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.(Žid 12,18-19.21-24)

    Dnešní úryvek následuje po mrazivém varování: nebuďte jako Ezau, který promarnil své prvorozenství a nemohl odčinit následky svého rozhodnutí (Žid 12,15–17). Volbu nebýt jako Ezau usnadňuje srovnání dvou hor: Sinaj a Sión. Sinaj je horou, kde se Bůh velkolepými výjevy představil shromážděnému Božímu lidu, jehož vysvobodil z egyptského otroctví, ale který nedokázal přijmout Bohem zaslíbenou zemi. Na hoře Sinaj chtěl s Izraelem zahájit vztah exkluzivní blízkosti. Tento vztah byl potvrzen závaznou smlouvou s Bohem, ve které Izrael slavnostně slíbil, že Boha přijímá za svého Pána a bude mu poslušný (Ex 19,4-8). Avšak kvůli jejich padlé přirozenosti převládl nad vztahem s Hospodinem strach. Mojžíš, který sám pociťoval strach, je marně povzbuzoval, že se nemusí mít bát, neboť Bůh je jen zkouší, aby bylo zřejmé, že k Němu budou mít úctu a už nebudou hřešit (Ex 20,20). Oni si raději zvolili Mojžíš jako prostředníka u Boha.

    My však nestojíme před horou Sinaj. Jsme pozváni na horu Sión, město Davidovo; město, které patří živému Bohu, nebeský Jeruzalém, kde sídlí Bůh. My patříme do „shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,23). Použití slova prvorozený chce nám být útěchou, neboť zde si všichni zachovávají svou identitu a prvorozenecká práva na nebeské království. Kontrast mezi strachem na Sinaji a radost na Siónu nemůže být větší. Důvod kontrastu není v Bohu. On zůstává stejný včera, dnes i na věky (Žid 13,8). Změnil se ale přístup lidí k Bohu. Vykoupeni krví Beránkovou byli ti, kteří vydrželi Boží otcovské školení a byli učiněni dokonalými.

    Pátek 7. února

    „Mějte se navzájem trvale rádi jako bratři. Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili. Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život. Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky. V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte. Vždyť (Bůh) sám slíbil: `Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!' Proto můžeme s důvěrou říkat: `Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?' Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.(Žid 13,1-8)

    V sedmi bodech nám jsou představeny základy žitého křesťanství. První je vzájemná láska, kterou se Boží láska rozlévá do tohoto světa. Bez lásky je nám všechno naše snažení k ničemu. V hymnu na lásku (1 Kor 13,3-8) nám sv. Pavel dal hodně podnětů ke zpytování svědomí. Druhý pilíř je pohostinnost, skrze kterou se otevíráme druhým a dáváme jim pocítit, že jsou chtění a milovaní. Oni nemají čím odplatit, ale Bůh nám nezištnou pohostinnost odplatí při vzkříšení spravedlivých (Lk 14,13-14). Třetí pilíř je solidarita, která vyvěrá z empatie. Solidarita uvnitř Církve (1 Kor 12,26) i vně (Mt 25,31-46). Čtvrtý pilíř se týká manželské věrnosti. Zvlášť ve světě, kde panuje sexuální a vztahová rozvolněnost, Bůh prohlašuje, že manželství je jediným místem pro sexuální spojení. Manželství má být bezpečným místem, kde se formuje a vyrůstá další generace. I když se smilství a cizoložství koná ve skrytu, Bohu nic skrytého nezůstává (Ž 139). Pátý pilíř je vděčnost a štědrost. Vděčnost nám pomáhá si vážit a užívat toho, co máme. Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,1-15). Šestý pilíř je život z Božího slova, které nám připomíná Boží zaslíbení. Překladatel Písma sv. Jeroným (5 stol.) pravil, že neznalost Písma je neznalostí Krista. Z Bible se dozvíme o Božím zaslíbení, že nás nikdy neopustí, nenechá bez pomoci (Dt 31,6), a v Božím slově můžeme s důvěrou vyznat: „Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Ž 118,6). Sedmý pilíř se týká věrnosti tradici Církve, která nás nese a dává nám pravé světlo pro naši cestu ke spáse.

    Sobota 8. února

    „(Bratři!) Skrze Ježíše podávejme Bohu stále oběť chvály, to je ovoce rtů, které chválí jeho jméno. Nezapomínejte na dobročinnost a mějte pochopení pro druhé: to jsou oběti, jaké se Bohu líbí. Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním. To by vám neprospělo. Bůh, (dárce) pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí – protože (on zpečetil) svou krví věčnou smlouvu – ať vás zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli, a nechť působí v nás, co je mu milé skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.“ (Žid 13,15-17.20-21)

    Než navěky usedl po Boží pravici, naplnil Kristus Boží vůli tím, že přinesl jednou provždy sám sebe jako oběť za naše hříchy. Tím nás Kristus posvětil a otevřel nám cestu k Bohu Otci. Tou bezprostřední cestou je Kristus sám. Cestu známe, a to je naší velkou nadějí. Proto všechny oběti, které Bohu přinášíme, děláme skrze Ježíše ve víře v Jeho spásonosnou smrt a vzkříšení.

    Jaké oběti se Bohu líbí? Když skrze Ježíše přinášíme sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť (Řím 12,1-2). Naše pravá bohoslužba spočívá v naplnění největšího přikázání: maximálně milovat Boha Otce a milovat bližního jako sebe sama. Proto pravá bohoslužba také spočívá na jedné straně v oběti neustálé chvály Boha a na druhé straně v almužně a skutcích milosrdenství. To jsou oběti, které se Bohu líbí.

    Bůh nás chce zdokonalit ve všem dobrém. K tomu je však potřeba plnit Boží vůli v poslušnosti a podřízenosti. I Kristus byl Bohu Otci poslušný, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,8). My jsme zváni pokračovat v Kristových šlépějích, neboť v Něm měl Otec zalíbení. Skrze představené, kteří nám jsou v tomto světě dáni, se učíme poslušnosti a podřízenosti. Analogicky k výroku: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4,20), bychom mohli říct: „Kdo není ochoten k poslušnosti a podřízenosti vůči svému představenému, kterého vidí, nemůže být poslušný a podřízený Bohu, kterého nevidí“.  Předpokládá to, že si představený je vědom, že jsme mu byli svěřeni, aby se o nás staral a bděl nad spásou naší duše. Je to velká odpovědnost, ze které se bude zodpovídat Bohu.

     

  •  
    5. týden v mezidobí

    Neděle 9. února - 5. neděle v mezidobí

    „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“(Iz 6,12a.3-8)

    Naše naděje spočívá v tom, že Bůh nejen objektivně je, ale že se nám také zjevuje rozmanitými způsoby. Předně promlouvá skrze svého Syna, Boží slovo, které bylo sepsáno Duchem inspirovanými svatopisci. Proto je tak zásadní denně brát do ruky Bibli a naslouchat Božímu slovu. Bůh dále promlouvá skrze vjemy, dojmy, události a myšlenky. Výjimečně se projevuje slyšitelně a viditelně.

    Proroku Izajáši se v předmětném úryvku zjevuje ve vizi. Má úžasné vidění Boha v duchovním obrazu, který nedokonale opisuje lidskou řečí. Trůn, roucho, svatyně, serafové, čepy prahů, dým jsou obrazy, které se vrací v architektuře Božích chrámů a v posvátné liturgii. Snaží se i nám zprostředkovat odlesk Boží slávy, která i v nás chce vyvolat úžas, bázeň Boží. Mají náš pohled svou úchvatnou krásou vynést do nebeské síně, Božího příbytku, a dotknout se nás hluboko v našem srdci, lidské svatyni, kterou chce Bůh naplnit svou velebností. Zpěv Svatý, svatý, který v nebi neustále zní, nás spojuje s nebešťany v ryzí a dokonalé chvále Boha, záblesk nebe.

    S prorokem Izajášem to skutečně zacloumalo. „Běda mně, je se mnou konec!“ I my při mši plni bázně voláme: „Beránku Boží… - Pane nezasloužím si…“ a padáme na kolena před Svatou Hostií, živým Bohem zpřítomněným v nepatrném kousku chleba. I my si uvědomujeme svou lidskost vzhledem k Jeho vznešenosti. I našich rtů se dotkne samotný Bůh - ´Tělo Kristovo´. I my na závěr mše sv. můžeme slyšet hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“, když kněz rozesílá lid: „Jděte ve jménu Páně“.  A my odpovíme, každý za sebe slovy: „Bohu díky. Zde jsem, mne pošli!“

    Pondělí 10. února - památky sv. Scholastiky, panny

    „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro – den první. Potom Bůh řekl: „Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!“ A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro – den druhý. Potom Bůh řekl: „Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!“ A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: „Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!“ A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den třetí. Potom Bůh řekl: „Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať (označují) údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!“ A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den čtvrtý.“(Gn 1,1-19)

    „Kde jsi byl, když jsem kladl základy země?“ táže se Bůh Joba, aby mu dal zakusit Boží perspektivu všeho dění na zemi. Nikdo z lidí nebyl svědkem tajuplného stvoření světa a člověka. Ono se nedá slovy zcela vystihnout. Jen Nejsvětější Trojice, která nemá začátek ani konec, byla na prapočátku všeho. Věda se snaží postupně odkrývat, jak to přesně bylo. Písmo se soustředí na to, jak a proč Bůh vstupuje do prázdnoty a temnoty, do naprostého nedostatku řádu a světla. Odhaluje smysl tvůrčího díla jediného transcendentního a všedobrého Boha existujícího od věčnosti, který je zdrojem všeho, co je. Vše, co stvořil, vzniklo s věčnou lehkostí a z ničeho. To, co vzniklo, nedošlo k bytí, protože by Mu to něco přidalo, co by neměl, ale z nekonečné lásky, která touží, aby vše bylo pro bytí samotné, které je samo o sobě dobré. On je totiž dokonalé Dobro a tudíž vše, co stvořil, je dobré. I stvoření člověka je velmi dobré. Vše pozoruhodně v logické posloupnosti, se kterou mimochodem souzní současné chápání evoluce: vegetace, hemžící se tvorové, ryby, ptáci, zvířata a lidé. Stvořil vše, aby to bylo a mohlo být a žít. Poselství je jasné: Bůh je dobrý a stará se. A naší nadějí je vědět, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – totiž nám, které povolal podle svého záměru (Řím 8,28).

    Úterý 11. února

    „Bůh řekl: „Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!“ Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!“ Nastal večer, nastalo jitro – den pátý. Potom Bůh řekl: „Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu.“ A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“ A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal. To je původ nebe a země, jejich stvoření.“(Gn 1,20-2,4a)

    První kapitola Genesis nás přivádí do počáteční doby, kdy člověk ještě neznal, co je to hřích a jeho následky; neznal honbu za vlastními plány, nedokázal si představit, co znamená odcizení, zármutek, nepřijetí, zklamání, bolest, smutek apod. Země se všude hemžila bohatým životem a uprostřed byl člověk, harmonická a šťastná bytost. Žil ze Stvořitelovy nekonečné dobroty. Přebýval v Jeho bezprostřední přítomnosti, v daném rytmu vesmíru. Souzněl s Bohem a Jeho stvořením. Vše bylo neustále nové, protože dokázal nezištně objevovat a žasnout.  Podoba člověka byla v souladu s Božím obrazem, který Bůh vtiskl do lidského srdce.

    Dostali jsme podíl na Boží stvořitelské moci: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!“ Mělo to být velkým požehnáním pro nás a pro svět, kterému jsme byli povoláni vládnout. Byla to také obrovská důvěra, kterou nám Bůh projevil. Řádně nás na to povolání připravil, vždyť „stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Neměl to být nárok na privilegium, ale nárok na odpovědnost věrných správců stvoření, pověřených péčí o ostatní tvory a stvořený řád; nebo lépe řečeno to byl nárok na spolu-odpovědnost, neboť společně s Bohem jsme navzájem se vztahující sociální bytosti a ne jen lidská rasa jednotlivců obývajících stejnou Zemi. Tak jako Bůh sám v sobě je životodárné společenství třech Božských osob, tak i člověk je stvořen jako muž a žena, aby mohl přirozeně vytvářet životodárné společenství, které plodí, dává vznikat a růst novému životu a uchovává ho k Boží oslavě. To není mytologie. Naše naděje spočívá v Ježíši, který nás přišel vykoupit, abychom mohli s čistým štítem a s Jeho pomocí vykročit z temnot vstříc budoucnosti v Jeho světle.

    Středa 12. února

    „Když Hospodin Bůh udělal zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná luční tráva, protože Hospodin Bůh ještě neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu, čerpal ze země vodu pro závlahu a občerstvoval (tak) celý povrch půdy. Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil; Hospodin Bůh dal člověku příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“(Gn 2,4b-9.15-17)

    První kapitola Genesis je majestátním příběhem o stvoření. Druhá kapitola nám odhaluje člověka jako oslavu stvoření a zároveň jeho problém. Problém spočívá v tom, že člověk dostal podíl na Božím stvořitelském díle, ale tím si ho nemůže přivlastnit, jako by bylo lidským dílem. Zůstává plně Boží dílem. My jsme se stali jeho správci, abychom svět uchovali a předávali dalším generacím, alespoň tak, jak jsme ho od předchozí generace převzali do péče. Druhá kapitola také pojednává o vztahu Boha k Jeho stvoření, a zvláště o důvěře, lásce a péči o člověka. Díky Božímu stvořitelskému činu jsme se stali živými tvory, máme v sobě dech života.

    Druhá kapitola je také o povolání a odpovědnosti člověka: jeho péči o stvoření, aby bylo a vzkvétalo, a o jeho ochraně stvoření; obojí podle vzoru stvořitelova a v součinností s Ním. Bůh dal světu řád, ale člověku dal také řád, který ho má uchovat ve věrnosti v jeho povolání a odpovědnosti. Dva stromy uprostřed životního prostoru člověka jsou připomínkou života a smrti. Ze stromu života může člověk jíst, ze stromu poznání dobra a zla však nemůže jíst, ledaže by chtěl zemřít. Ty dva stromy jsou Božím uznáním svobody člověka od prapočátku. Jsou také prohlášením, že svoboda předpokládá důvěru a poslušnost. Jak udržet tři aspekty božského záměru pohromadě: povolání, povolení a zákaz? Naše naděje tkví v tom, že Ježíš nám seslal svatého Ducha jako rádce.

     Čtvrtek 13. února

    „Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber, a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Oba byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“(Gn 2,18-25)

    Bylo to dobré, dokonce velmi dobré, avšak nakonec ne úplně tak dobré… Nebylo totiž dobré, že člověk je sám. Ne, že by si člověk stěžoval. Je to sám Bůh, který to z lásky k člověku konstatuje. Bůh je sám v sobě životodárným společenstvím Otce i Syna v Duchu svatém. Člověk jako Jeho obraz a podoba musí být sám v sobě také životodárné společenství, totiž muže a ženy v lásce. To vzniká na základě niterného hledání a obdarování.

    Bůh je láska. Novost biblické víry a naše naděje spočívá v obrazu Boha osobně milujícího. Z lásky člověka stvořil a volá ho k bytí. Jeho láska je darována zcela nezištně a bez jakékoli předchozí zásluhy. Je to dar lásky, kterým Bůh Adamovi i nám vychází v ústrety v našich potřebách a snaží se nás získat.

    Novost biblické víry nalezneme také v obrazu člověka: člověk je sám o sobě nekompletní a bytostně zaměřený k tomu, aby v druhém nalezl doplňující část pro svou celistvost, tedy že člověk se může stát kompletním jedině ve společenství s druhým pohlavím (DCE 11). Ze své podstaty muž vychází ze sebe („opouští svého otce i matku“), aby se spojil s ženou. Pouze ve vzájemném spojení představují kompletního člověka a stávají se „jedním tělem“, které představuje jedinečnost a definitivnost, ale také vzájemně se doplňující a pomáhající jednotu v odlišnosti. Manželství založené na výlučné a definitivní lásce, která nezištně vychází druhému vstříc se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu. Opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky (DCE 11).

    Pátek 14. února

    „Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě.(Gn 3,1-8)

    Jsme svědky dramatu prvotního hříchu. V ráji ještě musel Ďábel přistoupit zvenčí. Po prvním pádu se mnohdy nemusí příliš namáhat, neboť stačí nás nechat napospas našim vypěstovaným vnitřním vášním a chtíči, tváří v tvář v pokušení, které Bůh dopouští jako zkoušky. Jak postupuje ďábel?

    (1) Používá lstivé a klamavé taktiky, a to už ve své prezentaci. Implicitně se z úryvku jeví, že nebyl odpudivým tvorem, který prvnímu člověku naháněl strach. Umí navíc vystihnout ten správný okamžik, který pečlivě a ve skrytosti připravuje. Člověk je sám, oddělen od Boha (a možná i od své druhé poloviny). V této izolaci zasáhne pokušení nebdělého nejsilněji.

    (2) Ďábel vždy zpochybňuje Boží autoritu a Boží charakter. Nastoluje diskusi nad tím, co bylo pro nás předtím danou pravdou. Pochybnost je sestrou víry a díky ní ve víře rosteme. Ďábel tohoto zneužívá a snaží se Boží slovo v naší mysli manipulativně překroutit. Vpustí do nás myšlenku, že Boží slovo podléhá lidskému soudu. V pokročilé fázi nám předkládá falešné obrazy Boha, které ničí naši důvěru v Něho a zpochybňují Boží dobrotu. V závěru nás vyzývá, abychom na prvním místě spíše věřili v sebe než Bohu.

    (3) Ďábel zpochybňuje Boží prozřetelnost a Boží soud. Poskytuje tunelovou vizi a umenšuje Boží perspektivu, která zcela přesahuje naši. Také zlehčuje závažnost našeho hříchu a jeho následků; motivuje k sebeospravedlňováni a k neposlušnosti vůči Bohu.

    (4) Ďábel vzbuzuje v člověku zvědavost na iluzorní alternativu, která se často jeví jako snadnější a pochopitelnější cesta. Fakticky nabízí jen předražené kočičí zlato, za které jednou bude chtít zaplatit plnou měrou.

    Sobota 15. února

    „Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ K ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ A člověku řekl: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat. Ano, jsi prach a do prachu se vrátíš!“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je (do nich). Hospodin Bůh řekl: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás tím, že zná dobro i zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ navěky.“ Vykázal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu, z níž byl vzat. Vyhnal člověka a postavil východně od zahrady Edenu cheruby a ostrý blýskající meč, aby střežili cestu ke stromu života.“(Gn 3,9-24)

    Bible je jedinečný příběh, který nám odkrývá dějiny spásy. Ukazuje Boha Stvořitele, který vše uchovává z lásky; představuje člověka, který měl vše a zahodil to pro božství bez Boha; líčí následky tohoto rozhodnutí v neustálé náchylnosti následných generací k sobectví, násilí, lži a zkorumpovanosti; zdůrazňuje Boží trpělivost s lidmi, neboť se slitovával nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli; častokrát jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu; Písmo svaté zvěstuje, že k naší spáse poslal svého jediného Syna, který Svou smrtí smrt přemohl a Svým vzkříšením obnovil život, abychom už nežili sami sobě, ale žili pro Něho, ukřižovaného a vzkříšeného pro nás.

    Hřích je jako zhoubný nádor, který požírá lidskou schopnost uchovat jakýkoli vztah - k Bohu, k sobě, k druhým, k přírodě. Hřích způsobí, že si nechceme přiznat svou závislost na Bohu a s tím související neschopnost se Mu dobrovolně podřídit. Hřích spočívá v neochotě se zavázat ke smlouvě s Hospodinem, která nabízí existenciální štěstí. Hřích je příčinou neochoty nést odpovědnost za následky svých rozhodnutí. Hřích stojí u kolébky lidské nahoty, kterou zakrýváme, abychom ji utajili před Bohem, před sebou samým a sebou navzájem; nahotu, pro kterou hledáme obětního beránka.

    Jednou jsem slyšel tento příběh: „V mém domě vládne špína. Nachází se všude – v koupelně, v kuchyni, v koberci. Každý den se snažím, abych se zbavila špíny, ale než se dostanu na druhý konec domu, můžu začít znova. Nikdy to nekončí. A po celoživotním boji se špínou skončím v pár čtverečných metrech … hlíny.“

    Naše naděje je v Kristově smrti, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, v Jeho pozvání do nebeského domova a zaslíbení vzkříšení těla.

  •  
    6. týden v mezidobí

    Neděle 16. února - 6. neděle v mezidobí

    „Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“(Jer 17,5-8)

    ‚Být poutníky naděje‘, tak zní motto jubilejního roku. V čem však spočívá naše naděje? Prorok Jeremiáš staví do protikladu dva postoje: vkládání naděje v člověka (v sebe) a vkládání naděje v Boha. Vložit veškerou důvěru v člověka nebo v sebe je velice rizikové, jak jsme jistě sami zjistili v řadě životních situací. Takový je jako jalovec na poušti. Zabydlel se v životním postoji, který nepřináší dlouhodobou perspektivu. Člověk je jen slabý, hříšný tvor, který nedokáže garantovat druhému ani sobě trvalou životodárnou naději.

    Prazáklad kérygmatu naší víry zní: ‚Bůh je láska, člověk je hříšný, jen v Ježíši je spása – obrať se tedy, nech se pokřtít a přijmi Ježíše jako svého Pána a Spasitele.‘ To, že Bůh je bezpodmínečná láska, to se dobře poslouchá. Hůř je to s přiznáním, že člověk – tedy konkrétně já – jsem hříšný. Hříšník je ten, který je sám sobě bohem nebo postavil jiné lidi či věci na místo Boha. Jeho prokletí spočívá v tom, že má srdce (střed lidského bytí) odvrácené od Boha a stal se sám sobě bohem. Setrvává v pýše a sebestřednosti. Hřích se nakonec zmocní celého jeho bytí – mysli, vůle i srdce. Je to právě hřích, který prohlubuje přesvědčení, že je lepší důvěřovat jen člověku, že intelekt dokáže odhalit všechna tajemství, že vůlí se dosáhne čehokoli – dokonce si vlastními skutky zasloužit nebe.

    Požehnaný člověk je naopak ten, kdo si uvědomuje vlastní hříšnost a přijímá svou bezmoc i beznaděj, protože svou naději nevkládá v člověka, nýbrž důvěřuje Ježíši, svému Pánu a Spasiteli. Nechal se obmýt životodárnou křestní vodou a stále žije z křestního pramene.

  •  
    7. týden v mezidobí

    Doplňte obsah sekce 6, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.