Liturgické mezidobí

Liturgické mezidobí

•  

  1. týden v mezidobí

  Pondělí 13. ledna 2025

  Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?' A dále: `Já mu budu otcem a on mi bude synem.' A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: `Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!' (Žid 1,1-6)

  Dějiny spásy se táhnou lidskými dějinami jako červená nit. Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (Jn 1,3) a udržuje, nám dává ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (Řím 1,19-20). Hned na začátku Bůh sám sebe zjevil Adamovi a Evě a vybídl je k důvěrnému společenství (KKC 54). Po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (Řím 2,6-7). Dějiny spásy nám jaksi odhalují trpělivou Božskou výchovu: Bůh se lidem postupně sdílí a po etapách je připravuje na přijetí vtěleného Slova, Ježíše Krista a Jeho parusii. Sv. Irenej z Lyonu používá o Bohu a člověku obratu „zvykat si jeden na druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh, aby si zvykl přebývat v člověku podle zalíbení Otce.“ (KKC 53)

  Úterý 14. ledna 2025

  „Bůh nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, andělům. Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví: 'Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly; slávou a ctí jsi ho korunoval; všechno jsi mu podřídil pod nohy.' Ve (slovech) ‘podřídil mu všechno' (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: ‘Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu tě chválit.' (Žid 2,5-12)

  Bůh nás láskyplně stvořil z ničeho a připravil prvním lidem ráj k harmonickému a bezpečnému soužití s Ním. Následně z nekonečné lásky a svobody, kterou člověku daroval, dopustil pád pračlověka a strpěl jeho nestálou, obojakou povahu. Naše naděje tkví v tomu, že Bůh se nás nevzdává. Můžeme Ho zapřít a On z respektu k naší svobodě zapře i nás, ale když jsme Mu nevěrní, On zůstává věrný, protože nemůže přece popřít sám sebe (2Tim, 2,13). Chtěl nás znovu pozvednout do stavu Božích dětí, sourozenců Božího Syna, který – aby se mohl stát v očích lidí věrohodným bratrem – nelpěl na tom, že byl rovný Bohu. Vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí, stal se smrtelným a podstoupil smrt na kříži (Flp 2,6-8). Tím, že Kristus přijímá smrtelné tělo, vyjadřuje svou bezpodmínečnou solidaritu s námi lidmi. Zároveň vstupuje do hlubin lidského utrpení a smrti, aby nás vyvedl do slávy vzkříšení. Ten, který nás vykoupil bez našich zásluh, nás bez naší žité víry a součinnosti s Jeho milostí nespasí.

  Středa 15. ledna 2025

  „Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.“ (Žid 2,14-18)

  „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15) Tato věta se nazývá protoevangeliem, ve smyslu první radostné zprávy: Bůh dal lidem po prvotním pádu druhou šanci. Ne proto, že by si to zasloužili, ale jako projev Jeho nekonečné lásky. Člověk bude muset bojovat proti pokušením díky své padlé přirozenosti zapříčiněné dědičným hříchem. Radostná zpráva však spočívá v tom, že nebude věčně pod nadvládou satana. Ještě nějaký čas na nás budou doléhat zkoušky, ale Ježíš nám pomůže. On sám prožíval utrpení a zkoušky, proto nám dovede pomáhat, když zkoušky přicházejí. Navíc nám pomáhá i v nebi, kde usmiřuje naše hříchy, neboť se v našich záležitostech stal u Boha veleknězem milosrdným a věrným. (Žid 2,17) Přinesl nám novou naději: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost!“ (Řím 5,20b) Bůh vskutku nezapomněl na svůj lid. (Iz 49,14-15) Ježíš nepřemohl smrt tím, že by ji zničil zvenčí, ale tím, že ji sám podstoupil a přemohl v ní samotné. Díky tomu už nemusíme setrvávat „po celý život v otroctví strachu před smrtí.“ (Žid 2,16)

  Čtvrtek 16. ledna 2025

  „Jak říká Duch Svatý: “Až uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono ‘dnes’, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.“ (Žid 3,7-14)

  Citace pocházející z druhé poloviny Žalmu 95 připomíná vzpouru Božího lidu při náročném putováním pouští, které si mimochodem způsobili sami odmítnutím Bohem zaslíbené země (Nm 13 a 14). Konkrétně se odkazuje na vzpouru v Masse a Meribě (Ex 17,7), kde Izrael pokoušel Hospodina svým pochybováním o tom, zda Bůh skutečně přebývá mezi nimi či nikoliv. Naše naděje tkví v tom, že navzdory lidskému chování obecně a našemu chování konkrétně, Bůh lidem neustále prokazuje svou přízeň, byť ne vždy s výsledky, které si sami představujeme. Tak jako Boží lid putující na poušti i my si mnohdy zapomínáme připomínat svědectví o tom, jak se Bůh v minulosti oslavil na našem životě a na životech lidí kolem nás, jak jsme okusili Jeho moc a slávu; nejsme pak také ochotni či schopni porozumět Božím záměrům a vytrvat v důvěře v Boží prozřetelnost. Proto bloudíme. Důsledkem je, že nežijeme z naděje, ale zatvrzením svého srdce otevíráme nevědomky dokořán dveře budoucí beznaději. Modlitba a vzájemné sdílení se sestrami a bratry nám může pomoci uchovat naši důvěru v Boha a společenství s Kristem pevně až do konce.

  Pátek 17. ledna 2025

  „Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Na to místo odpočinku totiž vejdeme, jen když věříme, jak to (Bůh) řekl: “A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Je to (ono odpočinutí) po stvoření světa, když (Bůh) svoje dílo dokončil. (V tom smyslu) se kdesi říká o sedmém dnu: ‘Odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací'; tady však čteme: ‘Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.' Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.“ (Žid 4,1-5.11)

  Boží odpočinutí, o kterém je řeč, odkazuje fyzicky a v čase na osídlení Zaslíbené země Božím lidem. Duchovně se tím myslí sobotní klid, Šabat, nebo obecněji přebývání v Boží přítomnosti. Naše naděje je, že Bůh zůstává věrný navzdory naší nevíře, protože nemůže popřít sám sebe (2 Tim 2,13). I nám přislíbil, že můžeme vejít na místo Božího odpočinku, nikoli však pro naše zásluhy, ale pro Jeho smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Kolik z nás má strach nebo pochybnosti o tom, že se tam nemůže dostat. Takovým nic nepomůže, když slyší o Božím milosrdenství, tj. “kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost“ (Řím 5,20). Na to místo odpočinku totiž nevejdou ti, kdo v Jeho zaslíbení neuvěřili (Žid 4, 3).  Toto je jistá pravda: “Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít. Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat. Jestli jej zapřeme, i on nás zapře“ (2 Tim 2,11-13).  V tom spočívá svoboda, kterou Bůh nám daroval. On to s námi nevzdá do poslední chvíle. Snažme se již tady a teď žít v Boží přítomnosti a tím zakusit náš podíl na Božím odpočinku, byť v zárodku.

  Sobota 18. ledna 2025 - památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

  „Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.“ (Žid 4,12-16)

  Křesťan ví, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a nejvýše spravedlivý. Před Ním je všechno nahé a odkryté. Při osobním soudu nás Boží slovo usvědčí, neboť je ostřejší než každý dvojsečný meč a všichni se budeme muset zodpovídat za svůj život, za své činy. Slovo, které vychází z Božích úst se nenavrátí s prázdnou, ale vykoná to, co chce a vykoná zdárně to, k čemu bylo posláno (Iz 55,11). Proniká až k rozdělení duše (přirozený rozměr člověka) a ducha (nadpřirozený rozměr člověka) a vyzývá člověka už za jeho života k pečlivému a pravdivému rozlišování jeho nejvnitřnějších myšlenek a hnutí. Naděje křesťana je, že má v Ježíši vynikajícího velekněze. On žil náš život a byl nám podobný ve všem kromě hříchu, abychom my pochopili, že s námi slabými má soucit. “Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás“ (Ř 8,34). Díky Jemu můžeme přicházet k Bohu Otci s důvěrou, že nalezneme milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

•  

  2. týden v mezidobí

  Neděle 19. ledna - 2. neděle v mezidobí

  „Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá země "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“ (Iz 62,1-5)

  Vidění proroka Izajáše je plné naděje, je povzbuzením pro opuštěný a osamělý Boží lid žijící v babylonském zajetí. I když si své přesídlení způsobili vlastním jednáním, které nebylo v souladu s Boží vůlí, Bůh to s nimi nikdy nevzdal. Babyloňany dobytý a zpustošený Jeruzalém čeká nová naděje. Nečekaný vzestup nové říše pod žezlem perského krále Kýra skončí krutovládu Babyloňanů. Navíc král Kýros umožní návrat Božího lidu a obnovení Jeruzaléma do původní slávy. Bůh se oslavil a Jeho spravedlnost vzešla jako světlo, jehož záře přesahuje daný čas a prostor. Záchrana Božího lidu se rozhořela jako pochodeň, která zasáhne celý svět. Bůh vyznává svou neutuchající lásku k svému lidu. Sión a Jeruzalém nepředstavují jen místa, ale také Izrael a v širším slova smyslu Církev. Pro tuto Jeho věčnou lásku to s námi nikdy nevzdá. Jsme Bohu tak vzácní, že Jeho naděje v naše obrácení nemá meze. Touží nás zbožštit, korunovat (2 Tim 2,12), darovat nám nové jméno (Zj 2,17; 3,12). V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sióne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sof 3,16-17)

  Pondělí 20. ledna - nezávazná památka sv. Šebestiána, mučedníka

  „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“, jak říká i na jiném místě: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 5,1-10)

  Naučit se svým utrpením poslušnosti. Nezdá se to příliš atraktivní výzva k následování. Realita lidského života je však prošpikovaná utrpením, buď vně nebo uvnitř nás. Často se lidsky cítíme bezmocní a nejsme sami schopni utrpení odstranit. Bůh chce, abychom z této reality neutíkali, ale naopak v realitě žili. Ježíš nám ukazuje cestu, jak se k tomu postavit a naplňovat Kristův úřad všeobecného kněžství, který jsme získali při křtu. Tváří v tvář utrpení a v solidaritě s trpícími přednáší Ježíš Bohu Otci vroucí modlitby (Žid 5,7). Nepřináší jen modlitby, ale také ochotu plnit Boží vůli (Mt 26,39). Dialogická poslušnost spočívá v předkládání odůvodněných proseb bez nároku na kýžený výsledek nebo jinými slovy v důvěře ve spravedlivý výsledek, který může přesahovat mé chápání.  Důvodem této dialogické poslušnosti je, aby se Bůh oslavil (Jn 12,27-28).

  Člověk se učí zkušenostmi a ty mnohdy přináší zkoušky, protivenství a utrpení. I v tom nám Ježíš ukazuje cestu, že se naučil svým utrpením poslušnosti. Utrpení takto pojaté pročisťuje a proměňuje v nového člověka. Tak jako se tříbí zlato v ohni (Sir 2,5), tak se tříbí v utrpení naše víra, a když se ukáže její ryzost, bude nám to ke chvále, cti a slávě v poslední den (1Pt 1,7). Díky své poslušnosti ve smyslu aktivní spolupráce na Božím díle spásy se stal Ježíš příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. I my máme podíl na Božím spasitelském díle…

  Úterý 21. ledna - památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice

  „Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: ‘Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.' (Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 6,10-20)

  V Ježíši Kristu máme naději na věčný život. On je pro nás Cestou do nebeského domova. Spravedlivý Bůh přijímá a odmění každý dobrý skutek, jakkoliv nepatrný, který kvůli  naší víře v Ježíše v tomto životě projevujeme. Ne, že bychom byli spaseni skutky. Spaseni jsme milostí skrze víru (Ef 4,7-10). Spása není z nás, ani z našich skutků, abychom se tím mohli chlubit. Spása je Boží dar, díky němuž pronikneme do samého vnitřku nebeské velesvatyně. Naopak: Bůh nás stvořil k tomu, abychom konali dobré skutky, které On sám předem připravil. Prostřednictvím těchto skutků projevujeme svou víru, skrze kterou jsme spaseni. Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá (Jk 2,14–17). Díky Ježíši můžeme žít v Pravdě o sobě, o Bohu, o světu. Ta nás motivuje k tomu, abychom projevovali horlivost a trpělivost do té doby, až se naplní naše naděje, až do konce; abychom neochabovali, ale vytrvale se snažili napodobovat Ježíše a ty, kteří pro svou víru projevenou skutky dostali slíbené dědictví, tj. věčný život. Spravedlivý Bůh je naším útočištěm a oporou. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Nemusíme se strachovat. Bůh dodrží slovo. Stačí mít oči upřené na Ježíše, našeho Vykupitele a Spasitele.

  Středa 22. ledna - nezávazná památka sv. Vincence, jáhna a mučedníka

  „Melchisedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchisedech) se vykládá "král spravedlnosti" a král Sálemu zase (znamená) "král pokoje". Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchisedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: ´Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova!´“ (Žid  7,1-3.15-17)

  Nový zákon je naplněním starozákonního příslibu. My, kteří jsme přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele – tak jako sv. Pavel – odhalujeme ve Starém zákoně plno předobrazů odkazující na Krista, Mesiáše. Říká se tomu relektura Starého zákona: čteme ho očima a znalostmi Nového zákona.  A tak sv. Pavel v dnešním úryvku odkrývá Židům paralelu mezi Melchisedechem a Kristem. Melchisedech je tajemný král spravedlnosti a pokoje, kterému praotec víry Abrahám poté, co úspěšně osvobodil synovce Lota ze zajetí a znovu získal ukradené zboží, přidělil desátek kořisti. Ten však ve starověkém Izraeli náležel levitům, resp. kněžím. Tak jako Melchisedech stál mimo stávající stavy (dokonce mimo židovství), tak i Kristova autorita přesahuje všechno, neboť On je nejvyšším a věčným veleknězem.

  Starý zákon je příslibem příchodu Mesiáše, který ustanoví novou, dokonalou smlouvu. Stará smlouva byla totiž založena na liteře zákona a nevedla k životu. Nová smlouva je založena na oživujícím Duchu Božím. Abychom mohli žít tuto novou a věčnou smlouvu, potřebovali jsme začít s čistým štítem. Kdo člověka ale vykoupí z otroctví hříchu a nadvlády smrti? Byl to Pán Ježíš, který za nás zaplatil Adamův dluh a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Jako nejvyšší a věčný velekněz přinesl sám sebe jako oběť živou a svatou. To je příčinou naší naděje.

  Čtvrtek 23. ledna

  „Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon - (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v nebi a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk. Každý velekněz totiž bývá ustanoven k tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: “Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“(Ježíš) tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech.“ (Žid 7,25-8,6)

  Představte si, že jste zadluženi bez jakékoliv naděje, že dluhy dokážete splatit. A pak se objeví někdo, kdo sám není zadlužený a jehož bohatství nemá konce. Nenabízí půjčku, kterou byste museli splatit. Nenabízí ani dar, který byste museli být schopni nejdřív přijmout. Bez vašeho svolení vás zcela oddluží, abyste s čistým štítem mohli začít žít život osvobozený od dluhů. Tomu se podobá akt vykoupení. Ježíš – svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu – nás svou obětí jednou provždy vykoupil z otroctví hříchu.

  Na druhou stranu platí to, že ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. To neznamená, že nás nechá napospas našemu osudu. Naopak: máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti, kde stále žije, aby se za nás přimlouval. Je však na našem svobodném rozhodnutí, zda chceme žít ve světle Božích dětí, v Boží přítomnosti, která nás usvědčuje, ale také očišťuje a ochraňuje. Jen těm, kdo s Ježíšem spolupracují na Jeho spasitelském díle a skrze Něho v Duchu svatém přichází k Bohu Otci, je schopen přinést navždy spásu, dokonalou záchranu, život ve věčné blaženosti.

  Pátek 24. ledna - památka sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve

  „Ježíš tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou. Ale (Bůh) jim vytýká: "Hle, přijdou dni – praví Pán - kdy s Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou: a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: 'Poznej Pána!' Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu." Když tedy (Bůh) mluví o nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.“ (Žid 8,6-13)

  Sv. Pavel cituje v dnešním úryvku proroka Jeremiáše, jehož ústy se Hospodin snaží vyhnancům v Babylonii přinést útěchu. V sérii mini poselství o spáse přináší světlo v době hluboké temnoty, kdy se mnohým zdálo, že Bůh zapomněl na svůj lid. Hospodin v dějinách spásy uzavřel s těmi, kdo Ho následovali několik smluv: první byla uzavřena s Noem po potopě s příslibem uchování života na zemi, který nám má připomínat duha (Gn 9,8–17); druhá byla uzavřena s Abrahámem s příslibem hojného potomstva a zaslíbené země a obřízka měla být jejím znamením (Gn 15,1–21; 17,1–26); třetí obsahující desatero přikázání uzavřel Bůh s Izraelem jakožto Božím národem a měla svůj symbol ve dni odpočinku (Ex 19 – 24; Ex 32; Ex 34; Dt 5), s Boží Církví (Nm 20,4; Dt 23,1); čtvrtou smlouvu uzavírá s Davidem, kdy zazní bezpodmínečný příslib věčného království a Mesiáše (2Sam 7,12–15; 1Kron 17,11–14); pátou ohlašuje prorok Jeremiáš jako zcela novou smlouvu (Jer 31,31–33). Přislibuje spásu, tj. záchranu. Je potřeba nové smlouvy, protože předchozí selhaly díky nevěrnosti Izraele. Tato bude přímo vepsána do srdcí lidí, pomyslným prostorem niterného setkání Boha s člověkem. Tím Bůh vyjadřuje Svou touhu mít s každým člověkem jedinečný osobní vztah.

  Sobota 25. ledna - svátek obrácení sv. Pavla, apoštola

  „Pavel promluvil k lidu: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se (tam), abych i odtamtud přivedl svázané (křesťany) do Jeruzaléma k potrestání. Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku – bylo to kolem poledne – náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: ‘Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?’ Já jsem odpověděl: ‘Kdo jsi, Pane?’ A on mi řekl: ‘Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.’ Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: ‘Pane, co mám dělat?’ Pán mi odpověděl: ‘Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.’ Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: ‘Bratře Šavle, ať zase vidíš!’ A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: ‘Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.‘ “ (Sk 22,3-16)

  Ježíš nás všechny vybízí, abychom šli do celého světa a hlásali evangelium všemu tvorstvu (Mk 16,15). Sv. Pavel vybízí svého mladého žáka Timoteje: „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod.“ (2 Tim 4,2) Co máme hlásat? Bůh je láska, člověk je hříšník, ale v Ježíši je spása. Sv. Pavel nám připomíná (1 Kor 15,1nn) evangelium, které je základem, na němž stojíme: Ježíš zemřel za naše hříchy, vstal třetího dne z mrtvých, ukázal se mnoha bratřím a sestrám, vstoupil na nebesa a skrze víru v Něho se hlásá spasení všem, kdo uvěří; tak jako Ananiáš hlásal sv. Pavlovi. Protože se nejedná o pouhou teorii, ale žitou praxi, hlásáme prvotně svým životem. Na našem životě je přece znát, že jsme uvěřili evangeliu, jak moc pro nás znamená a jak proměnilo náš život. Protože naše ústa mluví to, čím přetéká naše srdce (Lk 6,45), hovoříme všem o tom, za co vděčíme Bohu. Nedokážeme si to nechat přece pro sebe. Sv. Pavel jde příkladem a podává svědectví o svém obrácení, o tom, jak ho Ježíš zachránil. Máte z toho strach? Začněte tím, že si budete všímat malých a velkých Božích zásahů ve svém životě a ve vašem okolí, mezi křesťany se navzájem povzbuzujte těmito svědectvími o životě s Bohem a k Bohu se modlete: „Pošli mě, půjdu já“ (Iz 6,8).

•  

  3. týden v mezidobí

  Neděle 26. ledna - 3. neděle v mezidobí

  „Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"“ (Neh 8,24a.5-6.8-10)

  Po svém postupném návratu z dlouhého vyhnanství v Babylonii se Boží lid snažil v Jeruzalémě znovu postavit zbořený chrám a vypleněné město. Přitom se musel vypořádat s nepřátelským okolím a častou neúrodou. Život byl velice náročný, a to vedlo ke ztrátě smysluplnosti jejich počínání a k duchovní vyprahlosti. Do této situace přichází kněz a písař Ezdráš, který v Den Páně shromážděnému zástupu recituje a vykládá posvátná písma. Stejně jako dnes i tehdy byla pro lidi Bible často složitá, vznikla v jiné době. Bylo potřeba nejen jazykový, ale také praktický překlad, aby bylo zřejmé, jak se vztahuje na jejich vlastní životy. Srdce vyprahlého člověka, když je mu předkládáno životadárné Boží slovo, může být velice silně zasaženo, protože Boží slovo ho usvědčuje z nepravosti, přináší radost z nové naděje či připomíná, že je konec těžkého období a blýská se na lepší zítřky. To může vyvolat emoce. Den Páně je příležitostí obnovit svou víru v Boha. Svůj počítač nebo mobil přece také pravidelně resetujeme, aby dlouhodobě dobře fungoval. Snažme se, aby nám neděle nikdy nezevšedněla, ale zůstala jako celek velkou slavností, kterou oslavujeme svého Boha.

  Pondělí 27. ledna

  „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. (Žid 9,15.24-28)

  Na život lze pohlížet různými způsoby. Jeden z nich je, že náš život je od početí jednosměrka ke smrti. Někdo k ní dorazí potratem ještě v lůně matky, jiný po 100 letech pozemského života. Smrt lidem nahání odjakživa strach. Bible však jasně říká, že po smrti přijde soud a že jednou přijde poslední den, konec tohoto světa. To nám křesťanům však nemusí nahánět strach, neboť Ježíš Kristus se narodil, aby za nás zemřel a svou smrtí a svým vzkříšením přemohl smrt; vstoupil na nebesa, aby nám připravil místo v nebi a přijde, aby nás vzal k Sobě (J 14,2-3). Byli jsme jednou provždy vykoupeni Jeho krví a už nemusíme žít pod nadvládou hříchu a smrti. Tak zní křesťanská naděje. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

  Chodíme na pohřby, ale dokážeme je přes veškerý smutek ze ztráty (na který máme právo) vnímat jako slavnostní vstup do Otcova domova? Nebo spíš truchlíme tak jako ostatní, kdo nemají naději? Věříme nejen, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, ale také že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s Ním? Je pro nás dar pozemského života hodnotnější než dar věčného života?

   Úterý 28. ledna - památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

  „(Bratři!) Zákon obsahoval jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok, co rok pořád opakují, přivedl k dokonalosti ty, kdo přistupují (k Bohu). Ty oběti by přece už (dávno) musely přestat, protože by svědomí už nic nevyčítalo těm, kteří Boha uctívají, když už jednou byli (od hříchů) očištěni. (Místo toho) se však při těch obětech každý rok vyvolává vědomí hříchů. Neboť krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‘Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.' Po prvních slovech: ‘dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu' - a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‘Tady jsem, abych plnil tvou vůli.' To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‘vůlí' jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Žid 10,1-10)

  Naše padlá přirozenost je důsledkem Prvního pádu. Máme náklonnost ke hříchu. Sv. Pavel to vyjadřuje tím, že objevil v sobě takové pravidlo: „Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“ (Řím 7,21-23) Jakožto zralí křesťané toužíme dělat dobro, ale – protože žijeme v pravdě – o sobě víme, kolikrát se přesto dopouštíme hříchu. Zákon, Desatero nás usvědčuje. Chybu děláme v tom, že se snažíme bojovat proti padlé přirozenosti vlastní silou. Nejrůznějšími způsoby přinášíme dary, oběti a celopaly, ale nevede to ke svobodě. Vlastní silou ani dobrými úmysly se nedokážeme očistit, existenciálně změnit směr, dosáhnout pravé svobody. Snažíme se sice vymanit z otroctví hříchu, ale stáváme se otroci zákona nebo upadneme do lži a sebeklamu, že jsme bez hříchu (1 J 1,8-9). Jen v Ježíši je totiž spása. On nám ukazuje cestu skutečné záchrany. Avšak ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. Jemu vyznejme své hříchy v důvěře, že je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. A pak povstaňme z popela a následujme Ho: „Tady jsem, abych plnil Tvou vůli.“

  Středa 29. ledna

  „Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‘až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch Svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‘Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu', pak dodává: ‘a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu.' Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.“ (Žid 10,11-18)

  Existuje Věčný zákon, kterým Boží prozřetelnost řídila celý svět. Při stvoření vepsal Bůh člověku do nitra světlo Přirozeného zákona (KKC 1955), který je zakotvený v rozumu, všeobecný ve svých příkazech a závazný pro všechny lidi (KKC 1956). Člověk se však od Boha odvrátil a dopustil, aby toto světlo sláblo. Po Exodu napsal Bůh na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích (KKC 1962). Desatero mělo být Zákonem svobody, avšak pro lidskou padlou přirozenost se stalo Zákonem otroctví (KKC 1963). Proto Hospodin ústy proroků slibuje, že s Božím lidem sjedná Nový zákon, který jim vloží do nitra, napíše do srdce (Jer 31,31). Boží Duch způsobí, že člověk bude žít podle Božích zákonů, zachovávat a plnit Jeho přikázání (Ez 36, 26). Bůh na hříchy a nepravosti člověka už nevzpomene, aby zachovávání přikázání nebyla slepou poslušností, ale svobodné rozhodnutí člověka, neboť mu budou dávat smysl a bude je sám chtít naplnit. Tento nový Zákon lásky se uskutečňuje Nejsvětější obětí Ježíše Krista. ´Jediné´ co se od nás očekává je, že se (1) otevřeme hluboké duchovní proměně v Duchu sv., (2) budeme se upřímně snažit o žitou víru v Krista a (3) přestaneme hledat ospravedlnění zachováváním Zákona, neboť pak by Kristus umřel nadarmo (Gal 2,19).

  Čtvrtek 30. ledna

  „Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal! Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží..“ (Žid 10,19-25)

  Po svém křtu a přijetí Ježíše za Pána a Spasitele svého života jsme se stali poutníky naděje, kteří kráčejí cestou novou a živou. Ježíš nám dal podíl na vnitrobožském životě    (J 14,7-14), tajemství Nejsvětější Trojice. Prolitím své krve na kříži nás vykoupil a díky tomu bylo naše srdce ve křtu “očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě“. Proto nás jako svaté mohl pozvat přímo do svatyně svatých. Skrze Ježíše máme každý jedinečný, osobní vztah s nebeským Otcem. Touží nás uchovat ve stavu svatosti, abychom pomocí milosti pomáhající mohli setrvat v této milosti posvěcující. Protože máme svobodu volby, vybízí nás sv. Pavel, abychom se pevně drželi této naděje. Barometrem upřímnosti našeho srdce a plnosti naší víry jsou skutky milosrdenství. Pro ty sice nebudeme spaseni (Řím 5,1), ale vydávají svědectví o opravdovosti našeho vztahu s Bohem (Jk 2,18). Tato nová a živá cesta do nebe, po které putujeme, je mnohdy náročná a potřebujeme kromě Boha i jeden druhého, které nám Bůh dává jako družinu. Potřebujeme žít ve společenství, navzájem se povzbuzovat slovy svědectví a podporovat přímluvnou modlitbou, “tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží“.

  Pátek 31. ledna - památka sv. Jana Boska, kněze

  „Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět: jednak tím, že jste byli veřejně tupeni a utiskováni, jednak že jste se na tom podíleli s těmi, kterým se tak vedlo. Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý. Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu. `Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se. Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece (nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ (Žid 10,32-39)

  Vzpomeň si. Kolikrát s vděčností vzpomínáme, promítáme v mysli dějiny spásy, Boží zásahy do našeho života, našeho okolí, do světa? Kolikrát o tom nahlas svědčíme, že se Bůh oslavil? Abychom (znovu) nabyli toto nadšení, je potřeba se pravidelně vracet na počátek, kdy se nám dostalo světla a my se sami stali světlem světa. Sv. Pavel připomíná svým adresátům, kolik toho museli velkoryse obětovat a statečně snášet pro a po přijetí Pána Ježíše do jejich životů. Pokud jako ospravedlnění Kristovou krví žijeme z víry nejen v soukromí, ale také veřejně, pak ve větší či menší míře narazíme na nepochopení v našem okolí. Můžeme prožívat ústrky, přijímat posměšky, podstoupit nejrůznější újmy pro naše vyznání víry. To se může stát přímo nám nebo jsme na takovém utrpení měli podíl v solidaritě s těmi, kterým se tak vedlo. Vnímáme to jako znamení, že na nás spočívá Duch Boží (1 Pt 4,14). Navíc přece “víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,3-5). Buďme vytrvalí, nepodléhejme strachu a pochybnostem o Boží moci a Boží věrnosti, ale podle Kristova vzoru vyznejme: „Zde jsem, abych splnil tvou vůli “ (Žid 10,7; Ž40,8).

  Sobota 1. února 2025

  „(Bratři!) Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra (ho vedla k tomu), aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s (pevnými) základy, které sám Bůh vystaví a založí. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že (pravou) vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece (dost) času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší (vlasti), totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna (chtěl) obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‘Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.“(Žid 11,1-2.8-19)

  Když apoštolové byli svědky Pánova nanebevstoupení, přistoupili k nim dva andělé a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste Ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11) Od té doby my křesťané očekáváme tzv. Parusii, poslední příchod Ježíše Krista. Parusií budou dějiny spásy završeny. Příběhy Starého zákona nás seznamují s tím, jak Hospodin svůj lid připravoval na příchod Vykupitele. Praotec víry Abrahám, jeho žena Sára a následující generace umírali s vírou v novou, nebeskou vlast. Věřili, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. My již víme, že se Vykupitel skutečně narodil a zemřel na kříži, aby vstal z mrtvých. Nový zákon zvěstuje Jeho příchod na konci časů. Neznáme čas, ani hodinu, ale to není vůbec podstatné. Důležité je důvěřovat tomu, co Pán řekl: „Hle přijdu a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků“ (Zj 22,12.20); trpělivě vydržet a nedat se zviklat, neboť příchod Pána je blízko (Jak 5,8). Važme si Eucharistie, svátosti Kristova těla a krve, neboť je nám dána jako pojítko mezi Jeho prvním příchodem v těle a příchodem na konci věků ve slávě. Tímto duchovním pokrmem sytíme naši naději na Pánův příchod, což při tajemství víry společně vyznáváme.

•  

  4. týden v mezidobí

  Neděle 2. února 2025 - svátek Uvedení Páně do chrámu

  „Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.”(Mal 3,1-4)

  Boží lid, o němž pojednává kniha proroka Malachiáše se sice vrátil z vyhnanství, obnovil Babylóňany zničený jeruzalémský chrám, prožil náboženské probuzení a znovu postavil jeruzalémské hradby, ale ústy proroků slíbený návrat starobylé slávy z dob krále Davida nenastává. Jsou stále nespokojení a ztrácejí naději, že Bůh vůbec slyší, že se o ně zajímá. Spíše se zdá, že upřednostňuje bezbožné a spravedlivé nechává trpět. Jejich stížnost vůči Bohu je vyjádřena v otázce: „Kde je Bůh spravedlnosti?“ (Mal 2,17) Je tu vůbec nějaká spravedlnost pro Jeho lid? Sami však postupně zdegenerovali a pozapomínali na směrnice, které jim Hospodin dal v podobě Desatera. Uctívají Ho pouze ústy, ale jejich srdce je od Boha velmi daleko (Mt 15,8-9).

  A Hospodin odpovídá přímou řečí: „Hle, pošlu svého posla, který přede mnou připraví cestu. Pak náhle přijde do svého chrámu Hospodin, kterého hledáte“ (Mal 3,1). V tom Božím poslu my vidíme Jana Křtitele, který o 4 století později (kdy se chování Božího lidu mnoho nezměnilo) ohlašoval příchod Mesiáše. Ten dle proroctví nepřichází primárně, aby zničil naše nepřátele. Naopak, přichází očistit nás, jako se taví a tříbí zlato a stříbro, abychom přinášeli sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou (Řím 12,1-2). Chce nás totiž zachránit a koukol vyřeší, až budou žně (Mt 13,24-30). Kdo však snese den Jeho příchodu? Kdo obstojí, až se objeví? Naší nadějí je, že Ježíš je milosrdným soudcem pro ty, kdo Ho hledají upřímným srdcem.

  Pondělí 3. února 2025

  „(Bratři!) Co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče; ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce, obrátili cizí vojska na útěk. Ženy dostaly své mrtvé nazpátek živé. Někteří se nechali natahovat na skřipec a odmítli osvobození, protože chtěli dosáhnout lepšího vzkříšení. Jiní opět zakusili posměch a bití, ano i pouta a žalář. Byli kamenováni, (na mučidlech) trýzněni, pilou řezáni, umírali na rány od meče. Chodili (zašití) v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu, zakoušeli útisk a násilí. Ti, kterých nebyl svět hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích. A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli bez nás dosáhnout dokonalosti..”(Žid 11,32-40)

  Dnešními slovy se autor listu Židům obrací na křesťany konvertované z Judaismu, kteří kvůli tomu museli snášet nejrůznější podoby pronásledování, posměch a urážky, věznění a vydědění (Žid 10,32-34). Vyzývá je k vytrvalosti a důvěře v Ježíšova zaslíbení. Nejsou přece z těch, kteří se stahují při protivenství, ale z těch, kteří vytrvají ve víře jako například vyjmenovaní starozákonní velikáni, kteří jsou těmto židovským konvertitům velice dobře známí. Oni jim jsou vzory silné víry, byť se nejednalo o superhrdiny, ale hříšné lidi. Připomeňme si, že víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme. A taková důvěra způsobuje, že nepochybujeme, i když nevidíme (Žid 11,1). Jedná se o sílu vytrvat a nevzdávat to. Je to nadpřirozená síla poháněná vírou, kterou projevili tito velikáni, jejichž osudy nám text připomíná. Skrze takovou víru proudí Boží moc.

  Kolik z nás se snaží přežít ze dne na den; kolikrát jsme vyčerpáni neustálými spory s někým v našem okolí, trpíme neustávající nespravedlností v našem životě, utápíme se ve finančních problémech, bojujeme se stupňující se vlažností vůči Bohu apod. Prosme: „Dej nám více víry.“ (Lk 17,5-6) Bůh nezapomíná na naši námahu a lásku, kterou působíme v tomto světě. Chce nás povzbudit a dát nám sílu vytrvat v horlivosti až do konce, kdy se naplní naše naděje (Žid 6,11-10). Když jsme na dně, je víra často „pouze“ o síle vytrvat uprostřed protivenství bez konkrétního výhledu na lepší zítřek. Někdy nám přináší „jen“ sílu jednoduše vydržet ještě jeden další den.

  Úterý 4. února 2025

  „(Bratři!) Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.”(Žid 12,1-4)

  Život je závod a svět je závodištěm. Chceme-li vyhrát tento celoživotní závod, musíme jako vrcholoví sportovci omezit rozptýlení, poslouchat svého trenéra, kterým je Ježíš, a zůstat soustředěni na cíl, kterým je nebeské království. Pokud si sundáme brýle žitého křesťanství, které mají pomoci našemu poškozenému zraku, staneme se krátkozrakými. Co uvidíme? Že tento svět není závodištěm, ale místem zábavy, místem utrpení, místem ctižádosti, místem nekonečných možností apod. Životní závod pak nikdy nedokončíme, protože nemáme na zřeteli věčný smysl života a tím smysl věčného života.

  Chcete běžet životní závod? První zásada je vědomě se rozhodnout pro závod a vstoupit na závodiště, kam nás Ježíš zve. Druhá zásada je soustředit se na Ježíše a plnit Jeho přikázání. Sami tento závod totiž nedáme. K tomu je nezbytné se zbavit všeho, co nás rozptyluje a tudíž zpomaluje. A v neposlední řadě: tváří v tvář protivenstvím je nutné vytrvat na závodišti, překonávat lenost a sebelítost. To se nám podaří jen tehdy, pokud budeme pracovat na svém sebeovládání a neustaneme v poznání smyslu závodu (vzdělávání ve víře). Inspirací a povzbuzením nám mohou být svatí, kteří nás předešli a dosáhli cíle.

  Jednou pak dojdeme se sv. Pavlem k závěru: ‘Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mě čeká koruna spravedlnosti, kterou v onen den udělí Pán všem těm, kdo s láskou vyhlíží Jeho příchod‘ (2 Tim 4,7-8).

  Středa 5. února 2025 - památka sv. Agáty, panny a mučednice

  „(Bratři!) V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve. Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: ‘Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí).”(Žid 12,4-7.11-15)

  Proč Bůh neodstraní trápení v mém životě? Proč se nechová jako laskavý Otec ke svým milovaným dětem? Tato otázka, kterou si lidé někdy kladou, předpokládá, že laskavý a milující otec je garantem životní procházky růžovým sadem. Nebeský Otec nám svou lásku však projevuje jiným způsobem. Bůh každého stvořil ke svému obrazu a podobě, ale ta podoba projevená našimi myšlenkami, slovy a skutky se pro naší padlou přirozenost více či méně vzdaluje od originálního obrazu vtisknutého do našeho srdce. Dostali jsme Božskou identitu (Ž 82,6) a tou identitou se postupně s Boží pomocí stáváme. Jako dobrý rodič formuje své dítě, a tak ho připravuje na život, Bůh nás formuje a tím nás připravuje na život věčný. On nás chce zdokonalit, abychom byli svatí jako On je svatý (1 Pt 1,16; Lv 9,2). K tomu nás vychovává Božskou pedagogikou. Učí nás přijmout základní pravidlo žitého křesťanství: že jsme ´jen´ ratolestmi, které se mohou živit mízou kmene vinné révy (Jan 15,5-7). Pokud zůstáváme v Něm-vinná réva a On v nás-ratolesti, tak poneseme hojné ovoce, například plody Ducha svatého (Gal 5,22-23). Učí nás přijmout, že bez Něho nemůžeme činit nic. Boží disciplína přináší v životě úžasnou úrodu – svatost, spravedlnost, pokoj. Věříme, že Boží moudrost a prozřetelnost přesahují lidské schopnosti. Nejsme totiž sto pojmout Boží perspektivu. I proto je možná těžké přijmout Boží kázeň. Věříme však, že Bůh je dobrý a Jeho kázeň není z rozmaru nebo svévole, jak může být kázeň pozemských rodičů. Dělá jen to, co je pro naše dobro. Když se podřídíme Jeho vůli pro náš život, ať už je to snadné nebo těžké, příjemné nebo bolestivé, učíme se vždy důvěřovat Jeho plánu. Naše naděje je v tom, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).

  Čtvrtek 6. února 2025 - památka sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

  „(Bratři!) Nepřistoupili jste k hmotné hoře, (z které) šlehal oheň a která (byla zahalena) mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. (Když to všechno Izraelité) slyšeli, zdráhali se (poslouchat a prosili), aby (Bůh) už k nim nemluvil. A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: ‘Celý se třesu strachem.' Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.(Žid 12,18-19.21-24)

  Dnešní úryvek následuje po mrazivém varování: nebuďte jako Ezau, který promarnil své prvorozenství a nemohl odčinit následky svého rozhodnutí (Žid 12,15–17). Volbu nebýt jako Ezau usnadňuje srovnání dvou hor: Sinaj a Sión. Sinaj je horou, kde se Bůh velkolepými výjevy představil shromážděnému Božímu lidu, jehož vysvobodil z egyptského otroctví, ale který nedokázal přijmout Bohem zaslíbenou zemi. Na hoře Sinaj chtěl s Izraelem zahájit vztah exkluzivní blízkosti. Tento vztah byl potvrzen závaznou smlouvou s Bohem, ve které Izrael slavnostně slíbil, že Boha přijímá za svého Pána a bude mu poslušný (Ex 19,4-8). Avšak kvůli jejich padlé přirozenosti převládl nad vztahem s Hospodinem strach. Mojžíš, který sám pociťoval strach, je marně povzbuzoval, že se nemusí bát, neboť Bůh je jen zkouší, aby bylo zřejmé, že k Němu budou mít úctu a už nebudou hřešit (Ex 20,20). Oni si raději zvolili Mojžíše jako prostředníka u Boha.

  My však nestojíme před horou Sinaj. Jsme pozváni na horu Sión, město Davidovo; město, které patří živému Bohu, nebeský Jeruzalém, kde sídlí Bůh. My patříme do „shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,23). Použití slova prvorozený chce nám být útěchou, neboť zde si všichni zachovávají svou identitu a prvorozenecká práva na nebeské království. Kontrast mezi strachem na Sinaji a radostí na Siónu nemůže být větší. Důvod kontrastu není v Bohu. On zůstává stejný včera, dnes i na věky (Žid 13,8). Změnil se ale přístup lidí k Bohu. Vykoupeni krví Beránkovou byli ti, kteří vydrželi Boží otcovské školení a byli učiněni dokonalými.

  Pátek 7. února

  „Mějte se navzájem trvale rádi jako bratři. Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili. Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život. Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky. V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte. Vždyť (Bůh) sám slíbil: `Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!' Proto můžeme s důvěrou říkat: `Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?' Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.(Žid 13,1-8)

  V sedmi bodech nám jsou představeny základy žitého křesťanství. První je vzájemná láska, kterou se Boží láska rozlévá do tohoto světa. Bez lásky je nám všechno naše snažení k ničemu. V hymnu na lásku (1 Kor 13,3-8) nám sv. Pavel dal hodně podnětů ke zpytování svědomí. Druhý pilíř je pohostinnost, skrze kterou se otevíráme druhým a dáváme jim pocítit, že jsou chtění a milovaní. Oni nemají čím odplatit, ale Bůh nám nezištnou pohostinnost odplatí při vzkříšení spravedlivých (Lk 14,13-14). Třetí pilíř je solidarita, která vyvěrá z empatie. Solidarita uvnitř Církve (1 Kor 12,26) i vně (Mt 25,31-46). Čtvrtý pilíř se týká manželské věrnosti. Zvlášť ve světě, kde panuje sexuální a vztahová rozvolněnost, Bůh prohlašuje, že manželství je jediným místem pro sexuální spojení. Manželství má být bezpečným místem, kde se formuje a vyrůstá další generace. I když se smilství a cizoložství koná ve skrytu, Bohu nic skrytého nezůstává (Ž 139). Pátý pilíř je vděčnost a štědrost. Vděčnost nám pomáhá si vážit a užívat toho, co máme. Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,1-15). Šestý pilíř je život z Božího slova, které nám připomíná Boží zaslíbení. Překladatel Písma sv. Jeroným (5 stol.) pravil, že neznalost Písma je neznalostí Krista. Z Bible se dozvíme o Božím zaslíbení, že nás nikdy neopustí, nenechá bez pomoci (Dt 31,6), a v Božím slově můžeme s důvěrou vyznat: „Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Ž 118,6). Sedmý pilíř se týká věrnosti tradici Církve, která nás nese a dává nám pravé světlo pro naši cestu ke spáse.

  Sobota 8. února

  „(Bratři!) Skrze Ježíše podávejme Bohu stále oběť chvály, to je ovoce rtů, které chválí jeho jméno. Nezapomínejte na dobročinnost a mějte pochopení pro druhé: to jsou oběti, jaké se Bohu líbí. Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním. To by vám neprospělo. Bůh, (dárce) pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí – protože (on zpečetil) svou krví věčnou smlouvu – ať vás zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli, a nechť působí v nás, co je mu milé skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.“ (Žid 13,15-17.20-21)

  Než navěky usedl po Boží pravici, naplnil Kristus Boží vůli tím, že přinesl jednou provždy sám sebe jako oběť za naše hříchy. Tím nás Kristus posvětil a otevřel nám cestu k Bohu Otci. Tou bezprostřední cestou je Kristus sám. Cestu známe, a to je naší velkou nadějí. Proto všechny oběti, které Bohu přinášíme, děláme skrze Ježíše ve víře v Jeho spásonosnou smrt a vzkříšení.

  Jaké oběti se Bohu líbí? Když skrze Ježíše přinášíme sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť (Řím 12,1-2). Naše pravá bohoslužba spočívá v naplnění největšího přikázání: maximálně milovat Boha Otce a milovat bližního jako sebe sama. Proto pravá bohoslužba také spočívá na jedné straně v oběti neustálé chvály Boha a na druhé straně v almužně a skutcích milosrdenství. To jsou oběti, které se Bohu líbí.

  Bůh nás chce zdokonalit ve všem dobrém. K tomu je však potřeba plnit Boží vůli v poslušnosti a podřízenosti. I Kristus byl Bohu Otci poslušný, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,8). My jsme zváni pokračovat v Kristových šlépějích, neboť v Něm měl Otec zalíbení. Skrze představené, kteří nám jsou v tomto světě dáni, se učíme poslušnosti a podřízenosti. Analogicky k výroku: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4,20), bychom mohli říct: „Kdo není ochoten k poslušnosti a podřízenosti vůči svému představenému, kterého vidí, nemůže být poslušný a podřízený Bohu, kterého nevidí“.  Předpokládá to, že si představený je vědom, že jsme mu byli svěřeni, aby se o nás staral a bděl nad spásou naší duše. Je to velká odpovědnost, ze které se bude zodpovídat Bohu.

•  

  5. týden v mezidobí

  Neděle 9. února - 5. neděle v mezidobí

  „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“(Iz 6,12a.3-8)

  Naše naděje spočívá v tom, že Bůh nejen objektivně je, ale že se nám také zjevuje rozmanitými způsoby. Předně promlouvá skrze svého Syna, Boží slovo, které bylo sepsáno Duchem inspirovanými svatopisci. Proto je tak zásadní denně brát do ruky Bibli a naslouchat Božímu slovu. Bůh dále promlouvá skrze vjemy, dojmy, události a myšlenky. Výjimečně se projevuje slyšitelně a viditelně.

  Proroku Izajáši se v předmětném úryvku zjevuje ve vizi. Má úžasné vidění Boha v duchovním obrazu, který nedokonale opisuje lidskou řečí. Trůn, roucho, svatyně, serafové, čepy prahů, dým jsou obrazy, které se vrací v architektuře Božích chrámů a v posvátné liturgii. Snaží se i nám zprostředkovat odlesk Boží slávy, která i v nás chce vyvolat úžas, bázeň Boží. Mají náš pohled svou úchvatnou krásou vynést do nebeské síně, Božího příbytku, a dotknout se nás hluboko v našem srdci, lidské svatyni, kterou chce Bůh naplnit svou velebností. Zpěv Svatý, svatý, který v nebi neustále zní, nás spojuje s nebešťany v ryzí a dokonalé chvále Boha, záblesk nebe.

  S prorokem Izajášem to skutečně zacloumalo. „Běda mně, je se mnou konec!“ I my při mši plni bázně voláme: „Beránku Boží… - Pane nezasloužím si…“ a padáme na kolena před Svatou Hostií, živým Bohem zpřítomněným v nepatrném kousku chleba. I my si uvědomujeme svou lidskost vzhledem k Jeho vznešenosti. I našich rtů se dotkne samotný Bůh - ´Tělo Kristovo´. I my na závěr mše sv. můžeme slyšet hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“, když kněz rozesílá lid: „Jděte ve jménu Páně“.  A my odpovíme, každý za sebe slovy: „Bohu díky. Zde jsem, mne pošli!“

  Pondělí 10. února - památky sv. Scholastiky, panny

  „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro – den první. Potom Bůh řekl: „Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!“ A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro – den druhý. Potom Bůh řekl: „Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!“ A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: „Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!“ A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den třetí. Potom Bůh řekl: „Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať (označují) údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!“ A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den čtvrtý.“(Gn 1,1-19)

  „Kde jsi byl, když jsem kladl základy země?“ táže se Bůh Joba, aby mu dal zakusit Boží perspektivu všeho dění na zemi. Nikdo z lidí nebyl svědkem tajuplného stvoření světa a člověka. Ono se nedá slovy zcela vystihnout. Jen Nejsvětější Trojice, která nemá začátek ani konec, byla na prapočátku všeho. Věda se snaží postupně odkrývat, jak to přesně bylo. Písmo se soustředí na to, jak a proč Bůh vstupuje do prázdnoty a temnoty, do naprostého nedostatku řádu a světla. Odhaluje smysl tvůrčího díla jediného transcendentního a všedobrého Boha existujícího od věčnosti, který je zdrojem všeho, co je. Vše, co stvořil, vzniklo s věčnou lehkostí a z ničeho. To, co vzniklo, nedošlo k bytí, protože by Mu to něco přidalo, co by neměl, ale z nekonečné lásky, která touží, aby vše bylo pro bytí samotné, které je samo o sobě dobré. On je totiž dokonalé Dobro a tudíž vše, co stvořil, je dobré. I stvoření člověka je velmi dobré. Vše pozoruhodně v logické posloupnosti, se kterou mimochodem souzní současné chápání evoluce: vegetace, hemžící se tvorové, ryby, ptáci, zvířata a lidé. Stvořil vše, aby to bylo a mohlo být a žít. Poselství je jasné: Bůh je dobrý a stará se. A naší nadějí je vědět, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – totiž nám, které povolal podle svého záměru (Řím 8,28).

  Úterý 11. února

  „Bůh řekl: „Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!“ Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!“ Nastal večer, nastalo jitro – den pátý. Potom Bůh řekl: „Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu.“ A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“ A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal. To je původ nebe a země, jejich stvoření.“(Gn 1,20-2,4a)

  První kapitola Genesis nás přivádí do počáteční doby, kdy člověk ještě neznal, co je to hřích a jeho následky; neznal honbu za vlastními plány, nedokázal si představit, co znamená odcizení, zármutek, nepřijetí, zklamání, bolest, smutek apod. Země se všude hemžila bohatým životem a uprostřed byl člověk, harmonická a šťastná bytost. Žil ze Stvořitelovy nekonečné dobroty. Přebýval v Jeho bezprostřední přítomnosti, v daném rytmu vesmíru. Souzněl s Bohem a Jeho stvořením. Vše bylo neustále nové, protože dokázal nezištně objevovat a žasnout.  Podoba člověka byla v souladu s Božím obrazem, který Bůh vtiskl do lidského srdce.

  Dostali jsme podíl na Boží stvořitelské moci: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!“ Mělo to být velkým požehnáním pro nás a pro svět, kterému jsme byli povoláni vládnout. Byla to také obrovská důvěra, kterou nám Bůh projevil. Řádně nás na to povolání připravil, vždyť „stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Neměl to být nárok na privilegium, ale nárok na odpovědnost věrných správců stvoření, pověřených péčí o ostatní tvory a stvořený řád; nebo lépe řečeno to byl nárok na spolu-odpovědnost, neboť společně s Bohem jsme navzájem se vztahující sociální bytosti a ne jen lidská rasa jednotlivců obývajících stejnou Zemi. Tak jako Bůh sám v sobě je životodárné společenství třech Božských osob, tak i člověk je stvořen jako muž a žena, aby mohl přirozeně vytvářet životodárné společenství, které plodí, dává vznikat a růst novému životu a uchovává ho k Boží oslavě. To není mytologie. Naše naděje spočívá v Ježíši, který nás přišel vykoupit, abychom mohli s čistým štítem a s Jeho pomocí vykročit z temnot vstříc budoucnosti v Jeho světle.

  Středa 12. února

  „Když Hospodin Bůh udělal zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná luční tráva, protože Hospodin Bůh ještě neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu, čerpal ze země vodu pro závlahu a občerstvoval (tak) celý povrch půdy. Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil; Hospodin Bůh dal člověku příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“(Gn 2,4b-9.15-17)

  První kapitola Genesis je majestátním příběhem o stvoření. Druhá kapitola nám odhaluje člověka jako oslavu stvoření a zároveň jeho problém. Problém spočívá v tom, že člověk dostal podíl na Božím stvořitelském díle, ale tím si ho nemůže přivlastnit, jako by bylo lidským dílem. Zůstává plně Boží dílem. My jsme se stali jeho správci, abychom svět uchovali a předávali dalším generacím, alespoň tak, jak jsme ho od předchozí generace převzali do péče. Druhá kapitola také pojednává o vztahu Boha k Jeho stvoření, a zvláště o důvěře, lásce a péči o člověka. Díky Božímu stvořitelskému činu jsme se stali živými tvory, máme v sobě dech života.

  Druhá kapitola je také o povolání a odpovědnosti člověka: jeho péči o stvoření, aby bylo a vzkvétalo, a o jeho ochraně stvoření; obojí podle vzoru stvořitelova a v součinností s Ním. Bůh dal světu řád, ale člověku dal také řád, který ho má uchovat ve věrnosti v jeho povolání a odpovědnosti. Dva stromy uprostřed životního prostoru člověka jsou připomínkou života a smrti. Ze stromu života může člověk jíst, ze stromu poznání dobra a zla však nemůže jíst, ledaže by chtěl zemřít. Ty dva stromy jsou Božím uznáním svobody člověka od prapočátku. Jsou také prohlášením, že svoboda předpokládá důvěru a poslušnost. Jak udržet tři aspekty božského záměru pohromadě: povolání, povolení a zákaz? Naše naděje tkví v tom, že Ježíš nám seslal svatého Ducha jako rádce.

   Čtvrtek 13. února

  „Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber, a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Oba byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“(Gn 2,18-25)

  Bylo to dobré, dokonce velmi dobré, avšak nakonec ne úplně tak dobré… Nebylo totiž dobré, že člověk je sám. Ne, že by si člověk stěžoval. Je to sám Bůh, který to z lásky k člověku konstatuje. Bůh je sám v sobě životodárným společenstvím Otce i Syna v Duchu svatém. Člověk jako Jeho obraz a podoba musí být sám v sobě také životodárné společenství, totiž muže a ženy v lásce. To vzniká na základě niterného hledání a obdarování.

  Bůh je láska. Novost biblické víry a naše naděje spočívá v obrazu Boha osobně milujícího. Z lásky člověka stvořil a volá ho k bytí. Jeho láska je darována zcela nezištně a bez jakékoli předchozí zásluhy. Je to dar lásky, kterým Bůh Adamovi i nám vychází v ústrety v našich potřebách a snaží se nás získat.

  Novost biblické víry nalezneme také v obrazu člověka: člověk je sám o sobě nekompletní a bytostně zaměřený k tomu, aby v druhém nalezl doplňující část pro svou celistvost, tedy že člověk se může stát kompletním jedině ve společenství s druhým pohlavím (DCE 11). Ze své podstaty muž vychází ze sebe („opouští svého otce i matku“), aby se spojil s ženou. Pouze ve vzájemném spojení představují kompletního člověka a stávají se „jedním tělem“, které představuje jedinečnost a definitivnost, ale také vzájemně se doplňující a pomáhající jednotu v odlišnosti. Manželství založené na výlučné a definitivní lásce, která nezištně vychází druhému vstříc se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu. Opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky (DCE 11).

  Pátek 14. února

  „Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě.(Gn 3,1-8)

  Jsme svědky dramatu prvotního hříchu. V ráji ještě musel Ďábel přistoupit zvenčí. Po prvním pádu se mnohdy nemusí příliš namáhat, neboť stačí nás nechat napospas našim vypěstovaným vnitřním vášním a chtíči, tváří v tvář v pokušení, které Bůh dopouští jako zkoušky. Jak postupuje ďábel?

  (1) Používá lstivé a klamavé taktiky, a to už ve své prezentaci. Implicitně se z úryvku jeví, že nebyl odpudivým tvorem, který prvnímu člověku naháněl strach. Umí navíc vystihnout ten správný okamžik, který pečlivě a ve skrytosti připravuje. Člověk je sám, oddělen od Boha (a možná i od své druhé poloviny). V této izolaci zasáhne pokušení nebdělého nejsilněji.

  (2) Ďábel vždy zpochybňuje Boží autoritu a Boží charakter. Nastoluje diskusi nad tím, co bylo pro nás předtím danou pravdou. Pochybnost je sestrou víry a díky ní ve víře rosteme. Ďábel tohoto zneužívá a snaží se Boží slovo v naší mysli manipulativně překroutit. Vpustí do nás myšlenku, že Boží slovo podléhá lidskému soudu. V pokročilé fázi nám předkládá falešné obrazy Boha, které ničí naši důvěru v Něho a zpochybňují Boží dobrotu. V závěru nás vyzývá, abychom na prvním místě spíše věřili v sebe než Bohu.

  (3) Ďábel zpochybňuje Boží prozřetelnost a Boží soud. Poskytuje tunelovou vizi a umenšuje Boží perspektivu, která zcela přesahuje naši. Také zlehčuje závažnost našeho hříchu a jeho následků; motivuje k sebeospravedlňováni a k neposlušnosti vůči Bohu.

  (4) Ďábel vzbuzuje v člověku zvědavost na iluzorní alternativu, která se často jeví jako snadnější a pochopitelnější cesta. Fakticky nabízí jen předražené kočičí zlato, za které jednou bude chtít zaplatit plnou měrou.

  Sobota 15. února

  „Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ K ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ A člověku řekl: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat. Ano, jsi prach a do prachu se vrátíš!“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je (do nich). Hospodin Bůh řekl: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás tím, že zná dobro i zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ navěky.“ Vykázal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu, z níž byl vzat. Vyhnal člověka a postavil východně od zahrady Edenu cheruby a ostrý blýskající meč, aby střežili cestu ke stromu života.“(Gn 3,9-24)

  Bible je jedinečný příběh, který nám odkrývá dějiny spásy. Ukazuje Boha Stvořitele, který vše uchovává z lásky; představuje člověka, který měl vše a zahodil to pro božství bez Boha; líčí následky tohoto rozhodnutí v neustálé náchylnosti následných generací k sobectví, násilí, lži a zkorumpovanosti; zdůrazňuje Boží trpělivost s lidmi, neboť se slitovával nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli; častokrát jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu; Písmo svaté zvěstuje, že k naší spáse poslal svého jediného Syna, který Svou smrtí smrt přemohl a Svým vzkříšením obnovil život, abychom už nežili sami sobě, ale žili pro Něho, ukřižovaného a vzkříšeného pro nás.

  Hřích je jako zhoubný nádor, který požírá lidskou schopnost uchovat jakýkoli vztah - k Bohu, k sobě, k druhým, k přírodě. Hřích způsobí, že si nechceme přiznat svou závislost na Bohu a s tím související neschopnost se Mu dobrovolně podřídit. Hřích spočívá v neochotě se zavázat ke smlouvě s Hospodinem, která nabízí existenciální štěstí. Hřích je příčinou neochoty nést odpovědnost za následky svých rozhodnutí. Hřích stojí u kolébky lidské nahoty, kterou zakrýváme, abychom ji utajili před Bohem, před sebou samým a sebou navzájem; nahotu, pro kterou hledáme obětního beránka.

  Jednou jsem slyšel tento příběh: „V mém domě vládne špína. Nachází se všude – v koupelně, v kuchyni, v koberci. Každý den se snažím, abych se zbavila špíny, ale než se dostanu na druhý konec domu, můžu začít znova. Nikdy to nekončí. A po celoživotním boji se špínou skončím v pár čtverečných metrech … hlíny.“

  Naše naděje je v Kristově smrti, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, v Jeho pozvání do nebeského domova a zaslíbení vzkříšení těla.

•  

  6. týden v mezidobí

  Neděle 16. února - 6. neděle v mezidobí

  „Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“(Jer 17,5-8)

  ‚Být poutníky naděje‘, tak zní motto jubilejního roku. V čem však spočívá naše naděje? Prorok Jeremiáš staví do protikladu dva postoje: vkládání naděje v člověka (v sebe) a vkládání naděje v Boha. Vložit veškerou důvěru v člověka nebo v sebe je velice rizikové, jak jsme jistě sami zjistili v řadě životních situací. Takový je jako jalovec na poušti. Zabydlel se v životním postoji, který nepřináší dlouhodobou perspektivu. Člověk je jen slabý, hříšný tvor, který nedokáže garantovat druhému ani sobě trvalou životodárnou naději.

  Prazáklad kérygmatu naší víry zní: ‚Bůh je láska, člověk je hříšný, jen v Ježíši je spása – obrať se tedy, nech se pokřtít a přijmi Ježíše jako svého Pána a Spasitele.‘ To, že Bůh je bezpodmínečná láska, to se dobře poslouchá. Hůř je to s přiznáním, že člověk – tedy konkrétně já – jsem hříšný. Hříšník je ten, který je sám sobě bohem nebo postavil jiné lidi či věci na místo Boha. Jeho prokletí spočívá v tom, že má srdce (střed lidského bytí) odvrácené od Boha a stal se sám sobě bohem. Setrvává v pýše a sebestřednosti. Hřích se nakonec zmocní celého jeho bytí – mysli, vůle i srdce. Je to právě hřích, který prohlubuje přesvědčení, že je lepší důvěřovat jen člověku, že intelekt dokáže odhalit všechna tajemství, že vůlí se dosáhne čehokoli – dokonce si vlastními skutky zasloužit nebe.

  Požehnaný člověk je naopak ten, kdo si uvědomuje vlastní hříšnost a přijímá svou bezmoc i beznaděj, protože svou naději nevkládá v člověka, nýbrž důvěřuje Ježíši, svému Pánu a Spasiteli. Nechal se obmýt životodárnou křestní vodou a stále žije z křestního pramene.

  Pondělí 17. února

  „Adam poznal Evu, svou ženu, ta počala a porodila Kaina a zvolala: „S Hospodinovou pomocí jsem obdržela mužského potomka.“ Znovu porodila, jeho bratra Ábela. Ábel byl pastýřem bravu a Kain byl rolníkem. Po nějaké době Kain přinesl Hospodinu oběť z polních plodin. Také Ábel obětoval z prvorozeňat svého bravu, z těch nejtučnějších. Hospodin shlédl milostivě na Ábela a jeho oběť, ale na Kaina a jeho oběť neshlédl. Kain se nad tím velmi rozhněval a chodil se svěšenou tváří. Hospodin řekl Kainovi: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ Kain řekl Ábelovi, svému bratru: „Pojďme na pole!“ – a když byli na poli, vrhl se Kain na svého bratra Ábela a zabil ho. Tu se Hospodin zeptal Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ On odpověděl: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ Hospodin řekl: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, (vyhnán) z úrodné země, která otevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když budeš obdělávat půdu, nedá ti už svou úrodu. Jako poběhlík se budeš toulat po zemi!“ Tu pravil Kain Hospodinovi: „Větší je můj trest, než mohu snést. Hle, vyháníš mě dnes z úrodné půdy, musím se před tebou skrývat, jako poběhlík se budu toulat po zemi. Kdo mě najde, zabije mě.“ Hospodin mu řekl: „Nebude tomu tak: Kdo by zabil Kaina, propadne sedmeronásobné pomstě.“ Proto dal Hospodin Kainovi znamení, aby ho nikdo nezabil, kdo ho potká. Adam poznal znovu svou ženu a ona porodila syna a dala mu jméno Set, neboť (řekla): „Udělil mi Bůh jiného potomka za Ábela, kterého Kain zabil.““(Gn 4,1-15.25)

  Dva bratři připraví oběť Hospodinu. Jedna je odmítnuta, druhá přijata. Možná se vám to také někdy stalo a řekli jste si: „Kde je spravedlnost?“ Vzpomeňme na slova: „Člověk soudí podle zdání, Bůh však hledí do srdce“ (1 Sam16,7). Na otázku, co viděl Bůh, dává odpověď Nový zákon (Žid 11,4): Bůh věděl, že Ábel obětuje z lásky k Bohu a s pokorným srdcem, Kain však z povinnosti. Kainovi chyběla víra. Jeho reakce na odmítnutí to brzy odhalí, neboť Kain se zlobí a je sklíčený. Nesmíme zapomenout, že Bůh dopouští zkoušky, aby s námi pracoval, aby nás proměňoval. A tak se zajímá i o Kaina a táže se ho, aby mu dal možnost otevřít své srdce. Povzbuzuje ho: „Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou!“ Ale také ho varuje: „Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány tvého srdce hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4,7) Je to marné, protože Kain se už rozhodl pro ďábla (1 Jn 3,12).

  Každou zkouškou, kterou Bůh dopouští, chce poukázat na naši zranitelnost vůči hříchu a na to, jak snadné je hříchu podlehnout. „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil." (1Pt 5,8) Buďme v té chvíli pamětlivi Božího slova: „Musíš ho ovládnout!“ Naše naděje tkví v tom, že my máme svobodu volby. Dostali jsme k tomu kromě víry i rozum a vůli. „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás." (Jak 4,7)

  Úterý 18. února

  „Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi na zemi, a velmi se zarmoutil. Řekl: „Zahubím lidi, které jsem stvořil, z povrchu země: s lidmi i dobytek, lezoucí havěť i nebeské ptactvo. Mrzí mě, že jsem je udělal.“ Noe však nalezl milost v Hospodinových očích. Hospodin řekl Noemovi: „Vstup do archy ty a celá tvá rodina, neboť (jenom) tebe jsem viděl spravedlivého před sebou mezi tímto pokolením. Ze všech čistých zvířat si vezmeš po sedmi, samce se samicí, a z nečistých zvířat po dvou, samce se samicí. Také z nebeských ptáků (vezmeš) po sedmi, samce se samicí, aby se uchovalo potomstvo na celé zemi. Neboť již za sedm dní sešlu na zem déšť po čtyřicet dní a čtyřicet nocí a zničím z povrchu země všechny tvory, které jsem stvořil.“ Noe tedy udělal všechno, co mu Hospodin poručil. Po sedmi dnech přišla na zem voda potopy.“(Gn 6,5-8; 7,1-5.10)

  V příběhu o potopě se setkáváme se srdcem člověka a s Božským srdcem. Boží srdce truchlí. Trápí se tím, kam až to lidstvo dopracovalo. Bůh je zde představen ve zcela lidském světle milujícího otce: Jeho srdce je naplněno bolestí a mrzí Ho, že stvořil lidi na zemi (Gn 6:5-7). Lidé jsou totiž příčinou hříchu a zkázy. Člověk, který se stal vrcholem stvoření a obrazem Božím, byl stvořen na cestě k dokonalosti. Z té cesty brzy sešel. Bohu se vůbec nechce podobat. Veškeré myšlení a snažení lidského srdce stále jen směřuje ke zlému. Kainovi Bůh pravil: „Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány tvého srdce hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4,7) Člověk s padlou přirozeností se však uvelebil ve hříchu. Není schopen reflektovat stav, do kterého dostal sám sebe i celé stvoření.

  Je to lidský hřích, který ohrožuje kvalitu a udržitelnost stvoření pro další generace. „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo; čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse“ (Mdr 1,21). Bůh s těžkým srdcem dopouští následky hříchu člověka, který svým chováním vyzýval smrt na bludných cestách svého žití, přitahoval k sobě zhoubu skutky svých rukou (Mdr 1,16).

  Obnova zkaženého stvoření byla možná pouze proměnou starého. Vody potopy se tak staly předobrazem křestní vody, která neničí, ale proměňuje a povolává k novému životu. Noe se stal předobrazem Ježíše Krista, jehož obětí byl svět vykoupen a zachráněn. Naši naději nalézáme v tom, že „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti“ (Mdr 2,23).

  Středa 19. února

  „Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno archy, které udělal, a pustil krkavce. Ten vylétával a vracíval se, dokud nevyschla na zemi voda. (Noe počkal sedm dní) a vypustil holubici, aby viděl, zda opadla voda z povrchu země. Ale holubice nenašla místo, kde by si její noha mohla odpočinout, a tak se vrátila k němu do archy, poněvadž voda byla ještě na povrchu celé země. (Noe) natáhl ruku, uchopil ji a vzal ji k sobě do archy. A tak čekal ještě dalších sedm dní a znovu pustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody. Přesto čekal ještě dalších sedm dní a pustil holubici, ale ta už se k němu nevrátila. V šestistém prvním roce (Noemova života), prvního dne prvního měsíce vyschla na zemi voda. Noe odkryl střechu, vyhlédl a hle, povrch země už byl suchý. Noe vystavěl Hospodinovi oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všech čistých ptáků a obětoval celopaly na oltáři. Hospodin dýchal příjemnou vůni a řekl si sám k sobě: „Nikdy už neprokleji zemi kvůli člověku, vždyť smýšlení lidského srdce je od dětství zlé; nikdy už nezahubím všechno živé, jak jsem to učinil. Pokud bude země trvat, bude se střídat setí a žeň, chlad a teplo, léto a zima, den a noc.“(Gn 8,6-13.20-22)

  Někdy se na náš život hrne potopa. Sotva přežíváme. Archa je naším útočištěm, kam se uchýlíme, kde se modlíme, někdy proti vší naději. Archa je i místem, kde se utváří náš budoucí život, kým budeme, až vyjdeme. Archa je pomyslným prostorem, kde jsme proměňováni podle toho, nakolik Bohu důvěřujeme. S žalmistou pak dokážeme říci: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. (…) Bože, zkoumej mě, Ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,1.23-24).

  Trvání potopy nám může připadat jako nekonečná doba. Temnota nás může přivádět až k beznaději a zoufalství. Naše naděje však tkví v tom, že známe vítěze: je to Ježíš (1Kor 15,57). Jeho vnitřní pokoj a odevzdanost (Lk 8,22-24) je nám inspirací, byť se v dané chvíli spíše podobá vzdalujícímu se ideálu. Naděje nám dává odhodlání vytrvat, nevzdávat to, navzdory všemu, co se děje. Dává nám odhodlání opakovaně otevírat okna archy, vypouštět krkavce a holubici…a trpělivě čekat na jejich návrat, na znamení, že bezpečně můžeme opustit archu, začít nový život.

  Poté, co se všichni vylodili, postavil Noe oltář na díkůvzdání Bohu za jejich spasení. Po záchraně z potopy našeho života jsme plni nadšení a odhodlání změnit celý svůj život. Bůh však ví, že máme padlou přirozenost, že naše srdce má náklonnost ke hříchu, že se zase od Něho odvrátíme. Až uvidíš duhu, nechť ti připomíná pomyslný hlas Božského srdce: „Miluji tě, hořím pro tebe, trpím s tebou, krvácím kvůli tobě, ale nikdy to s tebou nevzdám.“

  Čtvrtek 20. února

  „Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Ať má před vámi bázeň a strach veškerá zemská zvěř, všichni nebeští ptáci, všechno, co leze po zemi, i všechny mořské ryby. Odevzdávám je do vaší moci. Vše, co se pohybuje a je živé, bude vám k jídlu, všechno vám dávám právě tak jako zelené rostliny. Jen maso s jeho duší, to je krví, nesmíte jíst. Zajisté budu žádat i vaši krev, která je spojena s vaším životem; budu ji žádat od každého zvířete, tím spíše budu žádat život člověka od člověka, který je druhému bratrem. Kdo prolije lidskou krev, (také) jeho krev bude prolita člověkem, neboť (Bůh) učinil člověka jako Boží obraz. Ploďte a množte se, rozšiřte se po zemi a vládněte na ní!“ Potom řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.“(Gn 9,1-13)

  Noe slyší slova, která slyšel i Adam: „Ploďte a množte se a naplňte zemi." (Gn 1,28). Poslání člověka před potopou a po potopě zůstává stejné. Je to proto, že člověk je stále stvořen k Božímu obrazu, i když se jeho podoba kvůli padlé přirozenosti o míle vzdálila od originálu. Stále platí, že máme nevyčíslitelnou důstojnost Božích dětí, kterým byl do srdce vtisknut Přirozený zákon, jenž napomáhá rozlišovat dobro od zla. Stále platí, že jsme byli stvořeni jako duchovní bytosti, které jsou schopny spojení s Bohem (KKC 26–30). Před potopou i po potopě zůstává člověku svěřená autorita nad stvořením. Je však také zdůrazněna jeho odpovědnost za stvoření a za druhého člověka.

  To všechno hřích nemohl zničit. Nic nás totiž nedokáže odloučit od Boha (Řím 8,28-39), leda my sami pro svobodu, kterou člověk od Boha dostal. To je slib, který Bůh dal Noemovi, a to je slib, který naplnil sám Ježíš. On nám dal nový život bez ohledu na to, zda jsme o to stáli. Je na nás, zda se rozhodneme jít cestou spásy.

  V podobenství o koukolu a pšenici (Lk 13,36-44) Ježíš vysvětluje, že koukol a pšenice budou v tomto světě společně růst, budou se muset snášet, protože pokud se bude plevel vytrhávat, než nastanou žně, může se omylem vytrhnout s kořenem i pšenice. O žních nebudeme už vidět zastřeně jako v historickém zrcadle, ale tváří v tvář, a vše nám, i o nás samotných, bude odhaleno. Nyní poznáváme totiž jen částečně, potom poznáme důkladně, jak jsme byli Bohem poznáni (1 Kor 13,12). Kéž nám i toto připomíná duha a kéž se na ten okamžik a z něj dokážeme těšit.

  Pátek 21. února

  „Celá země byla jednotná v jazyku i slovech. Když (lidé) přitáhli od východu, nalezli rovinu v zemi Šinear a usadili se tam. Tu řekli jedni druhým: „Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!“ Cihel používali jako kamene a asfaltu jako malty. Řekli: „Pojďme, vystavme si město s velmi vysokou věží a proslavme se tím, abychom se nerozptýlili po celé zemi!“ Hospodin sestoupil, aby se podíval na město a na věž, kterou lidé stavěli. Hospodin řekl: „Všichni jsou jeden lid a mají jeden jazyk. A to je jen začátek jejich počínání! Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat. Pojďme, sestupme a uveďme tam jejich jazyk ve zmatek, aby jeden druhému nerozuměl!“ A tak je Hospodin odtamtud rozptýlil po celé zemi a přestali stavět město. Proto mu bylo dáno jméno Babylón, poněvadž tam Hospodin zmátl jazyk celé země. Hospodin je odtamtud rozptýlil po celé zemi.“(Gn 11,1-9)

  Smysl našeho bytí zde na zemi je, abychom Boha poznávali, zamilovali si Ho, sloužili Mu a byli s Ním spojeni na věky. Kolikrát však raději poznáváme věci pomíjející, zamilováváme si naše vlastní plány a představy o životě a děláme vše pro to, abychom jich dosáhli bez ohledu na Boha a Jeho vůli. Vystavíme si tak pomyslně své vlastní město, ve kterém se více či méně spokojeně usadíme a zabydlíme. Zapomínáme přitom, že jsme poutníci naděje, kteří svůj domov nemají v tomto světě.

  Z takové pozice si pak můžeme začít dělat nárok na určitou lidskou kvalitu pozemského života. Může se stát, že budeme chtít být jako Bůh, ale po svém, tím, že pracujeme hlavně na svých plánech, že si budeme chtít udělat jméno pro sebe a upoutat pozornost na sebe a své schopnosti, než abychom oslavovali Boha, kterému za vše vděčíme. Být někým, dosáhnout něčeho, vynikat v něčem, je v naší kultuře velice rozsáhlý jev.

  Zamilovat si sebe místo Boha má velké úskalí: naše sebestřednost nás může (nevědomky) zcela pohltit, až se stane všepohlcující ničivou silou. Bůh při stavbě babylonské věže právě z tohoto důvodu zakročuje. Chce ochránit člověka před ním samotným. Nesmíme zapomenout, že Bůh nás nechce pokořovat, ale touží nás pozvednout. Jsme přece Jeho děti. Rodokmen Noemových potomků vede až k příběhu o Abramovi.  Právě ten uslyší Boží zaslíbení: „Požehnám ti a učiním tvé jméno velkým“ (Gn 12,2). Jak je naše perspektiva omezena na těch pár let pozemského života, dokážeme někdy být pěkně netrpěliví. Naše naděje spočívá v tom, že Bůh má perspektivu věčnosti. U Něho je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2 Pt 3,8). Chce to mít trochu více důvěry. Stačí velikost hořčičného zrnka.

  Sobota 22. února - svátek Stolce sv. Petra

  „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo. Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť než Kain, a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý; sám Bůh to potvrdil při jeho obětních darech. I když pro ni umřel, stále ještě mluví. Pro svou víru Henoch neumřel, ale byl přenesen; zmizel, protože ho Bůh přenesl. Ještě předtím totiž, než byl přenesen, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu. Bez víry se však Bohu nelze líbit; kdo chce přijít k Němu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají. Protože Noe věřil, když mu byly shůry oznámeny věci, které se měly stát teprve v budoucnosti, v Boží bázni připravil koráb na záchranu své rodiny. Tím pronesl nad světem rozsudek a stal se dědicem spravedlnosti, která pramení z víry.“(Žid 11,1-7)

  Možná znáte chodník slávy v americkém městě Hollywood. Najdete tam tisíce hvězd se jmény známých osobností. To mi připomněla 11. kapitola listu Židům, která zdobí nejrůznější velikány dějin spásy, svaté ženy a muže, kteří došli nebeské slávy pro jejich nezlomnou víru. Ale co je to víra?

  Prvních 7 veršů nám dává jedinou biblickou definici víry v Boha. Podstata víry je naděje – to, v co doufáme. Naděje začíná tam, kde něco chybí a touží být doplněno. Komu nic podstatného k životu nechybí, nepotřebuje naději, tudíž víru, a tak ani nemůže dojít k Boží lásce, největší ze třech božských ctností. Velkým nepřítelem víry je tedy duch samolibosti, soběstačnost, sebestřednosti, sebeospravedlnění a spokojenosti.

  Víra je milost – nezasloužený Boží dar. Kde je dárce a dar, musí však také být obdarovaný, který je ochoten dar přijmout. Bůh chce spásu všech lidí, touží všechny obdarovat životodárnou a spásonosnou vírou, ale zároveň dává každému naprostou svobodu, zda tuto milost přijme.

  Kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je (Žid 11,6) a že Jeho perspektiva přesahuje lidskou perspektivu. On odměňuje vírou ty, kdo hledají nejen to, co je na povrchu, ale i v hlubinách a dálavách, nejen věci přirozené, ale i nadpřirozené, nejen viditelné, ale i neviditelné. Víra znamená věřit, že život má ještě jinou dimenzi bytí než tu, kterou umíme smysly vnímat. Tomu, kdo takto věří, se před očima otevírá již zde na zemi věčný život, byť ´jen´ v zárodku.

•  

  7. týden v mezidobí

  Neděle 23. února - 7. neděle v mezidobí

  „Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli (k Saulovu) mužstvu, a hle – Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!“ David však Abišajovi odpověděl: „Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?“ (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka – byla to velká vzdálenost – volal: „Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina.“.(1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23)

  Dnešní úryvek nám dává za vzor vznešenost budoucího krále Davida: jeho úctu k Boží autoritě, kterou byl Saul pomazán na krále a uchován ve funkci navzdory svému chování; jeho velkodušnost, kterou opakovaně ušetřil Saulův život přes naléhání svého generála; jeho bdělou zdrženlivost, kterou se podřizuje Božímu načasování a úsudku. Bůh si Davida takto formuje, aby dosáhl královské vznešenosti a bezúhonnosti, která Saulovi chybí. 

  Ne každá příležitost, a ne každé slovo našeho bližního pochází od Boha. Proto jsme vyzýváni k bdělosti: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8.8). Ježíš nám poslal Ducha svatého, aby nám byl rádcem. Pokud jsme plni Ducha svatého, dokážeme zvláště v napjatých situacích, kdy stojíme tváří v tvář nespravedlnosti, reagovat s důstojností křesťana. Dává nám to sílu a odvahu, abychom v rámci své úcty k Bohu ctili ty, kdo mají autoritu (Řím 13,1-2, 1Pt 2,17). Davidovo sebeovládání poukazuje na jeho niternou bezúhonnost a oddanost Boží spravedlnosti. Je mnohdy těžké nevnímat životní situace pouhou lidskou perspektivou a nevzít věci do vlastních rukou. Nový zákon nás vyzývá, abychom se ve svém úsudku nenechali svést lidským hněvem (Jk 1,20), ale přemáhali v sobě zlo (Řím 12,19). Trpělivost je ovocem Ducha svatého. Dává nám schopnost zdrženlivosti, schopnost důvěřovat Božímu načasování a schopnost spoléhat na Jeho věrnost při plnění Jeho zaslíbení (Gal 6,9, Žid 10,23). Tím vším nezahalujeme zlo pláštěm milosrdenství. Zlo zůstává zlem a potřebuje být odhaleno a uzdraveno, nikoliv však odplatou zlem. To stojí značnou pokoru a sebeovládání, což je také ovocem Ducha. Vznešenost křesťana spočívá v tom, že je nositelem pokoje a zvěstovatelem Boží spravedlnosti (Řím 12,18, Flp 2,3-4). 

  Pondělí 24. února

  „Všechna moudrost přichází od Boha, je s ním navěky. Písek moře a kapky deště a dny staletí – kdo může spočítat? Výši nebes a šíři země, hloubku moře – kdo může změřit? Dříve než to všechno byla stvořena moudrost, zkušená rozvaha je od věčnosti. Kořen moudrosti – komu byl odhalen, a záměry její – kdo poznává? Pouze jeden je moudrý, nesmírně strašný, ten, který sedí na svém trůnu – Pán. On ji stvořil, viděl ji a spočítal a vylil ji na všechna svá díla, na vše, co žije, podle své štědrosti; udělil ji těm, kteří ho milují.“(Sir 1,1-10)

  Také se Vám stalo, že jste stáli o průzračně jasné noci pod oblohou plnou jasných hvězd a žasli nad Boží moudrostí, kterou toto všechno stvořil? A dnes navíc víme, že ty malé tečky jsou ve skutečnosti miliardy hvězd obrovské velikosti. Sirachovec to prožívá, když hledí na kapky deště, písek na mořské pláži, dny staletí…přivádí ho to k chvále moudrosti, která v plném slova smyslu patří jedině Bohu. 

  Spolu se sv. Pavlem (Řím 1,20-21) vám pak možná také přichází na mysl otázka, zda je vůbec možné, že by tyto úkazy nepřivedly lidi k poznání Boha Stvořitele. Vždyť navíc dnes věda zná (a zároveň stále nezná) tolik o kosmu, ale také o atomech, elektronech a neutronech. Jak je možné, že někdo dokáže věřit, že se to všechno jen tak samo ze sebe poskládalo bez první příčiny, prvního hybatele, Boha, který vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje, protože je absolutní dokonalost? To je člověk skutečně tak pyšný, že se sám staví na místo Boží, že si sám tolik věří, že jednou lidstvo dojde k dokonalému poznání všeho, co je…dokud to lidskou silou všechno nezničí? 

  Geniálnímu vědci a teologovi Blaise Pascalovi se připisuje tento výrok: „Srdce má důvody, které rozum nezná.“ Rozum není sto pojmout Boží tajemství. Srdce však nemá omezení, protože do něho vstupuje Boží tajemství v podobě lásky. Víra je milost, nezasloužený dar Boží lásky, která čeká na odpověď. Bůh nás totiž stvořil pro sebe a srdce člověka je nepokojné, dokud nespočine v Něm (Augustin). Nepřestávejme žasnou nad stvořením, poznávat Boha, rozjímat o Božích tajemstvích, hledat moudrost, která předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří (Mdr 6, 9–21).

  Úterý 25. února 

  „Synu, přicházíš-li sloužit Pánu, připrav se na pokušení. Kroť své srdce a vytrvej, nedej se strhnout v době protivenství. Přimkni se k němu a neodvracej se, abys byl povýšen, až přijde tvůj konec. Přijmi vše, co tě potká, buď trpělivý, střídá-li se tvoje soužení. Vždyť zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření. Věř Bohu, a on se tě ujme, jdi po přímé cestě a důvěřuj v něho. Vy, kteří se bojíte Pána, čekejte na jeho slitování a neodbočujte, abyste nepadli. Vy, kteří se bojíte Pána, důvěřujte v něho, vaše odměna se neztratí. Vy, kteří se bojíte Pána, doufejte v dobro, věčnou radost a slitování. Pohleďte na dávná pokolení a vizte: Kdo doufal v Pána – a byl zklamán? Kdo setrval v jeho bázni – a byl opuštěn? Kdo ho vzýval – a nebyl vyslyšen? Vždyť Pán je milosrdný a dobrotivý, odpouští hříchy a zachraňuje v čas tísně...“(Sir 2,1-13)

  V předchozí kapitole Sirachovec opakuje, že koruna, kořen a počátek moudrosti je bázeň Boží. „Toužíš-li po moudrosti, zachovávej přikázání, a Pán ti ji udělí“ (Sir 1,26). Cesta k moudrosti není však procházkou růžovým sadem. Když se učeň chce naučit řemeslo, musí sloužit mistrovi, který si ho vezme na starost. Kdo chce dosáhnout moudrosti, musí sloužit Pánu. Pán od nás očekává, že naše služba bude upřímná, vytrvalá a věrná. Není záhodno vykročit lehkovážně. Je potřeba, abychom nejprve toužili po svatosti a pochopili, že sjednocení naší vůle s Boží vůlí je jediná cesta k dokonalosti.   

  Bůh nikdy nenaloží člověku více, než může unést, neboť to břemeno člověk nemusí nést sám. Na druhou stranu nám Ježíš řekl, že služebník není více než jeho pán (Mt 10,1-42), a jestliže pronásledovali Jeho, budou pronásledovat i nás (Jn 15,18-27). Jsme tedy předem varováni, že přijdou pokušení a nemáme se jimi nechat strhnout. Neštěstí a ponížení nás mají očistit, vždyť „zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření“. Jen trpělivostí a důvěrou v Pána dojdeme k poznání a uznání nevyčíslitelné hodnoty, kterou v Božích očí máme. Trpělivost a neochvějná důvěra v Boha jsou nakonec vždy odměněny existenciální radostí. Pán nám pomůže, ale může nám pomoci, jen pokud přijmeme vše, co nás potká, a setrváváme v Boží blízkosti, která nám dá sílu přijmout danou realitu. Nic nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! (Řím 8,35-39) Nic nám nemůže vzít důstojnost Božích dětí a naději na nebe…leda my sami.

  Středa 26. února

  „Moudrost vychovává své syny a ujímá se těch, kdo ji hledají. Kdo ji miluje, miluje život, jsou plni radosti, kdo ji vyhledávají hned zrána. Kdo ji uchopí, zjednává si slávu a Pán ho žehná, kamkoli vejde. Kdo jí slouží, budou Svatému sloužit, Pán miluje ty, kdo ji milují. Kdo ji poslouchá, bude spravedlivě soudit, kdo na ni dbá, bude bydlet v bezpečí. Kdo jí důvěřuje, ten ji zdědí, v majetek ji dostanou jeho potomci. Aniž se dá poznat, bude s ním kráčet, vyzkouší ho zprvu pokušením, přivede na něho strach a bázeň, vyzkoumá ho svou kázní, prověří ho svými nařízeními, dokud mu nebude důvěřovat. Pak se k němu vrátí rovnou cestou, dá mu radost a odhalí mu svá tajemství. Zbloudí-li však (člověk), opustí ho a vydá do vlastní zkázy..“ (Sir 4,12-22)

  Svět s celou svou moudrostí stále nepoznává Boha v Jeho stvořitelském díle. Dává to smysl, neboť naše víra se nezakládá na lidské moudrosti, ale na Boží. Moudrost Boží nedokáže člověk sám od sebe proniknout, protože je tomuto světu skryta v tajemství. Moudrosti se učíme, ale je přístupná jen těm, kdo jsou dospělí ve víře (1 Kor 2,6). 

  Sirachovec představuje moudrost jako milující matku, která nám dala život. Pokud ji budeme milovat, budeme milovat život. Moudrost chce být součástí našeho života již od rozbřesku, kdy vstupujeme do nového dne, který chce naplnit radostí. Moudrost o nás pečuje, pokud ji hledáme a snažíme se s ní spolupracovat. Její dosah se netýká jen nás samotných. Služba Moudrosti, tj. spolupráce s Moudrostí, se stává Boho-službou. Láska k Moudrosti, tj. vzájemná propojenost s Moudrostí, naplňuje přikázání lásky. Poslušnost Moudrosti nám zajišťuje spravedlivé úsudky a bezpečnost. Důvěrou si Moudrost získáme nejen pro sebe, ale i pro další generace. 

  Moudrost sice působí ve skrytosti, přesto poznáme její působení, protože jsme ve víře vyzrálí a dokážeme vidět ´za věci viditelné´. Tříbí nás v ohni pokušení, aby vyšlo najevo naše odhodlání. Zkouškami nás formuje a ukazuje nám cestu a cíl. Respektuje však naši svobodu: pokud ji opustíme, i ona opustí nás. 

  To je naše naděje: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo Ho milují“ (1 Kor 2,9). A tak, když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, na kterého starozákonní moudrost odkazovala. On přišel, aby nás vykoupil, abychom byli přijati za Boží děti (Gal 4,4-7). Pokud jsme Mu nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe (2 Tim 2,8-15).

  Čtvrtek 27. února

  „Nespoléhej na svůj majetek a neříkej: „Mám všeho dost.“ Nenásleduj své choutky a bohatství, aby tě nestrhly vášně tvého srdce. Neříkej: „Kdo může něco proti mně?“ Vždyť Pán jistě bude trestat! Neříkej: „Hřešil jsem, a co se mi stalo? Vždyť Pán je shovívavý!“ Nebuď si tak jist odpuštěním, nehromaď hřích na hřích a neříkej: „Velké je Boží slitování, odpustí mi množství mých hříchů.“ Vždyť u něho je smilování, ale i hněv, jeho nevole padá na hříšníky. Neotálej, a obrať se k Pánu, neodkládej den ze dne. Neboť hněv Páně přijde znenadání a budeš ztracen v čas trestu. Na nepoctivé jmění se nespoléhej, neboť nic ti nepomůže v den hněvu...“(Sir 5,1-10)

  Řada lidí nese ve svém srdci seznam přání, která by chtěli uskutečnit, než zemřou, protože si myslí, že je to učiní šťastnými. Představte si, že i sám Bůh má pro náš život plán, který je klíčem pro naše existenciální štěstí, které přesahuje všechny naše představy a výmysly. Pokud chceme dojít k naplnění tohoto Božího plánu, je potřeba životního postoje neustálé konverze, připravenosti nechat se bezpodmínečně proměnit, aby se naše podoba co nejvíce přiblížila Božímu obrazu, který vtiskl do našeho srdce. Abychom dokázali žít v této milosti posvěcující (v Boží přítomnosti), dostáváme milost pomáhající (Písmo, svátosti, společenství Církve a její učení). 

  Sirachovec nám chce být na této cestě dobrým rádcem. Prohlašuje, že Boha a Boží věci je potřeba brát vážně. Zmiňuje aspekty, které se dříve řadily do hříchů proti Duchu svatému.  

  První je úmyslné setrvávání v nekajícném životě, spoléhání na sebe, na svůj majetek a následování svých choutek a svého bohatství.  

  Druhý je opovážlivé spoléhání se na Boží milost. „Hřešil jsem, a co se mi stalo? Vždyť Pán je shovívavý!“ Bůh je přece láska, s Jeho soudem to nebude tak horké. Cítit se jaksi nedotknutelný – „Kdo může něco proti mně?“.  

  Třetí se týká odkládání pokání a obrácení až do smrti. Sirachovec radí: „Neotálej, a obrať se k Pánu, neodkládej den ze dne. Neboť hněv Páně přijde znenadání a budeš ztracen v čas trestu.“ Pán Ježíš nás vybízí k tomu, abychom byli bdělí, neboť neznáme dne ani hodiny, kdy budeme povoláni z tohoto světa (Mt 25,13).  

  A celkově dotyčný, kterého Sirachovec napomíná, odpírá poznané Boží pravdy a zatvrzuje se proti spasitelným radám a napomenutím. Což se také řadilo do hříchů proti Duchu svatému, které jsou neodpustitelné (Mt 12,22–37). 

  Pokud Vás znepokojuje, že byste mohli zhřešit proti Duchu svatém, mohu Vás uklidnit: určitě nesplňujete podmínky bezstarostné neústupnosti, vědomé zatvrzelosti a neochoty projevit lítost nad svým jednáním.

  Pátek 28. února

  „Přívětivé slovo získává přátele a zdvořilý jazyk přitahuje mnoho pozdravů. Měj mnoho přátel, ale za důvěrníka si vyvol jen jednoho z tisíce. Získáš-li přítele, získej ho zkouškou a nevěnuj mu hned svou důvěru. Neboť leckdo je přítelem, když se mu to hodí, ale v době soužení nevytrvá. Mnohý přítel se totiž mění v nepřítele a k tvé hanbě odhalí, oč se přel s tebou. Mnohý přítel sedí s tebou u stolu, ale nevytrvá v době soužení. Ve tvém štěstí bude jako tvé druhé já, ale ve tvém neštěstí tě opustí. Když to půjde s tebou z kopce, obrátí se proti tobě a skryje se před tebou. Vzdaluj se od svých nepřátel a dej si pozor na své přátele. Věrný přítel je mocná ochrana, kdo ho najde, našel poklad. Věrný přítel není k zaplacení, nelze vyvážit jeho cenu. Věrný přítel je balzám pro život, najdou ho ti, kdo se bojí Pána. Kdo se bojí Pána, je stálý ve svém přátelství, neboť jaký je on, takový je i jeho přítel.“(Sir 6,5-17)

  Sirachovec vychází z toho, že náš vztah s Bohem bereme vážně, že Bůh je na prvním místě, že jsme v Bohu zcela zakotveni. Největší přikázání lásky nám nařizuje, že svůj vztah s Bohem máme žít jak vertikálně, tak horizontálně. Proto jsme vyzváni, abychom důvěrníky mezi svými přáteli velice pečlivě vybírali. Na důvěrníka se musíme totiž moci obrátit v životní krizi a vědět, že jeho rada bude vedena vírou v Ježíše, založena na Písmu a Tradici (učení Církve) a doprovázena modlitbou. S důvěrníkem prožíváme přátelství, které není povrchní, ale jde na hlubinu; probíráme v křesťanském kontextu existenciální otázky, které se týkají smyslu života, žitého křesťanství, života v rodině jako domácí církve, výchovy dětí ve víře, práce k oslavě Boží, života po smrti, hlásání evangelia, vnímání Boha, světa a lidí atd. S důvěrníkem můžeme s klidným srdcem otevřít aktuální pochybnosti ve víře, životní krize a dobrodružství života, naši bezradnost a křehkost, neboť on nám bude mocnou ochranou, která nás bude povzbuzovat k hledání Cesty v Pravdě a nalezení Života, k hledání Boží vůle. Jen důvěrník se může stát balzámem pro náš život skrze Něho a s Ním a v Něm. Takový důvěrník je věrný přítel, který není k zaplacení, nelze vyvážit jeho cenu. Najdou ho ti, kdo mají bázeň před Hospodinem. Ti jsou stálí ve svém přátelství, neboť jaký je On, takový je i jeho přítel. 

  Ježíš se scházel s rozmanitou společností lidí (Lk 15,1-2), avšak ne proto, aby s nimi splynul. Přicházel k nim jako lékař k nemocným, aby je uzdravil a seznámil s nebeským královstvím (Mk 2,17). Bůh nás jako své služebníky také posílá do tohoto světa, abychom byli jeho solí, světlem a kvasem. K tomu máme navazovat mezilidské vztahy. Mnoho z nich budou sekulárními přátelstvími, které nejsou založené na sdílené úctě a lásce k Ježíši. Spíš nás budou spojovat podobné zájmy, budeme se mít rádi a těšit se na vzájemná setkání a skrze naši přítomnost budeme přinášet Ježíše. Mějme však vždy na zřeteli slova žalmu 26.

  Sobota 1. března

  „Bůh stvořil člověka ze země a zase ho do ní vrací. Dal jim několik dní a určitý čas a svěřil jim moc nade vším na zemi. Oděl je silou a podle svého obrazu je stvořil. Bázeň před nimi vložil do každého tvora, aby vládli nad zvěří a ptactvem. Dal jim svobodnou vůli, jazyk a oči, uši a mysl k přemýšlení. Naplnil je rozvahou, kterou dává rozum, o dobru i zlu jim dal poučení. Vložil jim do mysli své světlo, aby jim ukázal velikost svých skutků. Budou chválit jeho svaté jméno, hlásat jeho velkolepá díla. Přidal jim poznání a jako dědictvím je obdařil zákonem života. Uzavřel s nimi smlouvu navěky a své příkazy jim sdělil. Na vlastní oči viděli jeho velkolepou slávu, jeho velebný hlas slyšeli na vlastní uši. Řekl jim: „Chraňte se všeho bezpráví“, a každému přikázal, jak jednat s bližním. Vždycky je před ním jejich chování, před jeho očima se nemohou skrýt.“ 

  Někdy zapomínáme, že Bůh předem plně vybavil každého tím, co potřebuje, aby mohl splnit své poslání. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10). Křesťan byl při křtu pomazán na kněze, proroka a krále, což vyjadřuje jeho důstojnost a poslání v tomto světě. Zároveň to představuje Boží výbavu k tomu, aby člověk mohl smysluplně realizovat svůj podíl na Božím stvořitelském a spasitelském díle.  

  Abychom mohli kralovat, svěřil nám Bůh moc nade vším, co je; vybavil nás silou, abychom tuto moc dokázali využít a nadřazenost nad ostatními tvory, které nestvořil ke svému obrazu. Nás však takto stvořil, abychom svou moc dokázali využívat dobře a spravedlivě. Obdařil nás svobodnou vůlí, kterou respektuje navzdory našemu svévolnému a ničivému chování. Vybavil nás smysly a myslí, abychom rozvíjeli vědu a techniku k rozvoji a ovládání všeho, co je. K tomu ještě přidal rozum, abychom ve svém jednání byli rozvážní a etičtí. Po zakusení ovoce ze stromu poznání dobra a zla nás neustále učí rozlišovat mezi nimi a naše naděje spočívá v tom, že to s námi nikdy nevzdává.  

  K naplnění prorockého poslání nám dal Své světlo, které proměňuje naši mysl, abychom rozpoznávali, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Řím 12,2). K tomu nám napomáhá poznání přirozeného zákona a Božích přikázání. Je však na nás, zda to Boží světlo skryjeme pod nádobu nebo postavíme na svícen (Lk 11,33-36). Nemáme se přizpůsobovat tomuto světu, ale stát se Jeho světlem, které nám a skrze nás i ostatním dává vidět Jeho velkolepou slávu a slyšet Jeho velebný hlas. Máme se stát solí, kterou je chvála Božího jména, hlásání Jeho velkolepého díla. „Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13-16)  

  Naše kněžské poslání spočívá v tom, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to má být naše pravá bohoslužba (Řím 12,1). K tomu nám napomáhají smlouvy, které Hospodin uzavřel se svým lidem, dovršené věčnou smlouvou zpečetěnou krví Ježíše Krista. Naše naděje je v tom, že se před Jeho starostlivým zrakem nemůžeme skrýt, že je vždy světlem na naší cestě a pomocníkem v nouzi.

•  

  8. týden v mezidobí

  • Neděle 2. března - 8. neděle v mezidobí

  „V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.“(Sir 27,5-8)

  „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,16) Ovce byly v Ježíšově době pochopitelné symboly nevinnosti a bezmoci. Účinná zbraň v naší bezbrannosti je obezřetnost a prostota. Nemáme jako naivní pošetilec vstupovat do zbytečného rizika, ani nemáme nikoho tvrdě odsuzovat, abychom sami nebyli souzeni a odsouzeni (Mt 7,1-5). K tomu nám má být ku pomoci bezelstnost holubice, která nás zachová ve stavu nevinnosti a čistoty.  

  Pán nás posílá jako ovce mezi vlky, a tudíž se nevyhneme tomu, že potřebujeme rozpoznávat, kdo je kdo. Jak ale poznat druhého člověka? Jak odhalit jeho skutečné úmysly? S kým se vydat na cestu a koho raději obcházet širokým obloukem? S vědomím, že „člověk soudí podle zdání, Bůh však hledí do srdce“ (1Sam 16,7), se učíme být bezelstní a obezřetní – „nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk“. V mluvě a jednání poznáme člověka, z jakého je těsta a možná přijdeme i na to, proč dělá to, co dělá.  Sírachovec nám k tomu dává určitá kritéria skrze obrazy.  

  První obraz je síto. Kdo pracoval na stavbě, jistě se setkal s tím, že se prosívá písek přes síto, aby se z něho odstranila nečistota. My jsme byli angažováni jako stavitelé Božího království. Není možné na této stavbě spolupracovat s náhodným kolemjdoucím. Je potřeba v rozhovorech prosívat jejich charakter, poznávat jejich skutečné úmysly a ‘smetí’, které v sobě nosí.   

  Druhý obraz se týká pece. Na první pohled se může nádoba zdát kvalitní, ale hrnčíř ví, že až vypalováním v peci se stane pevnější nebo se ukážou její vady a praskne. Při společném překonání překážek se pozná skutečná povaha člověka a jeho skryté vady.  

  Ovocný strom je třetím obrazem. Podle jeho ovoce poznáme, v jak úrodné půdě je zakořeněn a k jakému šlechtiteli patří. Je potřeba nehodnotit pouze slova a jednání člověka, ale také ovoce, které přinese. Je životodárné nebo spíše trpké a vyschlé?

  Pondělí 3. března 

  „Bůh dovoluje kajícím návrat a posiluje ty, kdo jsou bez naděje. Obrať se k Pánu a zbav se hříchu, pros ho v pokoře a přestaň urážet! Vrať se k Nejvyššímu a odvrať se od nepravosti, měj co nejvíce v ošklivosti ohavné skutky! Kdo bude v podsvětí chválit Nejvyššího namísto živých, kteří ho chválí? Pro mrtvé, kteří nejsou, přestává každá možnost chvály, jen živý a zdravý ho může chválit. Jak veliké je milosrdenství Páně a shovívavost s těmi, kdo se k němu obracejí!“(Sir 17,20-28) 

  Metanoia je stav obrácení, neboť obrácení není jeden moment, ale v ideálním případě stav, ve kterém křesťan svůj pomíjivý život žije. Když sv. Pavel (Řím 6,3nn) zmiňuje křest Janův, tj. křest vodou, můžeme tento první křest také nazvat křtem pokání, kdy jsme byli pokřtěni slzami lítosti. Jen poté, co naše slzy lítosti zmírnily tvrdost našeho srdce, může vskutku nastoupit křest v Duchu sv. Ten nás uzdravuje a otevírá nám oči, abychom viděli, jak se věci skutečně mají. Dar slz je milost, která dává proniknout bolestí a pláčem ve svém srdci, abychom v síle Ducha sv. byli schopni dosáhnout hloubky života, bytostné chvály a opravdového štěstí. Jsou to život proměňující chvíle, kdy můžeme zakusit, kým v Kristu skutečně jsme. 

  Kolikrát jsme pocítili stav beznaděje nad nějakým opakujícím se hříchem. Byli jsme v pokušení položit duchovní zbraně a vzdát boj. Je to rozhodnutí, byť jen v tomto jednom případu, vystoupit ze stavu obrácení a poddat se bezedné temnotě. Často přitom dokážeme sebe dokonce ospravedlnit. Urážíme Boha tím, že popíráme Jeho všemohoucnost a svrchovanost, popíráme moc nejdrahocennější krve Páně a Jeho nejsvětější Oběti. Přesto Bůh dovolí kajícníkovi návrat. My jsme si možná zvykli na Boží milosrdenství, že se pro nás stává samozřejmostí. Opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží se však řadí pod hříchy proti Duchu sv.  

  Kajícník je ten, který prošel slzami lítosti a je připraven přijmout oblažující lázeň Božího milosrdenství. Kajícník se obrátil k Pánu, je na cestě návratu k Nejvyššímu. Už Ho nechce dál urážet, proto se odvrátil od svých nepravostí a má co nejvíce v ošklivosti své ohavné skutky.  Pokorně přijímá Jeho pozvání do Boží otevřené náruče a je připraven se nechat očistit od hříchu ve svátosti smíření. Je to právě tato pokora, která navrátí hříšníka do stavu obrácení, protože si je vědom potřeby neustále hledat Boha pro své uzdravení a celistvost. Právě takový dokáže maximálně čerpat z Boží shovívavost a milosrdenství. Kdy jindy než teď, když jsme ještě mezi živými a zdravými.

  Úterý 4. března

  „Kdo zachovává zákon, rozmnožuje oběti, kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků. Kdo se ukazuje vděčným, obětuje nejlepší mouku, kdo prokazuje dobrodiní, vzdává oběť chvály. Vyhýbat se zlu, to se líbí Pánu, přestat s bezprávím, to ho usmiřuje. Před Pánem se neobjevuj s prázdnou, to všechno se má dělat, že je to přikázáno. Oběť spravedlivého plní oltář tukem a její vůně stoupá k Nejvyššímu. Příjemná je oběť spravedlivého muže, památka na ni se neztratí. Oslavuj Pána štědře a neskrbli s prvotinami, které přinášíš. Při všem, co dáváš, měj veselou tvář a s radostí zasvěcuj desátek. Dej Nejvyššímu, jak on dává tobě, buď štědrý, jak můžeš. Vždyť on je Pán odplatitel a nahradí ti sedminásobně. Nepodplácej ho, vždyť on se podplatit nedá, a nespoléhej se na oběť z křivdy. Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.“(Sir 35,1-15) 

  Ježíš varuje, že ne každý, kdo Ho nazývá Pánem, vejde do nebeského království, neboť směrodatné je, zda hledá a koná vůli nebeského Otce. „Mnozí Mi v onen den řeknou: „Pane, Pane, copak jsme ve Tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve Tvém jménu démony? Nedělali jsme ve Tvém jménu mnoho zázraků?“ A tehdy jim jasně řeknu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode Mě vy, kdo pácháte zlo!“ (Mt 7,22-23) Jinými slovy říká, že by náš duchovní život měl být propletený s našim profánním životem. Samozřejmě budeme mnohdy narážet na své osobní limity podněcované naší padlou přirozeností. Avšak to nesmí být důvod ztratit ideál ze zřetele, ale opakovaně s lítostí vyznávat tuto inkoherenci ve svém svědomí a ve svátosti smíření.  

  Největší přikázání lásky má svůj zdroj v lásce k Bohu a nese ovoce lásky k bližnímu a k sobě samému. Dodržování přikázání je pak spojeno s mnohými oběťmi, pokud tedy chceme nést hojné ovoce (Mt 7,16). Dbát na přikázání a uskutečňovat je ve světě, ve kterém žijeme, je výraz lásky k Bohu a vděčnosti za Boží lásku k nám (Jn 14,21-22). Být laskavý v mezilidských vztazích, zejména vůči těm nejpotřebnějším, je jako obětovat v chrámu tu nejvybranější mouku. Prokazovat dobrodiní a dávat almužny se rovná chvále Nejvyššího.   

  Před Pánem se neobjevujme s prázdnou, ale oslavujme Ho štědře a neskrbleme dary a oběťmi, které přinášíme. Bohu se líbí zejména oběti, kterými se vědomě snažíme zlu vyhýbat a skoncovat s bezprávím. Oslava Boží v den Páně není pouhé dodržování přikázání, ale vrcholem toho, co jsme prožili v předchozích 6 dnech. Oběť spravedlivých, tedy těch, kdo se snažili o život v Boží přítomnosti, je Bohu příjemná a čisté srdce spravedlivého zvyšuje hodnotu přinesených darů. Při všem, co dáváme, mějme veselou tvář a s radostí zasvěcujme desátek. Nepodplácejme Pána, vždyť On se podplatit nedá, ale dávejme Nejvyššímu, jak On dává nám; buďme štědří, jak můžeme, vědomi si toho, že On nám to vynahradí sedminásobně.  

•  

  10. týden v mezidobí

  Pondělí 9. června - památka Panny Marie, Matky církve

  Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej církevní obci Boží v Korintě a všem křesťanům v celé Achaji. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy. Když my jsme v trápení, vám z toho plyne útěcha a záchrana; když se nám dostává útěchy, plyne z toho útěcha i pro vás. A ta potom způsobuje, že statečně snášíte stejná utrpení jako my. A proto máme, pokud jde o vás, pevnou naději; víme, že jako máte účast v našich souženích, tak budete mít účast i v naší útěše.(2 Kor 1,1-7)

  Většinu svých listů sv. Pavel začíná díkůvzdáním, ale tentokrát je to požehnání, které nám odhaluje odpověď na existenciální otázky, které si člověk od věčnosti klade. V tomto požehnání můžeme na jedné straně zjistit, jak Bůh reaguje na zlo, utrpení a hřích, které nás potkávají; na druhé straně nám odhaluje, v čem spočívá spása, kterou nám skrze Pána Ježíše nabízí.

  Východiskem je jednak uznání, že utrpení je zlem, které se skrze nás nemá šířit dál. Naopak ho máme nést důstojně. Jen když se staneme hrází může dávat smysl. Naše utrpení navíc nestojí samo o sobě, ale je účastí na Kristově oběti na kříži. Kříž a utrpení s ním spojené je znamením odporu, neboť pro jedny je pošetilostí, druzí se jím pohoršují; pro nás křesťany je však uzdravujícím znamením spásy. Očima víry vnímáme, že kříž nepředstavuje jen bezmocnou slabost, bolest, utrpení. Víra nám totiž dává nadpřirozenou sílu nepropadat paralyzujícímu strachu. Víra nám také dává nadpřirozenou schopnost přijmout přirozené utrpení kříže a celistvě se odevzdat do nadpřirozené náruče Boží (Lk 22,42-44; 23,47).

  Zároveň je tu ujištění, že Bůh reaguje nadpřirozenou útěchou, kterou rozlévá na nás, aby se skrze nás rozlévala do světa kolem nás. Naše utrpení se pak stává prostředkem útěchy pro druhé. Víra nám dává nadpřirozené poznání, že utrpení dává smysl (2Kor 1,6), vede ke spáse (záchraně) a může díky tomu dokonce přinést nadpřirozenou radost (Kol 1,24).

  Úterý 10. června

  (Bratři!) Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň `ano' i `ne'. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň `ano' i `ne', ale u něho je pouze `ano'. Všechna Boží zaslíbení (našla) v něm svoje `ano'. Proto skrze něho voláme 'amen' k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.(2 Kor 1,18-22)

  Sv. Pavel píše, že všechna Boží zaslíbení našla v Ježíši Kristu svoje ano. On je nevyčerpatelným pojítkem všeho a přitahuje všechno k Sobě (Jn 12,32). Co to v praxi může znamenat?

  1. Zve nás do společenství (1 Kor 1,9) a postará se o nás (Řím 8,30). Skrze Kristovo zmrtvýchvstání jsme se zrodili k novému životu. Kromě přirozeného života jsme byli obdarováni světlem a mocí nadpřirozeného života.

  2. Sjednocuje náš život s Jeho životem (Kol 3,4), a to existenciálním způsobem (Gal 2,20). Naše ano Kristu je založeno na celistvé důvěře v Něho vyplývající z naší lásky k Němu (Jn 21,15-19).

  3. Jako údy společně tvoříme Jeho mystické tělo (1 Kor 12,12-13). Žijeme-li podle přirozeného těla, je nám souzeno umřít (Řím 8,13), žijeme-li z Ducha, dostane se nám podílu na životě věčném, a to už dnes, byť v zárodku.

  4. Byli jsme v Kristu přijati za Boží děti a spoludědice (Řím 8,16-17). Dalo by se říci, že máme jedno duchovní ´DNA´ (1 Petr 1,23): Duch sv. je tím spojujícím ´DNA´.

  5. Naším ano Kristu jsme ospravedlněni (Flp 3,8-9) a byli jsme obdarováni pokojem a milostmi víry, naděje a lásky, které nás dovedou k spáse (Řím 5,1-5).

  V kostce: být v Kristu znamená, že jsme povoláni do Jeho společenství. V tomto společenství dostáváme podíl na Životě nakolik je Kristus naším životem. Jsme s Ním jedno jako údy Jeho těla a součást Boží rodiny. A v Něm jsme Jeho spravedlností počítáni ke spravedlivým. Všechna Boží zaslíbení našla v Ježíši Kristu svoje ano. Najde Kristus i naše ano až přijde? (Lk 18,8)

  Středa 11. června - památka sv. Barnabáše, apoštola

  (Bratři!) Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako (by to pocházelo) od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která (nespočívá) v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje. Jestliže služba (Zákonu) vyrytému literami na kamenech a (vedoucí ke) smrti byla spojena s takovým jasem, že se Izraelité nemohli podívat Mojžíšovi do tváře pro záři – třeba pomíjející - (která mu vycházela) z obličeje, jak teprve daleko skvělejší musí být služba Ducha! Neboť jestliže služba (vedoucí k) odsouzení byla tak slavná, oč daleko více bude slávou překypovat služba (vedoucí ke) spravedlnosti! A proto celou tu minulou slávu vůbec ani nejde slávou nazvat, když ji srovnáme s touto nynější nesmírnou slávou. Když se tak slavně projevilo to, co je pomíjející, oč větší slávu má to, co je trvalé!(2 Kor 3,4-11)

  V dnešním světě jsme neustále bombardováni tím, jak se stát soběstačnými, sebevědomými, schopnými, flexibilními. Důvěra prý musí vycházet z nás samotných. Důvěřovat sobě a svým schopnostem – to je důležité. Lidé, kteří si nevěří, kteří jsou nejistí, se životem jenom potácejí a často selhávají.

  Samozřejmě, že je důležité usilovat o vybudování hlubokého pocitu zdravého sebevědomí, sebedůvěry. Zásadní otázka je, odkud ta důvěra pochází, aby sebevědomí bylo zdravé? Sv. Pavel má v tom jasno: vše pochází od Boha. Snaží se všechny přivést ke Kristu, a to tak, jak Duch Kristův v něm působí Svou silou (Kol 1,29). V tom spočívá moc Nové smlouvy, nového způsobu bytí.

  Lidsky by se řeklo, že Pavel byl úspěšný a velký apoštol, protože s veškerou oddaností a všemi svými schopnostmi sloužil Bohu. Sám však tvrdí, že od něj nic nepochází. Jako by říkal: schopnosti, které používám při své službě, a proměny, které nastávají v životech lidí, nemají nic společného s mými přirozenými dovednostmi. Všechno pochází od Boha, který ve mně působí. Dalo by se říct, že Stará smlouva se ve sv. Pavlovi projevuje v jeho upřímné snaze dělat to nejlepší pro Boha. Nová smlouva se projevuje v tom, že sv. Pavel dovoluje Bohu, aby dělal skrze jeho maličkost to aktuálně nejlepší možné. Nová smlouva je naplněním staré smlouvy, život podle Nové smlouvy je naplněním života podle Staré smlouvy. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla (Řím 13,12).

  Čtvrtek 12. června

  Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ V tom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“(Iz 6,1-4.8)

  Když ve starověkém světě zemřel král, změna režimu často přinášela zmatek a nejistotu. Do této situace přichází Izajášovo zjevení. Když se život pozemského krále naplnil a jeho vláda skončila, Bůh otevřel Izajášovi oči, aby spatřil pravého, věčného Krále, jehož vláda nikdy nekončí. Izajáš je přenesen do nebeské říše, ze které On vládne nade vším. Vidí Boha takového, jaký je, nakolik to je možné v naší omezené lidskosti pojmout. Vnímá posvátnost přítomného okamžiku v Boží blízkosti a naplňuje ho to bázní. Při prohlášení Hospodinovy svatosti se samotný vchod začne náhle a prudce třást a dým zakrývá pohled na Boží velebnost. Záblesk světla Boží svatosti a jeho náhlé zakrytí dává Izajáši poznat jeho vlastní nehodnost přebývat v Boží dokonalosti. Možnost přebývat v bezprostřední Boží blízkosti totiž zatarasil prvotní hřích (Gn 3,8-10): „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5)

  Žijeme ve světě, který oslavuje člověka a jeho moc, nikoli Boží svatost. I my křesťané mnohdy sebe sama ospravedlňujeme, byť víme, že jen víra v srdci vede ke spravedlnosti a vyznání ústy ke spáse (Řím 10,10). Je to Bůh, který nás skrze narození, život, smrt a zmrtvýchvstání uzdravil a smířil sám se sebou. Dotýká se i nás svým svatým ohněm a připravuje nás k vyslání. Koho z nás pošle a kdo půjde? Jen ten, kdo ví, že je nehodný, ale připraven vykročit v Boží síle a moci.

  Pátek 13. června - památka sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve

  (Bratři!) Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.(2 Kor 4,7-15)

  Jak vypadá být hliněnou nádobou, která nese vzácný poklad? Sv. Pavel popisuje své slabosti. Prožívá soužení, ale protože nese vzácný poklad, je pod Boží ochranou; a tak přes veškeré trápení se nesouží. Neví si často rady, ale nikdy ho to nedohnání k zoufalství. I když je pronásledován, nikdy se necítí opuštěný. Bývá srážen k zemi, ale žádná lidská moc ho nemůže zničit. Je si vědom své přirozené lidské křehkosti, a zároveň zná nadpřirozenou sílu, která ho chrání, povzbuzuje a posiluje.

  Sv. Pavel ví, že nese poklad, který sám nikdy nemůže unést. Tento velikán si nic nenamlouvá: je pouhou hliněnou nádobou. Kde bere tedy sílu vždy vstát a jít, kam ho Pán posílá? Síla není v něm samotném. Síla spočívá paradoxně v onom pokladu, který nese. A co je ten poklad? Je to sám Kristus a Jeho evangelijní poselství, které nese. To mu dává sílu po každé porážce znovu povstat a pokračovat v cestě. Dopracovat se k takovému vztahu ke Kristu a Jeho Evangeliu je výživná cesta, intenzivní zážitek. Z naší strany to stojí značné oběti, sebeovládání a zapření se, tak jako každý výstup na vysokou horu. Pro každého se jedná o jedinečné dobrodružství, protože vztah každého z nás s Kristem je zcela originální, neopakovatelný. Proto je tak důležité, že na té cestě povzbuzují a inspirují dobrodruhové-veteráni: „Vytrvejte, stojí to za to!“ 

  Když pak získáme stejného ducha víry, věříme i my (2Kor 4,13), a proto také vděčně mluvíme o těch milostech, kterých se nám dostalo. Tak jako žena v pokročilém těhotenství nedokáže a ani nechce skrýt poklad, který nese pod svým srdcem, a musí o něm mluvit, tak i naše ústa přetékají tím, čím je srdce naplněné (Lk 6,45).

  Sobota 14. června

  (Bratři!) Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.(2 Kor 5,14-21)

  Co vedlo Pavla k tomu, aby se zasvětil Bohu a Církvi? Byla to Kristova láska do krajnosti, která se ho, nedochůdčete (1 Kor 15,8), zcela zmocnila. Ta radikálně změnila Pavlův život, zcela ho naplnila natolik, že se stal přetékající nádobou. Jeho vděčnost ho nutí odpovídat na tuto lásku a sdílet ji s celým světem (1 Kor 9,19-27). I když mu Bůh nebere svobodu, má pocit, že Boží láska ho tak pohltila, že mu, lidsky řečeno, nedává na výběr. Už nežije sobě, ale pro toho, který za nás umřel a vstal z mrtvých. Není to úchvatný životní postoj, po kterém také toužíme? Naše naděje tkví v tom, že sv. Pavel byl člověk s mnoha slabostmi, stejně jako my. A tím se stává inspirujícím a následováníhodným svědectvím žité víry.

  Když se stal křesťanem, stal se pro Kristovy zásluhy novým stvořením. „To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha.“ (v.17-18) Nejedná se však o mávnutí kouzelným proutkem. Byl to náročný závod a nenamlouvá si, že toho dosáhl (Flp 3,13-14). Je to právě smíření s Bohem, které nám dává zapomenout na to, co je za námi, a natahovat se po tom, co je před námi. Běžíme k cíli, který spočívá v bytí v Kristu, tj. být novým stvořením. Každá svátost smíření, každé upřímné zpytování svědomí nás z podstaty učiní novým stvořením. Avšak materializuje se to jen tehdy, pokud se sami svobodně rozhodneme, že chceme být v Kristu, tj. že nastoupíme na to pomyslné závodiště (Žid 12,1). Ježíš svou smrtí a vzkříšením již jednou provždy splnil svou část Nové smlouvy. Jak je to ale s mou částí smlouvy s Ním?

•  

  11. týden v mezidobí

  Neděle 15. června - slavnost Nejsvětější Trojice

  Toto praví Boží Moudrost: "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. Než byly propasti jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve, než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve, než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den, co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.".(Př 8,22-31)

  Kniha Přísloví nás učí, že moudrost není přívlastek ani vrozená vlastnost, získaná dovednost nebo naučená schopnost. Moudrost není něčím, co Bůh stvořil, ale patřila Hospodinu od počátku. Lidu Starého zákona, který ještě neznal Ježíše, se tu představuje jako živá osoba. My, lidé Nového zákona, díky sv. Pavlovi víme, že se jedná o předobraz Jeho nejmilejšího z dětí, Ježíše Krista (1Kor 1,24).

  Moudrost od počátku všechno prostupuje. Všeho se dotýká s takovou tvořivou a bezstarostnou lehkostí, která je podobná dítěti, co si hraje a prožívá a přináší potěšení: vždyť všechno bylo dobré, velmi dobré. Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem (Př 9,10, Ž 111,10). Určitě také mnohdy zažíváte, jak vás zázraky stvoření přivádí k Boží bázni, nevyslovitelnému úžasu nad Boží moudrostí, která objímá celý vesmír (Ž 104).

  Jaký to pro nás má konkrétní význam? Za prvé to určuje náš vztah k Bohu (Řím 11,33). K Němu vzhlížíme, protože ve srovnání s Ním jsme maličcí, nikoli však bezvýznamní (Mt 11,25). Takovému Bohu můžeme s klidným srdcem svěřit své životy (Př 8,32-36); Jeho vůli budeme bez obav hledat a uskutečňovat, protože víme, že nám dá více, než o co Ho žádáme (Lk 11,13). Za druhé to podněcuje naši důvěru v Něho, protože celý svět je pod Jeho vládou (Př 8,29; Job 38,8-11; Ž 104,6-9) a my jsme v Jeho náručí v bezpečí (Př 3,25-26; Lk 21,18). To nás uschopňuje mít podíl na tvořivé bezstarostnosti a radosti Božího dítěte (Př 8,31). Není v tom úžasná naděje?

  Pondělí 16. června

  (Bratři!) Jako (Boží) spolupracovníci vás napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: `V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"! Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby nebyla potupena (naše) služba, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle – žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno."(2 Kor 6,1-10)

  Křtem jsme se stali nejen Božími dětmi, novým stvořením, ale také Božími spolupracovníky a jako takoví jsme napomínáni, abychom nepřijímali Boží milost nadarmo, tj. způsobem, který by náš život nijak nezměnil. Sv. Pavel cituje z knihy proroka Izajáše, kde Bůh oznamuje, že vyslyšel svůj lid a vyvádí ho z exilu. Dokážete si představit, že by si lidé říkali: „To je skvělá zpráva!“, ale zůstali nadále v exilu a nereagovali na tuto Boží záchranu vyjitím? To by přece byla marnost a přijetí Boží milosti nadarmo.

  Podobně poslal Bůh sv. Pavla do Korintu, aby Korinťanům nabídl Boží záchranu skrze Ježíše Krista. V následujících sedmi verších uvádí asi 30 způsobů, jakými jim se svými spolupracovníky sloužil a dával jim dobrý příklad. Je to připomínka křesťanům v Korintu, že udělal vše, co mohl, aby jim pomohl bez překážek přijmout Boží milost. Teď je to na nich, jak se svobodně rozhodnou.

  To, co Bůh skrze příklad sv. Pavla udělal pro korintské křesťany, udělal i pro nás, kteří jsme dnes vzali do ruky Písmo, abychom se jím nechali inspirovat. Pro mě, pro tebe platí výrok: „Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"“. Dnes je ta vhodná chvíle se obrátit: znovu přijmout Boží bezpodmínečnou lásku, uznat, že jsem hříšník a jen v Ježíši spatřuji svou spásu, otevřít se působení Ducha svatého, žít z křestního pramene a být svědkem Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele. To nejsou jen vznešená a zbožná slova, ale naše kerygma, které chce proměnit náš život a skrze nás životy lidí kolem nás. To je naděje, kterou přinášíme.

  Úterý 17. června

  Bratři, podáváme vám zprávu, jakého projevu Boží přízně se dostalo církevním obcím v Makedonii: navštívilo je sice těžké soužení, ale byli přitom plní radosti, a přesto, že jsou tak velice chudí, velkodušně se projevilo jejich dobré srdce. Mohu to dosvědčit, že udělali všechno, co mohli, ano ještě více, než mohli, a sami od sebe a velmi naléhavě prosili o milost, aby se směli zúčastnit na dobročinném díle k podpoře křesťanů. Udělali více, než jsme čekali: už napřed sami sebe odevzdali Pánu a nám, protože Bůh to chtěl. A proto jsme vybídli Tita, aby i toto dílo lásky u vás dokončil, jak s tím už dříve začal. Nuže, jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Neříkám to jako rozkaz, ale chtěl bych na horlivosti druhých vyzkoušet, že také vaše láska je pravá. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.."(2 Kor 8,1-9)

  Sbírky se v Církvi dělaly od počátku. Dnes je řeč o sbírce na křesťany v Judeji, která ležela sv. Pavlovi velice na srdci a vášnivě jí všude, kam přišel, propagoval (1 Kor 16,1–3). Vyzdvihuje štědrost křesťanů v Makedonii a dává je Korintským za inspirující příklad. I křesťané v Korintu přece vynikají duchovními dary získanými od Boha, např. hojností víry, schopností evangelizace, poznání, nadšení a lásky. Na tyto dary se odpovídá ctností štědrosti, zvláště peněžitými dary. Štědrost totiž není pro křesťany volbou, ale nedílnou součástí a viditelným působením Ducha sv. v našich životech. Štědrostí odpovídáme s vděčností na duchovní dary, které dostáváme od Boha, a vyléváme Jeho lásku v hmatatelné podobě na tento svět.

  Ctnost štědrosti nás vede k tomu, abychom se rozdělili o něco, co je (pro nás) vzácné a hodnotné. Není to vždy otázkou peněz. Mnohdy se týká času, kterého máme většinou málo. Času k naslouchání, k doprovázení, ke společné modlitbě. Může se jednat o bezplatné nabídky našich schopností, dovedností či charismat ku pomoci druhému (což vlastně zahrnuje čas i peníze). Nebo se to může týkat odpuštění, chvály či povzbuzení. Možností je bezpočet. Není to věc samozřejmá. Když mi je něco vzácné, tak to pro mě má hodnotu; a když se o to s někým rozděluji, tak se pro to musím vědomě rozhodnout. Nedělám to totiž ledabyle, ale z vděčnosti Bohu za Jeho štědrost vůči mně, aby On se mohl skrze mě oslavit na druhém. Štědrost se pak stane Jeho dílem lásky v nás.

  Středa 18. června

  (Bratři!) Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také sklízet, a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude také sklízet. Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce. A Bůh je dosti mocný, aby vás hojně zahrnul svými dary, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, že stačíte i na to, abyste dělali mnoho dobrých skutků. Stojí to v Písmu: `Hojně rozdává chudým, jeho štědrost potrvá navždy'. A ten, který poskytuje rozsévači semeno a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží i vám osivo a dá vzrůst plodům vaší štědrosti. Ve všem budete obohaceni, takže budete moci konat dobro všem – a to zase působí, že se naším prostřednictvím vzdávají díky Bohu.(2 Kor 9,6-11)

  Mluvení o dávání peněz bylo tehdy, stejně jako dnes, pro lidi ošemetné téma. Sv. Pavlovi nejde však jen o sbírku pro církev v Judsku. Jeho obavy týkající se Korinťanů jdou mnohem hlouběji. Nechtěl totiž, aby jen dávali, ale aby se jejich srdce při tom dávání proměnila. Všichni máme totiž své modly. K těm viditelným patří peníze. Náš vztah k nim, kolik času jim věnujeme, jak na nich lpíme a z toho vyplývající vzorce chování, to vše odhaluje, co se v hloubce srdce odehrává. 

  Sv. Pavel nám nechce brát svobodu. Ba naopak: „Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl“. Dává nám pohled Boží perspektivou. Učí nás, jak dávat a jaké to má důsledky. Jeho pokyny jsou snadné, ale nebudou pro každého lehce stravitelné. První pravidlo je, abychom jako křesťané dávali štědře. Používá metaforu o zemědělství: kdo rozsévá štědře, bude i štědře sklízet hojnou úrodu. Druhé pravidlo říká, že máme růst ve štědrosti, a to nejen kvantitativně, ale také kvalitativně: „ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce“. A radostní dárci milují Boha a milují Ho ještě více pokaždé, když dávají. Ne proto, že musíme, ale protože chceme, neboť jsme pochopili smysl štědrosti. Je to spolupráce na Božím díle, které v nás a skrze nás exponenciálně roste a zraje (2 Kor 9,8-11). Dávání se tak stává vzrušujícím dobrodružstvím, které zněkolikanásobuje radost a dává nám nahlížet do konkrétního Božího působení v našem životě a ve světě kolem nás. A v neposlední řadě se naším prostřednictvím vzdávají díky Bohu.

  Čtvrtek 19. června - slavnost Těla a krve Páně

  Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha – a požehnal Abrámovi slovy: „Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe i zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele.“ Abrám mu dal desátek ze všeho.(Gn 14,18-20)

  Ve Starém zákoně se hebrejské slovo kněz a kněžství objevuje téměř 800krát a poprvé v úryvku dnešního dne. V předchozí kapitole se Lot a Abram oddělili, protože jejich jednotlivá stáda se příliš rozrostla. Lot si sice vybral úrodnější kraj, ale byl nakonec drancujícími armádami unesen a následně Abramem zachráněn spolu se všemi a vším, co bylo uneseno. Při návratu domů se Abram setkává se s dvěma králi, kteří byli těmito pustošícími armádami poraženi. Král Sodomy si přišel vyžádat, co mu bylo vzato. Ale král Šálemu, jménem Melchisedech (což znamená „král spravedlnosti“), přichází, aby Abramovi a jeho mužům požehnal chlebem, vínem a modlitbou. Abram, praotec víry, v něm poznává kněze Boha Nejvyššího a uctívá Boha tím, že Melchisedechovi nabízí desátek z veškeré kořisti, kterou si vzal z nedávné bitvy.

  O Melchisedechovi se ve Starém zákoně zmiňuje pak už jen žalm 110, ve kterém David opěvuje Mesiáše, přicházejícího krále z Davidova rodu. Odhaluje tím, že Ježíš Kristus je kněz navěky podle řádu Melchisedechova (Žid 7,17). Mojžíš sice později ustanovil kněze z potomků Áronova rodu (Ex 28,1), ale tito kněží byli smrtelní a jejich kněžství nebylo věčné. Je to pro nás důležité, protože jen věčné kněžství, které nemá počátek ani konec, může garantovat spásu těm, kdo se skrze Něj přibližují k Bohu. On totiž stále žije, aby se za ně přimlouval. Naše naděje tkví v tom, že Ježíš i nás chce zastupovat před Bohem. Stejně jako Melchisedech nám chce žehnat a přijímat naše desátky. Poznáváme jako Abram v našem každodenním životě působení a požehnání našeho věčného velekněze Ježíše a přinášíme Mu své desátky z vděčnosti za spásu, kterou nám zaslíbil?

  Pátek 20. června

  (Bratři!) Když se mnozí chlubí věcmi jen lidskými, pochlubím se také. Ať už si kdo zakládá na čemkoli – to mluvím jako nerozumný – na tom si mohu zakládat i já. Jsou Hebreové? Já také! Jsou Izraelité? Já také! Jsou Abrahámovi potomci? Já také! Jsou Kristovi služebníci? To mluvím už úplně bez rozumu: Já více než oni! Lopotil jsem se mnohem více, do žaláře jsem se dostal častěji, týrání jsem zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí smrti jsem se octl častokrát. Pětkrát jsem od židů dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, den a noc jsem se zmítal na širém moři. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městě, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení. Kromě toho každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce. Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mě? Když už se musím chlubit, chci se chlubit svou slabostí...(2 Kor 11,18.21b-30)

  Někdy se stane, že i velikáni typu sv. Pavla musí obhájit své pověření tváří v tvář protivníkům. Sv. Pavel měl indicie, že lžiprorokové klamali křesťany v Korintu a zpochybňovali jeho pověst. On se totiž spíše chlubil svými slabostmi (2Kor 12,9-10) a tedy muselo být pro něho zahanbující, se takto obhajovat před těmi, které přivedl k víře. Obhajuje se, i když ví, že nejde tolik o to, kým je, ale co všechno pro Krista a pro ně vytrpěl. Jeho protivníci mu ani po paty nesahají co do oddanosti, sebeobětování a nasazení pro potřeby jeho lidu, natož v tom, co je připraven vytrpět pro evangelium a co ještě bude muset vytrpět. To je skutečný důkaz pravého apoštolství a následování Krista.

  Pavlův seznam na nás určitě zapůsobil. Avšak možná si nedokážeme představit, že bychom my měli přinést podobné oběti pro hlásání evangelia. Možná je to pro nás spíše odstrašující příklad nebo naopak nedosažitelný ideál než inspirující vzor. Nezapomínejme, že „zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření“ (Mal 3,3). Bůh nás stvořil podobné vzácnému kovu: je však na nás, jak moc se chceme nechat pročistit a opracovávat, aby vyšlo najevo Boží dílo v nás skryté. Bůh přijímá to, co mu jsme ochotni dát a bude nás vždy zvát k tomu, abychom se Mu zcela odevzdali. Pokud dojde na lámáni chleba, vždy nás vybaví nadpřirozenou silou, abychom unesli přirozené protivenství. O sebe se nemusíme strachovat.

  Kdybychom se my dnes měli obhájit před lidmi, co bychom mohli přinést? Co jsem udělal pro Krista? Co dělám pro Krista? Co udělám pro Krista?

•  

  12. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 10, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  13. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 11, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  14. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 12, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  15. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 13, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  16. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 14, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  17. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 15, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  18. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 16, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  19. týden v mezidobí 

  Doplňte obsah sekce 17, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  20. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 18, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  21. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 19, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  22. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 20, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  23. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 21, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  24. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 22, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  25. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 23, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  26. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 24, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  27. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 25, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  28. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 26, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  29. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 27, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  30. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 28, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  31. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 29, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  32. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 30, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  33. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 31, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  34. týden v mezidobí

  Doplňte obsah sekce 32, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.