Liturgické mezidobí

1. týden v mezidobí

Pondělí 13. ledna 2025

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?' A dále: `Já mu budu otcem a on mi bude synem.' A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: `Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!' (Žid 1,1-6)

Dějiny spásy se táhnou lidskými dějinami jako červená nit. Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (Jn 1,3) a udržuje, nám dává ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (Řím 1,19-20). Hned na začátku Bůh sám sebe zjevil Adamovi a Evě a vybídl je k důvěrnému společenství (KKC 54). Po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (Řím 2,6-7). Dějiny spásy nám jaksi odhalují trpělivou Božskou výchovu: Bůh se lidem postupně sdílí a po etapách je připravuje na přijetí vtěleného Slova, Ježíše Krista a Jeho parusii. Sv. Irenej z Lyonu používá o Bohu a člověku obratu „zvykat si jeden na druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh, aby si zvykl přebývat v člověku podle zalíbení Otce.“ (KKC 53)

Úterý 14. ledna 2025

„Bůh nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, andělům. Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví: 'Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly; slávou a ctí jsi ho korunoval; všechno jsi mu podřídil pod nohy.' Ve (slovech) ‘podřídil mu všechno' (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: ‘Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu tě chválit.' (Žid 2,5-12)

Bůh nás láskyplně stvořil z ničeho a připravil prvním lidem ráj k harmonickému a bezpečnému soužití s Ním. Následně z nekonečné lásky a svobody, kterou člověku daroval, dopustil pád pračlověka a strpěl jeho nestálou, obojakou povahu. Naše naděje tkví v tomu, že Bůh se nás nevzdává. Můžeme Ho zapřít a On z respektu k naší svobodě zapře i nás, ale když jsme Mu nevěrní, On zůstává věrný, protože nemůže přece popřít sám sebe (2Tim, 2,13). Chtěl nás znovu pozvednout do stavu Božích dětí, sourozenců Božího Syna, který – aby se mohl stát v očích lidí věrohodným bratrem – nelpěl na tom, že byl rovný Bohu. Vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí, stal se smrtelným a podstoupil smrt na kříži (Flp 2,6-8). Tím, že Kristus přijímá smrtelné tělo, vyjadřuje svou bezpodmínečnou solidaritu s námi lidmi. Zároveň vstupuje do hlubin lidského utrpení a smrti, aby nás vyvedl do slávy vzkříšení. Ten, který nás vykoupil bez našich zásluh, nás bez naší žité víry a součinnosti s Jeho milostí nespasí.

Středa 15. ledna 2025

„Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.“ (Žid 2,14-18)

„Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15) Tato věta se nazývá protoevangeliem, ve smyslu první radostné zprávy: Bůh dal lidem po prvotním pádu druhou šanci. Ne proto, že by si to zasloužili, ale jako projev Jeho nekonečné lásky. Člověk bude muset bojovat proti pokušením díky své padlé přirozenosti zapříčiněné dědičným hříchem. Radostná zpráva však spočívá v tom, že nebude věčně pod nadvládou satana. Ještě nějaký čas na nás budou doléhat zkoušky, ale Ježíš nám pomůže. On sám prožíval utrpení a zkoušky, proto nám dovede pomáhat, když zkoušky přicházejí. Navíc nám pomáhá i v nebi, kde usmiřuje naše hříchy, neboť se v našich záležitostech stal u Boha veleknězem milosrdným a věrným. (Žid 2,17) Přinesl nám novou naději: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost!“ (Řím 5,20b) Bůh vskutku nezapomněl na svůj lid. (Iz 49,14-15) Ježíš nepřemohl smrt tím, že by ji zničil zvenčí, ale tím, že ji sám podstoupil a přemohl v ní samotné. Díky tomu už nemusíme setrvávat „po celý život v otroctví strachu před smrtí.“ (Žid 2,16)

Čtvrtek 16. ledna 2025

„Jak říká Duch Svatý: “Až uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono ‘dnes’, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.“ (Žid 3,7-14)

Citace pocházející z druhé poloviny Žalmu 95 připomíná vzpouru Božího lidu při náročném putováním pouští, které si mimochodem způsobili sami odmítnutím Bohem zaslíbené země (Nm 13 a 14). Konkrétně se odkazuje na vzpouru v Masse a Meribě (Ex 17,7), kde Izrael pokoušel Hospodina svým pochybováním o tom, zda Bůh skutečně přebývá mezi nimi či nikoliv. Naše naděje tkví v tom, že navzdory lidskému chování obecně a našemu chování konkrétně, Bůh lidem neustále prokazuje svou přízeň, byť ne vždy s výsledky, které si sami představujeme. Tak jako Boží lid putující na poušti i my si mnohdy zapomínáme připomínat svědectví o tom, jak se Bůh v minulosti oslavil na našem životě a na životech lidí kolem nás, jak jsme okusili Jeho moc a slávu; nejsme pak také ochotni či schopni porozumět Božím záměrům a vytrvat v důvěře v Boží prozřetelnost. Proto bloudíme. Důsledkem je, že nežijeme z naděje, ale zatvrzením svého srdce otevíráme nevědomky dokořán dveře budoucí beznaději. Modlitba a vzájemné sdílení se sestrami a bratry nám může pomoci uchovat naši důvěru v Boha a společenství s Kristem pevně až do konce.

Pátek 17. ledna 2025

„Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Na to místo odpočinku totiž vejdeme, jen když věříme, jak to (Bůh) řekl: “A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“ Je to (ono odpočinutí) po stvoření světa, když (Bůh) svoje dílo dokončil. (V tom smyslu) se kdesi říká o sedmém dnu: ‘Odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací'; tady však čteme: ‘Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.' Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.“ (Žid 4,1-5.11)

Boží odpočinutí, o kterém je řeč, odkazuje fyzicky a v čase na osídlení Zaslíbené země Božím lidem. Duchovně se tím myslí sobotní klid, Šabat, nebo obecněji přebývání v Boží přítomnosti. Naše naděje je, že Bůh zůstává věrný navzdory naší nevíře, protože nemůže popřít sám sebe (2 Tim 2,13). I nám přislíbil, že můžeme vejít na místo Božího odpočinku, nikoli však pro naše zásluhy, ale pro Jeho smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Kolik z nás má strach nebo pochybnosti o tom, že se tam nemůže dostat. Takovým nic nepomůže, když slyší o Božím milosrdenství, tj. “kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost“ (Řím 5,20). Na to místo odpočinku totiž nevejdou ti, kdo v Jeho zaslíbení neuvěřili (Žid 4, 3). Toto je jistá pravda: “Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít. Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat. Jestli jej zapřeme, i on nás zapře“ (2 Tim 2,11-13). V tom spočívá svoboda, kterou Bůh nám daroval. On to s námi nevzdá do poslední chvíle. Snažme se již tady a teď žít v Boží přítomnosti a tím zakusit náš podíl na Božím odpočinku, byť v zárodku.

Sobota 18. ledna 2025 - památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

„Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.“ (Žid 4,12-16)

Křesťan ví, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a nejvýše spravedlivý. Před Ním je všechno nahé a odkryté. Při osobním soudu nás Boží slovo usvědčí, neboť je ostřejší než každý dvojsečný meč a všichni se budeme muset zodpovídat za svůj život, za své činy. Slovo, které vychází z Božích úst se nenavrátí s prázdnou, ale vykoná to, co chce a vykoná zdárně to, k čemu bylo posláno (Iz 55,11). Proniká až k rozdělení duše (přirozený rozměr člověka) a ducha (nadpřirozený rozměr člověka) a vyzývá člověka už za jeho života k pečlivému a pravdivému rozlišování jeho nejvnitřnějších myšlenek a hnutí. Naděje křesťana je, že má v Ježíši vynikajícího velekněze. On žil náš život a byl nám podobný ve všem kromě hříchu, abychom my pochopili, že s námi slabými má soucit. “Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás“ (Ř 8,34). Díky Jemu můžeme přicházet k Bohu Otci s důvěrou, že nalezneme milost, kdykoli potřebujeme pomoci.
2. týden v mezidobí

Neděle 19. ledna - 2. neděle v mezidobí

„Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá země "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“ (Iz 62,1-5)

Vidění proroka Izajáše je plné naděje, je povzbuzením pro opuštěný a osamělý Boží lid žijící v babylonském zajetí. I když si své přesídlení způsobili vlastním jednáním, které nebylo v souladu s Boží vůlí, Bůh to s nimi nikdy nevzdal. Babyloňany dobytý a zpustošený Jeruzalém čeká nová naděje. Nečekaný vzestup nové říše pod žezlem perského krále Kýra skončí krutovládu Babyloňanů. Navíc král Kýros umožní návrat Božího lidu a obnovení Jeruzaléma do původní slávy. Bůh se oslavil a Jeho spravedlnost vzešla jako světlo, jehož záře přesahuje daný čas a prostor. Záchrana Božího lidu se rozhořela jako pochodeň, která zasáhne celý svět. Bůh vyznává svou neutuchající lásku k svému lidu. Sión a Jeruzalém nepředstavují jen místa, ale také Izrael a v širším slova smyslu Církev. Pro tuto Jeho věčnou lásku to s námi nikdy nevzdá. Jsme Bohu tak vzácní, že Jeho naděje v naše obrácení nemá meze. Touží nás zbožštit, korunovat (2 Tim 2,12), darovat nám nové jméno (Zj 2,17; 3,12). V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sióne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sof 3,16-17)

Pondělí 20. ledna - nezávazná památka sv. Šebestiána, mučedníka

„Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“, jak říká i na jiném místě: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 5,1-10)

Naučit se svým utrpením poslušnosti. Nezdá se to příliš atraktivní výzva k následování. Realita lidského života je však prošpikovaná utrpením, buď vně nebo uvnitř nás. Často se lidsky cítíme bezmocní a nejsme sami schopni utrpení odstranit. Bůh chce, abychom z této reality neutíkali, ale naopak v realitě žili. Ježíš nám ukazuje cestu, jak se k tomu postavit a naplňovat Kristův úřad všeobecného kněžství, který jsme získali při křtu. Tváří v tvář utrpení a v solidaritě s trpícími přednáší Ježíš Bohu Otci vroucí modlitby (Žid 5,7). Nepřináší jen modlitby, ale také ochotu plnit Boží vůli (Mt 26,39). Dialogická poslušnost spočívá v předkládání odůvodněných proseb bez nároku na kýžený výsledek nebo jinými slovy v důvěře ve spravedlivý výsledek, který může přesahovat mé chápání. Důvodem této dialogické poslušnosti je, aby se Bůh oslavil (Jn 12,27-28).

Člověk se učí zkušenostmi a ty mnohdy přináší zkoušky, protivenství a utrpení. I v tom nám Ježíš ukazuje cestu, že se naučil svým utrpením poslušnosti. Utrpení takto pojaté pročisťuje a proměňuje v nového člověka. Tak jako se tříbí zlato v ohni (Sir 2,5), tak se tříbí v utrpení naše víra, a když se ukáže její ryzost, bude nám to ke chvále, cti a slávě v poslední den (1Pt 1,7). Díky své poslušnosti ve smyslu aktivní spolupráce na Božím díle spásy se stal Ježíš příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. I my máme podíl na Božím spasitelském díle…

Úterý 21. ledna - památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice

„Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: ‘Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.' (Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ (Žid 6,10-20)

V Ježíši Kristu máme naději na věčný život. On je pro nás Cestou do nebeského domova. Spravedlivý Bůh přijímá a odmění každý dobrý skutek, jakkoliv nepatrný, který kvůli naší víře v Ježíše v tomto životě projevujeme. Ne, že bychom byli spaseni skutky. Spaseni jsme milostí skrze víru (Ef 4,7-10). Spása není z nás, ani z našich skutků, abychom se tím mohli chlubit. Spása je Boží dar, díky němuž pronikneme do samého vnitřku nebeské velesvatyně. Naopak: Bůh nás stvořil k tomu, abychom konali dobré skutky, které On sám předem připravil. Prostřednictvím těchto skutků projevujeme svou víru, skrze kterou jsme spaseni. Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá (Jk 2,14–17). Díky Ježíši můžeme žít v Pravdě o sobě, o Bohu, o světu. Ta nás motivuje k tomu, abychom projevovali horlivost a trpělivost do té doby, až se naplní naše naděje, až do konce; abychom neochabovali, ale vytrvale se snažili napodobovat Ježíše a ty, kteří pro svou víru projevenou skutky dostali slíbené dědictví, tj. věčný život. Spravedlivý Bůh je naším útočištěm a oporou. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Nemusíme se strachovat. Bůh dodrží slovo. Stačí mít oči upřené na Ježíše, našeho Vykupitele a Spasitele.

Středa 22. ledna - nezávazná památka sv. Vincence, jáhna a mučedníka

„Melchisedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchisedech) se vykládá "král spravedlnosti" a král Sálemu zase (znamená) "král pokoje". Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchisedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: ´Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova!´“ (Žid 7,1-3.15-17)

Nový zákon je naplněním starozákonního příslibu. My, kteří jsme přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele – tak jako sv. Pavel – odhalujeme ve Starém zákoně plno předobrazů odkazující na Krista, Mesiáše. Říká se tomu relektura Starého zákona: čteme ho očima a znalostmi Nového zákona. A tak sv. Pavel v dnešním úryvku odkrývá Židům paralelu mezi Melchisedechem a Kristem. Melchisedech je tajemný král spravedlnosti a pokoje, kterému praotec víry Abrahám poté, co úspěšně osvobodil synovce Lota ze zajetí a znovu získal ukradené zboží, přidělil desátek kořisti. Ten však ve starověkém Izraeli náležel levitům, resp. kněžím. Tak jako Melchisedech stál mimo stávající stavy (dokonce mimo židovství), tak i Kristova autorita přesahuje všechno, neboť On je nejvyšším a věčným veleknězem.

Starý zákon je příslibem příchodu Mesiáše, který ustanoví novou, dokonalou smlouvu. Stará smlouva byla totiž založena na liteře zákona a nevedla k životu. Nová smlouva je založena na oživujícím Duchu Božím. Abychom mohli žít tuto novou a věčnou smlouvu, potřebovali jsme začít s čistým štítem. Kdo člověka ale vykoupí z otroctví hříchu a nadvlády smrti? Byl to Pán Ježíš, který za nás zaplatil Adamův dluh a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Jako nejvyšší a věčný velekněz přinesl sám sebe jako oběť živou a svatou. To je příčinou naší naděje.

Čtvrtek 23. ledna

„Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon - (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v nebi a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk. Každý velekněz totiž bývá ustanoven k tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: “Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“(Ježíš) tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech.“ (Žid 7,25-8,6)

Představte si, že jste zadluženi bez jakékoliv naděje, že dluhy dokážete splatit. A pak se objeví někdo, kdo sám není zadlužený a jehož bohatství nemá konce. Nenabízí půjčku, kterou byste museli splatit. Nenabízí ani dar, který byste museli být schopni nejdřív přijmout. Bez vašeho svolení vás zcela oddluží, abyste s čistým štítem mohli začít žít život osvobozený od dluhů. Tomu se podobá akt vykoupení. Ježíš – svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu – nás svou obětí jednou provždy vykoupil z otroctví hříchu.

Na druhou stranu platí to, že ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. To neznamená, že nás nechá napospas našemu osudu. Naopak: máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti, kde stále žije, aby se za nás přimlouval. Je však na našem svobodném rozhodnutí, zda chceme žít ve světle Božích dětí, v Boží přítomnosti, která nás usvědčuje, ale také očišťuje a ochraňuje. Jen těm, kdo s Ježíšem spolupracují na Jeho spasitelském díle a skrze Něho v Duchu svatém přichází k Bohu Otci, je schopen přinést navždy spásu, dokonalou záchranu, život ve věčné blaženosti.

Pátek 24. ledna - památka sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve

„Ježíš tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou. Ale (Bůh) jim vytýká: "Hle, přijdou dni – praví Pán - kdy s Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou: a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: 'Poznej Pána!' Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu." Když tedy (Bůh) mluví o nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.“ (Žid 8,6-13)

Sv. Pavel cituje v dnešním úryvku proroka Jeremiáše, jehož ústy se Hospodin snaží vyhnancům v Babylonii přinést útěchu. V sérii mini poselství o spáse přináší světlo v době hluboké temnoty, kdy se mnohým zdálo, že Bůh zapomněl na svůj lid. Hospodin v dějinách spásy uzavřel s těmi, kdo Ho následovali několik smluv: první byla uzavřena s Noem po potopě s příslibem uchování života na zemi, který nám má připomínat duha (Gn 9,8–17); druhá byla uzavřena s Abrahámem s příslibem hojného potomstva a zaslíbené země a obřízka měla být jejím znamením (Gn 15,1–21; 17,1–26); třetí obsahující desatero přikázání uzavřel Bůh s Izraelem jakožto Božím národem a měla svůj symbol ve dni odpočinku (Ex 19 – 24; Ex 32; Ex 34; Dt 5), s Boží Církví (Nm 20,4; Dt 23,1); čtvrtou smlouvu uzavírá s Davidem, kdy zazní bezpodmínečný příslib věčného království a Mesiáše (2Sam 7,12–15; 1Kron 17,11–14); pátou ohlašuje prorok Jeremiáš jako zcela novou smlouvu (Jer 31,31–33). Přislibuje spásu, tj. záchranu. Je potřeba nové smlouvy, protože předchozí selhaly díky nevěrnosti Izraele. Tato bude přímo vepsána do srdcí lidí, pomyslným prostorem niterného setkání Boha s člověkem. Tím Bůh vyjadřuje Svou touhu mít s každým člověkem jedinečný osobní vztah.

Sobota 25. ledna - svátek obrácení sv. Pavla, apoštola

„Pavel promluvil k lidu: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se (tam), abych i odtamtud přivedl svázané (křesťany) do Jeruzaléma k potrestání. Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku – bylo to kolem poledne – náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: ‘Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?’ Já jsem odpověděl: ‘Kdo jsi, Pane?’ A on mi řekl: ‘Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.’ Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: ‘Pane, co mám dělat?’ Pán mi odpověděl: ‘Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.’ Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: ‘Bratře Šavle, ať zase vidíš!’ A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: ‘Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.‘ “ (Sk 22,3-16)

Ježíš nás všechny vybízí, abychom šli do celého světa a hlásali evangelium všemu tvorstvu (Mk 16,15). Sv. Pavel vybízí svého mladého žáka Timoteje: „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod.“ (2 Tim 4,2) Co máme hlásat? Bůh je láska, člověk je hříšník, ale v Ježíši je spása. Sv. Pavel nám připomíná (1 Kor 15,1nn) evangelium, které je základem, na němž stojíme: Ježíš zemřel za naše hříchy, vstal třetího dne z mrtvých, ukázal se mnoha bratřím a sestrám, vstoupil na nebesa a skrze víru v Něho se hlásá spasení všem, kdo uvěří; tak jako Ananiáš hlásal sv. Pavlovi. Protože se nejedná o pouhou teorii, ale žitou praxi, hlásáme prvotně svým životem. Na našem životě je přece znát, že jsme uvěřili evangeliu, jak moc pro nás znamená a jak proměnilo náš život. Protože naše ústa mluví to, čím přetéká naše srdce (Lk 6,45), hovoříme všem o tom, za co vděčíme Bohu. Nedokážeme si to nechat přece pro sebe. Sv. Pavel jde příkladem a podává svědectví o svém obrácení, o tom, jak ho Ježíš zachránil. Máte z toho strach? Začněte tím, že si budete všímat malých a velkých Božích zásahů ve svém životě a ve vašem okolí, mezi křesťany se navzájem povzbuzujte těmito svědectvími o životě s Bohem a k Bohu se modlete: „Pošli mě, půjdu já“ (Iz 6,8).
3. týden v mezidobí

Neděle 26. ledna - 3. neděle v mezidobí

„Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"“ (Neh 8,24a.5-6.8-10)

Po svém postupném návratu z dlouhého vyhnanství v Babylonii se Boží lid snažil v Jeruzalémě znovu postavit zbořený chrám a vypleněné město. Přitom se musel vypořádat s nepřátelským okolím a častou neúrodou. Život byl velice náročný, a to vedlo ke ztrátě smysluplnosti jejich počínání a k duchovní vyprahlosti. Do této situace přichází kněz a písař Ezdráš, který v Den Páně shromážděnému zástupu recituje a vykládá posvátná písma. Stejně jako dnes i tehdy byla pro lidi Bible často složitá, vznikla v jiné době. Bylo potřeba nejen jazykový, ale také praktický překlad, aby bylo zřejmé, jak se vztahuje na jejich vlastní životy. Srdce vyprahlého člověka, když je mu předkládáno životadárné Boží slovo, může být velice silně zasaženo, protože Boží slovo ho usvědčuje z nepravosti, přináší radost z nové naděje či připomíná, že je konec těžkého období a blýská se na lepší zítřky. To může vyvolat emoce. Den Páně je příležitostí obnovit svou víru v Boha. Svůj počítač nebo mobil přece také pravidelně resetujeme, aby dlouhodobě dobře fungoval. Snažme se, aby nám neděle nikdy nezevšedněla, ale zůstala jako celek velkou slavností, kterou oslavujeme svého Boha.

Pondělí 27. ledna

„Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. (Žid 9,15.24-28)

Na život lze pohlížet různými způsoby. Jeden z nich je, že náš život je od početí jednosměrka ke smrti. Někdo k ní dorazí potratem ještě v lůně matky, jiný po 100 letech pozemského života. Smrt lidem nahání odjakživa strach. Bible však jasně říká, že po smrti přijde soud a že jednou přijde poslední den, konec tohoto světa. To nám křesťanům však nemusí nahánět strach, neboť Ježíš Kristus se narodil, aby za nás zemřel a svou smrtí a svým vzkříšením přemohl smrt; vstoupil na nebesa, aby nám připravil místo v nebi a přijde, aby nás vzal k Sobě (J 14,2-3). Byli jsme jednou provždy vykoupeni Jeho krví a už nemusíme žít pod nadvládou hříchu a smrti. Tak zní křesťanská naděje. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

Chodíme na pohřby, ale dokážeme je přes veškerý smutek ze ztráty (na který máme právo) vnímat jako slavnostní vstup do Otcova domova? Nebo spíš truchlíme tak jako ostatní, kdo nemají naději? Věříme nejen, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, ale také že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s Ním? Je pro nás dar pozemského života hodnotnější než dar věčného života?

Úterý 28. ledna - památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve

„(Bratři!) Zákon obsahoval jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok, co rok pořád opakují, přivedl k dokonalosti ty, kdo přistupují (k Bohu). Ty oběti by přece už (dávno) musely přestat, protože by svědomí už nic nevyčítalo těm, kteří Boha uctívají, když už jednou byli (od hříchů) očištěni. (Místo toho) se však při těch obětech každý rok vyvolává vědomí hříchů. Neboť krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‘Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.' Po prvních slovech: ‘dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu' - a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‘Tady jsem, abych plnil tvou vůli.' To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‘vůlí' jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Žid 10,1-10)

Naše padlá přirozenost je důsledkem Prvního pádu. Máme náklonnost ke hříchu. Sv. Pavel to vyjadřuje tím, že objevil v sobě takové pravidlo: „Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“ (Řím 7,21-23) Jakožto zralí křesťané toužíme dělat dobro, ale – protože žijeme v pravdě – o sobě víme, kolikrát se přesto dopouštíme hříchu. Zákon, Desatero nás usvědčuje. Chybu děláme v tom, že se snažíme bojovat proti padlé přirozenosti vlastní silou. Nejrůznějšími způsoby přinášíme dary, oběti a celopaly, ale nevede to ke svobodě. Vlastní silou ani dobrými úmysly se nedokážeme očistit, existenciálně změnit směr, dosáhnout pravé svobody. Snažíme se sice vymanit z otroctví hříchu, ale stáváme se otroci zákona nebo upadneme do lži a sebeklamu, že jsme bez hříchu (1 J 1,8-9). Jen v Ježíši je totiž spása. On nám ukazuje cestu skutečné záchrany. Avšak ten, který nás vykoupil bez nás, nás bez nás nespasí. Jemu vyznejme své hříchy v důvěře, že je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. A pak povstaňme z popela a následujme Ho: „Tady jsem, abych plnil Tvou vůli.“

Středa 29. ledna

„Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‘až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch Svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‘Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu', pak dodává: ‘a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu.' Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.“ (Žid 10,11-18)

Existuje Věčný zákon, kterým Boží prozřetelnost řídila celý svět. Při stvoření vepsal Bůh člověku do nitra světlo Přirozeného zákona (KKC 1955), který je zakotvený v rozumu, všeobecný ve svých příkazech a závazný pro všechny lidi (KKC 1956). Člověk se však od Boha odvrátil a dopustil, aby toto světlo sláblo. Po Exodu napsal Bůh na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích (KKC 1962). Desatero mělo být Zákonem svobody, avšak pro lidskou padlou přirozenost se stalo Zákonem otroctví (KKC 1963). Proto Hospodin ústy proroků slibuje, že s Božím lidem sjedná Nový zákon, který jim vloží do nitra, napíše do srdce (Jer 31,31). Boží Duch způsobí, že člověk bude žít podle Božích zákonů, zachovávat a plnit Jeho přikázání (Ez 36, 26). Bůh na hříchy a nepravosti člověka už nevzpomene, aby zachovávání přikázání nebyla slepou poslušností, ale svobodné rozhodnutí člověka, neboť mu budou dávat smysl a bude je sám chtít naplnit. Tento nový Zákon lásky se uskutečňuje Nejsvětější obětí Ježíše Krista. ´Jediné´ co se od nás očekává je, že se (1) otevřeme hluboké duchovní proměně v Duchu sv., (2) budeme se upřímně snažit o žitou víru v Krista a (3) přestaneme hledat ospravedlnění zachováváním Zákona, neboť pak by Kristus umřel nadarmo (Gal 2,19).

Čtvrtek 30. ledna

„Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal! Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží..“ (Žid 10,19-25)

Po svém křtu a přijetí Ježíše za Pána a Spasitele svého života jsme se stali poutníky naděje, kteří kráčejí cestou novou a živou. Ježíš nám dal podíl na vnitrobožském životě (J 14,7-14), tajemství Nejsvětější Trojice. Prolitím své krve na kříži nás vykoupil a díky tomu bylo naše srdce ve křtu “očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě“. Proto nás jako svaté mohl pozvat přímo do svatyně svatých. Skrze Ježíše máme každý jedinečný, osobní vztah s nebeským Otcem. Touží nás uchovat ve stavu svatosti, abychom pomocí milosti pomáhající mohli setrvat v této milosti posvěcující. Protože máme svobodu volby, vybízí nás sv. Pavel, abychom se pevně drželi této naděje. Barometrem upřímnosti našeho srdce a plnosti naší víry jsou skutky milosrdenství. Pro ty sice nebudeme spaseni (Řím 5,1), ale vydávají svědectví o opravdovosti našeho vztahu s Bohem (Jk 2,18). Tato nová a živá cesta do nebe, po které putujeme, je mnohdy náročná a potřebujeme kromě Boha i jeden druhého, které nám Bůh dává jako družinu. Potřebujeme žít ve společenství, navzájem se povzbuzovat slovy svědectví a podporovat přímluvnou modlitbou, “tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží“.

Pátek 31. ledna - památka sv. Jana Boska, kněze

„Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět: jednak tím, že jste byli veřejně tupeni a utiskováni, jednak že jste se na tom podíleli s těmi, kterým se tak vedlo. Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý. Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu. `Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se. Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece (nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ (Žid 10,32-39)

Vzpomeň si. Kolikrát s vděčností vzpomínáme, promítáme v mysli dějiny spásy, Boží zásahy do našeho života, našeho okolí, do světa? Kolikrát o tom nahlas svědčíme, že se Bůh oslavil? Abychom (znovu) nabyli toto nadšení, je potřeba se pravidelně vracet na počátek, kdy se nám dostalo světla a my se sami stali světlem světa. Sv. Pavel připomíná svým adresátům, kolik toho museli velkoryse obětovat a statečně snášet pro a po přijetí Pána Ježíše do jejich životů. Pokud jako ospravedlnění Kristovou krví žijeme z víry nejen v soukromí, ale také veřejně, pak ve větší či menší míře narazíme na nepochopení v našem okolí. Můžeme prožívat ústrky, přijímat posměšky, podstoupit nejrůznější újmy pro naše vyznání víry. To se může stát přímo nám nebo jsme na takovém utrpení měli podíl v solidaritě s těmi, kterým se tak vedlo. Vnímáme to jako znamení, že na nás spočívá Duch Boží (1 Pt 4,14). Navíc přece “víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,3-5). Buďme vytrvalí, nepodléhejme strachu a pochybnostem o Boží moci a Boží věrnosti, ale podle Kristova vzoru vyznejme: „Zde jsem, abych splnil tvou vůli “ (Žid 10,7; Ž40,8).

Sobota 1. února 2025

„(Bratři!) Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra (ho vedla k tomu), aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s (pevnými) základy, které sám Bůh vystaví a založí. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že (pravou) vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece (dost) času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší (vlasti), totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna (chtěl) obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‘Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.“(Žid 11,1-2.8-19)

Když apoštolové byli svědky Pánova nanebevstoupení, přistoupili k nim dva andělé a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste Ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11) Od té doby my křesťané očekáváme tzv. Parusii, poslední příchod Ježíše Krista. Parusií budou dějiny spásy završeny. Příběhy Starého zákona nás seznamují s tím, jak Hospodin svůj lid připravoval na příchod Vykupitele. Praotec víry Abrahám, jeho žena Sára a následující generace umírali s vírou v novou, nebeskou vlast. Věřili, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. My již víme, že se Vykupitel skutečně narodil a zemřel na kříži, aby vstal z mrtvých. Nový zákon zvěstuje Jeho příchod na konci časů. Neznáme čas, ani hodinu, ale to není vůbec podstatné. Důležité je důvěřovat tomu, co Pán řekl: „Hle přijdu a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků“ (Zj 22,12.20); trpělivě vydržet a nedat se zviklat, neboť příchod Pána je blízko (Jak 5,8). Važme si Eucharistie, svátosti Kristova těla a krve, neboť je nám dána jako pojítko mezi Jeho prvním příchodem v těle a příchodem na konci věků ve slávě. Tímto duchovním pokrmem sytíme naši naději na Pánův příchod, což při tajemství víry společně vyznáváme.
4. týden v mezidobí

Neděle 2. února 2025 - svátek Uvedení Páně do chrámu

„Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.”(Mal 3,1-4)

Boží lid, o němž pojednává kniha proroka Malachiáše se sice vrátil z vyhnanství, obnovil Babylóňany zničený jeruzalémský chrám, prožil náboženské probuzení a znovu postavil jeruzalémské hradby, ale ústy proroků slíbený návrat starobylé slávy z dob krále Davida nenastává. Jsou stále nespokojení a ztrácejí naději, že Bůh vůbec slyší, že se o ně zajímá. Spíše se zdá, že upřednostňuje bezbožné a spravedlivé nechává trpět. Jejich stížnost vůči Bohu je vyjádřena v otázce: „Kde je Bůh spravedlnosti?“ (Mal 2,17) Je tu vůbec nějaká spravedlnost pro Jeho lid? Sami však postupně zdegenerovali a pozapomínali na směrnice, které jim Hospodin dal v podobě Desatera. Uctívají Ho pouze ústy, ale jejich srdce je od Boha velmi daleko (Mt 15,8-9).

A Hospodin odpovídá přímou řečí: „Hle, pošlu svého posla, který přede mnou připraví cestu. Pak náhle přijde do svého chrámu Hospodin, kterého hledáte“ (Mal 3,1). V tom Božím poslu my vidíme Jana Křtitele, který o 4 století později (kdy se chování Božího lidu mnoho nezměnilo) ohlašoval příchod Mesiáše. Ten dle proroctví nepřichází primárně, aby zničil naše nepřátele. Naopak, přichází očistit nás, jako se taví a tříbí zlato a stříbro, abychom přinášeli sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou (Řím 12,1-2). Chce nás totiž zachránit a koukol vyřeší, až budou žně (Mt 13,24-30). Kdo však snese den Jeho příchodu? Kdo obstojí, až se objeví? Naší nadějí je, že Ježíš je milosrdným soudcem pro ty, kdo Ho hledají upřímným srdcem.

Pondělí 3. února 2025

„(Bratři!) Co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče; ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce, obrátili cizí vojska na útěk. Ženy dostaly své mrtvé nazpátek živé. Někteří se nechali natahovat na skřipec a odmítli osvobození, protože chtěli dosáhnout lepšího vzkříšení. Jiní opět zakusili posměch a bití, ano i pouta a žalář. Byli kamenováni, (na mučidlech) trýzněni, pilou řezáni, umírali na rány od meče. Chodili (zašití) v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu, zakoušeli útisk a násilí. Ti, kterých nebyl svět hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích. A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli bez nás dosáhnout dokonalosti..”(Žid 11,32-40)

Dnešními slovy se autor listu Židům obrací na křesťany konvertované z Judaismu, kteří kvůli tomu museli snášet nejrůznější podoby pronásledování, posměch a urážky, věznění a vydědění (Žid 10,32-34). Vyzývá je k vytrvalosti a důvěře v Ježíšova zaslíbení. Nejsou přece z těch, kteří se stahují při protivenství, ale z těch, kteří vytrvají ve víře jako například vyjmenovaní starozákonní velikáni, kteří jsou těmto židovským konvertitům velice dobře známí. Oni jim jsou vzory silné víry, byť se nejednalo o superhrdiny, ale hříšné lidi. Připomeňme si, že víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme. A taková důvěra způsobuje, že nepochybujeme, i když nevidíme (Žid 11,1). Jedná se o sílu vytrvat a nevzdávat to. Je to nadpřirozená síla poháněná vírou, kterou projevili tito velikáni, jejichž osudy nám text připomíná. Skrze takovou víru proudí Boží moc.

Kolik z nás se snaží přežít ze dne na den; kolikrát jsme vyčerpáni neustálými spory s někým v našem okolí, trpíme neustávající nespravedlností v našem životě, utápíme se ve finančních problémech, bojujeme se stupňující se vlažností vůči Bohu apod. Prosme: „Dej nám více víry.“ (Lk 17,5-6) Bůh nezapomíná na naši námahu a lásku, kterou působíme v tomto světě. Chce nás povzbudit a dát nám sílu vytrvat v horlivosti až do konce, kdy se naplní naše naděje (Žid 6,11-10). Když jsme na dně, je víra často „pouze“ o síle vytrvat uprostřed protivenství bez konkrétního výhledu na lepší zítřek. Někdy nám přináší „jen“ sílu jednoduše vydržet ještě jeden další den.

Úterý 4. února 2025

„(Bratři!) Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.”(Žid 12,1-4)

Život je závod a svět je závodištěm. Chceme-li vyhrát tento celoživotní závod, musíme jako vrcholoví sportovci omezit rozptýlení, poslouchat svého trenéra, kterým je Ježíš, a zůstat soustředěni na cíl, kterým je nebeské království. Pokud si sundáme brýle žitého křesťanství, které mají pomoci našemu poškozenému zraku, staneme se krátkozrakými. Co uvidíme? Že tento svět není závodištěm, ale místem zábavy, místem utrpení, místem ctižádosti, místem nekonečných možností apod. Životní závod pak nikdy nedokončíme, protože nemáme na zřeteli věčný smysl života a tím smysl věčného života.

Chcete běžet životní závod? První zásada je vědomě se rozhodnout pro závod a vstoupit na závodiště, kam nás Ježíš zve. Druhá zásada je soustředit se na Ježíše a plnit Jeho přikázání. Sami tento závod totiž nedáme. K tomu je nezbytné se zbavit všeho, co nás rozptyluje a tudíž zpomaluje. A v neposlední řadě: tváří v tvář protivenstvím je nutné vytrvat na závodišti, překonávat lenost a sebelítost. To se nám podaří jen tehdy, pokud budeme pracovat na svém sebeovládání a neustaneme v poznání smyslu závodu (vzdělávání ve víře). Inspirací a povzbuzením nám mohou být svatí, kteří nás předešli a dosáhli cíle.

Jednou pak dojdeme se sv. Pavlem k závěru: ‘Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mě čeká koruna spravedlnosti, kterou v onen den udělí Pán všem těm, kdo s láskou vyhlíží Jeho příchod‘ (2 Tim 4,7-8).

Středa 5. února 2025 - památka sv. Agáty, panny a mučednice

„(Bratři!) V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve. Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: ‘Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí).”(Žid 12,4-7.11-15)

Proč Bůh neodstraní trápení v mém životě? Proč se nechová jako laskavý Otec ke svým milovaným dětem? Tato otázka, kterou si lidé někdy kladou, předpokládá, že laskavý a milující otec je garantem životní procházky růžovým sadem. Nebeský Otec nám svou lásku však projevuje jiným způsobem. Bůh každého stvořil ke svému obrazu a podobě, ale ta podoba projevená našimi myšlenkami, slovy a skutky se pro naší padlou přirozenost více či méně vzdaluje od originálního obrazu vtisknutého do našeho srdce. Dostali jsme Božskou identitu (Ž 82,6) a tou identitou se postupně s Boží pomocí stáváme. Jako dobrý rodič formuje své dítě, a tak ho připravuje na život, Bůh nás formuje a tím nás připravuje na život věčný. On nás chce zdokonalit, abychom byli svatí jako On je svatý (1 Pt 1,16; Lv 9,2). K tomu nás vychovává Božskou pedagogikou. Učí nás přijmout základní pravidlo žitého křesťanství: že jsme ´jen´ ratolestmi, které se mohou živit mízou kmene vinné révy (Jan 15,5-7). Pokud zůstáváme v Něm-vinná réva a On v nás-ratolesti, tak poneseme hojné ovoce, například plody Ducha svatého (Gal 5,22-23). Učí nás přijmout, že bez Něho nemůžeme činit nic. Boží disciplína přináší v životě úžasnou úrodu – svatost, spravedlnost, pokoj. Věříme, že Boží moudrost a prozřetelnost přesahují lidské schopnosti. Nejsme totiž sto pojmout Boží perspektivu. I proto je možná těžké přijmout Boží kázeň. Věříme však, že Bůh je dobrý a Jeho kázeň není z rozmaru nebo svévole, jak může být kázeň pozemských rodičů. Dělá jen to, co je pro naše dobro. Když se podřídíme Jeho vůli pro náš život, ať už je to snadné nebo těžké, příjemné nebo bolestivé, učíme se vždy důvěřovat Jeho plánu. Naše naděje je v tom, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).

Čtvrtek 6. února 2025 - památka sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

„(Bratři!) Nepřistoupili jste k hmotné hoře, (z které) šlehal oheň a která (byla zahalena) mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. (Když to všechno Izraelité) slyšeli, zdráhali se (poslouchat a prosili), aby (Bůh) už k nim nemluvil. A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: ‘Celý se třesu strachem.' Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.(Žid 12,18-19.21-24)

Dnešní úryvek následuje po mrazivém varování: nebuďte jako Ezau, který promarnil své prvorozenství a nemohl odčinit následky svého rozhodnutí (Žid 12,15–17). Volbu nebýt jako Ezau usnadňuje srovnání dvou hor: Sinaj a Sión. Sinaj je horou, kde se Bůh velkolepými výjevy představil shromážděnému Božímu lidu, jehož vysvobodil z egyptského otroctví, ale který nedokázal přijmout Bohem zaslíbenou zemi. Na hoře Sinaj chtěl s Izraelem zahájit vztah exkluzivní blízkosti. Tento vztah byl potvrzen závaznou smlouvou s Bohem, ve které Izrael slavnostně slíbil, že Boha přijímá za svého Pána a bude mu poslušný (Ex 19,4-8). Avšak kvůli jejich padlé přirozenosti převládl nad vztahem s Hospodinem strach. Mojžíš, který sám pociťoval strach, je marně povzbuzoval, že se nemusí bát, neboť Bůh je jen zkouší, aby bylo zřejmé, že k Němu budou mít úctu a už nebudou hřešit (Ex 20,20). Oni si raději zvolili Mojžíše jako prostředníka u Boha.

My však nestojíme před horou Sinaj. Jsme pozváni na horu Sión, město Davidovo; město, které patří živému Bohu, nebeský Jeruzalém, kde sídlí Bůh. My patříme do „shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,23). Použití slova prvorozený chce nám být útěchou, neboť zde si všichni zachovávají svou identitu a prvorozenecká práva na nebeské království. Kontrast mezi strachem na Sinaji a radostí na Siónu nemůže být větší. Důvod kontrastu není v Bohu. On zůstává stejný včera, dnes i na věky (Žid 13,8). Změnil se ale přístup lidí k Bohu. Vykoupeni krví Beránkovou byli ti, kteří vydrželi Boží otcovské školení a byli učiněni dokonalými.

Pátek 7. února

„Mějte se navzájem trvale rádi jako bratři. Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili. Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život. Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky. V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte. Vždyť (Bůh) sám slíbil: `Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!' Proto můžeme s důvěrou říkat: `Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?' Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.(Žid 13,1-8)

V sedmi bodech nám jsou představeny základy žitého křesťanství. První je vzájemná láska, kterou se Boží láska rozlévá do tohoto světa. Bez lásky je nám všechno naše snažení k ničemu. V hymnu na lásku (1 Kor 13,3-8) nám sv. Pavel dal hodně podnětů ke zpytování svědomí. Druhý pilíř je pohostinnost, skrze kterou se otevíráme druhým a dáváme jim pocítit, že jsou chtění a milovaní. Oni nemají čím odplatit, ale Bůh nám nezištnou pohostinnost odplatí při vzkříšení spravedlivých (Lk 14,13-14). Třetí pilíř je solidarita, která vyvěrá z empatie. Solidarita uvnitř Církve (1 Kor 12,26) i vně (Mt 25,31-46). Čtvrtý pilíř se týká manželské věrnosti. Zvlášť ve světě, kde panuje sexuální a vztahová rozvolněnost, Bůh prohlašuje, že manželství je jediným místem pro sexuální spojení. Manželství má být bezpečným místem, kde se formuje a vyrůstá další generace. I když se smilství a cizoložství koná ve skrytu, Bohu nic skrytého nezůstává (Ž 139). Pátý pilíř je vděčnost a štědrost. Vděčnost nám pomáhá si vážit a užívat toho, co máme. Bůh miluje radostného dárce (2 Kor 9,1-15). Šestý pilíř je život z Božího slova, které nám připomíná Boží zaslíbení. Překladatel Písma sv. Jeroným (5 stol.) pravil, že neznalost Písma je neznalostí Krista. Z Bible se dozvíme o Božím zaslíbení, že nás nikdy neopustí, nenechá bez pomoci (Dt 31,6), a v Božím slově můžeme s důvěrou vyznat: „Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Ž 118,6). Sedmý pilíř se týká věrnosti tradici Církve, která nás nese a dává nám pravé světlo pro naši cestu ke spáse.

Sobota 8. února

„(Bratři!) Skrze Ježíše podávejme Bohu stále oběť chvály, to je ovoce rtů, které chválí jeho jméno. Nezapomínejte na dobročinnost a mějte pochopení pro druhé: to jsou oběti, jaké se Bohu líbí. Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním. To by vám neprospělo. Bůh, (dárce) pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí – protože (on zpečetil) svou krví věčnou smlouvu – ať vás zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli, a nechť působí v nás, co je mu milé skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.“ (Žid 13,15-17.20-21)

Než navěky usedl po Boží pravici, naplnil Kristus Boží vůli tím, že přinesl jednou provždy sám sebe jako oběť za naše hříchy. Tím nás Kristus posvětil a otevřel nám cestu k Bohu Otci. Tou bezprostřední cestou je Kristus sám. Cestu známe, a to je naší velkou nadějí. Proto všechny oběti, které Bohu přinášíme, děláme skrze Ježíše ve víře v Jeho spásonosnou smrt a vzkříšení.

Jaké oběti se Bohu líbí? Když skrze Ježíše přinášíme sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť (Řím 12,1-2). Naše pravá bohoslužba spočívá v naplnění největšího přikázání: maximálně milovat Boha Otce a milovat bližního jako sebe sama. Proto pravá bohoslužba také spočívá na jedné straně v oběti neustálé chvály Boha a na druhé straně v almužně a skutcích milosrdenství. To jsou oběti, které se Bohu líbí.

Bůh nás chce zdokonalit ve všem dobrém. K tomu je však potřeba plnit Boží vůli v poslušnosti a podřízenosti. I Kristus byl Bohu Otci poslušný, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,8). My jsme zváni pokračovat v Kristových šlépějích, neboť v Něm měl Otec zalíbení. Skrze představené, kteří nám jsou v tomto světě dáni, se učíme poslušnosti a podřízenosti. Analogicky k výroku: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4,20), bychom mohli říct: „Kdo není ochoten k poslušnosti a podřízenosti vůči svému představenému, kterého vidí, nemůže být poslušný a podřízený Bohu, kterého nevidí“. Předpokládá to, že si představený je vědom, že jsme mu byli svěřeni, aby se o nás staral a bděl nad spásou naší duše. Je to velká odpovědnost, ze které se bude zodpovídat Bohu.
5. týden v mezidobí

Neděle 9. února - 5. neděle v mezidobí

„Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“(Iz 6,12a.3-8)

Naše naděje spočívá v tom, že Bůh nejen objektivně je, ale že se nám také zjevuje rozmanitými způsoby. Předně promlouvá skrze svého Syna, Boží slovo, které bylo sepsáno Duchem inspirovanými svatopisci. Proto je tak zásadní denně brát do ruky Bibli a naslouchat Božímu slovu. Bůh dále promlouvá skrze vjemy, dojmy, události a myšlenky. Výjimečně se projevuje slyšitelně a viditelně.

Proroku Izajáši se v předmětném úryvku zjevuje ve vizi. Má úžasné vidění Boha v duchovním obrazu, který nedokonale opisuje lidskou řečí. Trůn, roucho, svatyně, serafové, čepy prahů, dým jsou obrazy, které se vrací v architektuře Božích chrámů a v posvátné liturgii. Snaží se i nám zprostředkovat odlesk Boží slávy, která i v nás chce vyvolat úžas, bázeň Boží. Mají náš pohled svou úchvatnou krásou vynést do nebeské síně, Božího příbytku, a dotknout se nás hluboko v našem srdci, lidské svatyni, kterou chce Bůh naplnit svou velebností. Zpěv Svatý, svatý, který v nebi neustále zní, nás spojuje s nebešťany v ryzí a dokonalé chvále Boha, záblesk nebe.

S prorokem Izajášem to skutečně zacloumalo. „Běda mně, je se mnou konec!“ I my při mši plni bázně voláme: „Beránku Boží… - Pane nezasloužím si…“ a padáme na kolena před Svatou Hostií, živým Bohem zpřítomněným v nepatrném kousku chleba. I my si uvědomujeme svou lidskost vzhledem k Jeho vznešenosti. I našich rtů se dotkne samotný Bůh - ´Tělo Kristovo´. I my na závěr mše sv. můžeme slyšet hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“, když kněz rozesílá lid: „Jděte ve jménu Páně“. A my odpovíme, každý za sebe slovy: „Bohu díky. Zde jsem, mne pošli!“

Pondělí 10. února - památky sv. Scholastiky, panny

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro – den první. Potom Bůh řekl: „Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!“ A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro – den druhý. Potom Bůh řekl: „Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!“ A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: „Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!“ A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den třetí. Potom Bůh řekl: „Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať (označují) údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!“ A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den čtvrtý.“(Gn 1,1-19)

„Kde jsi byl, když jsem kladl základy země?“ táže se Bůh Joba, aby mu dal zakusit Boží perspektivu všeho dění na zemi. Nikdo z lidí nebyl svědkem tajuplného stvoření světa a člověka. Ono se nedá slovy zcela vystihnout. Jen Nejsvětější Trojice, která nemá začátek ani konec, byla na prapočátku všeho. Věda se snaží postupně odkrývat, jak to přesně bylo. Písmo se soustředí na to, jak a proč Bůh vstupuje do prázdnoty a temnoty, do naprostého nedostatku řádu a světla. Odhaluje smysl tvůrčího díla jediného transcendentního a všedobrého Boha existujícího od věčnosti, který je zdrojem všeho, co je. Vše, co stvořil, vzniklo s věčnou lehkostí a z ničeho. To, co vzniklo, nedošlo k bytí, protože by Mu to něco přidalo, co by neměl, ale z nekonečné lásky, která touží, aby vše bylo pro bytí samotné, které je samo o sobě dobré. On je totiž dokonalé Dobro a tudíž vše, co stvořil, je dobré. I stvoření člověka je velmi dobré. Vše pozoruhodně v logické posloupnosti, se kterou mimochodem souzní současné chápání evoluce: vegetace, hemžící se tvorové, ryby, ptáci, zvířata a lidé. Stvořil vše, aby to bylo a mohlo být a žít. Poselství je jasné: Bůh je dobrý a stará se. A naší nadějí je vědět, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – totiž nám, které povolal podle svého záměru (Řím 8,28).

Úterý 11. února

„Bůh řekl: „Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!“ Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!“ Nastal večer, nastalo jitro – den pátý. Potom Bůh řekl: „Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu.“ A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“ A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal. To je původ nebe a země, jejich stvoření.“(Gn 1,20-2,4a)

První kapitola Genesis nás přivádí do počáteční doby, kdy člověk ještě neznal, co je to hřích a jeho následky; neznal honbu za vlastními plány, nedokázal si představit, co znamená odcizení, zármutek, nepřijetí, zklamání, bolest, smutek apod. Země se všude hemžila bohatým životem a uprostřed byl člověk, harmonická a šťastná bytost. Žil ze Stvořitelovy nekonečné dobroty. Přebýval v Jeho bezprostřední přítomnosti, v daném rytmu vesmíru. Souzněl s Bohem a Jeho stvořením. Vše bylo neustále nové, protože dokázal nezištně objevovat a žasnout. Podoba člověka byla v souladu s Božím obrazem, který Bůh vtiskl do lidského srdce.

Dostali jsme podíl na Boží stvořitelské moci: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!“ Mělo to být velkým požehnáním pro nás a pro svět, kterému jsme byli povoláni vládnout. Byla to také obrovská důvěra, kterou nám Bůh projevil. Řádně nás na to povolání připravil, vždyť „stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Neměl to být nárok na privilegium, ale nárok na odpovědnost věrných správců stvoření, pověřených péčí o ostatní tvory a stvořený řád; nebo lépe řečeno to byl nárok na spolu-odpovědnost, neboť společně s Bohem jsme navzájem se vztahující sociální bytosti a ne jen lidská rasa jednotlivců obývajících stejnou Zemi. Tak jako Bůh sám v sobě je životodárné společenství třech Božských osob, tak i člověk je stvořen jako muž a žena, aby mohl přirozeně vytvářet životodárné společenství, které plodí, dává vznikat a růst novému životu a uchovává ho k Boží oslavě. To není mytologie. Naše naděje spočívá v Ježíši, který nás přišel vykoupit, abychom mohli s čistým štítem a s Jeho pomocí vykročit z temnot vstříc budoucnosti v Jeho světle.

Středa 12. února

„Když Hospodin Bůh udělal zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná luční tráva, protože Hospodin Bůh ještě neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu, čerpal ze země vodu pro závlahu a občerstvoval (tak) celý povrch půdy. Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil; Hospodin Bůh dal člověku příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“(Gn 2,4b-9.15-17)

První kapitola Genesis je majestátním příběhem o stvoření. Druhá kapitola nám odhaluje člověka jako oslavu stvoření a zároveň jeho problém. Problém spočívá v tom, že člověk dostal podíl na Božím stvořitelském díle, ale tím si ho nemůže přivlastnit, jako by bylo lidským dílem. Zůstává plně Boží dílem. My jsme se stali jeho správci, abychom svět uchovali a předávali dalším generacím, alespoň tak, jak jsme ho od předchozí generace převzali do péče. Druhá kapitola také pojednává o vztahu Boha k Jeho stvoření, a zvláště o důvěře, lásce a péči o člověka. Díky Božímu stvořitelskému činu jsme se stali živými tvory, máme v sobě dech života.

Druhá kapitola je také o povolání a odpovědnosti člověka: jeho péči o stvoření, aby bylo a vzkvétalo, a o jeho ochraně stvoření; obojí podle vzoru stvořitelova a v součinností s Ním. Bůh dal světu řád, ale člověku dal také řád, který ho má uchovat ve věrnosti v jeho povolání a odpovědnosti. Dva stromy uprostřed životního prostoru člověka jsou připomínkou života a smrti. Ze stromu života může člověk jíst, ze stromu poznání dobra a zla však nemůže jíst, ledaže by chtěl zemřít. Ty dva stromy jsou Božím uznáním svobody člověka od prapočátku. Jsou také prohlášením, že svoboda předpokládá důvěru a poslušnost. Jak udržet tři aspekty božského záměru pohromadě: povolání, povolení a zákaz? Naše naděje tkví v tom, že Ježíš nám seslal svatého Ducha jako rádce.

Čtvrtek 13. února

„Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber, a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Oba byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“(Gn 2,18-25)

Bylo to dobré, dokonce velmi dobré, avšak nakonec ne úplně tak dobré… Nebylo totiž dobré, že člověk je sám. Ne, že by si člověk stěžoval. Je to sám Bůh, který to z lásky k člověku konstatuje. Bůh je sám v sobě životodárným společenstvím Otce i Syna v Duchu svatém. Člověk jako Jeho obraz a podoba musí být sám v sobě také životodárné společenství, totiž muže a ženy v lásce. To vzniká na základě niterného hledání a obdarování.

Bůh je láska. Novost biblické víry a naše naděje spočívá v obrazu Boha osobně milujícího. Z lásky člověka stvořil a volá ho k bytí. Jeho láska je darována zcela nezištně a bez jakékoli předchozí zásluhy. Je to dar lásky, kterým Bůh Adamovi i nám vychází v ústrety v našich potřebách a snaží se nás získat.

Novost biblické víry nalezneme také v obrazu člověka: člověk je sám o sobě nekompletní a bytostně zaměřený k tomu, aby v druhém nalezl doplňující část pro svou celistvost, tedy že člověk se může stát kompletním jedině ve společenství s druhým pohlavím (DCE 11). Ze své podstaty muž vychází ze sebe („opouští svého otce i matku“), aby se spojil s ženou. Pouze ve vzájemném spojení představují kompletního člověka a stávají se „jedním tělem“, které představuje jedinečnost a definitivnost, ale také vzájemně se doplňující a pomáhající jednotu v odlišnosti. Manželství založené na výlučné a definitivní lásce, která nezištně vychází druhému vstříc se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu. Opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky (DCE 11).

Pátek 14. února

„Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě.(Gn 3,1-8)

Jsme svědky dramatu prvotního hříchu. V ráji ještě musel Ďábel přistoupit zvenčí. Po prvním pádu se mnohdy nemusí příliš namáhat, neboť stačí nás nechat napospas našim vypěstovaným vnitřním vášním a chtíči, tváří v tvář v pokušení, které Bůh dopouští jako zkoušky. Jak postupuje ďábel?

(1) Používá lstivé a klamavé taktiky, a to už ve své prezentaci. Implicitně se z úryvku jeví, že nebyl odpudivým tvorem, který prvnímu člověku naháněl strach. Umí navíc vystihnout ten správný okamžik, který pečlivě a ve skrytosti připravuje. Člověk je sám, oddělen od Boha (a možná i od své druhé poloviny). V této izolaci zasáhne pokušení nebdělého nejsilněji.

(2) Ďábel vždy zpochybňuje Boží autoritu a Boží charakter. Nastoluje diskusi nad tím, co bylo pro nás předtím danou pravdou. Pochybnost je sestrou víry a díky ní ve víře rosteme. Ďábel tohoto zneužívá a snaží se Boží slovo v naší mysli manipulativně překroutit. Vpustí do nás myšlenku, že Boží slovo podléhá lidskému soudu. V pokročilé fázi nám předkládá falešné obrazy Boha, které ničí naši důvěru v Něho a zpochybňují Boží dobrotu. V závěru nás vyzývá, abychom na prvním místě spíše věřili v sebe než Bohu.

(3) Ďábel zpochybňuje Boží prozřetelnost a Boží soud. Poskytuje tunelovou vizi a umenšuje Boží perspektivu, která zcela přesahuje naši. Také zlehčuje závažnost našeho hříchu a jeho následků; motivuje k sebeospravedlňováni a k neposlušnosti vůči Bohu.

(4) Ďábel vzbuzuje v člověku zvědavost na iluzorní alternativu, která se často jeví jako snadnější a pochopitelnější cesta. Fakticky nabízí jen předražené kočičí zlato, za které jednou bude chtít zaplatit plnou měrou.

Sobota 15. února

„Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ K ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ A člověku řekl: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat. Ano, jsi prach a do prachu se vrátíš!“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je (do nich). Hospodin Bůh řekl: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás tím, že zná dobro i zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ navěky.“ Vykázal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu, z níž byl vzat. Vyhnal člověka a postavil východně od zahrady Edenu cheruby a ostrý blýskající meč, aby střežili cestu ke stromu života.“(Gn 3,9-24)

Bible je jedinečný příběh, který nám odkrývá dějiny spásy. Ukazuje Boha Stvořitele, který vše uchovává z lásky; představuje člověka, který měl vše a zahodil to pro božství bez Boha; líčí následky tohoto rozhodnutí v neustálé náchylnosti následných generací k sobectví, násilí, lži a zkorumpovanosti; zdůrazňuje Boží trpělivost s lidmi, neboť se slitovával nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli; častokrát jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu; Písmo svaté zvěstuje, že k naší spáse poslal svého jediného Syna, který Svou smrtí smrt přemohl a Svým vzkříšením obnovil život, abychom už nežili sami sobě, ale žili pro Něho, ukřižovaného a vzkříšeného pro nás.

Hřích je jako zhoubný nádor, který požírá lidskou schopnost uchovat jakýkoli vztah - k Bohu, k sobě, k druhým, k přírodě. Hřích způsobí, že si nechceme přiznat svou závislost na Bohu a s tím související neschopnost se Mu dobrovolně podřídit. Hřích spočívá v neochotě se zavázat ke smlouvě s Hospodinem, která nabízí existenciální štěstí. Hřích je příčinou neochoty nést odpovědnost za následky svých rozhodnutí. Hřích stojí u kolébky lidské nahoty, kterou zakrýváme, abychom ji utajili před Bohem, před sebou samým a sebou navzájem; nahotu, pro kterou hledáme obětního beránka.

Jednou jsem slyšel tento příběh: „V mém domě vládne špína. Nachází se všude – v koupelně, v kuchyni, v koberci. Každý den se snažím, abych se zbavila špíny, ale než se dostanu na druhý konec domu, můžu začít znova. Nikdy to nekončí. A po celoživotním boji se špínou skončím v pár čtverečných metrech … hlíny.“

Naše naděje je v Kristově smrti, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, v Jeho pozvání do nebeského domova a zaslíbení vzkříšení těla.
6. týden v mezidobí

Neděle 16. února - 6. neděle v mezidobí

„Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“(Jer 17,5-8)

‚Být poutníky naděje‘, tak zní motto jubilejního roku. V čem však spočívá naše naděje? Prorok Jeremiáš staví do protikladu dva postoje: vkládání naděje v člověka (v sebe) a vkládání naděje v Boha. Vložit veškerou důvěru v člověka nebo v sebe je velice rizikové, jak jsme jistě sami zjistili v řadě životních situací. Takový je jako jalovec na poušti. Zabydlel se v životním postoji, který nepřináší dlouhodobou perspektivu. Člověk je jen slabý, hříšný tvor, který nedokáže garantovat druhému ani sobě trvalou životodárnou naději.

Prazáklad kérygmatu naší víry zní: ‚Bůh je láska, člověk je hříšný, jen v Ježíši je spása – obrať se tedy, nech se pokřtít a přijmi Ježíše jako svého Pána a Spasitele.‘ To, že Bůh je bezpodmínečná láska, to se dobře poslouchá. Hůř je to s přiznáním, že člověk – tedy konkrétně já – jsem hříšný. Hříšník je ten, který je sám sobě bohem nebo postavil jiné lidi či věci na místo Boha. Jeho prokletí spočívá v tom, že má srdce (střed lidského bytí) odvrácené od Boha a stal se sám sobě bohem. Setrvává v pýše a sebestřednosti. Hřích se nakonec zmocní celého jeho bytí – mysli, vůle i srdce. Je to právě hřích, který prohlubuje přesvědčení, že je lepší důvěřovat jen člověku, že intelekt dokáže odhalit všechna tajemství, že vůlí se dosáhne čehokoli – dokonce si vlastními skutky zasloužit nebe.

Požehnaný člověk je naopak ten, kdo si uvědomuje vlastní hříšnost a přijímá svou bezmoc i beznaděj, protože svou naději nevkládá v člověka, nýbrž důvěřuje Ježíši, svému Pánu a Spasiteli. Nechal se obmýt životodárnou křestní vodou a stále žije z křestního pramene.

Pondělí 17. února

„Adam poznal Evu, svou ženu, ta počala a porodila Kaina a zvolala: „S Hospodinovou pomocí jsem obdržela mužského potomka.“ Znovu porodila, jeho bratra Ábela. Ábel byl pastýřem bravu a Kain byl rolníkem. Po nějaké době Kain přinesl Hospodinu oběť z polních plodin. Také Ábel obětoval z prvorozeňat svého bravu, z těch nejtučnějších. Hospodin shlédl milostivě na Ábela a jeho oběť, ale na Kaina a jeho oběť neshlédl. Kain se nad tím velmi rozhněval a chodil se svěšenou tváří. Hospodin řekl Kainovi: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ Kain řekl Ábelovi, svému bratru: „Pojďme na pole!“ – a když byli na poli, vrhl se Kain na svého bratra Ábela a zabil ho. Tu se Hospodin zeptal Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ On odpověděl: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ Hospodin řekl: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, (vyhnán) z úrodné země, která otevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když budeš obdělávat půdu, nedá ti už svou úrodu. Jako poběhlík se budeš toulat po zemi!“ Tu pravil Kain Hospodinovi: „Větší je můj trest, než mohu snést. Hle, vyháníš mě dnes z úrodné půdy, musím se před tebou skrývat, jako poběhlík se budu toulat po zemi. Kdo mě najde, zabije mě.“ Hospodin mu řekl: „Nebude tomu tak: Kdo by zabil Kaina, propadne sedmeronásobné pomstě.“ Proto dal Hospodin Kainovi znamení, aby ho nikdo nezabil, kdo ho potká. Adam poznal znovu svou ženu a ona porodila syna a dala mu jméno Set, neboť (řekla): „Udělil mi Bůh jiného potomka za Ábela, kterého Kain zabil.““(Gn 4,1-15.25)

Dva bratři připraví oběť Hospodinu. Jedna je odmítnuta, druhá přijata. Možná se vám to také někdy stalo a řekli jste si: „Kde je spravedlnost?“ Vzpomeňme na slova: „Člověk soudí podle zdání, Bůh však hledí do srdce“ (1 Sam16,7). Na otázku, co viděl Bůh, dává odpověď Nový zákon (Žid 11,4): Bůh věděl, že Ábel obětuje z lásky k Bohu a s pokorným srdcem, Kain však z povinnosti. Kainovi chyběla víra. Jeho reakce na odmítnutí to brzy odhalí, neboť Kain se zlobí a je sklíčený. Nesmíme zapomenout, že Bůh dopouští zkoušky, aby s námi pracoval, aby nás proměňoval. A tak se zajímá i o Kaina a táže se ho, aby mu dal možnost otevřít své srdce. Povzbuzuje ho: „Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou!“ Ale také ho varuje: „Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány tvého srdce hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4,7) Je to marné, protože Kain se už rozhodl pro ďábla (1 Jn 3,12).

Každou zkouškou, kterou Bůh dopouští, chce poukázat na naši zranitelnost vůči hříchu a na to, jak snadné je hříchu podlehnout. „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil." (1Pt 5,8) Buďme v té chvíli pamětlivi Božího slova: „Musíš ho ovládnout!“ Naše naděje tkví v tom, že my máme svobodu volby. Dostali jsme k tomu kromě víry i rozum a vůli. „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás." (Jak 4,7)

Úterý 18. února

„Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi na zemi, a velmi se zarmoutil. Řekl: „Zahubím lidi, které jsem stvořil, z povrchu země: s lidmi i dobytek, lezoucí havěť i nebeské ptactvo. Mrzí mě, že jsem je udělal.“ Noe však nalezl milost v Hospodinových očích. Hospodin řekl Noemovi: „Vstup do archy ty a celá tvá rodina, neboť (jenom) tebe jsem viděl spravedlivého před sebou mezi tímto pokolením. Ze všech čistých zvířat si vezmeš po sedmi, samce se samicí, a z nečistých zvířat po dvou, samce se samicí. Také z nebeských ptáků (vezmeš) po sedmi, samce se samicí, aby se uchovalo potomstvo na celé zemi. Neboť již za sedm dní sešlu na zem déšť po čtyřicet dní a čtyřicet nocí a zničím z povrchu země všechny tvory, které jsem stvořil.“ Noe tedy udělal všechno, co mu Hospodin poručil. Po sedmi dnech přišla na zem voda potopy.“(Gn 6,5-8; 7,1-5.10)

V příběhu o potopě se setkáváme se srdcem člověka a s Božským srdcem. Boží srdce truchlí. Trápí se tím, kam až to lidstvo dopracovalo. Bůh je zde představen ve zcela lidském světle milujícího otce: Jeho srdce je naplněno bolestí a mrzí Ho, že stvořil lidi na zemi (Gn 6:5-7). Lidé jsou totiž příčinou hříchu a zkázy. Člověk, který se stal vrcholem stvoření a obrazem Božím, byl stvořen na cestě k dokonalosti. Z té cesty brzy sešel. Bohu se vůbec nechce podobat. Veškeré myšlení a snažení lidského srdce stále jen směřuje ke zlému. Kainovi Bůh pravil: „Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány tvého srdce hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4,7) Člověk s padlou přirozeností se však uvelebil ve hříchu. Není schopen reflektovat stav, do kterého dostal sám sebe i celé stvoření.

Je to lidský hřích, který ohrožuje kvalitu a udržitelnost stvoření pro další generace. „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo; čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse“ (Mdr 1,21). Bůh s těžkým srdcem dopouští následky hříchu člověka, který svým chováním vyzýval smrt na bludných cestách svého žití, přitahoval k sobě zhoubu skutky svých rukou (Mdr 1,16).

Obnova zkaženého stvoření byla možná pouze proměnou starého. Vody potopy se tak staly předobrazem křestní vody, která neničí, ale proměňuje a povolává k novému životu. Noe se stal předobrazem Ježíše Krista, jehož obětí byl svět vykoupen a zachráněn. Naši naději nalézáme v tom, že „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti“ (Mdr 2,23).

Středa 19. února

„Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno archy, které udělal, a pustil krkavce. Ten vylétával a vracíval se, dokud nevyschla na zemi voda. (Noe počkal sedm dní) a vypustil holubici, aby viděl, zda opadla voda z povrchu země. Ale holubice nenašla místo, kde by si její noha mohla odpočinout, a tak se vrátila k němu do archy, poněvadž voda byla ještě na povrchu celé země. (Noe) natáhl ruku, uchopil ji a vzal ji k sobě do archy. A tak čekal ještě dalších sedm dní a znovu pustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody. Přesto čekal ještě dalších sedm dní a pustil holubici, ale ta už se k němu nevrátila. V šestistém prvním roce (Noemova života), prvního dne prvního měsíce vyschla na zemi voda. Noe odkryl střechu, vyhlédl a hle, povrch země už byl suchý. Noe vystavěl Hospodinovi oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všech čistých ptáků a obětoval celopaly na oltáři. Hospodin dýchal příjemnou vůni a řekl si sám k sobě: „Nikdy už neprokleji zemi kvůli člověku, vždyť smýšlení lidského srdce je od dětství zlé; nikdy už nezahubím všechno živé, jak jsem to učinil. Pokud bude země trvat, bude se střídat setí a žeň, chlad a teplo, léto a zima, den a noc.“(Gn 8,6-13.20-22)

Někdy se na náš život hrne potopa. Sotva přežíváme. Archa je naším útočištěm, kam se uchýlíme, kde se modlíme, někdy proti vší naději. Archa je i místem, kde se utváří náš budoucí život, kým budeme, až vyjdeme. Archa je pomyslným prostorem, kde jsme proměňováni podle toho, nakolik Bohu důvěřujeme. S žalmistou pak dokážeme říci: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. (…) Bože, zkoumej mě, Ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,1.23-24).

Trvání potopy nám může připadat jako nekonečná doba. Temnota nás může přivádět až k beznaději a zoufalství. Naše naděje však tkví v tom, že známe vítěze: je to Ježíš (1Kor 15,57). Jeho vnitřní pokoj a odevzdanost (Lk 8,22-24) je nám inspirací, byť se v dané chvíli spíše podobá vzdalujícímu se ideálu. Naděje nám dává odhodlání vytrvat, nevzdávat to, navzdory všemu, co se děje. Dává nám odhodlání opakovaně otevírat okna archy, vypouštět krkavce a holubici…a trpělivě čekat na jejich návrat, na znamení, že bezpečně můžeme opustit archu, začít nový život.

Poté, co se všichni vylodili, postavil Noe oltář na díkůvzdání Bohu za jejich spasení. Po záchraně z potopy našeho života jsme plni nadšení a odhodlání změnit celý svůj život. Bůh však ví, že máme padlou přirozenost, že naše srdce má náklonnost ke hříchu, že se zase od Něho odvrátíme. Až uvidíš duhu, nechť ti připomíná pomyslný hlas Božského srdce: „Miluji tě, hořím pro tebe, trpím s tebou, krvácím kvůli tobě, ale nikdy to s tebou nevzdám.“

Čtvrtek 20. února

„Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Ať má před vámi bázeň a strach veškerá zemská zvěř, všichni nebeští ptáci, všechno, co leze po zemi, i všechny mořské ryby. Odevzdávám je do vaší moci. Vše, co se pohybuje a je živé, bude vám k jídlu, všechno vám dávám právě tak jako zelené rostliny. Jen maso s jeho duší, to je krví, nesmíte jíst. Zajisté budu žádat i vaši krev, která je spojena s vaším životem; budu ji žádat od každého zvířete, tím spíše budu žádat život člověka od člověka, který je druhému bratrem. Kdo prolije lidskou krev, (také) jeho krev bude prolita člověkem, neboť (Bůh) učinil člověka jako Boží obraz. Ploďte a množte se, rozšiřte se po zemi a vládněte na ní!“ Potom řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.“(Gn 9,1-13)

Noe slyší slova, která slyšel i Adam: „Ploďte a množte se a naplňte zemi." (Gn 1,28). Poslání člověka před potopou a po potopě zůstává stejné. Je to proto, že člověk je stále stvořen k Božímu obrazu, i když se jeho podoba kvůli padlé přirozenosti o míle vzdálila od originálu. Stále platí, že máme nevyčíslitelnou důstojnost Božích dětí, kterým byl do srdce vtisknut Přirozený zákon, jenž napomáhá rozlišovat dobro od zla. Stále platí, že jsme byli stvořeni jako duchovní bytosti, které jsou schopny spojení s Bohem (KKC 26–30). Před potopou i po potopě zůstává člověku svěřená autorita nad stvořením. Je však také zdůrazněna jeho odpovědnost za stvoření a za druhého člověka.

To všechno hřích nemohl zničit. Nic nás totiž nedokáže odloučit od Boha (Řím 8,28-39), leda my sami pro svobodu, kterou člověk od Boha dostal. To je slib, který Bůh dal Noemovi, a to je slib, který naplnil sám Ježíš. On nám dal nový život bez ohledu na to, zda jsme o to stáli. Je na nás, zda se rozhodneme jít cestou spásy.

V podobenství o koukolu a pšenici (Lk 13,36-44) Ježíš vysvětluje, že koukol a pšenice budou v tomto světě společně růst, budou se muset snášet, protože pokud se bude plevel vytrhávat, než nastanou žně, může se omylem vytrhnout s kořenem i pšenice. O žních nebudeme už vidět zastřeně jako v historickém zrcadle, ale tváří v tvář, a vše nám, i o nás samotných, bude odhaleno. Nyní poznáváme totiž jen částečně, potom poznáme důkladně, jak jsme byli Bohem poznáni (1 Kor 13,12). Kéž nám i toto připomíná duha a kéž se na ten okamžik a z něj dokážeme těšit.

Pátek 21. února

„Celá země byla jednotná v jazyku i slovech. Když (lidé) přitáhli od východu, nalezli rovinu v zemi Šinear a usadili se tam. Tu řekli jedni druhým: „Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!“ Cihel používali jako kamene a asfaltu jako malty. Řekli: „Pojďme, vystavme si město s velmi vysokou věží a proslavme se tím, abychom se nerozptýlili po celé zemi!“ Hospodin sestoupil, aby se podíval na město a na věž, kterou lidé stavěli. Hospodin řekl: „Všichni jsou jeden lid a mají jeden jazyk. A to je jen začátek jejich počínání! Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat. Pojďme, sestupme a uveďme tam jejich jazyk ve zmatek, aby jeden druhému nerozuměl!“ A tak je Hospodin odtamtud rozptýlil po celé zemi a přestali stavět město. Proto mu bylo dáno jméno Babylón, poněvadž tam Hospodin zmátl jazyk celé země. Hospodin je odtamtud rozptýlil po celé zemi.“(Gn 11,1-9)

Smysl našeho bytí zde na zemi je, abychom Boha poznávali, zamilovali si Ho, sloužili Mu a byli s Ním spojeni na věky. Kolikrát však raději poznáváme věci pomíjející, zamilováváme si naše vlastní plány a představy o životě a děláme vše pro to, abychom jich dosáhli bez ohledu na Boha a Jeho vůli. Vystavíme si tak pomyslně své vlastní město, ve kterém se více či méně spokojeně usadíme a zabydlíme. Zapomínáme přitom, že jsme poutníci naděje, kteří svůj domov nemají v tomto světě.

Z takové pozice si pak můžeme začít dělat nárok na určitou lidskou kvalitu pozemského života. Může se stát, že budeme chtít být jako Bůh, ale po svém, tím, že pracujeme hlavně na svých plánech, že si budeme chtít udělat jméno pro sebe a upoutat pozornost na sebe a své schopnosti, než abychom oslavovali Boha, kterému za vše vděčíme. Být někým, dosáhnout něčeho, vynikat v něčem, je v naší kultuře velice rozsáhlý jev.

Zamilovat si sebe místo Boha má velké úskalí: naše sebestřednost nás může (nevědomky) zcela pohltit, až se stane všepohlcující ničivou silou. Bůh při stavbě babylonské věže právě z tohoto důvodu zakročuje. Chce ochránit člověka před ním samotným. Nesmíme zapomenout, že Bůh nás nechce pokořovat, ale touží nás pozvednout. Jsme přece Jeho děti. Rodokmen Noemových potomků vede až k příběhu o Abramovi. Právě ten uslyší Boží zaslíbení: „Požehnám ti a učiním tvé jméno velkým“ (Gn 12,2). Jak je naše perspektiva omezena na těch pár let pozemského života, dokážeme někdy být pěkně netrpěliví. Naše naděje spočívá v tom, že Bůh má perspektivu věčnosti. U Něho je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2 Pt 3,8). Chce to mít trochu více důvěry. Stačí velikost hořčičného zrnka.

Sobota 22. února - svátek Stolce sv. Petra

„Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo. Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť než Kain, a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý; sám Bůh to potvrdil při jeho obětních darech. I když pro ni umřel, stále ještě mluví. Pro svou víru Henoch neumřel, ale byl přenesen; zmizel, protože ho Bůh přenesl. Ještě předtím totiž, než byl přenesen, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu. Bez víry se však Bohu nelze líbit; kdo chce přijít k Němu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají. Protože Noe věřil, když mu byly shůry oznámeny věci, které se měly stát teprve v budoucnosti, v Boží bázni připravil koráb na záchranu své rodiny. Tím pronesl nad světem rozsudek a stal se dědicem spravedlnosti, která pramení z víry.“(Žid 11,1-7)

Možná znáte chodník slávy v americkém městě Hollywood. Najdete tam tisíce hvězd se jmény známých osobností. To mi připomněla 11. kapitola listu Židům, která zdobí nejrůznější velikány dějin spásy, svaté ženy a muže, kteří došli nebeské slávy pro jejich nezlomnou víru. Ale co je to víra?

Prvních 7 veršů nám dává jedinou biblickou definici víry v Boha. Podstata víry je naděje – to, v co doufáme. Naděje začíná tam, kde něco chybí a touží být doplněno. Komu nic podstatného k životu nechybí, nepotřebuje naději, tudíž víru, a tak ani nemůže dojít k Boží lásce, největší ze třech božských ctností. Velkým nepřítelem víry je tedy duch samolibosti, soběstačnost, sebestřednosti, sebeospravedlnění a spokojenosti.

Víra je milost – nezasloužený Boží dar. Kde je dárce a dar, musí však také být obdarovaný, který je ochoten dar přijmout. Bůh chce spásu všech lidí, touží všechny obdarovat životodárnou a spásonosnou vírou, ale zároveň dává každému naprostou svobodu, zda tuto milost přijme.

Kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je (Žid 11,6) a že Jeho perspektiva přesahuje lidskou perspektivu. On odměňuje vírou ty, kdo hledají nejen to, co je na povrchu, ale i v hlubinách a dálavách, nejen věci přirozené, ale i nadpřirozené, nejen viditelné, ale i neviditelné. Víra znamená věřit, že život má ještě jinou dimenzi bytí než tu, kterou umíme smysly vnímat. Tomu, kdo takto věří, se před očima otevírá již zde na zemi věčný život, byť ´jen´ v zárodku.
7. týden v mezidobí

Neděle 23. února - 7. neděle v mezidobí

„Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli (k Saulovu) mužstvu, a hle – Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!“ David však Abišajovi odpověděl: „Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?“ (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka – byla to velká vzdálenost – volal: „Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina.“.(1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23)

Dnešní úryvek nám dává za vzor vznešenost budoucího krále Davida: jeho úctu k Boží autoritě, kterou byl Saul pomazán na krále a uchován ve funkci navzdory svému chování; jeho velkodušnost, kterou opakovaně ušetřil Saulův život přes naléhání svého generála; jeho bdělou zdrženlivost, kterou se podřizuje Božímu načasování a úsudku. Bůh si Davida takto formuje, aby dosáhl královské vznešenosti a bezúhonnosti, která Saulovi chybí.

Ne každá příležitost, a ne každé slovo našeho bližního pochází od Boha. Proto jsme vyzýváni k bdělosti: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8.8). Ježíš nám poslal Ducha svatého, aby nám byl rádcem. Pokud jsme plni Ducha svatého, dokážeme zvláště v napjatých situacích, kdy stojíme tváří v tvář nespravedlnosti, reagovat s důstojností křesťana. Dává nám to sílu a odvahu, abychom v rámci své úcty k Bohu ctili ty, kdo mají autoritu (Řím 13,1-2, 1Pt 2,17). Davidovo sebeovládání poukazuje na jeho niternou bezúhonnost a oddanost Boží spravedlnosti. Je mnohdy těžké nevnímat životní situace pouhou lidskou perspektivou a nevzít věci do vlastních rukou. Nový zákon nás vyzývá, abychom se ve svém úsudku nenechali svést lidským hněvem (Jk 1,20), ale přemáhali v sobě zlo (Řím 12,19). Trpělivost je ovocem Ducha svatého. Dává nám schopnost zdrženlivosti, schopnost důvěřovat Božímu načasování a schopnost spoléhat na Jeho věrnost při plnění Jeho zaslíbení (Gal 6,9, Žid 10,23). Tím vším nezahalujeme zlo pláštěm milosrdenství. Zlo zůstává zlem a potřebuje být odhaleno a uzdraveno, nikoliv však odplatou zlem. To stojí značnou pokoru a sebeovládání, což je také ovocem Ducha. Vznešenost křesťana spočívá v tom, že je nositelem pokoje a zvěstovatelem Boží spravedlnosti (Řím 12,18, Flp 2,3-4).

Pondělí 24. února

„Všechna moudrost přichází od Boha, je s ním navěky. Písek moře a kapky deště a dny staletí – kdo může spočítat? Výši nebes a šíři země, hloubku moře – kdo může změřit? Dříve než to všechno byla stvořena moudrost, zkušená rozvaha je od věčnosti. Kořen moudrosti – komu byl odhalen, a záměry její – kdo poznává? Pouze jeden je moudrý, nesmírně strašný, ten, který sedí na svém trůnu – Pán. On ji stvořil, viděl ji a spočítal a vylil ji na všechna svá díla, na vše, co žije, podle své štědrosti; udělil ji těm, kteří ho milují.“(Sir 1,1-10)

Také se Vám stalo, že jste stáli o průzračně jasné noci pod oblohou plnou jasných hvězd a žasli nad Boží moudrostí, kterou toto všechno stvořil? A dnes navíc víme, že ty malé tečky jsou ve skutečnosti miliardy hvězd obrovské velikosti. Sirachovec to prožívá, když hledí na kapky deště, písek na mořské pláži, dny staletí…přivádí ho to k chvále moudrosti, která v plném slova smyslu patří jedině Bohu.

Spolu se sv. Pavlem (Řím 1,20-21) vám pak možná také přichází na mysl otázka, zda je vůbec možné, že by tyto úkazy nepřivedly lidi k poznání Boha Stvořitele. Vždyť navíc dnes věda zná (a zároveň stále nezná) tolik o kosmu, ale také o atomech, elektronech a neutronech. Jak je možné, že někdo dokáže věřit, že se to všechno jen tak samo ze sebe poskládalo bez první příčiny, prvního hybatele, Boha, který vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje, protože je absolutní dokonalost? To je člověk skutečně tak pyšný, že se sám staví na místo Boží, že si sám tolik věří, že jednou lidstvo dojde k dokonalému poznání všeho, co je…dokud to lidskou silou všechno nezničí?

Geniálnímu vědci a teologovi Blaise Pascalovi se připisuje tento výrok: „Srdce má důvody, které rozum nezná.“ Rozum není sto pojmout Boží tajemství. Srdce však nemá omezení, protože do něho vstupuje Boží tajemství v podobě lásky. Víra je milost, nezasloužený dar Boží lásky, která čeká na odpověď. Bůh nás totiž stvořil pro sebe a srdce člověka je nepokojné, dokud nespočine v Něm (Augustin). Nepřestávejme žasnou nad stvořením, poznávat Boha, rozjímat o Božích tajemstvích, hledat moudrost, která předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří (Mdr 6, 9–21).

Úterý 25. února

„Synu, přicházíš-li sloužit Pánu, připrav se na pokušení. Kroť své srdce a vytrvej, nedej se strhnout v době protivenství. Přimkni se k němu a neodvracej se, abys byl povýšen, až přijde tvůj konec. Přijmi vše, co tě potká, buď trpělivý, střídá-li se tvoje soužení. Vždyť zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření. Věř Bohu, a on se tě ujme, jdi po přímé cestě a důvěřuj v něho. Vy, kteří se bojíte Pána, čekejte na jeho slitování a neodbočujte, abyste nepadli. Vy, kteří se bojíte Pána, důvěřujte v něho, vaše odměna se neztratí. Vy, kteří se bojíte Pána, doufejte v dobro, věčnou radost a slitování. Pohleďte na dávná pokolení a vizte: Kdo doufal v Pána – a byl zklamán? Kdo setrval v jeho bázni – a byl opuštěn? Kdo ho vzýval – a nebyl vyslyšen? Vždyť Pán je milosrdný a dobrotivý, odpouští hříchy a zachraňuje v čas tísně...“(Sir 2,1-13)

V předchozí kapitole Sirachovec opakuje, že koruna, kořen a počátek moudrosti je bázeň Boží. „Toužíš-li po moudrosti, zachovávej přikázání, a Pán ti ji udělí“ (Sir 1,26). Cesta k moudrosti není však procházkou růžovým sadem. Když se učeň chce naučit řemeslo, musí sloužit mistrovi, který si ho vezme na starost. Kdo chce dosáhnout moudrosti, musí sloužit Pánu. Pán od nás očekává, že naše služba bude upřímná, vytrvalá a věrná. Není záhodno vykročit lehkovážně. Je potřeba, abychom nejprve toužili po svatosti a pochopili, že sjednocení naší vůle s Boží vůlí je jediná cesta k dokonalosti.

Bůh nikdy nenaloží člověku více, než může unést, neboť to břemeno člověk nemusí nést sám. Na druhou stranu nám Ježíš řekl, že služebník není více než jeho pán (Mt 10,1-42), a jestliže pronásledovali Jeho, budou pronásledovat i nás (Jn 15,18-27). Jsme tedy předem varováni, že přijdou pokušení a nemáme se jimi nechat strhnout. Neštěstí a ponížení nás mají očistit, vždyť „zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření“. Jen trpělivostí a důvěrou v Pána dojdeme k poznání a uznání nevyčíslitelné hodnoty, kterou v Božích očí máme. Trpělivost a neochvějná důvěra v Boha jsou nakonec vždy odměněny existenciální radostí. Pán nám pomůže, ale může nám pomoci, jen pokud přijmeme vše, co nás potká, a setrváváme v Boží blízkosti, která nám dá sílu přijmout danou realitu. Nic nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! (Řím 8,35-39) Nic nám nemůže vzít důstojnost Božích dětí a naději na nebe…leda my sami.

Středa 26. února

„Moudrost vychovává své syny a ujímá se těch, kdo ji hledají. Kdo ji miluje, miluje život, jsou plni radosti, kdo ji vyhledávají hned zrána. Kdo ji uchopí, zjednává si slávu a Pán ho žehná, kamkoli vejde. Kdo jí slouží, budou Svatému sloužit, Pán miluje ty, kdo ji milují. Kdo ji poslouchá, bude spravedlivě soudit, kdo na ni dbá, bude bydlet v bezpečí. Kdo jí důvěřuje, ten ji zdědí, v majetek ji dostanou jeho potomci. Aniž se dá poznat, bude s ním kráčet, vyzkouší ho zprvu pokušením, přivede na něho strach a bázeň, vyzkoumá ho svou kázní, prověří ho svými nařízeními, dokud mu nebude důvěřovat. Pak se k němu vrátí rovnou cestou, dá mu radost a odhalí mu svá tajemství. Zbloudí-li však (člověk), opustí ho a vydá do vlastní zkázy..“ (Sir 4,12-22)

Svět s celou svou moudrostí stále nepoznává Boha v Jeho stvořitelském díle. Dává to smysl, neboť naše víra se nezakládá na lidské moudrosti, ale na Boží. Moudrost Boží nedokáže člověk sám od sebe proniknout, protože je tomuto světu skryta v tajemství. Moudrosti se učíme, ale je přístupná jen těm, kdo jsou dospělí ve víře (1 Kor 2,6).

Sirachovec představuje moudrost jako milující matku, která nám dala život. Pokud ji budeme milovat, budeme milovat život. Moudrost chce být součástí našeho života již od rozbřesku, kdy vstupujeme do nového dne, který chce naplnit radostí. Moudrost o nás pečuje, pokud ji hledáme a snažíme se s ní spolupracovat. Její dosah se netýká jen nás samotných. Služba Moudrosti, tj. spolupráce s Moudrostí, se stává Boho-službou. Láska k Moudrosti, tj. vzájemná propojenost s Moudrostí, naplňuje přikázání lásky. Poslušnost Moudrosti nám zajišťuje spravedlivé úsudky a bezpečnost. Důvěrou si Moudrost získáme nejen pro sebe, ale i pro další generace.

Moudrost sice působí ve skrytosti, přesto poznáme její působení, protože jsme ve víře vyzrálí a dokážeme vidět ´za věci viditelné´. Tříbí nás v ohni pokušení, aby vyšlo najevo naše odhodlání. Zkouškami nás formuje a ukazuje nám cestu a cíl. Respektuje však naši svobodu: pokud ji opustíme, i ona opustí nás.

To je naše naděje: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo Ho milují“ (1 Kor 2,9). A tak, když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, na kterého starozákonní moudrost odkazovala. On přišel, aby nás vykoupil, abychom byli přijati za Boží děti (Gal 4,4-7). Pokud jsme Mu nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe (2 Tim 2,8-15).

Čtvrtek 27. února

„Nespoléhej na svůj majetek a neříkej: „Mám všeho dost.“ Nenásleduj své choutky a bohatství, aby tě nestrhly vášně tvého srdce. Neříkej: „Kdo může něco proti mně?“ Vždyť Pán jistě bude trestat! Neříkej: „Hřešil jsem, a co se mi stalo? Vždyť Pán je shovívavý!“ Nebuď si tak jist odpuštěním, nehromaď hřích na hřích a neříkej: „Velké je Boží slitování, odpustí mi množství mých hříchů.“ Vždyť u něho je smilování, ale i hněv, jeho nevole padá na hříšníky. Neotálej, a obrať se k Pánu, neodkládej den ze dne. Neboť hněv Páně přijde znenadání a budeš ztracen v čas trestu. Na nepoctivé jmění se nespoléhej, neboť nic ti nepomůže v den hněvu...“(Sir 5,1-10)

Řada lidí nese ve svém srdci seznam přání, která by chtěli uskutečnit, než zemřou, protože si myslí, že je to učiní šťastnými. Představte si, že i sám Bůh má pro náš život plán, který je klíčem pro naše existenciální štěstí, které přesahuje všechny naše představy a výmysly. Pokud chceme dojít k naplnění tohoto Božího plánu, je potřeba životního postoje neustálé konverze, připravenosti nechat se bezpodmínečně proměnit, aby se naše podoba co nejvíce přiblížila Božímu obrazu, který vtiskl do našeho srdce. Abychom dokázali žít v této milosti posvěcující (v Boží přítomnosti), dostáváme milost pomáhající (Písmo, svátosti, společenství Církve a její učení).

Sirachovec nám chce být na této cestě dobrým rádcem. Prohlašuje, že Boha a Boží věci je potřeba brát vážně. Zmiňuje aspekty, které se dříve řadily do hříchů proti Duchu svatému.

První je úmyslné setrvávání v nekajícném životě, spoléhání na sebe, na svůj majetek a následování svých choutek a svého bohatství.

Druhý je opovážlivé spoléhání se na Boží milost. „Hřešil jsem, a co se mi stalo? Vždyť Pán je shovívavý!“ Bůh je přece láska, s Jeho soudem to nebude tak horké. Cítit se jaksi nedotknutelný – „Kdo může něco proti mně?“.

Třetí se týká odkládání pokání a obrácení až do smrti. Sirachovec radí: „Neotálej, a obrať se k Pánu, neodkládej den ze dne. Neboť hněv Páně přijde znenadání a budeš ztracen v čas trestu.“ Pán Ježíš nás vybízí k tomu, abychom byli bdělí, neboť neznáme dne ani hodiny, kdy budeme povoláni z tohoto světa (Mt 25,13).

A celkově dotyčný, kterého Sirachovec napomíná, odpírá poznané Boží pravdy a zatvrzuje se proti spasitelným radám a napomenutím. Což se také řadilo do hříchů proti Duchu svatému, které jsou neodpustitelné (Mt 12,22–37).

Pokud Vás znepokojuje, že byste mohli zhřešit proti Duchu svatém, mohu Vás uklidnit: určitě nesplňujete podmínky bezstarostné neústupnosti, vědomé zatvrzelosti a neochoty projevit lítost nad svým jednáním.

Pátek 28. února

„Přívětivé slovo získává přátele a zdvořilý jazyk přitahuje mnoho pozdravů. Měj mnoho přátel, ale za důvěrníka si vyvol jen jednoho z tisíce. Získáš-li přítele, získej ho zkouškou a nevěnuj mu hned svou důvěru. Neboť leckdo je přítelem, když se mu to hodí, ale v době soužení nevytrvá. Mnohý přítel se totiž mění v nepřítele a k tvé hanbě odhalí, oč se přel s tebou. Mnohý přítel sedí s tebou u stolu, ale nevytrvá v době soužení. Ve tvém štěstí bude jako tvé druhé já, ale ve tvém neštěstí tě opustí. Když to půjde s tebou z kopce, obrátí se proti tobě a skryje se před tebou. Vzdaluj se od svých nepřátel a dej si pozor na své přátele. Věrný přítel je mocná ochrana, kdo ho najde, našel poklad. Věrný přítel není k zaplacení, nelze vyvážit jeho cenu. Věrný přítel je balzám pro život, najdou ho ti, kdo se bojí Pána. Kdo se bojí Pána, je stálý ve svém přátelství, neboť jaký je on, takový je i jeho přítel.“(Sir 6,5-17)

Sirachovec vychází z toho, že náš vztah s Bohem bereme vážně, že Bůh je na prvním místě, že jsme v Bohu zcela zakotveni. Největší přikázání lásky nám nařizuje, že svůj vztah s Bohem máme žít jak vertikálně, tak horizontálně. Proto jsme vyzváni, abychom důvěrníky mezi svými přáteli velice pečlivě vybírali. Na důvěrníka se musíme totiž moci obrátit v životní krizi a vědět, že jeho rada bude vedena vírou v Ježíše, založena na Písmu a Tradici (učení Církve) a doprovázena modlitbou. S důvěrníkem prožíváme přátelství, které není povrchní, ale jde na hlubinu; probíráme v křesťanském kontextu existenciální otázky, které se týkají smyslu života, žitého křesťanství, života v rodině jako domácí církve, výchovy dětí ve víře, práce k oslavě Boží, života po smrti, hlásání evangelia, vnímání Boha, světa a lidí atd. S důvěrníkem můžeme s klidným srdcem otevřít aktuální pochybnosti ve víře, životní krize a dobrodružství života, naši bezradnost a křehkost, neboť on nám bude mocnou ochranou, která nás bude povzbuzovat k hledání Cesty v Pravdě a nalezení Života, k hledání Boží vůle. Jen důvěrník se může stát balzámem pro náš život skrze Něho a s Ním a v Něm. Takový důvěrník je věrný přítel, který není k zaplacení, nelze vyvážit jeho cenu. Najdou ho ti, kdo mají bázeň před Hospodinem. Ti jsou stálí ve svém přátelství, neboť jaký je On, takový je i jeho přítel.

Ježíš se scházel s rozmanitou společností lidí (Lk 15,1-2), avšak ne proto, aby s nimi splynul. Přicházel k nim jako lékař k nemocným, aby je uzdravil a seznámil s nebeským královstvím (Mk 2,17). Bůh nás jako své služebníky také posílá do tohoto světa, abychom byli jeho solí, světlem a kvasem. K tomu máme navazovat mezilidské vztahy. Mnoho z nich budou sekulárními přátelstvími, které nejsou založené na sdílené úctě a lásce k Ježíši. Spíš nás budou spojovat podobné zájmy, budeme se mít rádi a těšit se na vzájemná setkání a skrze naši přítomnost budeme přinášet Ježíše. Mějme však vždy na zřeteli slova žalmu 26.

Sobota 1. března

„Bůh stvořil člověka ze země a zase ho do ní vrací. Dal jim několik dní a určitý čas a svěřil jim moc nade vším na zemi. Oděl je silou a podle svého obrazu je stvořil. Bázeň před nimi vložil do každého tvora, aby vládli nad zvěří a ptactvem. Dal jim svobodnou vůli, jazyk a oči, uši a mysl k přemýšlení. Naplnil je rozvahou, kterou dává rozum, o dobru i zlu jim dal poučení. Vložil jim do mysli své světlo, aby jim ukázal velikost svých skutků. Budou chválit jeho svaté jméno, hlásat jeho velkolepá díla. Přidal jim poznání a jako dědictvím je obdařil zákonem života. Uzavřel s nimi smlouvu navěky a své příkazy jim sdělil. Na vlastní oči viděli jeho velkolepou slávu, jeho velebný hlas slyšeli na vlastní uši. Řekl jim: „Chraňte se všeho bezpráví“, a každému přikázal, jak jednat s bližním. Vždycky je před ním jejich chování, před jeho očima se nemohou skrýt.“

Někdy zapomínáme, že Bůh předem plně vybavil každého tím, co potřebuje, aby mohl splnit své poslání. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10). Křesťan byl při křtu pomazán na kněze, proroka a krále, což vyjadřuje jeho důstojnost a poslání v tomto světě. Zároveň to představuje Boží výbavu k tomu, aby člověk mohl smysluplně realizovat svůj podíl na Božím stvořitelském a spasitelském díle.

Abychom mohli kralovat, svěřil nám Bůh moc nade vším, co je; vybavil nás silou, abychom tuto moc dokázali využít a nadřazenost nad ostatními tvory, které nestvořil ke svému obrazu. Nás však takto stvořil, abychom svou moc dokázali využívat dobře a spravedlivě. Obdařil nás svobodnou vůlí, kterou respektuje navzdory našemu svévolnému a ničivému chování. Vybavil nás smysly a myslí, abychom rozvíjeli vědu a techniku k rozvoji a ovládání všeho, co je. K tomu ještě přidal rozum, abychom ve svém jednání byli rozvážní a etičtí. Po zakusení ovoce ze stromu poznání dobra a zla nás neustále učí rozlišovat mezi nimi a naše naděje spočívá v tom, že to s námi nikdy nevzdává.

K naplnění prorockého poslání nám dal Své světlo, které proměňuje naši mysl, abychom rozpoznávali, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Řím 12,2). K tomu nám napomáhá poznání přirozeného zákona a Božích přikázání. Je však na nás, zda to Boží světlo skryjeme pod nádobu nebo postavíme na svícen (Lk 11,33-36). Nemáme se přizpůsobovat tomuto světu, ale stát se Jeho světlem, které nám a skrze nás i ostatním dává vidět Jeho velkolepou slávu a slyšet Jeho velebný hlas. Máme se stát solí, kterou je chvála Božího jména, hlásání Jeho velkolepého díla. „Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13-16)

Naše kněžské poslání spočívá v tom, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to má být naše pravá bohoslužba (Řím 12,1). K tomu nám napomáhají smlouvy, které Hospodin uzavřel se svým lidem, dovršené věčnou smlouvou zpečetěnou krví Ježíše Krista. Naše naděje je v tom, že se před Jeho starostlivým zrakem nemůžeme skrýt, že je vždy světlem na naší cestě a pomocníkem v nouzi.
8. týden v mezidobí
- Neděle 2. března - 8. neděle v mezidobí
„V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.“(Sir 27,5-8)

„Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,16) Ovce byly v Ježíšově době pochopitelné symboly nevinnosti a bezmoci. Účinná zbraň v naší bezbrannosti je obezřetnost a prostota. Nemáme jako naivní pošetilec vstupovat do zbytečného rizika, ani nemáme nikoho tvrdě odsuzovat, abychom sami nebyli souzeni a odsouzeni (Mt 7,1-5). K tomu nám má být ku pomoci bezelstnost holubice, která nás zachová ve stavu nevinnosti a čistoty.

Pán nás posílá jako ovce mezi vlky, a tudíž se nevyhneme tomu, že potřebujeme rozpoznávat, kdo je kdo. Jak ale poznat druhého člověka? Jak odhalit jeho skutečné úmysly? S kým se vydat na cestu a koho raději obcházet širokým obloukem? S vědomím, že „člověk soudí podle zdání, Bůh však hledí do srdce“ (1Sam 16,7), se učíme být bezelstní a obezřetní – „nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk“. V mluvě a jednání poznáme člověka, z jakého je těsta a možná přijdeme i na to, proč dělá to, co dělá. Sírachovec nám k tomu dává určitá kritéria skrze obrazy.

První obraz je síto. Kdo pracoval na stavbě, jistě se setkal s tím, že se prosívá písek přes síto, aby se z něho odstranila nečistota. My jsme byli angažováni jako stavitelé Božího království. Není možné na této stavbě spolupracovat s náhodným kolemjdoucím. Je potřeba v rozhovorech prosívat jejich charakter, poznávat jejich skutečné úmysly a ‘smetí’, které v sobě nosí.

Druhý obraz se týká pece. Na první pohled se může nádoba zdát kvalitní, ale hrnčíř ví, že až vypalováním v peci se stane pevnější nebo se ukážou její vady a praskne. Při společném překonání překážek se pozná skutečná povaha člověka a jeho skryté vady.

Ovocný strom je třetím obrazem. Podle jeho ovoce poznáme, v jak úrodné půdě je zakořeněn a k jakému šlechtiteli patří. Je potřeba nehodnotit pouze slova a jednání člověka, ale také ovoce, které přinese. Je životodárné nebo spíše trpké a vyschlé?

Pondělí 3. března

„Bůh dovoluje kajícím návrat a posiluje ty, kdo jsou bez naděje. Obrať se k Pánu a zbav se hříchu, pros ho v pokoře a přestaň urážet! Vrať se k Nejvyššímu a odvrať se od nepravosti, měj co nejvíce v ošklivosti ohavné skutky! Kdo bude v podsvětí chválit Nejvyššího namísto živých, kteří ho chválí? Pro mrtvé, kteří nejsou, přestává každá možnost chvály, jen živý a zdravý ho může chválit. Jak veliké je milosrdenství Páně a shovívavost s těmi, kdo se k němu obracejí!“(Sir 17,20-28)

Metanoia je stav obrácení, neboť obrácení není jeden moment, ale v ideálním případě stav, ve kterém křesťan svůj pomíjivý život žije. Když sv. Pavel (Řím 6,3nn) zmiňuje křest Janův, tj. křest vodou, můžeme tento první křest také nazvat křtem pokání, kdy jsme byli pokřtěni slzami lítosti. Jen poté, co naše slzy lítosti zmírnily tvrdost našeho srdce, může vskutku nastoupit křest v Duchu sv. Ten nás uzdravuje a otevírá nám oči, abychom viděli, jak se věci skutečně mají. Dar slz je milost, která dává proniknout bolestí a pláčem ve svém srdci, abychom v síle Ducha sv. byli schopni dosáhnout hloubky života, bytostné chvály a opravdového štěstí. Jsou to život proměňující chvíle, kdy můžeme zakusit, kým v Kristu skutečně jsme.

Kolikrát jsme pocítili stav beznaděje nad nějakým opakujícím se hříchem. Byli jsme v pokušení položit duchovní zbraně a vzdát boj. Je to rozhodnutí, byť jen v tomto jednom případu, vystoupit ze stavu obrácení a poddat se bezedné temnotě. Často přitom dokážeme sebe dokonce ospravedlnit. Urážíme Boha tím, že popíráme Jeho všemohoucnost a svrchovanost, popíráme moc nejdrahocennější krve Páně a Jeho nejsvětější Oběti. Přesto Bůh dovolí kajícníkovi návrat. My jsme si možná zvykli na Boží milosrdenství, že se pro nás stává samozřejmostí. Opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží se však řadí pod hříchy proti Duchu sv.

Kajícník je ten, který prošel slzami lítosti a je připraven přijmout oblažující lázeň Božího milosrdenství. Kajícník se obrátil k Pánu, je na cestě návratu k Nejvyššímu. Už Ho nechce dál urážet, proto se odvrátil od svých nepravostí a má co nejvíce v ošklivosti své ohavné skutky. Pokorně přijímá Jeho pozvání do Boží otevřené náruče a je připraven se nechat očistit od hříchu ve svátosti smíření. Je to právě tato pokora, která navrátí hříšníka do stavu obrácení, protože si je vědom potřeby neustále hledat Boha pro své uzdravení a celistvost. Právě takový dokáže maximálně čerpat z Boží shovívavost a milosrdenství. Kdy jindy než teď, když jsme ještě mezi živými a zdravými.

Úterý 4. března

„Kdo zachovává zákon, rozmnožuje oběti, kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků. Kdo se ukazuje vděčným, obětuje nejlepší mouku, kdo prokazuje dobrodiní, vzdává oběť chvály. Vyhýbat se zlu, to se líbí Pánu, přestat s bezprávím, to ho usmiřuje. Před Pánem se neobjevuj s prázdnou, to všechno se má dělat, že je to přikázáno. Oběť spravedlivého plní oltář tukem a její vůně stoupá k Nejvyššímu. Příjemná je oběť spravedlivého muže, památka na ni se neztratí. Oslavuj Pána štědře a neskrbli s prvotinami, které přinášíš. Při všem, co dáváš, měj veselou tvář a s radostí zasvěcuj desátek. Dej Nejvyššímu, jak on dává tobě, buď štědrý, jak můžeš. Vždyť on je Pán odplatitel a nahradí ti sedminásobně. Nepodplácej ho, vždyť on se podplatit nedá, a nespoléhej se na oběť z křivdy. Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.“(Sir 35,1-15)

Ježíš varuje, že ne každý, kdo Ho nazývá Pánem, vejde do nebeského království, neboť směrodatné je, zda hledá a koná vůli nebeského Otce. „Mnozí Mi v onen den řeknou: „Pane, Pane, copak jsme ve Tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve Tvém jménu démony? Nedělali jsme ve Tvém jménu mnoho zázraků?“ A tehdy jim jasně řeknu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode Mě vy, kdo pácháte zlo!“ (Mt 7,22-23) Jinými slovy říká, že by náš duchovní život měl být propletený s našim profánním životem. Samozřejmě budeme mnohdy narážet na své osobní limity podněcované naší padlou přirozeností. Avšak to nesmí být důvod ztratit ideál ze zřetele, ale opakovaně s lítostí vyznávat tuto inkoherenci ve svém svědomí a ve svátosti smíření.

Největší přikázání lásky má svůj zdroj v lásce k Bohu a nese ovoce lásky k bližnímu a k sobě samému. Dodržování přikázání je pak spojeno s mnohými oběťmi, pokud tedy chceme nést hojné ovoce (Mt 7,16). Dbát na přikázání a uskutečňovat je ve světě, ve kterém žijeme, je výraz lásky k Bohu a vděčnosti za Boží lásku k nám (Jn 14,21-22). Být laskavý v mezilidských vztazích, zejména vůči těm nejpotřebnějším, je jako obětovat v chrámu tu nejvybranější mouku. Prokazovat dobrodiní a dávat almužny se rovná chvále Nejvyššího.

Před Pánem se neobjevujme s prázdnou, ale oslavujme Ho štědře a neskrbleme dary a oběťmi, které přinášíme. Bohu se líbí zejména oběti, kterými se vědomě snažíme zlu vyhýbat a skoncovat s bezprávím. Oslava Boží v den Páně není pouhé dodržování přikázání, ale vrcholem toho, co jsme prožili v předchozích 6 dnech. Oběť spravedlivých, tedy těch, kdo se snažili o život v Boží přítomnosti, je Bohu příjemná a čisté srdce spravedlivého zvyšuje hodnotu přinesených darů. Při všem, co dáváme, mějme veselou tvář a s radostí zasvěcujme desátek. Nepodplácejme Pána, vždyť On se podplatit nedá, ale dávejme Nejvyššímu, jak On dává nám; buďme štědří, jak můžeme, vědomi si toho, že On nám to vynahradí sedminásobně.
10. týden v mezidobí

Pondělí 9. června - památka Panny Marie, Matky církve

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej církevní obci Boží v Korintě a všem křesťanům v celé Achaji. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy. Když my jsme v trápení, vám z toho plyne útěcha a záchrana; když se nám dostává útěchy, plyne z toho útěcha i pro vás. A ta potom způsobuje, že statečně snášíte stejná utrpení jako my. A proto máme, pokud jde o vás, pevnou naději; víme, že jako máte účast v našich souženích, tak budete mít účast i v naší útěše.(2 Kor 1,1-7)

Většinu svých listů sv. Pavel začíná díkůvzdáním, ale tentokrát je to požehnání, které nám odhaluje odpověď na existenciální otázky, které si člověk od věčnosti klade. V tomto požehnání můžeme na jedné straně zjistit, jak Bůh reaguje na zlo, utrpení a hřích, které nás potkávají; na druhé straně nám odhaluje, v čem spočívá spása, kterou nám skrze Pána Ježíše nabízí.

Východiskem je jednak uznání, že utrpení je zlem, které se skrze nás nemá šířit dál. Naopak ho máme nést důstojně. Jen když se staneme hrází může dávat smysl. Naše utrpení navíc nestojí samo o sobě, ale je účastí na Kristově oběti na kříži. Kříž a utrpení s ním spojené je znamením odporu, neboť pro jedny je pošetilostí, druzí se jím pohoršují; pro nás křesťany je však uzdravujícím znamením spásy. Očima víry vnímáme, že kříž nepředstavuje jen bezmocnou slabost, bolest, utrpení. Víra nám totiž dává nadpřirozenou sílu nepropadat paralyzujícímu strachu. Víra nám také dává nadpřirozenou schopnost přijmout přirozené utrpení kříže a celistvě se odevzdat do nadpřirozené náruče Boží (Lk 22,42-44; 23,47).

Zároveň je tu ujištění, že Bůh reaguje nadpřirozenou útěchou, kterou rozlévá na nás, aby se skrze nás rozlévala do světa kolem nás. Naše utrpení se pak stává prostředkem útěchy pro druhé. Víra nám dává nadpřirozené poznání, že utrpení dává smysl (2Kor 1,6), vede ke spáse (záchraně) a může díky tomu dokonce přinést nadpřirozenou radost (Kol 1,24).

Úterý 10. června

(Bratři!) Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň `ano' i `ne'. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň `ano' i `ne', ale u něho je pouze `ano'. Všechna Boží zaslíbení (našla) v něm svoje `ano'. Proto skrze něho voláme 'amen' k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.(2 Kor 1,18-22)

Sv. Pavel píše, že všechna Boží zaslíbení našla v Ježíši Kristu svoje ano. On je nevyčerpatelným pojítkem všeho a přitahuje všechno k Sobě (Jn 12,32). Co to v praxi může znamenat?

1. Zve nás do společenství (1 Kor 1,9) a postará se o nás (Řím 8,30). Skrze Kristovo zmrtvýchvstání jsme se zrodili k novému životu. Kromě přirozeného života jsme byli obdarováni světlem a mocí nadpřirozeného života.

2. Sjednocuje náš život s Jeho životem (Kol 3,4), a to existenciálním způsobem (Gal 2,20). Naše ano Kristu je založeno na celistvé důvěře v Něho vyplývající z naší lásky k Němu (Jn 21,15-19).

3. Jako údy společně tvoříme Jeho mystické tělo (1 Kor 12,12-13). Žijeme-li podle přirozeného těla, je nám souzeno umřít (Řím 8,13), žijeme-li z Ducha, dostane se nám podílu na životě věčném, a to už dnes, byť v zárodku.

4. Byli jsme v Kristu přijati za Boží děti a spoludědice (Řím 8,16-17). Dalo by se říci, že máme jedno duchovní ´DNA´ (1 Petr 1,23): Duch sv. je tím spojujícím ´DNA´.

5. Naším ano Kristu jsme ospravedlněni (Flp 3,8-9) a byli jsme obdarováni pokojem a milostmi víry, naděje a lásky, které nás dovedou k spáse (Řím 5,1-5).

V kostce: být v Kristu znamená, že jsme povoláni do Jeho společenství. V tomto společenství dostáváme podíl na Životě nakolik je Kristus naším životem. Jsme s Ním jedno jako údy Jeho těla a součást Boží rodiny. A v Něm jsme Jeho spravedlností počítáni ke spravedlivým. Všechna Boží zaslíbení našla v Ježíši Kristu svoje ano. Najde Kristus i naše ano až přijde? (Lk 18,8)

Středa 11. června - památka sv. Barnabáše, apoštola

(Bratři!) Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako (by to pocházelo) od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která (nespočívá) v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje. Jestliže služba (Zákonu) vyrytému literami na kamenech a (vedoucí ke) smrti byla spojena s takovým jasem, že se Izraelité nemohli podívat Mojžíšovi do tváře pro záři – třeba pomíjející - (která mu vycházela) z obličeje, jak teprve daleko skvělejší musí být služba Ducha! Neboť jestliže služba (vedoucí k) odsouzení byla tak slavná, oč daleko více bude slávou překypovat služba (vedoucí ke) spravedlnosti! A proto celou tu minulou slávu vůbec ani nejde slávou nazvat, když ji srovnáme s touto nynější nesmírnou slávou. Když se tak slavně projevilo to, co je pomíjející, oč větší slávu má to, co je trvalé!(2 Kor 3,4-11)

V dnešním světě jsme neustále bombardováni tím, jak se stát soběstačnými, sebevědomými, schopnými, flexibilními. Důvěra prý musí vycházet z nás samotných. Důvěřovat sobě a svým schopnostem – to je důležité. Lidé, kteří si nevěří, kteří jsou nejistí, se životem jenom potácejí a často selhávají.

Samozřejmě, že je důležité usilovat o vybudování hlubokého pocitu zdravého sebevědomí, sebedůvěry. Zásadní otázka je, odkud ta důvěra pochází, aby sebevědomí bylo zdravé? Sv. Pavel má v tom jasno: vše pochází od Boha. Snaží se všechny přivést ke Kristu, a to tak, jak Duch Kristův v něm působí Svou silou (Kol 1,29). V tom spočívá moc Nové smlouvy, nového způsobu bytí.

Lidsky by se řeklo, že Pavel byl úspěšný a velký apoštol, protože s veškerou oddaností a všemi svými schopnostmi sloužil Bohu. Sám však tvrdí, že od něj nic nepochází. Jako by říkal: schopnosti, které používám při své službě, a proměny, které nastávají v životech lidí, nemají nic společného s mými přirozenými dovednostmi. Všechno pochází od Boha, který ve mně působí. Dalo by se říct, že Stará smlouva se ve sv. Pavlovi projevuje v jeho upřímné snaze dělat to nejlepší pro Boha. Nová smlouva se projevuje v tom, že sv. Pavel dovoluje Bohu, aby dělal skrze jeho maličkost to aktuálně nejlepší možné. Nová smlouva je naplněním staré smlouvy, život podle Nové smlouvy je naplněním života podle Staré smlouvy. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla (Řím 13,12).

Čtvrtek 12. června

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ V tom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“(Iz 6,1-4.8)

Když ve starověkém světě zemřel král, změna režimu často přinášela zmatek a nejistotu. Do této situace přichází Izajášovo zjevení. Když se život pozemského krále naplnil a jeho vláda skončila, Bůh otevřel Izajášovi oči, aby spatřil pravého, věčného Krále, jehož vláda nikdy nekončí. Izajáš je přenesen do nebeské říše, ze které On vládne nade vším. Vidí Boha takového, jaký je, nakolik to je možné v naší omezené lidskosti pojmout. Vnímá posvátnost přítomného okamžiku v Boží blízkosti a naplňuje ho to bázní. Při prohlášení Hospodinovy svatosti se samotný vchod začne náhle a prudce třást a dým zakrývá pohled na Boží velebnost. Záblesk světla Boží svatosti a jeho náhlé zakrytí dává Izajáši poznat jeho vlastní nehodnost přebývat v Boží dokonalosti. Možnost přebývat v bezprostřední Boží blízkosti totiž zatarasil prvotní hřích (Gn 3,8-10): „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5)

Žijeme ve světě, který oslavuje člověka a jeho moc, nikoli Boží svatost. I my křesťané mnohdy sebe sama ospravedlňujeme, byť víme, že jen víra v srdci vede ke spravedlnosti a vyznání ústy ke spáse (Řím 10,10). Je to Bůh, který nás skrze narození, život, smrt a zmrtvýchvstání uzdravil a smířil sám se sebou. Dotýká se i nás svým svatým ohněm a připravuje nás k vyslání. Koho z nás pošle a kdo půjde? Jen ten, kdo ví, že je nehodný, ale připraven vykročit v Boží síle a moci.

Pátek 13. června - památka sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve

(Bratři!) Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.(2 Kor 4,7-15)

Jak vypadá být hliněnou nádobou, která nese vzácný poklad? Sv. Pavel popisuje své slabosti. Prožívá soužení, ale protože nese vzácný poklad, je pod Boží ochranou; a tak přes veškeré trápení se nesouží. Neví si často rady, ale nikdy ho to nedohnání k zoufalství. I když je pronásledován, nikdy se necítí opuštěný. Bývá srážen k zemi, ale žádná lidská moc ho nemůže zničit. Je si vědom své přirozené lidské křehkosti, a zároveň zná nadpřirozenou sílu, která ho chrání, povzbuzuje a posiluje.

Sv. Pavel ví, že nese poklad, který sám nikdy nemůže unést. Tento velikán si nic nenamlouvá: je pouhou hliněnou nádobou. Kde bere tedy sílu vždy vstát a jít, kam ho Pán posílá? Síla není v něm samotném. Síla spočívá paradoxně v onom pokladu, který nese. A co je ten poklad? Je to sám Kristus a Jeho evangelijní poselství, které nese. To mu dává sílu po každé porážce znovu povstat a pokračovat v cestě. Dopracovat se k takovému vztahu ke Kristu a Jeho Evangeliu je výživná cesta, intenzivní zážitek. Z naší strany to stojí značné oběti, sebeovládání a zapření se, tak jako každý výstup na vysokou horu. Pro každého se jedná o jedinečné dobrodružství, protože vztah každého z nás s Kristem je zcela originální, neopakovatelný. Proto je tak důležité, že na té cestě povzbuzují a inspirují dobrodruhové-veteráni: „Vytrvejte, stojí to za to!“

Když pak získáme stejného ducha víry, věříme i my (2Kor 4,13), a proto také vděčně mluvíme o těch milostech, kterých se nám dostalo. Tak jako žena v pokročilém těhotenství nedokáže a ani nechce skrýt poklad, který nese pod svým srdcem, a musí o něm mluvit, tak i naše ústa přetékají tím, čím je srdce naplněné (Lk 6,45).

Sobota 14. června

(Bratři!) Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.(2 Kor 5,14-21)

Co vedlo Pavla k tomu, aby se zasvětil Bohu a Církvi? Byla to Kristova láska do krajnosti, která se ho, nedochůdčete (1 Kor 15,8), zcela zmocnila. Ta radikálně změnila Pavlův život, zcela ho naplnila natolik, že se stal přetékající nádobou. Jeho vděčnost ho nutí odpovídat na tuto lásku a sdílet ji s celým světem (1 Kor 9,19-27). I když mu Bůh nebere svobodu, má pocit, že Boží láska ho tak pohltila, že mu, lidsky řečeno, nedává na výběr. Už nežije sobě, ale pro toho, který za nás umřel a vstal z mrtvých. Není to úchvatný životní postoj, po kterém také toužíme? Naše naděje tkví v tom, že sv. Pavel byl člověk s mnoha slabostmi, stejně jako my. A tím se stává inspirujícím a následováníhodným svědectvím žité víry.

Když se stal křesťanem, stal se pro Kristovy zásluhy novým stvořením. „To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha.“ (v.17-18) Nejedná se však o mávnutí kouzelným proutkem. Byl to náročný závod a nenamlouvá si, že toho dosáhl (Flp 3,13-14). Je to právě smíření s Bohem, které nám dává zapomenout na to, co je za námi, a natahovat se po tom, co je před námi. Běžíme k cíli, který spočívá v bytí v Kristu, tj. být novým stvořením. Každá svátost smíření, každé upřímné zpytování svědomí nás z podstaty učiní novým stvořením. Avšak materializuje se to jen tehdy, pokud se sami svobodně rozhodneme, že chceme být v Kristu, tj. že nastoupíme na to pomyslné závodiště (Žid 12,1). Ježíš svou smrtí a vzkříšením již jednou provždy splnil svou část Nové smlouvy. Jak je to ale s mou částí smlouvy s Ním?
11. týden v mezidobí

Neděle 15. června - slavnost Nejsvětější Trojice

Toto praví Boží Moudrost: "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. Než byly propasti jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve, než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve, než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den, co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.".(Př 8,22-31)

Kniha Přísloví nás učí, že moudrost není přívlastek ani vrozená vlastnost, získaná dovednost nebo naučená schopnost. Moudrost není něčím, co Bůh stvořil, ale patřila Hospodinu od počátku. Lidu Starého zákona, který ještě neznal Ježíše, se tu představuje jako živá osoba. My, lidé Nového zákona, díky sv. Pavlovi víme, že se jedná o předobraz Jeho nejmilejšího z dětí, Ježíše Krista (1Kor 1,24).

Moudrost od počátku všechno prostupuje. Všeho se dotýká s takovou tvořivou a bezstarostnou lehkostí, která je podobná dítěti, co si hraje a prožívá a přináší potěšení: vždyť všechno bylo dobré, velmi dobré. Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem (Př 9,10, Ž 111,10). Určitě také mnohdy zažíváte, jak vás zázraky stvoření přivádí k Boží bázni, nevyslovitelnému úžasu nad Boží moudrostí, která objímá celý vesmír (Ž 104).

Jaký to pro nás má konkrétní význam? Za prvé to určuje náš vztah k Bohu (Řím 11,33). K Němu vzhlížíme, protože ve srovnání s Ním jsme maličcí, nikoli však bezvýznamní (Mt 11,25). Takovému Bohu můžeme s klidným srdcem svěřit své životy (Př 8,32-36); Jeho vůli budeme bez obav hledat a uskutečňovat, protože víme, že nám dá více, než o co Ho žádáme (Lk 11,13). Za druhé to podněcuje naši důvěru v Něho, protože celý svět je pod Jeho vládou (Př 8,29; Job 38,8-11; Ž 104,6-9) a my jsme v Jeho náručí v bezpečí (Př 3,25-26; Lk 21,18). To nás uschopňuje mít podíl na tvořivé bezstarostnosti a radosti Božího dítěte (Př 8,31). Není v tom úžasná naděje?

Pondělí 16. června

(Bratři!) Jako (Boží) spolupracovníci vás napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: `V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"! Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby nebyla potupena (naše) služba, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle – žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno."(2 Kor 6,1-10)

Křtem jsme se stali nejen Božími dětmi, novým stvořením, ale také Božími spolupracovníky a jako takoví jsme napomínáni, abychom nepřijímali Boží milost nadarmo, tj. způsobem, který by náš život nijak nezměnil. Sv. Pavel cituje z knihy proroka Izajáše, kde Bůh oznamuje, že vyslyšel svůj lid a vyvádí ho z exilu. Dokážete si představit, že by si lidé říkali: „To je skvělá zpráva!“, ale zůstali nadále v exilu a nereagovali na tuto Boží záchranu vyjitím? To by přece byla marnost a přijetí Boží milosti nadarmo.

Podobně poslal Bůh sv. Pavla do Korintu, aby Korinťanům nabídl Boží záchranu skrze Ježíše Krista. V následujících sedmi verších uvádí asi 30 způsobů, jakými jim se svými spolupracovníky sloužil a dával jim dobrý příklad. Je to připomínka křesťanům v Korintu, že udělal vše, co mohl, aby jim pomohl bez překážek přijmout Boží milost. Teď je to na nich, jak se svobodně rozhodnou.

To, co Bůh skrze příklad sv. Pavla udělal pro korintské křesťany, udělal i pro nás, kteří jsme dnes vzali do ruky Písmo, abychom se jím nechali inspirovat. Pro mě, pro tebe platí výrok: „Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"“. Dnes je ta vhodná chvíle se obrátit: znovu přijmout Boží bezpodmínečnou lásku, uznat, že jsem hříšník a jen v Ježíši spatřuji svou spásu, otevřít se působení Ducha svatého, žít z křestního pramene a být svědkem Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele. To nejsou jen vznešená a zbožná slova, ale naše kerygma, které chce proměnit náš život a skrze nás životy lidí kolem nás. To je naděje, kterou přinášíme.

Úterý 17. června

Bratři, podáváme vám zprávu, jakého projevu Boží přízně se dostalo církevním obcím v Makedonii: navštívilo je sice těžké soužení, ale byli přitom plní radosti, a přesto, že jsou tak velice chudí, velkodušně se projevilo jejich dobré srdce. Mohu to dosvědčit, že udělali všechno, co mohli, ano ještě více, než mohli, a sami od sebe a velmi naléhavě prosili o milost, aby se směli zúčastnit na dobročinném díle k podpoře křesťanů. Udělali více, než jsme čekali: už napřed sami sebe odevzdali Pánu a nám, protože Bůh to chtěl. A proto jsme vybídli Tita, aby i toto dílo lásky u vás dokončil, jak s tím už dříve začal. Nuže, jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Neříkám to jako rozkaz, ale chtěl bych na horlivosti druhých vyzkoušet, že také vaše láska je pravá. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.."(2 Kor 8,1-9)

Sbírky se v Církvi dělaly od počátku. Dnes je řeč o sbírce na křesťany v Judeji, která ležela sv. Pavlovi velice na srdci a vášnivě jí všude, kam přišel, propagoval (1 Kor 16,1–3). Vyzdvihuje štědrost křesťanů v Makedonii a dává je Korintským za inspirující příklad. I křesťané v Korintu přece vynikají duchovními dary získanými od Boha, např. hojností víry, schopností evangelizace, poznání, nadšení a lásky. Na tyto dary se odpovídá ctností štědrosti, zvláště peněžitými dary. Štědrost totiž není pro křesťany volbou, ale nedílnou součástí a viditelným působením Ducha sv. v našich životech. Štědrostí odpovídáme s vděčností na duchovní dary, které dostáváme od Boha, a vyléváme Jeho lásku v hmatatelné podobě na tento svět.

Ctnost štědrosti nás vede k tomu, abychom se rozdělili o něco, co je (pro nás) vzácné a hodnotné. Není to vždy otázkou peněz. Mnohdy se týká času, kterého máme většinou málo. Času k naslouchání, k doprovázení, ke společné modlitbě. Může se jednat o bezplatné nabídky našich schopností, dovedností či charismat ku pomoci druhému (což vlastně zahrnuje čas i peníze). Nebo se to může týkat odpuštění, chvály či povzbuzení. Možností je bezpočet. Není to věc samozřejmá. Když mi je něco vzácné, tak to pro mě má hodnotu; a když se o to s někým rozděluji, tak se pro to musím vědomě rozhodnout. Nedělám to totiž ledabyle, ale z vděčnosti Bohu za Jeho štědrost vůči mně, aby On se mohl skrze mě oslavit na druhém. Štědrost se pak stane Jeho dílem lásky v nás.

Středa 18. června

(Bratři!) Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také sklízet, a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude také sklízet. Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce. A Bůh je dosti mocný, aby vás hojně zahrnul svými dary, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, že stačíte i na to, abyste dělali mnoho dobrých skutků. Stojí to v Písmu: `Hojně rozdává chudým, jeho štědrost potrvá navždy'. A ten, který poskytuje rozsévači semeno a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží i vám osivo a dá vzrůst plodům vaší štědrosti. Ve všem budete obohaceni, takže budete moci konat dobro všem – a to zase působí, že se naším prostřednictvím vzdávají díky Bohu.(2 Kor 9,6-11)

Mluvení o dávání peněz bylo tehdy, stejně jako dnes, pro lidi ošemetné téma. Sv. Pavlovi nejde však jen o sbírku pro církev v Judsku. Jeho obavy týkající se Korinťanů jdou mnohem hlouběji. Nechtěl totiž, aby jen dávali, ale aby se jejich srdce při tom dávání proměnila. Všichni máme totiž své modly. K těm viditelným patří peníze. Náš vztah k nim, kolik času jim věnujeme, jak na nich lpíme a z toho vyplývající vzorce chování, to vše odhaluje, co se v hloubce srdce odehrává.

Sv. Pavel nám nechce brát svobodu. Ba naopak: „Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl“. Dává nám pohled Boží perspektivou. Učí nás, jak dávat a jaké to má důsledky. Jeho pokyny jsou snadné, ale nebudou pro každého lehce stravitelné. První pravidlo je, abychom jako křesťané dávali štědře. Používá metaforu o zemědělství: kdo rozsévá štědře, bude i štědře sklízet hojnou úrodu. Druhé pravidlo říká, že máme růst ve štědrosti, a to nejen kvantitativně, ale také kvalitativně: „ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce“. A radostní dárci milují Boha a milují Ho ještě více pokaždé, když dávají. Ne proto, že musíme, ale protože chceme, neboť jsme pochopili smysl štědrosti. Je to spolupráce na Božím díle, které v nás a skrze nás exponenciálně roste a zraje (2 Kor 9,8-11). Dávání se tak stává vzrušujícím dobrodružstvím, které zněkolikanásobuje radost a dává nám nahlížet do konkrétního Božího působení v našem životě a ve světě kolem nás. A v neposlední řadě se naším prostřednictvím vzdávají díky Bohu.

Čtvrtek 19. června - slavnost Těla a krve Páně

Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha – a požehnal Abrámovi slovy: „Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe i zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele.“ Abrám mu dal desátek ze všeho.(Gn 14,18-20)

Ve Starém zákoně se hebrejské slovo kněz a kněžství objevuje téměř 800krát a poprvé v úryvku dnešního dne. V předchozí kapitole se Lot a Abram oddělili, protože jejich jednotlivá stáda se příliš rozrostla. Lot si sice vybral úrodnější kraj, ale byl nakonec drancujícími armádami unesen a následně Abramem zachráněn spolu se všemi a vším, co bylo uneseno. Při návratu domů se Abram setkává se s dvěma králi, kteří byli těmito pustošícími armádami poraženi. Král Sodomy si přišel vyžádat, co mu bylo vzato. Ale král Šálemu, jménem Melchisedech (což znamená „král spravedlnosti“), přichází, aby Abramovi a jeho mužům požehnal chlebem, vínem a modlitbou. Abram, praotec víry, v něm poznává kněze Boha Nejvyššího a uctívá Boha tím, že Melchisedechovi nabízí desátek z veškeré kořisti, kterou si vzal z nedávné bitvy.

O Melchisedechovi se ve Starém zákoně zmiňuje pak už jen žalm 110, ve kterém David opěvuje Mesiáše, přicházejícího krále z Davidova rodu. Odhaluje tím, že Ježíš Kristus je kněz navěky podle řádu Melchisedechova (Žid 7,17). Mojžíš sice později ustanovil kněze z potomků Áronova rodu (Ex 28,1), ale tito kněží byli smrtelní a jejich kněžství nebylo věčné. Je to pro nás důležité, protože jen věčné kněžství, které nemá počátek ani konec, může garantovat spásu těm, kdo se skrze Něj přibližují k Bohu. On totiž stále žije, aby se za ně přimlouval. Naše naděje tkví v tom, že Ježíš i nás chce zastupovat před Bohem. Stejně jako Melchisedech nám chce žehnat a přijímat naše desátky. Poznáváme jako Abram v našem každodenním životě působení a požehnání našeho věčného velekněze Ježíše a přinášíme Mu své desátky z vděčnosti za spásu, kterou nám zaslíbil?

Pátek 20. června

(Bratři!) Když se mnozí chlubí věcmi jen lidskými, pochlubím se také. Ať už si kdo zakládá na čemkoli – to mluvím jako nerozumný – na tom si mohu zakládat i já. Jsou Hebreové? Já také! Jsou Izraelité? Já také! Jsou Abrahámovi potomci? Já také! Jsou Kristovi služebníci? To mluvím už úplně bez rozumu: Já více než oni! Lopotil jsem se mnohem více, do žaláře jsem se dostal častěji, týrání jsem zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí smrti jsem se octl častokrát. Pětkrát jsem od židů dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, den a noc jsem se zmítal na širém moři. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městě, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení. Kromě toho každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce. Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mě? Když už se musím chlubit, chci se chlubit svou slabostí...(2 Kor 11,18.21b-30)

Někdy se stane, že i velikáni typu sv. Pavla musí obhájit své pověření tváří v tvář protivníkům. Sv. Pavel měl indicie, že lžiprorokové klamali křesťany v Korintu a zpochybňovali jeho pověst. On se totiž spíše chlubil svými slabostmi (2Kor 12,9-10) a tedy muselo být pro něho zahanbující, se takto obhajovat před těmi, které přivedl k víře. Obhajuje se, i když ví, že nejde tolik o to, kým je, ale co všechno pro Krista a pro ně vytrpěl. Jeho protivníci mu ani po paty nesahají co do oddanosti, sebeobětování a nasazení pro potřeby jeho lidu, natož v tom, co je připraven vytrpět pro evangelium a co ještě bude muset vytrpět. To je skutečný důkaz pravého apoštolství a následování Krista.

Pavlův seznam na nás určitě zapůsobil. Avšak možná si nedokážeme představit, že bychom my měli přinést podobné oběti pro hlásání evangelia. Možná je to pro nás spíše odstrašující příklad nebo naopak nedosažitelný ideál než inspirující vzor. Nezapomínejme, že „zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření“ (Mal 3,3). Bůh nás stvořil podobné vzácnému kovu: je však na nás, jak moc se chceme nechat pročistit a opracovávat, aby vyšlo najevo Boží dílo v nás skryté. Bůh přijímá to, co mu jsme ochotni dát a bude nás vždy zvát k tomu, abychom se Mu zcela odevzdali. Pokud dojde na lámáni chleba, vždy nás vybaví nadpřirozenou silou, abychom unesli přirozené protivenství. O sebe se nemusíme strachovat.

Kdybychom se my dnes měli obhájit před lidmi, co bychom mohli přinést? Co jsem udělal pro Krista? Co dělám pro Krista? Co udělám pro Krista?

Sobota 21. června - památka sv. Aloise Gonzagy, řeholníka

(Bratři!) Když už to chlubení musí být – ač to není k ničemu – přejdu k viděním a zjevením od Pána. Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh. A vím o tom člověku, že byl uchvácen do ráje – zdali byl v těle, či mimo tělo, to nevím, to ví Bůh – a že uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout. Tímto člověkem se budu chlubit; sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi. Kdybych se totiž chtěl pochlubit, nebudu nerozumný, protože budu mluvit pravdu. Ale nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co vidí, že jsem, anebo než co o mně slyší. Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.(2 Kor 12,1-10)

Bezmoc je stav, který je velice frustrující. Narušuje běh našeho života a veškerý pocit normálnosti, který v našich životech máme, očekávání, z kterých jsme vycházeli, a jistoty, které jsme předpokládali. Bezmoc nás nutí k trpělivosti a zkouší, nakolik žijeme ve stavu naděje a v koho vlastně doufáme.

Pokud naši naději máme skutečně v Bohu a věříme, že se vždy postará (Řím 8,28), pak dokážeme se sv. Pavlem říct, že se chlubíme svými slabostmi, které s radostí přijímáme, protože v nich spatřujeme svoji sílu (2 Kor 12,9-10). Většině lidem tento výrok bude připadat absurdní. Ve světě je přece normou se chlubit svými silnými stránkami a zakrývat své nedostatky.

Pro sv. Pavla je chlubení se slabostmi vlastně chlubení se Bohem. Ve svých slabostech se nemáme čím chlubit, leda naším Pánem Ježíšem Kristem, který nás přijímá takové, jací jsem, který se nás ujímá, dává sílu Ducha svatého a oslavuje se na nás do té míry, do jaké Mu to dovolíme. Naše křesťanská důstojnost nám dovoluje být slabými a pro Kristovy zásluhy není našimi slabostmi umenšená. Ba naopak, naše důstojnost je natolik umocněná, nakolik jsme otevření přijmout pomoc od Toho, který je mnohem mocnější a silnější, než my samotní. Tento postoj přijímáme na začátku každé bohoslužby v úkonu kajícnosti. Vzpomeňme na to, až se příště budeme modlit: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu…“
12. týden v mezidobí

Neděle 22. června - 12. neděle v mezidobí

Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mě. Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni.“(Zach 12,10-11)

Biblická proroctví jsou tajemná a mají mnoho vrstev, které Církev ve světle Ducha sv. postupně odhaluje. Tak to je i s mesiášským proroctvím z dnešního úryvku, které až evangelista Jan veden Duchem sv. vztáhl na Ukřižovaného (Jn 19,36-37)

Ježíš byl sice na kříži „probodnut“ pro naše vykoupení a spásu, ale od té chvíle stále žijeme v době očekávání. Čekáme na to, že všichni Probodnutého poznají a budou truchlit nad tím, jak s Ním naložili, na to, že jejich chování souvisí s Jeho probodnutím. Jednou pak přijde Poslední den, Hospodinův soud, finální zúčtování, které se mnoha ´moderním´ křesťanům z podstaty věci příčí. V ten den Hospodin ochrání ty, kdo přebývají v Jeruzalémě (v Církvi), a vydá se, aby zničil všechny nepřátele, kteří Ho tvrdošíjně odmítají (Zach 12,8-9). Při Parusii se pro Jeho věrné stane Jeho probodnutí poznávacím znamením (Zj 1,7).

Je potřeba žít ve světě, ale nebýt ze světa (1 Jn 5,19). To nám pak dává schopnost zřít, tj. vidět dění kolem nás nadpřirozeným zrakem. Poznáme, že vše se neděje lidskou mocí ani silou, ale Božím duchem (Zach 4,6). Avšak i když je všechno v Jeho režii máme na tomto díle aktivní podíl: naše žité křesťanství, které je upřímným a radostným svědectvím následování Probodeného. Modleme se za to, aby naše misijní přitažlivost byla tak inspirující, že i nám budou říkat: „Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh“ (Zach 8,23).

Pondělí 23. června

Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin, a s ním šel i Lot. Když Abrám vyšel z Charánu, bylo mu sedmdesát pět let. Vzal s sebou svou ženu Sáraj, svého synovce Lota, všechen majetek, který měli, a všechnu čeleď, kterou získali v Charánu, a dali se na cestu do země Kanaán. Když přišli do země Kanaán, Abrám ji prošel až k posvátnému místu Sichemu, k doubravě More. Tehdy byli v zemi Kananejci. Hospodin se zjevil Abrámovi a řekl: „Tvému potomstvu dám tuto zemi!“ (Abrám) tam vystavěl oltář Hospodinu, který se mu zjevil. Odtamtud pak vytáhl do hor na východ od Betelu a postavil tam svůj stan mezi Betelem na západě a Hajem na východě. Vystavěl tam oltář Hospodinu a vzýval jeho jméno. Táhl pak dál po zastávkách na jih.(Gn 12,1-9)

Když Bůh vyzve Abrama, aby opustil svůj domov (Gn 12,1), nenechává ho napospas svému osudu, ale ukazuje mu cestu a žehná mu. Toto požehnání je na prvním místě intimním setkáním s Bohem, který vychází vstříc člověku – Bůh otevírá člověku svou náruč. Zároveň v sobě zahrnuje Boží příslib, že bere člověka pod svá křídla, pod Boží ochranu, že se o něho postará. Pokud člověk přijme Boží požehnání a vykročí, mohou se na něm uskutečňovat Boží záměry. Toto požehnání pak může přecházet na další generace, nakolik budou otevřeni Bohu, tj. ochotni přijmout Boží požehnání.

Abram se nazývá praotcem víry, protože uposlechl Boží výzvu a přestěhoval se do Kanaánu. Jak dobře víme, nic lidského nebylo Abramovi cizí. I on pochyboval (Gn 15,1–6), dělal úskoky a nechal se ovlivnit okolím (Gn 16,1–16) a těžko se mu věřilo, že Hospodin dokáže naplnit svůj příslib (Gn 17,17). Když se nad sebou zamyslíme, můžeme v tom poznat sami sebe. Pokud se Boží přísliby nenaplní v očekávaném termínu, máme tendenci zpochybňovat, zda se skutečně jednalo o Boží záměr, ztrácíme ze zřetele Boží věrnost, všemohoucnost a prozřetelnost. Cítíme se ponecháni svému osudu.

Naše naděje tkví v tom, že se můžeme opřít o mnoho svědectví svatých, ale i o biblické příběhy, jako je ten dnešní, ve kterých Bůh dostál svému slibu. Jistě, trvalo 25 let, než se Abrám a Sáraj dočkali syna Izáka a dalších stovky let než z Izákových vnuků vzniklo12 kmenů Izraelského národa. 2000 let dělilo Abrama od narození Pána Ježíše, skrze kterého byli všichni lidé na zemi požehnáni pro Jeho oběť na kříži a skrze Jehož zmrtvýchvstání jsme dostali největší požehnání ze všech: věčný život. Nezapomeňme, že Boží perspektiva je jiná (2 Pt 3,8), a tak neztrácejme vytrvalost ve věrnosti Bohu.

Úterý 24. června - slavnost Narození sv. Jana Křtitele

Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě mě nazval jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl.

Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“

Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“

Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.

Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.(Iz 49,1-6)

Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“.

Dnešní úryvek začíná pronikavým voláním. Je to sám Bůh, kdo volá svět, aby Mu naslouchal. Bůh používá člověka, aby sdělil lidem důležité poselství (Iz 42,1-4). I my jsme povoláni, abychom byli v Boží službě a hlásali Boží poselství. Každého si sám Bůh připravuje na Jeho poslání. Připraví si naše ústa (Mt 10,19), připravuje si nás, povede nás a ochrání nás (ukrytí ve stínu a schování v toulci); vybaví nás Svou pronikavou a dalekosáhlou mocí (Lk 11,13) a zajistí výsledek (Iz 55,10-11). Jsme Boží vyvolenou nádobou, kterou On sám naplňuje a vylévá tam, kde chce. To samozřejmě předpokládá vnímavou součinnost mezi námi a Bohem (Jn 10,30n). Je to pro nás možná těžko uvěřitelné, ale Bůh ve své prozřetelnosti s námi počítá už od věčnosti (Jer 1,5). Nemá za nás náhradu.

Dobře víme, že být Božím služebníkem je náročné. Těžkosti si však můžeme z nejrůznějších důvodů působit my sami: máme strach, nechce se nám sloužit, pochybujeme o svém poslání, chybí nám vytrvalost, chybí nám pokora apod. Náročnost může také spočívat v nepřijetí až nepřátelství, které neuneseme nebo ve výsledcích, které se nedostavují a berou nám nadšení. Někdy můžeme ztrácet smysl, protože pomyslná půda Boží vinice, kterou máme obdělávat, nám připadá příliš tvrdá. Velikáni jako Izajáš, Mojžíš, Eliáš či Jeremiáš byli čas od času také zoufalí ze svého poslání. Přesto to nezasáhlo jejich vztah s Hospodinem. Jsou jako ratolesti naroubované na vinný kmen, žijí z jeho mízy a nechávají se prostříhávat (Jn 15,1-8). Pak vzniká prostor pro Jeho světlo, aby se Jeho spása skrze nás rozšířila až do končin země.

Středa 25. června

Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: „Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká.“ Abrám řekl: „Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer.“ Abrám pokračoval: „Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu.“ Tu mu Hospodin řekl: „Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak (četné) bude tvé potomstvo!“ (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Znovu) mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ (Abrám) řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ (Bůh) mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě.“ (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!

Spolu s našimi staršími bratry ve víře, Židy, nazýváme Abraháma praotcem víry. Ale i v Islámu je vnímán jako vzor víry a prorok Mohamed má být potomkem Abrahama prostřednictvím jeho syna Izmaela, kterého zplodil s otrokyní Hagar. Nazýváme Abraháma praotcem víry, ale ne proto, že byl dokonalý. Čím více se seznamujeme s jeho životem, tím více vidíme jeho nedostatky. Jeho hlavní slabostí je, že pochyboval o Bohu, a to mnohokrát. To nám může sloužit jako velká naděje. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. (Řím 4,3). Nebyl ospravedlněn svými skutky, ale vírou, ve které zůstal věrný.

I my můžeme jako Abrahám věřit, že Bůh dodrží svůj příslib, a zároveň být zmítáni pochybnostmi. Pochybnost totiž není opakem víry. Naopak pochybnosti mohou posilnit naši víru za předpokladu, že jsme dobře zakotveni v Bohu, jako Abrahám. To zakotvení napomáhá naší věrnosti a ta zase naší vytrvalosti.

Opak věrnosti spočívá v ignorování nebo přímo odmítání Boha; jinými slovy: odmítnutí Boží milostivé nabídky být součástí našeho života. Příčinou je zatvrzelé srdce. Zatvrzení srdce znamená, že jsme si kolem sebe postavili nepřekonatelnou hradbu a zamkli bránu s klíčem uvnitř. Špatná zpráva je, že se díky naší padlé přirozenosti rodíme s pomyslným tvrdým srdcem. Dobrá zpráva je, že nám Bůh ve křtu dal srdce z masa, které nás dělá citlivými k Božím vnuknutím a umožňuje nám s Ním bez obav komunikovat. Pak podobně jako Abrahám sice pochybujeme, ale upřímně to předkládáme Bohu a nasloucháme Boží odpovědi. Abraham si totiž cenil svého osobního vztahu s Bohem více než svých vlastních bolestí a zklamání.

Čtvrtek 26. června

Sáraj, Abrámova žena, nedala mu děti. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Sáraj řekla Abrámovi: „Hle, Hospodin mi odepřel děti. Jdi tedy, prosím, k mé otrokyni, snad dostanu z ní děti.“ Abrám poslechl Sárajiny výzvy. A tak Abrámova žena Sáraj – bylo to po desíti letech Abrámova přebývání v zemi Kanaán – vzala Egypťanku Hagaru, svou otrokyni, a dala ji svému muži Abrámovi za ženu. On vešel k Hagaře a ta počala. Když poznala, že počala, dívala se na svou paní s pohrdáním. Tu Sáraj řekla Abrámovi: „Ty jsi vinen bezprávím, které se mně děje! Sama jsem ti dala do klína svou otrokyni a ona, když poznala, že počala, dívá se na mě s pohrdáním. Ať soudí Hospodin mezi mnou a tebou!“ Abrám řekl Sáraj: „Tvá otrokyně je přece v tvé moci. Dělej si s ní, co se ti líbí!“ Sáraj tedy sužovala Hagaru tak, že (Hagar) od ní utekla. Hospodinův anděl ji zastihl u jednoho pramene na pustině, u pramene na cestě do Šuru. Řekl: „Hagaro, Sárajino otrokyně, odkud přicházíš a kam jdeš?“ Odpověděla: „Utíkám od své paní Sáraj.“ Hospodinův anděl jí řekl: „Vrať se ke své paní a buď jí poddána.“ A dále jí řekl Hospodinův anděl: „Velmi rozmnožím tvé potomstvo, že nebude možné ho spočítat.“ Hospodinův anděl pokračoval: „Hle, počala jsi a porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (Bůh slyší), neboť Hospodin tě vyslyšel v tvém soužení. Bude divokým, nezkrotným mužem, bude proti všem a všichni budou proti němu; bude přebývat mezi všemi svými bratry jim na obtíž.“ Hagar porodila Abrámovi syna a Abrám dal synovi, kterého mu porodila Hagar, jméno Izmael. Abrámovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.(Gn 16,1-12.15-16)

Hagar je otrokyně Sáry, pro kterou byla nástrojem k dosažení potomka, kterého Hospodin slíbil a na něhož deset let čekala. V té době to byla společensky přijatelná praxe, zejména v případech neplodnosti. Nedočká se však kýženého výsledku. Ten totiž nespočíval v Bohem zaslíbeném dítěti, ale ve společenském postavení.

Těhotná Hagar se vydá na dlouhou cestu z Abrámova tábora v Hebronu do vyprahlé egyptské pouště Šur, což znamená Zeď. Sáraj a Hagar teď pociťují podobnou osamělost, pokoření, odmítnutí, nespravedlnost, bezmoc. A pak u studny nastane zlom. Biblická setkání žen u studny představují mnohdy setkání s milovaným (Gn 24,17.29,10; Ex 2,16; Jn 4,7).

Hospodin projevuje svou lásku k Hagar. Je Mu více než nástrojem k dosažení cíle: je Mu vzácnou osobou, které si všímá, oslovuje ji jménem, navazuje s ní přímý rozhovor, žehná jí, pojmenovává její dítě, slibuje hojné potomstvo a prorokuje utrpení. Dostává se jí vlastně podobné jedinečné individuální pozornosti, jaké se dostalo Abrámovi.

My lidé máme padlou přirozenost, a tak žijeme ve světě, kde panuje (nelidská) kultura odepisování, přehlížení, kde se s lidmi zachází jako s čísly, spotřebním zbožím, prostředkem k dosažení cíle. Avšak Bůh to s člověkem nevzdává a sklání se zvláště k těm, kteří jsou na okraji, vyřazeni, odmítnuti. Dává se jim poznat, posiluje je a dává jim odvahu se vrátit do společnosti se vztyčenou hlavou. Ne, že by se hned všechno změnilo k jejich prospěchu. Dává jim ale Své světlo, světlo Kristovo, které nám otevírá oči a dává smysl i utrpení, které nás potkalo, a zároveň sílu ho unést.

Pátek 27. června - slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich vlasti, budu je pást na izraelských horách, v údolích i na zemských lučinách. Povedu je na tučnou pastvu, budou přebývat na nejvyšších izraelských horách, odpočinou si tam dobrém ovčinci, na izraelských horách budou požívat žírnou pastvu. Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.“(Ez 34,11-16)

Když se v Bibli objevuje obraz pastýře, jedná se o analogii k vedení. Vedení spočívá v péči a péče se týká celého stáda i jednotlivých ovcí. Tak jako pastýř má za svoje hlavní poslání péči o stádo i ovce, tak ten, který vede, má za úkol pečovat o všechny jemu svěřené, a to jako celku, tak jednotlivě. Zdá se mnohdy jednodušší pečovat o stádo než o ovce. Péče o jednotlivce je náročnější v tom, že vyžaduje citlivost a individuální přístup, protože každý je jedinečný. Vyžaduje kus nás samotných, naše osobní nasazení. Individuální péče je časově náročná bez garance na úspěch. Navíc vyžaduje velkou míru proaktivity: pastýř aktivně vyhledává ovce. Péče o stádo se spíše podobá řízení firmy a zajištění jejího blahobytu a prosperity. To je také namáhavé a nárokuje si to zase manažerské dovednosti.

Hospodin pranýřuje špatné pastýře (Ez 34,1-10), kteří pasou sami sebe. Spíš než o ovce a stádo, starají se o vlastní pohodlí a ´ždímají´ stádo pro svůj blahobyt. Místo toho, aby chránili slabé ovce, ignorují, že dravé tučné ovce utlačují ostatní. Může se to stát i nám, když se nepostavíme těm, kteří s ostatními manipulují nebo je zneužívají, ze strachu z vyvolání konfliktu. Můžeme se také více věnovat těm, kdo hojně přispívají nebo pomáhají, a přehlížet ostatní, podstatně méně výkonné, kteří nám byli také svěřeni.

Špatné pastýře budeme mít vždycky, a proto je dnešní úryvek tak nadějeplný: Pán prohlašuje, že se sám ujme pastýřské péče a bude dobrým Pastýřem, který vynahradí vše, co špatní pastýři opomenuli. Poslal nám Ježíše, dobrého Pastýře, čímž naplnil Ezechielovo proroctví. On je tím nejvyšším Pastýřem, vzorem všech pastýřů (1 Pt 5,1).

Sobota 28. června

Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: „Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Hospodin) řekl: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ Sára poslouchala u vchodu do stanu, který byl za ním. Abrahám a Sára byli už staří, pokročili v letech a Sáře už přestalo to, co mívají ženy. Sára se smála v srdci, řekla si: „Teď, když jsem zvadlá, mám zakoušet rozkoš? I můj muž je už starý.“ Hospodin řekl Abrahámovi: „Pročpak se Sára směje a říká: `Copak ještě mohu rodit, když jsem stará?' Což je Hospodinu něco nemožné? Napřesrok v tento čas se vrátím k tobě a Sára bude mít syna.“ Sára zapírala: „Nesmála jsem se“ – poněvadž se bála. Ale (Hospodin) řekl: „Nikoli, smála jsi se!“(Gn 18,1-15)

Bůh s námi komunikujeme nejrůznějšími způsoby, například skrze Písmo, ve snu, v niterné modlitbě, ale také se k nám sklání prostřednictvím lidí. Ne nadarmo zní staré české přísloví: „Host do domu, Bůh do domu!“. Jsme vyzváni k neustále bdělosti (1 Sol 5,6; 1 Kor 16,13; Kol 4,2), abychom setkání s Ním nepromarnili. Bdělost je snaha o přebývání v Boží přítomnosti.

Abrahám Hospodina nepoznává. Sedí pod duby Mamre ve vchodu svého stanu omámený denním horkem. Vidí jen tři unavené a žíznivé poutníky, kteří přicházejí z pouště, kde teplota ve stínu často dosahuje až 50 stupňů. Abrahámova nabídka jídla, odpočinku a vody ukazuje, že neměl tušení, koho hostí. Je to zjevně zkouška Abrahámova srdce, zda nedávno (Gn 17,9–27) skutečně vstoupil do plnosti života obřezaných, tj. Bohem vyvolených a Bohu odevzdaných.

Boží zkoušky i nás mnohdy zastihnou nepřipravené, když jsme zaneprázdněni tím, co právě děláme nebo na co se chystáme. Proto nás také sv. Pavel prosí, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, neboť to je pravá bohoslužba. Nesmíme se nechat omámit okolnostmi, ale neustále se obnovou mysli proměňovat, abychom mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Řím 12,1-2). Kéž máme životní postoje Ježíše: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ (Žid 10,9)
13. týden v mezidobí

Neděle 29. června - slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě Velikonoce. Zmocnil se ho, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po Velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: „Opásej se a obuj si opánky!“ Udělal to. Dále mu nařídil: „Přehoď si plášť a pojď za mnou!“ Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli tak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. Vtom přišel Petr k sobě a řekl: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid.“(Sk 12,1-11)

Prvotní křesťané v Jeruzalémě doby apoštolské svým nadšením a neohroženou vírou na sebe velice upozorňovali. Někdo by mohl říct, že sami na sebe svolali nevoli židovské obce a pronásledování. Král Herodes zatkl několik křesťanů, včetně sv. Jakuba, toho, který se svou matkou a bratrem Janem předstoupili před Ježíše a ucházeli se o posty v nebeském království. Nyní se Kristovo proroctví naplňuje (Mt 10,38-39). Jakub se stal mučedníkem a Jan vyhnancem na ostrově Patmos.

I na sv. Petrovi se naplňuje Kristovo proroctví. Byl zatčen, ale nemohl být ihned zabit, protože byl Svátek nekvašených chlebů a poprava nebyla dovolena. Možná vás také napadne otázka: jak je možné, že byl tak pokojný, že upadl do hlubokého, pokojného spánku. Spal tak tvrdě, že ho anděl musel udeřit do boku, aby ho probudil. Za prvé byl nesen modlitbami ostatních křesťanů, kteří se drželi zásady, aby se netrápili, ale modlili, děkovali a chválili (Flp 4,6-7). Za druhé věděl, že ho Herodes nemůže zabít, protože měl Kristův slib a toho se držel (Jn 21,15-19).

Proč byl sv. Petr zachráněn a sv. Štěpán a Jakub byli tak brzy zabiti? Je to čistě na Boží prozřetelnosti a Jeho moudré úradky jsou pro nás mnohdy nepochopitelnými, protože neznáme Boží perspektivu a dosah daných událostí. Každý z nás má nějaké poslání v tomto světě. Boží svrchovaná vůle je pro nás vždy nejlepším řešením, a proto se dokážeme Jemu odevzdat (Řím 14,7-8), ať už živí nebo mrtví. V tom tkví naše naděje.

Pondělí 30. června

Z Mamreovy doubravy se mužové vydali na cestu a dívali se dolů směrem k Sodomě. Abrahám šel s nimi, aby je doprovodil. Hospodin si řekl: „Mám skrýt před Abrahámem, co hodlám udělat? Z Abraháma povstane veliký a mocný národ, všechny národy země budou v něm požehnány. Ujal jsem se ho, aby poručil svým synům a svému rodu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo. Hospodin tak splní Abrahámovi, co mu slíbil.“ Hospodin tedy řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět!“ Ti mužové se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ (Hospodin) odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“ (Abrahám) pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to kvůli čtyřiceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mně mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ (Abrahám) řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“ Hospodin odešel, když přestal mluvit s Abrahámem, a Abrahám se vrátil domů.(Gn 18,16-33)

Poté, co Abrahám se Sárou pohostili Boží posly, kteří jim navzdory jejich nevíře potvrdili početí dítěte, se Abrahám s nimi vydal na cestu. Dnešní úryvek je další ukázkou niterného vztahu mezi Hospodinem a Abrahámem. Ukazuje to, že Bůh své věrné neponechává v nevědomosti ohledně toho, co se děje a jaké to může mít důsledky (Gn 18,17). Předpokladem je život v milosti posvěcující a pomáhající. Pak nám Pán může posílit prorocký úřad, ke kterému jsme byli pomazáni při křtu. To hloubkové poznání je zároveň pozvání k intenzivní přímluvné modlitbě. Zběžné přečtení příběhu může evokovat handlování s Hospodinem, ale opak je pravdou: jde o důvěrný rozhovor.

Touha po záchraně Sodomy a Gomory je umocněna faktem, že v tomto městě žije synovec Lot se svou rodinou. Ti patří k Abrahámovu domu, který Hospodin vyzval, aby opustil Charán a šel do Zaslíbené země. Je ale potřeba podotknout, že se zde nejedná o soukromou záležitost Abraháma. V této přímluvné modlitbě nejde jen o záchranu Lota, o záchranu města nebo o přesný počet zachráněných. Jde tu o spravedlnost. Jde o to, jestli se Hospodin chová stejně ke spravedlivému jako k svévolníkovi. Poslání spravedlivého spočívá jednak v tom, aby svůj lid vedl ke spravedlnosti, tj. aby naplňovali s Bohem vztah, ve kterém se nacházejí. Takto se předává víra z generace na generaci, aby se mohla naplnit Boží zaslíbení. Posláním spravedlivého je zároveň proměna svévolníků, aby byli zachráněni před vlastními destruktivními způsoby, což se Lotovi očividně nedaří (Gn 19). Koneckonců jde o otázku: jak dlouho nechat růst koukol s pšenicí vedle sebe (Mt 13,24-43).

Úterý 1. července

Andělé naléhali na Lota a pravili: „Vstaň, vezmi svou ženu, obě své dcery, které jsou tady, ať nezahyneš pro vinu města.“ On však váhal. Tu ho mužové vzali za ruce, i jeho ženu a dvě dcery, poněvadž Hospodin ho chtěl ušetřit, vyvedli jej a teprve za městem ho pustili. Když je vyváděli, řekl (jeden z nich): „Uteč, jde ti o život! Neohlížej se zpátky a nezastavuj se v celém okolí, prchni na hory, abys nezahynul!“ Lot mu pravil: „Ne, prosím, Pane! Tvůj služebník nalezl přízeň v tvých očích a veliké je dobrodiní, které jsi mi prokázal, když jsi mi zachránil život. Já však nemohu utéci na hory. Ať mne jen nestihne neštěstí, ať neumřu! Hle, tady je blízko město, kam bych se mohl utéci, je nepatrné, tam bych chtěl utéci – což není maličké? – a zachránil bych si život.“ (Anděl) mu řekl: „Nuže, vyhovím ti i v této věci, že nevyvrátím město, o němž jsi mluvil. Honem tam uteč, neboť nemohu nic dělat, dokud se tam nedostaneš.“ Proto se nazývá to město Soar (Malé). Slunce vyšlo nad zemí, když Lot přišel do Soaru. Hospodin seslal na Sodomu a Gomoru déšť síry a ohně. Od Hospodina (se to stalo) z nebe. Vyvrátil ta města a celé okolí se všemi obyvateli, (zničil) i plodiny pole. Lotova žena se ohlédla a změnila se v solný sloup. Abrahám časně zrána šel na místo, kde předtím stál před Hospodinem. Pohlédl směrem k Sodomě a Gomoře, k celému území okrsku, díval se – hle – ze země vystupoval dým jako dým z pece. Když Bůh ničil města té krajiny, vzpomněl si na Abraháma a vyprostil Lota ze zkázy, zatímco města, ve kterých Lot přebýval, vyvrátil.(Gn 19,15-29)

Jak může Hospodin dopustit zničení města se všemi obyvateli, dobrými i zlými? Kde je Jeho věhlasná spravedlnost a milosrdenství? To je z lidského hlediska pochopitelná otázka. Když však na daný příběh koukneme z jiného pohledu, vyvstane nám na mysl úplně jiná otázka, která nemíří ukazováčkem na Hospodina, ale palcem na nás samotné: čím ze svého chování si zaděláváme na zkázu naší nebo budoucích generací? Jakým způsobem žijeme v tomto světě a užíváme (si?) Boží stvoření? Co určuje naše rozhodování v jednotlivých situacích a směřování životem obecně? Pak vystává otázka, která míří do vlastních řad: jak jsme jako lidstvo, národ, generace mohli svou nelidskostí (lépe řečeno padlou přirozeností) dopustit ústupky spravedlnosti a milosrdenství, zkázu světa, kultury, přírody, života? A jakou jsme v tom celém procesu plnili sami roli?

My nejsme totiž pouhé diváci, kteří hodnotí divadlo odehrávající se před našima očima. My jsme účastníci dění v Sodomě a Gomoře. Patříme buď ke spravedlivým nebo nespravedlivým (nejspíše na houpačce mezi oběma postoji), neboť i my máme padlou přirozenost. Někdy jsme kvasem, které prokvašuje těsto (Lk 13,20nn). Jindy se na nás spíš hodí slova sv. Pavla (1 Kor 5,1nn) a potřebujeme se zbavit starého kvasu, abychom se mohli stát novým, nekvašeným těstem.

Buďme kvasem a ne soudcem Boha, zejména když nevidíme Jeho perspektivu. A pokud jsme spolu s evangelijní zvěstí odmítnuti, setřesme prach ze svých nohou (Mt 10,14-15) a jděme o dům dál. Odhoďme vše, co nás tíží a zamotává, a vytrvale běžme závod, který je nám určen (1 Kor 9,16-27), a nespouštějme oči z Ježíše (Žid 12,2). Jen v Něm nalezneme naši naději.

Středa 2. července

Abrahámovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. Když chlapec vyrostl, byl odstaven. A v den, kdy byl Izák odstaven, vystrojil Abrahám velkou hostinu. Sára viděla, jak syn Egypťanky Hagary, kterého porodila Abrahámovi, se rozpustile chová (k jejímu synu Izákovi). Řekla tedy Abrahámovi: „Vyžeň tuhle otrokyni s jejím synem, nebude přece dědit syn této otrokyně s mým synem Izákem!“ To se ovšem velmi nelíbilo Abrahámovi, vždyť se jednalo o jeho syna. Bůh však řekl Abrahámovi: „Netrap se kvůli chlapci a své otrokyni. Vyhov Sáře ve všem, co ti řekla, neboť (pravé) potomstvo ti vzejde z Izáka. Ale i ze syna otrokyně dám vyrůst velký národ, vždyť pochází z tebe.“ Vstal tedy Abrahám časně zrána, vzal chléb a měch s vodou a dal Hagaře, na rameno jí položil i dítě a propustil ji. Ona vyšla a bloudila na pustině Beršeby. Když došla voda z měchu, odložila dítě pod jeden z keřů, šla a sedla si opodál naproti, co by hodil šípem, neboť řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Seděla tedy naproti a nahlas plakala. Bůh však slyšel pláč chlapce. Boží anděl zavolal na Hagaru z nebe a řekl jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se, vždyť Bůh slyšel pláč chlapce tam, kde je. Vstaň, zdvihni chlapce, ujmi se ho, neboť z něho udělám velký národ.“ Bůh jí otevřel oči a uviděla studnici vody. Šla tam, naplnila měch vodou a dala pít i chlapci. A Bůh byl s chlapcem; ten vyrostl, přebýval na pustině a stal se z něho lukostřelec.(Gn 21,5.8-20)

Homo homini lupus – člověk člověku vlkem. Toto latinské úsloví vyjadřuje, jak se k sobě dokážeme chovat zle, agresivně, bezohledně. Nakonec silnější či mocnější obvykle vyhraje. Když se nám srdce sevře žalem nad osudem Hagar, možná si vzpomeneme na nějaký okamžik – rozhovor, telefonát, zážitek – kdy jsme věděli, že náš život už nikdy nebude stejný. A kdyby to nebyl náš příprad, můžeme se ztotožnit s miliony žen na útěku před zlem vyvolaným nespravedlností.

Pro naši padlou přirozenost je lidsky pochopitelné, že si klademe otázku, jak to Bůh mohl dopustit. Pokud však intenzivně žijeme s Bohem v milosti posvěcující a pomáhající, tak víme, že na ní mnohdy nedostaneme odpověď nebo ji nedokážeme pochopit, natožpak přijmout. Náš pohled víry se však (nad)přirozeně zaměří na to, jak se Bůh zachoval. Nejde proti lidské svobodné (zlo)vůli, ale přes všechna utrpení a strachy utěšuje a stará se jako dobrý Otec. V tom tkví naše naděje.

Boží anděl nejdříve přináší Boží pokoj a proměňuje strach a úzkost. Ujišťuje Hagar o Boží blízkosti a dává novou naději. Také jí otevírá oči: studna tam byla již mnoho let, ale Hagar ji sama neviděla; neviděla řešení svého problému.

Pravdou je, že Hagar se nevrátí do Abrahámova tábora, kde zažila značnou část života. Mnohdy Bůh neoživuje to, co bylo zničeno, ale tvoří věci nové. Hospodin byl s chlapcem, když vyrůstal na poušti (Gn 21,20), a on se skutečně stal otcem mnoha národů (Gn 25,12-16).

Čtvrtek 3. července - svátek sv. Tomáše, apoštola

Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.(Ef 2,19-22)

Stabilita budov závisí na jejich základech a Boží dům symbolizující Církev je postaven na apoštolech a prorocích; avšak úhelným kamenem je sám Ježíš. Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je položen, a to je Ježíš Kristus (1 Kor 3,11). Církev je postavena na neotřesitelných základech a nic ji nemůže zničit (Mt 16,18-19). A my se můžeme upřímně radovat z toho, že k ní patříme. Nejsme totiž jen hostem nebo příležitostným návštěvníkem; křtem jsme se stali členy rodiny Božích dětí, kteří spolu jsou Církví a utváří Církev v dějinách. Jsme budováni působením Ducha v Boží příbytek (v.22).

I když se někomu může zdát, že se Církev někdy třese v základech, není důvod se obávat, že bude zničena nebo že nás Bůh opustí (2 Tim 2,19). Mnozí odešli, mnozí odcházejí a ještě odejdou, ale Církev zůstává. Církev netvoří kvantita, i když se možná cítíme lépe a bezpečněji ve větší a více přijímané skupině. Naopak: Církev utváří kvalita, která se projevuje v žité víře, v zakotvenosti v Tradici (Písmo sv. a učení Církve) a hlubokém vztahu s jejím zakladatelem Ježíšem Kristem, a to jak na osobní úrovni, tak na kolektivní. On nás vyzývá, abychom byli kvasem v těstě, solí země a světlem světa, tj. abychom byli angažovaní v pro-existenci (život pro Druhého a pro druhé) a svou přítomností proměňovali své okolí.

Pátek 4. července

Sára se dožila sto dvaceti sedmi let, zemřela v Kirjat Arbě, to je v Hebronu v zemi Kanaán. Abrahám začal připravovat smuteční slavnost a oplakával ji. Potom povstal od mrtvé a řekl Chetitům: „Jsem u vás cizincem a přistěhovalcem. Dejte mi u vás do vlastnictví hrobku, kam bych mohl odnést svou mrtvou.“ Potom Abrahám pohřbil svou ženu Sáru do jeskyně na poli Machpela naproti Mamre (tak se jmenoval Hebron) v zemi Kanaán. Abrahám byl tehdy starý a pokročilý v letech a Hospodin mu požehnal ve všem. Abrahám řekl služebníku, nejstaršímu ve svém domě, který spravoval celý jeho majetek: „Polož svou ruku pod mé bedro! Zapřísahám tě při Hospodinu, Bohu nebe a Bohu země, abys pro mého syna nebral ženu z dcer Kananejců, mezi nimiž bydlím. Ale půjdeš do mé vlasti k mým příbuzným, a tam vezmeš ženu pro mého syna Izáka.“ Služebník se ho zeptal: „Možná, že nebude žena chtít mě následovat do této země. Mám přivést tvého syna zpět do země, odkud jsi vyšel?“ Abrahám mu odpověděl: „Chraň se zavést tam mého syna! Hospodin, Bůh nebe a Bůh země, který mě vzal z domu mého otce a ze země mých příbuzných, který mi řekl a který mi přísahal: Tvému potomstvu dám tuto zemi – pošle svého anděla před tebou, abys vzal ženu pro mého syna odtamtud. Kdyby žena nechtěla jít za tebou, budeš zbaven této mé přísahy, ale mého syna tam zpátky přivést nesmíš!“ Po dlouhé době přicházel Izák od studny (zvané) „Žije, kdo mě vidí“; přebýval totiž v zemi Negeb. Když se sklánělo k večeru, vyšel Izák na pole, aby se oddal svým myšlenkám. Zdvihl své oči, zpozorněl, hle – přicházejí velbloudi. I Rebeka zdvihla své oči, spatřila Izáka a spustila se s velblouda. Zeptala se služebníka: „Kdo je ten muž, který jde přes pole proti nám?“ A služebník řekl: „To je můj pán.“ Vzala tedy závoj a zahalila se. Služebník vyprávěl Izákovi, jak pořídil. Izák přivedl Rebeku do stanu své matky Sáry, vzal si ji za ženu a zamiloval si ji tak, že se utěšil ze ztráty své matky.(Gn 23,1-4.19; 24,1-8.62-67)

Abrahámův příběh pomalu končí. Sára zemřela v Hebronu. Abrahám truchlí. Stále čekal na zaslíbené město, které má základy a jehož architektem a stavitelem je sám Hospodin. Doposud však „žil ve stanech“ (Žid 11,9-10). Byl cizincem a osadníkem v zemi Kanaán, a proto musel žádat Chetity o koupi pohřebního místa, kde by mohla být jeho žena uložena. Tím, že hodlal Sáru nechat pohřbít zde, projevil neochvějnou důvěru v Pánův slib, neboť považoval Kanaán za svou novou domovinou. Potomkům tak získává první, i když malá, pozemková práva v zemi, kterou Bůh slíbil patriarchovi, že jednoho dne zdědí jako svou vlastní.

Abrahám sám byl také v pokročilém věku. Jeho hlavní starostí byla Izákova budoucnost. Pošle služebníka do Abrahámovy země, Mezopotámie, aby Izákovi vybral manželku z jeho příbuzných. Podmínkou je, že tato žena se bude chtít připojit k Izákovi v zaslíbené zemi, aby Hospodin mohl naplnit svůj příslib. Správnou volbu má jistit Hospodinův anděl. Najde ji, u stejné studny, kde o generaci později Jakob nalezne svou Ráchel. Jmenuje se Rebeka.

Tento příběh je o Abrahámově nezlomné důvěře v Hospodina. Ne nadarmo je nazván praotcem víry. Do posledního dechu se snaží připravit cestu Pánu, i když se všechno příčí zvyklostem, ve kterých vyrůstal. Jako skutečný pastýř svého rodu vnímá svou odpovědnost i vůči Izákovi, který Hospodina ještě tak důvěrně nezná, ale má úctu k Abrahámovi. Tak víra přechází z pokolení na pokolení.

Sobota 5. července - slavnost sv. Cyrila a Metoděje, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy

Duch Páně, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu (obveselit), dát jim věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti.(Iz 61,13a)

Naše padlá přirozenost způsobuje, že musíme nést břemena, která od nás hřích vyžaduje. V důsledku toho hřích sužuje naše srdce, někdy až do bodu zoufalství. Cítíme se pak ve světě ztraceni a bez naděje. Jako křesťané máme životní zkušenost, že Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel, je odpovědí na beznaděj.

Podle Svého slibu Hospodin vysvobodil Izrael z babylonského exilu. Návrat do vlasti však nepřináší úlevu. Všechno je zničeno. To, co bylo, už není. Bez spasitele (zachránce) to nezvládnou. Prorok Izajáš jim líčí novou naději. Mluví o Tom, kdo přijde oděn Duchem Božím, aby přinesl spásu svému lidu. Je to Někdo, kdo je dobře obeznámen s utrpením, zármutkem a lítostí. Nevykoupí Izraele z jeho soužení silou, ale vlastním soužením (Iz 40-55). Nahradí smutek radostí, popel krásou, zármutek radostí, sklíčenost odvahou a v jejich slabosti poskytne potřebnou sílu.

Izajášova slova neukazují snadnou cestu ven ze začarovaného kruhu. Učí je dívat se jinýma očima, obrazně, hledět z okna bolesti do zahrady radosti. Hospodin dává schopnost zřít: vidět za věci, dívat se za současné okolnosti na přicházející zaslíbení naděje, která je již v zárodku přítomná v člověku. Izajáš nenabízí optimismus nebo nějaký způsob pozitivního myšlení, ale skutečnou naději, která nezlehčuje neutěšenou realitu, ale činí ji snesitelnou do té doby, kdy nastane celistvá obnova, v kterou doufáme. Ježíš Kristus je pro nás křesťany již 2000 let naplněním Izajášova proroctví. Pro mnohé On však není vyhovujícím a dostatečně rychlým řešením. Není totiž tím vytouženým kouzelným proutkem, který by vše změnil dle našich představ. My však víme, že proměnil a stále proměňuje vše potřebné v nás, nakolik Mu to dovolíme.
14. týden v mezidobí

Neděle 6. července - 14. neděle v mezidobí

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy. Neboť tak praví Hospodin: „Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů. Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících.“(Iz 66,1014c)

I uprostřed protivenství a náročných životních situací svou naději nalezneme u Boha. To je poselství dnešního čtení. Procházíme-li temným údolím (Ž 23), Bůh nás nese k světlým zítřkům. Nesmíme nikdy zapomenout, že Jeho milost je větší než naše selhání, Jeho milost je větší než náš pocit prázdnoty, Jeho milost je větší než náš strach a úzkost. Boží milost přesahuje všechno. Proto si právě my, křesťané, můžeme dovolit se neustále radovat. A když v životě všechno jde zdánlivě do háje, zazní Boží výzva: „Radujte se!“, i když se ti nechce radovat. Naše pocity můžou být velice ošemetným barometrem naší víry. Je to písek, který neustojí nápor vichřice (Mt 7,24-27). Ježíš je naše skála, u Něho máme naše srdce. Proto se v eucharistické modlitbě praví: „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“

Schopnost existenciální radosti je naší křesťanskou výsadou. Pokud dozrajeme do určité hloubky žité víry, přestává pro nás být volbou, ale je nutností. Už dávno jsme se totiž svou svobodnou vůlí vědomě pro Něho definitivně rozhodli.

Nejedná se o soukromou radost, ale kolektivní radost…s Jeruzalémem, Božím lidem. Ta radost není naší vlastností nebo individuální dovedností, ale pouhým podílem na radosti mystického Těla, Církve. Jsme neseni Kristovým mystickým tělem, které nás uschopňuje nést (Gal 2,20) a přinášet Krista, nést kříž a doprovázet k Životu životem ukřižované. Pak nehledíme zpět, nestagnujeme, ale přese všechno jdeme s Ním vstříc k světlým zítřkům. Náš život je existenciálně spjat s Církví, Kristovým Tělem, která nás živí Božím Slovem, Chlebem života a Kalichem spásy. Je to každodenní boj o Život (2 Tim 4,6–18).

Pondělí 7. července

Jakub vyšel z Beršeby a ubíral se do Charánu. Když přišel na jedno místo, zůstal tam přes noc, neboť slunce už zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které byly na tom místě, položil si ho pod hlavu a na tom místě ulehl. Měl sen: Viděl žebřík opřený o zem, jeho vrchol se dotýkal nebe a Boží andělé vystupovali a sestupovali po něm. Hospodin stál nad ním a řekl: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abraháma a Bůh Izáka. Zemi, na které ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu na zemi a rozšíříš se na západ a na východ, na sever a na jih. V tobě a v tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi. Já budu s tebou a budu tě chránit, kamkoli půjdeš, a přivedu tě zpět do této země, neboť tě neopustím, dokud nesplním, co jsem ti slíbil.“ Když se Jakub probudil ze sna, řekl: „Opravdu, Hospodin je na tomto místě, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jak hrůznou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána do nebe.“ Jakub časně ráno vstal, vzal kámen, který měl pod hlavou, postavil ho tam na památku a pomazal ho svrchu olejem. Nazval to místo Betel (Dům Boží), kdežto dříve se to město jmenovalo Luz. Jakub se zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě chránit na této cestě, kterou konám, dá-li mi pokrm k jídlu a šaty k oblečení a vrátím-li se zdráv a v pořádku do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem. A tento kámen, který jsem položil na památku, bude domem Božím.(Gn 28,10-22a)

Abychom pochopili dnešní příběh, je potřeba si přečíst i předchozí kapitolu. Jákob se dostal na dno a potřebuje zažít Boží uzdravující moc. Připomíná nám, že i my potřebujeme zažít totéž v našich životech. Náš život je cestou vycházející z Boha a směřující k Bohu. Nesmíme přitom zapomenout, že jsme na naší cestě jen cizinci a přistěhovalci, kteří hledají svůj skutečný domov (1 Pt 2,11-12). Ta cesta je mnohdy náročná, zejména, když jsme se vydali na vlastní výpravu a ztratili směr.

I Jákob byl na cestě a „na jednom místě“ se zastavil, aby načerpal sílu. Ve snu je člověk zcela bezmocný, neboť nemá kontrolu nad sebou. Bůh se s ním touží na jeho cestě setkat, ale Jákob mu nedává jinou příležitost k setkání než ve spánku. Přináší mu uzdravení a povzbuzuje ho k žité víře. Uzdravení nastává při niterném osobním setkání s živým Bohem. Jákob vidí žebřík, symbolizující Boží milost, která sestupuje a dává naději: „Budu s tebou“ (Gn 28,15). Je to pravda, kterou nám zjevil Ježíš (Řím 8,38-39): On je tou pravu Cestou, Pravdou a Životem (Jn 14,6-11).

Setkání s Bohem není konec, ale začátek, pokud my Mu odpovíme, přijmeme Jeho zaslíbení a uvěříme Mu, byť s pochybnostmi (Gn 28,20). Poté začíná život ve vytrvalém očekávání, bez ohledu na to, že se Boží zaslíbení neprojeví podle našich představ. V tom spočívá naše naděje (Řím 8,24-25).

Úterý 8. července

Jakub vstal v noci, vzal své dvě ženy a dvě služebnice a jedenáct synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl přes potok a přepravil celý svůj majetek. Jakub zůstal sám. Tu s ním kdosi zápasil až do východu jitřenky. Ten, když viděl, že Jakuba nepřemůže, poranil mu jeho kyčelní kloub, takže se mu kyčelní kloub vymkl, když s ním zápasil. (Neznámý) řekl: „Pusť mě, vždyť už vychází jitřenka!“ (Jakub) odpověděl: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Neznámý) se zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Jakub.“ (Ten) řekl: „Už se nebudeš jmenovat Jakub, ale Izrael (Boží bojovník), neboť jsi bojoval s Bohem i s muži a zvítězil jsi.“ Jakub se ho rovněž zeptal: „Oznam také ty mně své jméno.“ Odpověděl: „Proč se ptáš na mé jméno?“ – a požehnal mu tam. Jakub nazval jméno toho místa Penuel (Boží tvář). (Řekl) totiž: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a zachránil jsem si život.“ Zatímco mu vyšlo slunce, míjel Penuel a kulhal ochromen v kyčli. Proto synové Izraele až dodnes nejedí šlachu, která je na kyčelním kloubu, neboť (anděl) poranil Jakubův kyčelní kloub a jeho šlachu...(Gn 32,23-33)

Občas ve svém životě něco zásadně zpackáme a pak se lopotíme dál. Zdá se, že to, co jsme zničili, nelze napravit. Neustále jsme na útěku před sebou samým, před myšlenkou na osudové selhání. Můžeme v životě uspět, stát se uznávanými, bohatými, mocnými, ale v hloubi srdce skrýváme tajemství. Někdo ho v sobě uvězní a klíč vyhodí, aby tato Pandořina skřínka nikdy nespatřila světlo světa. Pak ale nikdy nedojde k vnitřnímu uzdravení a smíření.

Po dvaceti letech pobytu v cizině se Jákob vrací do otcova domu, ale stále se obává Ezauova hněvu. Jákob se připravuje na setkání se svým bratrem Ezauem, kterého před lety podvedl a způsobil jejich zdánlivě nenávratné odloučení. Podvodem ho obral o prvenství, jež mu náleželo, tím, že zneužil jeho slabost a obelstil svého otce (Gn 25,23–34; Žid 11,20). Je to už hodně let a oba dozráli. Dosáhli světského úspěchu. Jsou bohatými a mocnými pány.

Jeho obavy ze setkání jsou zřejmé (Gn 32,23). Než nastane, koná se noční zápas. Jákob celý život bojoval o prvenství, nejprve s bratrem Ezauem, poté s tchánem Lábanem, dokonce i s Bohem. Tento poslední boj však sám nevyhrává. Hospodin mu nedá poznat své svaté jméno, aby nad Ním nemohl vládnout. Boha přelstít nemůže. Avšak sám Bůh mu dává milost výhry, a navíc nové jméno, nový život, novou identitu – a požehná mu. Jeho zranění je doživotním svědectvím jeho osudového setkání s Bohem a uzdravení. Jen díky tomuto ochromujícímu zranění poznal, nebo lépe přiznal, kdo je skutečným Pánem jeho života.

Středa 9. července

Po celé egyptské zemi byl hlad a lid křičel k faraónovi o chléb. Farao řekl všem Egypťanům: „Jděte k Josefovi; co on řekne, udělejte!“ Když byl po celé zemi hlad, otevřel Josef všechny sýpky a prodával obilí Egypťanům, protože se hlad v Egyptě vzmáhal. Také ze všech zemí přicházeli do Egypta nakoupit obilí k Josefovi, neboť hlad tvrdě doléhal na celý svět. Mezi těmi, kdo přicházeli nakoupit obilí, byli také Izraelovi synové, neboť hlad byl i v zemi Kanaán. Josef, který byl vladařem v zemi, prodával obilí každému národu země. Josefovi bratři přišli a poklonili se mu tváří až k zemi. Josef, jak spatřil své bratry, poznal je, ale sám se jim poznat nedal. Dal je na tři dny zavřít do žaláře. Třetího dne jim Josef řekl: „Toto uděláte, chcete-li zůstat naživu, neboť já se bojím Boha: Jste-li upřímní, jeden z vás bratří zůstane v žaláři, a vy ostatní jděte a doneste obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Potom ke mně přivedete svého nejmladšího bratra, a tak se vaše výpovědi osvědčí jako pravdivé a nezemřete.“ Tak to udělali. Tu si navzájem řekli: „Provinili jsme se na svém bratru. Viděli jsme jeho úzkost, když nás prosil o smilování, ale nechtěli jsme slyšet. Proto na nás přišlo toto soužení.“ Ruben jim odpověděl: „Neříkal jsem vám: Neubližujte chlapci! – ale nechtěli jste slyšet. Teď se vymáhá jeho krev!“ Nevěděli, že Josef jim rozumí, neboť byl mezi nimi tlumočník. Josef se od nich vzdálil a plakal.(Gn 41,55-57; 42,57a.17-24a)

Protože po celé zemi panoval hlad, otevřel Josef všechny sýpky a prodával obilí nejen Egypťanům, ale i těm z okolních zemí. Věděl, že tím nezažene hladomor. Dělal jen to, co bylo v jeho moci. Bůh postavil Josefa do mocenské pozice, protože věděl, že tento mladý, obdarovaný muž, bude schopen zde vykonat nejvíce dobra. Nejen to: získal zpět to, co ztratil, a ještě mnohem více.

Člověk má přirozenou stránku (duše a tělo) a nadpřirozenou (duch) stránku. Ta přirozená mu dává schopnost (pře)žít v tomto světě a ta nadpřirozená ho činí schopným setkání s Duchem Božím (KKC 363), vidět Boží perspektivu. Když si na dnešní úryvek posvítíme z jiné perspektivy, představuje obilí potravu pro utišení lidských potřeb. Hladomor symbolizuje (přirozenou i nadpřirozenou) vyprahlost současného světa potácejícího se z jednoho extrému k druhému hledajícího směr a přístav. Josefem jsme my. Bůh se dotkl i životů každého z nás a obdařil nás hřivnami, o které se máme dělit a tím je rozmnožovat. (Mt 25,14-30). Každému dal úkol (Mk 16,15-19), abychom své vlastní dary rozpoznali a využívali co nejlépe.

Ponaučení z dnešního příběhu je, že je potřeba mít stodoly naplněné obilím, abychom měli z čeho rozdávat. Ukazuje nám také, jak důležitá je schopnost rozlišování, koho podělíme a jakým způsobem. Nesmíme sami sebe, své síly a schopnosti přecenit, i když máme nekonečný a bezedný Boží přísun nebeského obilí. A nesmíme myslet předně na sebe a naše blízké, neboť naše povolání je mnohem širší. Pokud překročíme svůj vlastní stín, pak se nám dostane velké odměny.

Čtvrtek 10. července

(Když bratři přišli k Josefovi podruhé), Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol mi, pane, ať smí tvůj služebník něco říci, dopřej mu sluchu! Ať se nevznítí tvůj hněv na tvého služebníka, neboť ty stojíš tak vysoko jako farao. Můj pán se ptal svých služebníků: `Máte otce nebo bratra?' Řekli jsme mému pánu: `Máme starého otce a malého bratra, který se mu narodil ve stáří. Jeho bratr je mrtvý, a tak on zůstal jako jediné dítě své matky a otec ho miluje.' Řekl jsi svým služebníkům: `Přiveďte ho ke mně, abych ho viděl na vlastní oči. Jestliže váš bratr nepřijde s vámi, neuvidíte už mou tvář!' Proto jsme přišli k tvému služebníku, našemu otci, oznámili jsme mu slova mého pána. Když pak nám řekl otec: `Jděte znovu nakoupit trochu živobytí' – odpověděli jsme: `Nesmíme tam přijít! Půjdeme tam, jen bude-li s námi náš nejmladší bratr. Nesmíme totiž spatřit tvář toho muže, nebude-li s námi náš nejmladší bratr.' Tu nám řekl tvůj služebník, náš otec: `Vy víte, že mi má žena porodila jen dva syny. Jeden ode mě odešel a musel jsem říci: Jistě byl roztrhán od dravé zvěře! – až dosud jsem ho nespatřil. Vezmete-li mně i tohoto a potká ho nehoda, neštěstím přivedete mé šediny do podsvětí!“ Josef se už nemohl zdržet přede všemi, kteří kolem něho stáli, a zvolal: „Vyjděte všichni ode mě!“ A nikdo u něho nebyl, když se dal svým bratřím poznat. Hlasitě zaplakal. Slyšeli to všichni Egypťané a zpráva o tom přišla až k faraónovu dvoru. Josef řekl svým bratřím: „Já jsem Josef! Můj otec je tedy ještě živ?“ Jeho bratři nebyli s to mu odpovědět, neboť se ho zděsili. Josef řekl svým bratřím: „Přistupte ke mně!“ Přistoupili tedy. Znovu jim řekl: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Ale nebuďte sklíčeni a nermuťte se, že jste mě sem prodali, neboť Bůh mě poslal před vámi, aby vás zachoval naživu.“.(Gn 44,18-21.23b-29; 45,1-5)

Život Josefa, miláčka otce Jákoba, začal tak krásně, dokud ho jeho žárliví bratři neprodali do otroctví. Jeho cesta k pozici moci musela být dlouhá, ponižující, bolestivá a náročná. Zároveň se ale uskutečňovala v náručí Boží. Příběh ukazuje, že si tyto dvě věci neodporují.

Josef na své bratry nezanevřel, i když mu jejich čin způsobil velký zvrat v jeho šťastném životě. Hospodinovo oko však bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu (Ž33). Josef měl příležitost se pomstít svým bratrům, ale místo toho svým bratrům odpouští a projevuje jim nezasloužené milosrdenství. Je skutečně šťastný a dokáže být štědrý i těm, kdo si to nezaslouží.

Dnešní příběh nás vyzývá, abychom viděli za hranice vlastní bolesti, a navzdory všem nepříznivým okolnostem důvěřovali Bohu, jehož perspektiva přesahuje naše představy. Bůh dovolil Josefovi projít zkouškami a útrapami, aby dosáhl vyššího cíle. Jeho utrpení vedlo ke spáse mnoha lidí, včetně jeho vlastní rodiny. To si Josef mohl uvědomit pouze proto, že si tím nejdříve prošel. Podobně i my můžeme důvěřovat, že Bůh nás nese (Lk 11,13) a koná i uprostřed našich vlastních zkoušek a obtíží. Naše naděje tkví v tom, že Bůh je větší a mocnější než naše problémy a trápení; On má pro naše životy vyšší cíl a obětovanou bolest dokáže mnohdy tajemně použít ke Své slávě. V této naději si můžeme uvědomit, že úspěchu jsme nedosáhli vlastní silou ani zásluhami, ale z Boží milosti. To nás přivede k pokoře a soucitu.

Pátek 11. července - svátek sv. Benedikta, opata, patrona Evropy

Můj synu, přijmeš-li moje slova a mé příkazy u sebe schováš, tvoje ucho dá pozor na moudrost, tvoje srdce se otevře k poznání. Budeš-li volat po vědě a toužit po poznání, budeš-li ho hledat jako stříbro, jako za poklady po něm slídit, pak pochopíš bázeň před Hospodinem a poznáš Boha. Vždyť Hospodin dává moudrost, z jeho úst vychází poznání a pravda.(Př 2,1-9)

Štěstí uchovává pro poctivého, je štítem těch, kdo chodí bez úhony, brání stezky svých spravedlivých, střeží cestu svých přátel. Tu pochopíš spravedlnost a právo, poctivost a každou cestu k dobru.

Rýžování a dolování zlata jsou tradiční metody, jak získat tento vzácný kov z hornin a říčních sedimentů. Zlaté nugety jsou od starověku velice cenné. Bible je podobná dolu s neocenitelnými duchovními nugety. Skrývá v sobě nejcennější poklad (Mt 13,44). Boží duchovní nugety neztrácejí na hodnotě. Jsou vždy aktuální a pomohou v každé těžkosti. Dávají se nalézt těm, kdo je hledají. Proto je rozjímání Písma tak důležité a chvályhodné.

V knize Přísloví Král Šalamoun, který si od Hospodina vyprosil pro sebe moudrost (1Kr 5,9-10), identifikuje tři velmi cenné duchovní nugety: bázeň před Hospodinem, poznání Hospodina a rozlišení Božího smýšlení v životních otázkách. Bázeň není strach, ale úcta doprovázená vnitřním chvěním, neboť jsme schopni zřít Boha, tj. vidět očima svého srdce, nikoliv jen rozumem. Poznání Hospodina (zvláště skrze Písmo) nám zjevuje, Kým je a že s námi touží mít osobitý vztah. Jsme si však vědomi, že všechno naše poznání je omezené, je pouhou špičkou ledovce. Postupně dozráváme k pochopení, že Bůh je vždy přítomen a že nás za všech okolností chrání a dává nám sílu.

Boha nikdy zcela nepochopíme (Iz 55,8). O to důležitější je naše rozlišování Jeho vůle neboli Božího smýšlení v životních otázkách. Přitom se neřídíme naším nejlepším vědomím a svědomím jako pohané, kteří podle toho budou souzeni (Řím 2,14-16). Jako křesťané víme, že máme padlou přirozenost. Proto se ve svém rozlišování pevně držíme Božího království a jeho spravedlnosti (Mt 6,33), s vědomím, že vše ostatní nám bude přidáno. To je naše naděje.

Sobota 12. července

Jakub dal příkaz svým synům: „Já už budu připojen ke svým příbuzným. Pochovejte mě u mých otců do jeskyně na poli Chetity Efrona, do jeskyně na poli Machpela proti Mamre v zemi Kanaán, kterou si koupil Abrahám od Chetity Efrona do vlastnictví jako pohřebiště. Tam byl pochován Abrahám a jeho žena Sára, tam byl pochován Izák a jeho žena Rebeka a tam jsem pochoval Leu. To pole a jeskyně, která je na něm, byly získány od Chetitů!“ Když Jakub dokončil pořízení se svými syny, položil se na lůžko a zemřel. Byl připojen ke svým příbuzným. Když Josefovi bratři viděli, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Třeba nás bude Josef pronásledovat a odplatí nám všechno to zlé, co jsme mu způsobili.“ Poslali Josefovi vzkaz: „Tvůj otec před smrtí poručil: Tak řekněte Josefovi: `Odpusť, prosím, zločin svým bratřím a jejich hřích, že ti způsobili zlé!' Nuže, odpusť, prosíme, zločin služebníkům Boha svého otce!“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. I jeho bratři přišli, padli před ním a řekli: „Hle, jsme tvými otroky!“ Josef odpověděl: „Nebojte se, copak jsem namísto Boha? Vy jste zamýšleli se mnou zlé, ale Bůh to obrátil v dobré, aby provedl, co je dnes zřejmé: zachoval život četnému lidu. Jen se nebojte! Postarám se o vás i o vaše děti.“ Upokojil je a přátelsky jim domlouval. Josef i rodina jeho otce přebývali v Egyptě. Josef byl živ sto deset let a viděl pravnuky Efraima. Také synové Machira, syna Manassova, se narodili na Josefova kolena. Potom řekl Josef svým bratřím: „Já už umřu, ale Bůh se vás jistě ujme a vyvede vás z této země do země, kterou přísahou zaslíbil Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“ Nato je zavázal přísahou: „Až se vás Bůh ujme, vezměte s sebou mé kosti z tohoto místa.“ Josef zemřel ve stáří sto deseti let.(Gn 49,29-32; 50,15-26a)

Někdy uděláme něco nenávratně zlého, podobně jako Josefovi bratři. Chtěli, aby jim jejich bratr Josef zmizel z očí a už je nedráždil. To se povedlo, oni dlouhá léta na tu záležitost nevzpomněli, protože život šel dál. Může se stát, že jsme po velice dlouhé době se svým zlým činem konfrontováni. Za tu dobu jsme se sami změnili a dozráli. Už bychom něco takového nikdy neudělali, ale skvrna zůstala nevyřešená. Pak nás může popadnout strach podobně jako u Josefových bratří. Co když se dotyčný bude chtít pomstít...

Josef již při setkání v průběhu hladomoru odpustil svým bratřím a těšil se ze znovushledání se svým otcem Jakubem. Umožnil tak spojení jejich životů v bezpečí Egypta. Na celou věc se zapomene do úmrtí Jakuba. Znovu se ozývají staré výčitky svědomí. Možná Josef ten zlý čin svých bratrů odpustil jen pro lásku k otci. Co když se Josef bude chtít pomstít... Někdy nás chyba z minulosti tak tíží, že nedokážeme uvěřit, že je pro oběť odpustitelná. Aby mohl ve světě a v našem srdci přebývat Boží pokoj, Pán Ježíš nařizuje, abychom odpouštěli nesčíslněkrát (Mt 18,21-22) a v sobě nechovali zášť vůči druhému.

Jakub a Josef, oba toužili po Božím království v podobě Zaslíbené země. Jakobovo tělo bylo nabalzamováno a jeho syny odneseno dlouhou cestou do rodinné hrobky, pořízené Abrahámem v Zaslíbené zemi. Josefovo nabalzamované tělo se dočkalo návratu díky Mojžíšovu Exodu, kdy se jeho kosti vrátily domů (Ex 13,19). Někdy konečné narovnání trvá.
15. týden v mezidobí

Neděle 13. července - 15. neděle v mezidobí

Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: `Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Není daleko za mořem, že bys musel říkat: `Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“(Dt 30,10-14)

Mojžíšův pozemský život se blížil ke konci. Zdá se, že velmi niterně vnímá i konec své služby, ke které ho Pán povolal. Poté, co nedlouho po odchodu z Egypta Boží lid odmítl vstoupit do Zaslíbené země, putoval s nimi po poušti. Vedl je dlouhých 40 let, kdy nová generace povstala a stará odešla. Nyní s nimi stojí v Moábu, východně od Mrtvého moře. Do Zaslíbené země mu není dáno vstoupit. Mojžíš se chystá předat vedení Jozuovi, aby je uvedl do země zaslíbené Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. Hospodin dodržel svůj slib. Nyní je na Božím lidu, aby dodrželi jejich stranu smlouvy.

Mojžíš předal Izraelitům Boží zákon. Oni se začali učit Tóru již od raných let svého dětství, aby si Boží zákon zapamatovali, a tak ho měli v srdci. Mojžíš zaručil Izraelitům Boží požehnání, pokud budou dodržovat Boží přikázání, a varoval před důsledky neposlušnosti (Dt 28,1-68). Boží přikázání jsou směrnicí, která člověka udrží na cestě a ve svobodě. Zároveň utěšuje Boží lid, že Boží přikázání není příliš těžké a není daleko (v. 11). Bůh nikdy nežádá nemožné. On totiž vždycky pomáhá tomu, kdo si nechá pomoci. Na ochotě z lidské strany to však může haprovat. Boží lid je schopen dodržovat přikázání a obrátit se k Bohu celým svým srdcem a duší (v. 10). Jejich, a koneckonců, i náš problém není neschopnost dodržovat zákon, ale vůle tak činit. To vše platí až dodnes.

Pondělí 14. července

V Egyptě se dostal k vládě nový král, který nevěděl nic o Josefovi. Řekl svému národu: „Hle, národ synů Izraele je příliš četný a silný na nás. Jednejme vůči němu obezřetně, aby se nerozmnožil a v případě války se nepřidal k našim nepřátelům, s námi nebojoval a neodešel ze země.“ Ustanovili tedy nad nimi dozorce pro roboty, aby je týrali robotou. Stavěli faraónovi zásobovací města Pithom a Rameses. Čím víc však je týrali, tím víc se množili a rostli, takže Egypťané se hrozili synů Izraele. Tyranií si je podrobili, ztrpčovali jim život tvrdou prací (s přípravou) hlíny, cihel a všelijakou prací na poli, vůbec je dřeli tyransky. Farao poručil všemu svému lidu: „Každého (Hebreům) narozeného chlapce hoďte do řeky Nilu, každé děvče však nechte naživu!“.“(Ex 1,8-14.22)

Od úmrtí Josefa Egyptského uběhlo asi 200 let. Hospodin dodržel svůj slib: Boží lid se stal početným, ba dokonce příliš početným, neboť se stal hrozbou, oprávněnou obavou vládce. Faraon začíná rozvíjet plán odporu vůči Hospodinu. Jedná totiž s Božím lidem, který žije zaslíbení daná praotcům. V první fázi nastolí nemilosrdný útlak v podobě neúnosné práce. I v našem životě můžeme vnímat velké protivenství, když se Bůh na nás a nad tím, co děláme, oslavuje. Útoky zla se najednou soustředí na nás. Pokud jako Izraelité vytrváme na své cestě, útoky zla nebudou mít žádnou reálnou účinnost. Náročnější to však je, když se útoky zla zaměří na naše blízké, naše děti. To byl druhotný plán faraona. I ten ztroskotá, protože porodní báby nespolupracují. Drží se Boží cesty, i když to přináší ještě větší břemena na bedrech Izraele.

Když se faraonovi nepodaří rozvrátit Izrael zevnitř, obrátí se na svůj lid, aby zabíjel jejich chlapce. Jak reaguje Hospodin na faraonovo vražedné šílenství? Narozením krásného dítěte. Hospodin neopouští svůj plán spásy. Dopouští faraonovo šílenství a použije ho jako nástroj, aby svému lidu požehnal, aby ho posílil v důvěře a odhodlanosti, aby ho připravil na Exodus, který se stal předobrazem vykoupení a spásy.

Na kříži nacházíme celou podobu tohoto opakujícího se vzorce zhuštěnou do jediného dne. V tomto příběhu nese Boží lid břemeno útoků zla. Na Golgotě je to sám Bůh, který zastavuje Zlo, nedovoluje mu projít. V Kristu byla rozhodující bitva vyhrána. Kristus kraluje, Kristus vítězí, Kristus vládne všem. Navzdory všemu, co Mu odporuje. My stojíme pod Jeho praporem: In hoc signo vinces (IHS). To je naše naděje.

Úterý 15. července - památka sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve

Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane. Faraónova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. Otevřela ho a uviděla dítě, a hle chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ Jeho sestra řekla faraónově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe kojila?“ Faraónova dcera odpověděla: „Jdi!“ Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. Faraónova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraónově dceři; ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“ V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. Obrátil se na všechny strany, a když ho nikdo neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“ Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraónem utekl a zdržoval se v zemi Midjan.!“(Ex 2,1-15a)

Úžasný příběh o Mojžíšově narození byl pro Izraelity na poušti velkým povzbuzením, protože jim (ale také nám dnes) připomínal, že Hospodin je Prozřetelnost, která má, lidsky řečeno, vždy plán spásy. Naše naděje spořívá v tom, že si pro jeho provedení může použít kohokoli.

V dnešním úseku figurují tři ženy, které si Bůh používá, aby připravil události Exodu, jež se měli stát za několik desetiletí. Žádná z těch žen netušila, jakou roli v tom příběhu hraje, a že jí byla přidělena Hospodinem. A přesto tři ženy různého věku, národnosti a společenského postavení, všechny sehrály svou roli při naplnění Božího plánu vykoupení. Dnes na ně vzpomínáme: odvážná a kreativní Jokebed (Ex 6,20), matka Mojžíšova, která věřila Hospodinu, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývala; viděla, že je to vyvolené dítě, a nezalekla se královského rozkazu (Žid 11,23). Druhá byla rozhodná a nebojácná Miriam, Mojžíšova starší sestra (Mich 6,4). A třetí žena byla mateřská a soucitná faraonova dcera jako předobraz příběhu o milosrdném Samaritánovi. Jablko v jejím případě spadlo daleko od stromu.

Před našima očima vidíme, jak se Boží plán záchrany připravuje, aby se, až se naplní čas, rozvinul. Stojí na spolupráci několika žen, které jsou přesvědčeny, že je „třeba více poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Bůh počítá i s námi. Jsme připraveni?

Středa 16. července

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Ten mu řekl: „Křik synů Izraele pronikl ke mně, viděl jsem útlak, kterým je Egypťané utiskují. Jdi tedy, já tě posílám k faraónovi, abys můj lid, syny Izraele, vyvedl z Egypta.“ Mojžíš pravil Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Bůh) Mojžíšovi odpověděl: „Já budu s tebou, a to ti bude znamením, že tě posílám: Až vyvedeš lid z Egypta, budete se klanět Bohu na této hoře.“(Ex 3,1-6.9-12)

Bůh slyšel sténání Izraele a nezapomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem (Ex 2,24-25). A co Bůh podniká? Dále se zjevuje muži, kterého si vybral za osvoboditele Božího lidu, který to napoprvé zkazil, protože spoléhal na sebe. Poté, co utekl z Egypta a zachránil si život, usadil se v cizí zemi, založil rodinu. Kdysi byl přesvědčen, že byl vyvolen, aby se stal osvoboditelem svého lidu. Nyní je zetěm midjánského kněze a pastevec. Ten, který byl vychován jako egyptský princ, skončil jako pastevec. Ti tvořili v egyptské kultuře spodinu společnosti (Gn 46,34). Mojžíš nyní žije mezi jinověrci a pase stádo svého tchána. Zdá se, že se se svým životním selháním nějak vypořádal. Už nic neočekává. A v té chvíli, v té každodennosti, uprostřed jeho běžných činností, se Pán s ním setkává.

Hospodin se Mojžíšovi zjevuje v hořícím keři – oheň keř nestráví. Tento jev vyvolává u Mojžíše zvědavost. Oheň je v první řadě symbol Boží přítomnosti, čistoty a svatosti a označuje radikální odlišnost mezi člověkem s padlou přirozeností a dokonalým Bohem (Gn 3,24). Může však také být alegoricky vnímán jako situace Izraele, který prochází staletou zkouškou ohněm, které se nepoddal, a ještě mnoha dalšími zkouškami ohněm, které Bůh dopustí, a které nakonec posílí vztah mezi Hospodinem a Jeho lidem.

Totéž se může stát i nám, když v životě z lidské perspektivy selžeme, od života a od Boha už nic nečekáme, a vtom jsme Bohem povoláni. Možná se Bůh u nás setká s podobnou neochotou jako u Mojžíše. Snad nás přesvědčí ujištění: nejsi na to sám. Já budu s tebou.

Čtvrtek 17. července

Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: `Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: `Jaké je jeho jméno?' – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: `Ten, který jest, posílá mě k vám.“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: `Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení. Jdi a shromáždi přední muže Izraele a řekni jim: `Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se mi zjevil a řekl: Stále myslím na vás a na to, co se s vámi stalo v Egyptě. Rozhodl jsem se, že vás vyvedu z trápení Egypťanů do země Kananejců, Chetitů, Amoritů, Perizitů, Chivitů a Jebuzitů, do země oplývající mlékem a medem.' Uposlechnou tvých slov a ty půjdeš s předními muži Izraele k egyptskému králi a řeknete mu: `Hospodin, Bůh Hebreů, se nám zjevil. Dovol nám jít do pouště cestu tří dnů, abychom obětovali Hospodinu, našemu Bohu.' Já vím, že egyptský král vám nedovolí jít, leda přinucen silnou rukou. Vztáhnu svou ruku a budu bít Egypt všemi svými zázraky, které v něm způsobím, a potom vás propustí.“(Ex 3,13-20)

Jsme svědky setkání Mojžíše s Hospodinem, který k němu hovoří z hořícího keře. Mojžíš se ptá po Božím jménu. Jména v Písmu mají vždy hlubší význam. Představují identitu dané osoby, resp. její poslání. Mojžíš, který se již jednou bez úspěchu snažil být osvoboditelem Izraele, se táže Boha, kým je, že by se to nyní mělo podařit. Už ví, že z vlastní síly toho není schopen. Jemu věřit nebudou.

Jedná se o překotný okamžik Božího sebezjevení, které je důležité i pro nás dnes. Tím, že Bůh zjevuje Své jméno, zjevuje první a nejdůležitější pravdu o sobě: existuje, bez ohledu na to, zda v Něho většina věří, či nikoliv. Zároveň vyjadřuje, že je od věčnosti, a před Ním nebylo nic, neboť jen v Něm, bytí samotném, se vše stává bytím. Je také neměnný (Mal 3,6, Jak 1,17, Žid 13,8). Jeho jméno vyjadřuje Jeho dokonalost, je nevyčerpatelným zdrojem síly, která vše napájí. V Něm žijeme, hýbeme se a jsme (Sk 17,28). Za páté je dokonalý a tím je Pravdou, objektivní pravdou, a ničí názor na tom nic nemění. Proto je první smysl křesťanského života Boha poznávat. S tím také souvisí to, že pokud chceme žít v Pravdě, nemůžeme si přizpůsobovat Boha k obrazu svému. On nám dává existenci a my jsme naopak zváni k tomu, abychom se připodobnili Jemu a sjednotili svou vůli s Jeho vůlí, tak, jak to nakonec udělal i Mojžíš. Aby nám toto všechno usnadnil, poslal nám Otec Svého jednorozeného Syna Ježíše Krista. V Něm máme my, kteří jsme se narodili z Boha, nevýslovnou výsadu nejen znát Boží jméno, ale i slyšet Jeho hlas a vidět Jeho tvář (Jn 12,45; 14,9).

Pátek 18. července

Mojžíš a Árón učinili před faraónem divy, ale Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže syny Izraele ze své země nepropustil. Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, beránka pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Nesmíte ho jíst za syrova nebo uvařeného ve vodě, ale jen upečeného v ohni, i hlavu s nožkami a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte na ráno. Co by z něho zbylo do rána, spalte v ohni. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.“(Ex 11,10-12,14)

Dlouho připravovaný Exodus se blíží svému vyvrcholení. Relekturou, tj. čtením Starého zákona očima Nového zákona, vnímáme, že nekonečně dobrý Bůh není příčinou zla, které se uskutečňuje, ale ten, který ho dopouští. To platí pro stupňující se zatvrzení faraónova srdce i pro egyptské rány. Většina ran odpovídá přírodním jevům, které se v Egyptě vyskytovaly. Podle některých vědců se skutečně staly jako důsledek klimatických změn doložené z té doby. Dostávají však nadpřirozený rozměr, protože je Hospodin dopouští. Jako hlasatele nastávající katastrofy si používá Mojžíše a Árona. Žádná z ran nepostihuje Izrael, což má faraónovi zjevovat Boží moc.

Blíží se poslední a nejkrutější rána. Izrael se na ní má připravit slavností, ze které pak další generace převzaly formální pokyny pro oslavu a připomínku této překotné události. Slavnost se slaví jiným způsobem než obvykle: slaví ji lidé, kteří jsou na odchodu. I my křesťané jsme v této zemi jen pocestnými. Tento svět nikdy nemůže být naplněním našeho života. Jsme poutníky naděje a tento svět je cestou k naplnění našeho života. Dostali jsme zemi darem od Pána, se závazkem ji předat dalším generacím poutníků, aby i oni po ní došli do Jeho náruče. Proto se sytíme Jeho slovem, duchovním pokrmem a slavíme vítězství Beránka, jehož prolitá krev se stává nástrojem naší záchrany a osvobození. Navzdory bezpočtu ran, které stíhají tento svět, my slavíme Hospodinův svátek na Jeho pokyn, k Jeho chvále a k našemu posvěcení.

Sobota 19. července

Synové Izraele se dali na cestu z Ramesu směrem na Sukkot. Bylo jich šest set tisíc mužů schopných boje, kromě jejich rodin. Táhl s nimi početný zástup neizraelitů, i mnoho bravu a skotu, veliká stáda. Z těsta, které vzali z Egypta, upekli nekvašené placky, poněvadž nevykynulo. Byli totiž z Egypta vyhnáni a nemohli se zdržovat a připravit si živobytí. Doba, po kterou přebývali synové Izraele v Egyptě, trvala čtyři sta třicet let. Po čtyřech stech třiceti letech, právě téhož dne, vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země. Pro Hospodina byla to noc bdění, když je vyváděl z egyptské země. Tato noc je (zasvěcená) Hospodinu jako sváteční bdění (závazné) pro všechny syny Izraele po všechna jejich pokolení.(Ex 12,37-42)

Jákob a jeho rodina se před více než 4 stoletími za času hladomoru nadšeně přesídlili do Egypta. Nyní jejich potomci nadšeně opouštějí Egypt a jejich celkový počet, včetně těch, kdo se nepočítali k Božímu lidu, mohl být 2 miliony lidí. Berou s sebou značná stáda hospodářských zvířat, která měla sloužit k živobytí v nové domovině (Ex 10,24–27).

Pro nás se jedná o (nejen logisticky) nepředstavitelné stěhování, které se nemohlo konat bez Boží pomoci. Bůh s nimi bděl. Vedl svůj lid a umožnil jim bezpečný odchod. Stál při nich a ukázal jim, že se nemají čeho bát, pokud Ho budou následovat. Bůh dokázal, že je věrný, že dodržuje zaslíbení, byť v jiném časovém horizontu, než si my lidé představujeme. Pascha se stala každoroční slavnostní noci bdění, která jim i budoucím generacím měla připomínat Boží moc a Boží věrnost.

Dnes si můžeme vzpomenout na naše osobní odchody z pomyslných Egyptů našeho života, kdy Bůh dokázal, že je i nám věrným Bohem. Mohlo se například jednat o neprolomitelný vzorec hříchu nebo o vztah, který potřeboval uzdravení či uzdravení ze sklonu ztrácet naději v obtížných situacích. Ať už to bylo cokoli, velké nebo nepatrné, Bůh dokázal, že je tu pro nás, a naše životy se změnily k lepšímu. Držme se těchto požehnaných časů! Nikdy nezapomeňme, jak Pán bděl nad námi. Je to důležité pro situace, kdy pochybujeme o Jeho přítomnosti, o Jeho věrnosti, kdy vnímáme, že nás snad opustil. Nechme si jimi naplnit své sebevědomí, obzvlášť, pokud právě teď s něčím takovým bojujeme. On nás v takových chvílích nese v náruči. V tom spočívá naše naděje.
16. týden v mezidobí

Neděle 20. července - 16. neděle v mezidobí

Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: „Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Hospodin) řekl: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ (Gn 18,1-10a)

Známá Rublevova ikona z 15. století, která znázorňuje scénu dnešního úryvku, je „Ikona Nejsvětější Trojice“. Existuje však i alternativní název, který je „Pohostinnost Abrahama“. Soustředí naši pozornost na velké úsilí, které Abraham vynakládá na přivítání Boha.

Abrahám si užíval siestu, podřimoval za největšího denního parna. V tomto vedru všichni odpočívají, pokud je to jen trochu možné. V polospánku nezpozoruje, že by se někdo blížil. A tu se před ním objevili 3 muži.

A Abrahám se náhle promění z nečinnosti v činnost – spatřil, běžel, poklonil se, řekl. V tomto našem praotci víry je hluboko zakořeněn postoj služby a touha po Bohu. Tajemným způsobem poznává a vítá samotného Pána. Dá do pohybu celý tábor, aby Mu vystrojil hostinu důstojnou Nejvyššího. Celým svým bytím ztělesňuje přísloví: „Host do domu, Bůh do domu“.

Možná nám ten příběh připomíná našeho poledního démona, stav celkové unavenosti, kdy se nám do ničeho nechce a jen tak prokrastinujeme čas. Necháme se Bohem překvapit a probudit z naší letargie? A co pro nás znamená: „Host do domu, Bůh do domu?“ Pouze (milou) povinnost nakrmit a obsloužit návštěvu? Nebo skutečně dokážeme v druhém vidět Boha, po kterém tolik toužíme? A je ten dům více než náš domov? Představuje naše srdce očekávající Boha i ty, které Bůh posílá? Pán Ježíš říká, že bližní je ten, který potřebuje moji blízkost (Lk 10,25-37). Bůh dokáže překvapit ty, kdo Ho očekávají, pozvou, přijímají a pohostí.

Pondělí 21. července

Když bylo egyptskému králi oznámeno, že lid utekl, změnil se názor faraóna i jeho dvořanů na lid a řekli: „Co jsme to jen udělali, že jsme Izraele propustili z našeho otroctví!“ Dal zapřáhnout do svého vozu a své vojsko vzal s sebou. Vzal šest set nejlepších vozů a všechny válečné vozy egyptské a na všech byla vybraná posádka. Hospodin zatvrdil srdce faraóna, egyptského krále, takže pronásledoval syny Izraele, oni však vytáhli chráněni vztaženou rukou (Boží). Egypťané – všechny koně, faraónovy vozy, jeho jezdci a vojsko – je pronásledovali a dostihli je v táboře u moře u Pi Hachirot před Bál Safonem. Když se farao přiblížil, synové Izraele se podívali, a hle – Egypťané táhnou za nimi. Velmi se báli a křičeli k Hospodinu. Řekli Mojžíšovi: „Copak nebylo v Egyptě místo k pohřbení, že jsi nás vzal umřít na poušť? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Copak jsme ti neřekli už v Egyptě: `Dej nám pokoj! Chceme otročit Egypťanům, neboť je pro nás lépe jim otročit než umřít na poušti! ‘Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se, vzmužte se, a uvidíte záchranu od Hospodina, kterou vám dnes připraví. Egypťany, které dnes vidíte, už neuvidíte navěky. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete jen mlčky přihlížet.“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Co ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál! A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl ho, aby synové Izraele mohli jít středem moře po souši. A já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Ukážu svou moc na faraónovi, na celém jeho vojsku, na jeho vozech a jezdcích, aby Egypťané poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraónovi, na jeho vozech a jezdcích.“ (Ex 14,5-18)

Izrael konečně opouští Egypt a míří do Zaslíbené země. Bůh zná svůj lid a ví, jak je křehký. Aby se předešlo krvavým bojům se zákeřnými Filištíny, nařídil jim, aby nešli nejkratší cestou, která vede podél pobřeží Středozemního moře do Kanaánu. Posílá je oklikou pouští hraničící s Rudým mořem. Jak mohli znát cestu? Sám Hospodin šel před nimi v podobě denního oblaku a nočního ohně, biblické to symboly Boží přítomnosti.

Někdy se zdá, že máme vítězství na dosah ruky, když se opět něco zvrtne. Pokud nejsme zakotveni v Bohu, můžeme propadat beznaději a zoufalství, tak jako Izraelité tváří v tvář faraónovu vojsku. Je to typická lidská reakce, když posuzujeme situaci pouze podle toho, co se odehrává přímo před našima očima, a zapomínáme na to, Kdo o nás pečuje. Bůh takové situace dopouští a zároveň je dokáže v náš prospěch zužitkovat jako zkoušku víry. V takové chvíli je důležité mít vedle sebe osobu, která stojí pevně v Kristu a dokáže nás povzbudit, upřít náš pohled na Boha.

I nám se může zdát, že jsme na to sami. Zapomínáme však, že je to Hospodin, který za nás bojuje. Očekává naši aktivní součinnost. Ta z velké části spočívá v naší důvěře v Něho. Ta zase přináší vnitřní pokoj, který nám umožňuje slyšet Jeho hlas a pokyny pro spolupráci s Ním. Až zase někdy neuvidíme světlo na konci tunelu, vzpomeňme si na tento příběh: světlo tam je, jako je slunce nad mraky, a tím světlem je Bůh.

Úterý 22. července - svátek sv. Marie Magdalény

Snoubenka praví:

Na svém lůžku za noci jsem hledala miláčka svého srdce, hledala, a nenalezla.

„Vstanu a projdu městem, po ulicích a náměstích budu hledat miláčka svého srdce.“ Hledala jsem ho, a nenalezla.

Našli mě strážní, procházející městem. „Viděli jste miláčka mého srdce?“ Ale sotva jsem je přešla, nalezla jsem miláčka svého srdce. (Pís 3,1-4a)

Píseň písní se odehrává po nocích. V Ježíšově podobenství o deseti pannách (Mt 25,1-13) se v nočních hodinách čeká na příchod ženicha poblíž domu nevěsty. Ty panny představují nás. Všechny podřimují. Píseň písní se podobá takovému snění. V něm se odehrává nepokojné hledání, nadšené objevování a opětovné hledání miláčka svého srdce. Touha po něm je tak niterná, že povolává na pomoc každého, koho potká (strážníky, jeruzalémské dcery). Je to opakující se dobrodružství hledání, které se v dotyčné osobě neustále odehrává, když se cítí oddělena od „Miláčka svého srdce“.

Lůžko je místo odpočinku, intimity a sounáležitosti. Předpokládáme, že tam najdeme bezpečí a dojdeme k nerušeného ponoření se do stavu bezstarostnosti. Chybějící druhá polovina dává vjem osamocení, neúplnosti. Když uléhá křesťan ke spánku, modlí se, aby jeho celá bytost v noci dlela v Boží náruči. Když otevře oči, jeho první myšlenka směřuje k Bohu. V bezbrannosti a křehkosti noci touží být v ochranně „Miláčka svého srdce“.

„Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože“ pravil Sv. Augustin. A žalmista dodává: „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po Tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu“ (Ž 42,2-3). Žité křesťanství spočívá v neustálém hledání „Miláčka svého srdce“, neboť naše padlá přirozenost nás od Něho vzdaluje a působí v nás strach, že nás opustil. Bůh vložil člověku do srdce nekonečnou touhou po věčnosti, po životě, po štěstí a lásce. Je to žízeň po dokonalém naplnění, kterou v tomto světě nelze zcela utišit. Vede nás k neustálému, vědomému i podvědomému hledání Boha, který je dárcem věčnosti, zdrojem našeho života, štěstí a lásky. Jen „Miláček našeho srdce“ nás dokáže naplnit.

Středa 23. července - svátek sv. Brigity, patronky Evropy

Skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován.

Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. (Gal 2,19-20)

Dnešní úryvek se dá považovat za jádro křesťanského života ve třech slovech: „Jsem ukřižován s Kristem“ nebo jinými slovy: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Všechno, co sv. Pavel dělal, poměřoval těmito verši, aby se ujistil, že žije život, který pro něj Bůh zamýšlel.

Při křtu jsme všichni s Kristem zemřeli a s Ním jsme vstali k novému životu (1 Jn 5,1-6). Pro mnoho lidí to zůstává pouze na symbolické rovině. Sv. Pavel k tomu však přistupuje radikálně. Chápe Kristovu oběť na velice osobní úrovni. Vnímá, že Kristus byl zbičován, popliván, zmrzačen, zesměšněn, ukřižován pro něho, pro jeho hříchy. Je pro něho velmi reálné, že v onen den na Golgotě nesl i tíhu Pavlova hříchu, který zemřel ve chvíli, kdy Ježíš odevzdal svého ducha. Proto se nechce za nic chlubit ničím jiným (Gal 6,14).

Žité křesťanství předpokládá, že jsme ochotni zemřít, každý den znovu. Naše padlá přirozenost se totiž vzpouzí tomu, aby náš starý člověk byl s Ním ukřižován a my už neotročili hříchu (Řím 6,6). Přijměme dar, který nám Kristus nabídl, když dal svůj život za naše hříchy; Jeho oběť pak nepřjde v našem životě nazmar, ale ponese hojné plody křesťanské pro-existence, tj. život pro Druhého a pro druhé, naplnění největšího přikázaní Lásky.

Čtvrtek 24. července

Třetího měsíce od východu synů Izraele z egyptské země, přišli jednoho dne na sinajskou poušť. Dali se na cestu z Refidim, a když přišli na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Přijdu k tobě v hustém mraku, aby lid slyšel, až budu s tebou mluvit, a aby i tobě vždycky věřili.“ Mojžíš oznámil Hospodinovi odpověď lidu. Hospodin pravil Mojžíšovi: „Jdi k lidu, posvěť ho dnes a zítra a nechť vyperou své šaty! Ať jsou připraveni pro den třetí, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj.“ Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a zůstali stát na úpatí hory. Hora Sinaj byla celá zahalena v kouř, poněvadž Hospodin na ni sestoupil v ohni. Vystupoval z ní kouř jako dým z pece a celá hora se velmi třásla. Zvuk polnice se mocně šířil a sílil. Mojžíš začal mluvit a Bůh mu za hromu odpovídal. Hospodin sestoupil na horu Sinaj, na její vrchol, a povolal Mojžíše na vrchol hory. (Ex 19,1-2.9-11.16-20b)

Téměř padesát dní po zázračném vysvobození z egyptského otroctví dorazil Izrael k pouštní hoře Sinaj. Zůstane zde téměř rok. Je vyčerpaný a nejistý. Neví, co ho čeká. Nemá ještě takovou důvěru k Hospodinu jako Mojžíš. Brzy však prožije překotný okamžik, který změní celý jejich vztah s Bohem, alespoň ze strany Hospodina. On hodlá totiž se svým lidem uzavřít smlouvu (Ex 19,4-6). Není to ledajaká smlouva, ale věčná celoživotní směrnice, která jim má garantovat Jeho přízeň a zajistit, aby dokázali žít ve svobodě, kterou získali z Boží milosti a na základě Jeho pradávného zaslíbení jejich praotcům.

Izrael se na tu posvátnou chvíli má řádně připravit nebo lépe řečeno posvětit. Biblické posvěcení znamená disponovat se na posvátnou chvíli setkání s Nejvyšším. Dělali to rituální čistotou, vypráním oblečení, sexuální zdrženlivostí. My jsme si zvykli na to, že díky Pánu Ježíši máme přímý přístup k Bohu Otci. Tato výsada může snadno sklouznout do familiárního chování nebo bezduchého tlachání. Mít přímý přístup k Bohu Otci je skutečně výsadou, která však nemění nic na tom, že On je svatý a my máme padlou přirozenost. Když například vstupujeme do modlitby nebo když se chystáme na bohoslužbu, jsme si vědomi, kdo smí stát před Bohem (viz Ž 15). Je vhodné se řádně zasvětit, tj. zcela se soustředit na nastávající setkání s Bohem. On to nepotřebuje, ale zaslouží si tento úkon úcty z naší strany. My tím vyjadřujeme svou nehodnost, bázeň (úžas) před Hospodinem, svou vděčnost a nadějeplné očekávání.

Pátek 25. července - svátek sv. Jakuba, apoštola

Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ‘Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil’, věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. (2 Kor 4,7-15)

Co sv. Pavel v dnešním úryvku popisuje, se dá nazvat časem zlomenosti. Spočívá v období těžkých až nesnesitelných životních zkoušek, kdy přicházíme o zbytky naší falešné sebedůvěry a sebevědomí. Pro křesťana to přináší pocit, že nemá nic jiného než Pána Ježíše a že bez Něho není nic. Takové období nám bere vjem soběstačnosti, kontroly nad naším životem, sebeurčení...zkrátka pýchu. Možná jste zažili podobné období, kdy jste měli pocit, že Bůh vám vzal spoustu věcí, aby (mnohdy až časem) ještě více vynikal vjem Boží všeobjímající přítomnosti.

Apoštol Pavel nám dnes vlastní zkušeností svědčí o tom, že Bůh je větší než naše zlomenost. On je Vítěz nad obdobím zlomenosti, které prožíváme. Naše soužení nemá jen osobní rozměr. Kristus „potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2 Kor 2,4) Tak se naše soužení stává Božím nástrojem, který nás má disponovat k tomu, abychom byli Božími služebníky. Projevuje se skrze ni Boží moc, pokud si uvědomujeme, že na nás na jedné straně v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, na straně druhé na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Soužení se tak stává zdrojem povzbuzení, spásy, útěchy, síly a naděje (2 Kor 2,5-7). Dosáhneme-li této duchovní zralosti, pak nám Pavlova slova nebudou vzdálená.

Sobota 26. července - památka sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie

Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“(Ex 24,3-8)

Kromě Desatera, které Izrael dostal na hoře Sinaj, obsahuje Kniha Exodus ještě řadu dalších úmluv, nařízení a zákonů. Jedná se o Boží směrnice týkající se rozmanitých témat, například jak zacházet s otroky, jak se vypořádat s vraždou nebo ublížením na zdraví, krádeží zvířat, povinnosti vůči nepřátelům, povinnosti sabatu a velkých svátků.

Poté, co Mojžíš v roli kněze Izraeli všechno řádně vysvětlil, dochází k slavnostnímu potvrzení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Starověký rituál je nám vzdálený, ale má hlubokou symboliku. Postavení oltáře představuje Boží přítomnost uprostřed dvanácti kmenů Izraele. Spálení obětin znázorňuje, že Izrael se nechá zcela strávit Hospodinem. Pokropení krví se podobá dnešnímu podpisu smlouvy, který vyjadřuje zpečetění smlouvy a jednotu ve smýšlení všech smluvních stran. Izrael jednohlasně přitakal. Hospodin ví, že jejich úmysly jsou dobré, ale nebudou vždy ochotni dodržet slavnostní sliby.

My křesťané v dnešním úryvku vidíme předobraz nové a věčné smlouvy mezi námi a Bohem Otcem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Tato nová smlouva je také potvrzena krví, nikoliv však zvířat, ale Ježíše, který ji prolil za mnohé na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Oltář představuje kříž a knězem i obětí je sám Ježíš. I my, podobně jako Izraelité, si mnohokrát děláme ústupky a úlevy z Božích přikázání. Každá eucharistická bohoslužba začíná úkonem kajícnosti na znamení, že si jsme toho vědomi a prosíme o pomoc. V tomto znovupřijetí nalézáme velkou naději.
17. týden v mezidobí

Neděle 27. července - 17. neděle v mezidobí

Hospodin řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět!“ Tři mužové se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ (Hospodin) odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“ (Abrahám) pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to kvůli čtyřiceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ (Abrahám) řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“(Gn 18,20-32)

Dnešní úryvek je snad první úplnou modlitbou zaznamenanou v Bibli. Co nás může naučit? Modlitba je prostor ztišení: Abrahám a Hospodin, jen oni dva, v samotě judských hor s výhledem na Mrtvé moře. Za druhé se jedná o chvíle intimity, ve které si Abrahám mohl dovolit být zranitelný a vylít své srdce u Boha. Za třetí jde o prostor důvěry (1 Jn 5,14). Dále je modlitba okamžik dokonalého propojení s Hospodinem (Ž 139,4nn). Za páté se modlitba podobá chůzi po laně. Je potřeba balancovat mezi odvahou a pokorou, abychom neprosazovali sebe a byli zcela upřímní vůči Bohu. V modlitbě nikdy nezapomínáme, že přistupujeme k Trůnu milosti a v této perspektivě jsme jako Abrahám také jen prach a popel (Gn 18,27).

Co je předmětem Abrahámovy modlitby? Na první pohled se zdá, že to jsou obyvatelé Sodomy, o které má starost, protože mezi nimi je i Abrahámův synovec Lot a jeho rodina. Když však půjdeme hlouběji, zjistíme, že mu jde spíše o hledání samotné podstaty Boha. Dovolává se Boží spravedlnosti. V modlitbě se snažíme odhalit, kdo Bůh je a kde se v dané situaci nachází. To je pravý cíl modlitby: hledat samotné srdce Boha, kým je sám v sobě, rozpoznat Boží vůli pro nás a pro svět a podle toho se s ní sladit.

Pondělí 28. července

Mojžíš sestupoval z hory, v rukou dvě desky svědectví, desky psané po obou stranách, na jedné i na druhé straně. A ty desky byly dílo Boží, a to písmo bylo písmo Boží, vyryté na deskách. Tu Jozue slyšel, jak lid hlučí, a řekl Mojžíšovi: „V táboře je válečný ryk.“ Ale on odpověděl: „To nejsou zpěvy vítězů, to nejsou žalozpěvy poražených, já slyším zpěvy dvou sborů.“ Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl tele i tance, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod tou horou je roztřískal. Potom vzal tele, které udělali, a spálil ho v ohni, rozemlel na prach, nasypal na vodu a dal pít synům Izraele. Árónovi Mojžíš řekl: „Co ti udělal tento lid, že jsi na něj uvalil tak veliký hřích?“ Árón odpověděl: „Ať můj pán neplane tolik hněvem! Ty víš, že tento lid je nakloněný ke zlému. Řekli mi: `Udělej nám Boha, který by šel před námi, neboť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.' Řekl jsem jim: `Kdo má zlato, ať se ho zbaví a donese mně!' Já jsem to hodil do ohně a vyšlo toto tele.“ Když nastal příští den, řekl Mojžíš lidu: „Dopustili jste se velikého hříchu. Nyní ale vystoupím k Hospodinu, snad ho usmířím za váš hřích.“ Mojžíš se vrátil k Hospodinu a řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si ze zlata boha. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Toho, kdo hřešil proti mně, vymažu ze své knihy. Nyní však jdi a veď ten lid, kam jsem ti řekl. Hle, půjde před tebou můj anděl. A až přijde den trestu, potrestám je za jejich hřích!“(Ex 32,15-24.30-34)

Dnešní úryvek pojednává o naší nově získané svobodě, ve které neseme odpovědnost za naše činy a můžeme zakusit Boží milosrdenství. Poté, co se Mojžíš přimluvil u Boha za Izraelity, sestoupil z hory do izraelského tábora pod ní. Nese dvě desky, které si spojujeme s Desaterem přikázání. Jakmile Mojžíš dorazil do tábora, viděl ty, kteří před více než měsícem přísahali, že budou dodržovat smlouvu s Bohem, jak uctívají modlu. Vzplanul spravedlivým hněvem a rozbitím desek poukázal na porušenou smlouvu.

Rozdrcenou modlu dal Izraelitům vypít, aby okusili hořkost svého hříchu. Dal jim to lidově řečeno „sežrat“. Pak se obrátil na svého staršího bratra Árona, který byl Bohem povolán, aby mu byl pravou rukou. On však nenaplnil očekávání, které Mojžíš do něho vložil. Áron se obhajuje tím, že je nevinen, že byl donucen a že tele samo zázračně vyšlo z ohně. Jsou to příklady sebeospravedlňování a omlouvání vlastních hříchů, které jistě dobře známe.

Mojžíš jako správný Boží služebník konfrontuje Árona a Izraelity s realitou jejich činů a jejich důsledky. Realita je taková, že když porušíme jedno z Božích přikázání, porušujeme všechny Když rozlišujeme mezi lehkými a těžkými hříchy, neuvědomujeme si, že každý hřích je narušením vztahu s dobrým Bohem (Jk 2,10). Stejně jako Áron a Izrael musíme přijmout realitu svého života. Je to výsada těch, kdo získali svobodu Božích dětí. Už není důstojné se vymluvit, pokud tedy nechceme urážet Boha Otce, zarmucovat Ducha svatého. Pokud nechceme, aby Kristova kalvárská oběť pro nás přišla nazmar, musíme zničit své modly. Znamená to také, že budeme muset, stejně jako Izrael, pít mletý prášek svých hříchů a přijmout hořkost důsledků, které to má na naše životy.

Úterý 29. července - památka sv. Marty, Marie a Lazara

Mojžíš vzal stan a postavil ho mimo tábor v jisté vzdálenosti od něho a nazval ho stanem schůzky. Když se kdokoli chtěl poradit s Hospodinem, vycházel ke stanu schůzky, který byl mimo tábor. Kdykoli Mojžíš vycházel ke stanu, všechen lid povstával a každý zůstal stát u vchodu do svého stanu a pozorně hleděli za Mojžíšem, až vešel do stanu. Kdykoli Mojžíš vešel do stanu, sestupoval oblakový sloup a stál u vchodu do stanu a (Hospodin) rozmlouval s Mojžíšem. Všechen lid viděl oblakový sloup stát u vchodu do stanu; tu všechen lid povstával a klaněli se, každý u vchodu do svého stanu. A Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem. Potom se (Mojžíš) vracel do tábora. Ale jeho služebník, mládenec Jozue, syn Nunův, neopouštěl vnitřek stanu. Mojžíš vzýval Hospodinovo jméno. Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný! Prokazuje lásku tisícům, odpouští vinu, přestoupení a hřích, ale nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech, na synech synů do třetího i čtvrtého pokolení.“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Mojžíš byl s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nejedl chléb a nepil vodu. Napsal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.“(Ex 33,7-11; 34,5b-9.28)

Mojžíš měl bezprostřední přístup k Hospodinu a mezi nimi panoval velice důvěrný vztah. To je naznačeno tím, že Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář. Díky Ježíši máme v síle Ducha svatého i my možnost podobného vztahu s Bohem. Je to vztah hlubokého přátelství, sdílení a souznění, velmi vzácná intimita. Ještě více než u mezilidských vztahů platí ve vztahu k Bohu, že nevzniká přes noc. Takový vztah zraje a protivenství ho mají posilňovat.

U Mojžíše Hospodin tento vztah zažehl skrze hořící keř. Mojžíš tehdy velice vzdoroval, ale postupně v tomto vztahu zrál a stával se Bohu stále bližším, až ho pravidelně nacházíme samotného ve „stanu schůzky“ „tváří v tvář“ s Bohem. Pro lidi kolem Mojžíše to bylo veliké svědectví žité víry a existence Boha, kterou sami ještě nedokázali takto důvěrně prožívat.

Podobně jako u Mojžíše, Bůh touží po niterném vztahu s námi. Od té doby, co Bůh v Rajské zahradě hledal Adama a Evu, nepřestal hledat člověka, kterého stvořil k Svému obrazu a kterému svěřil celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině Jemu, svému Stvořiteli. Slitovával se nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli. Častokrát jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu. Dokonce projevil svou lásku do krajnosti tím, že k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času (4. eucharistická modlitba). Nežijme už sami sobě, ale pro Něho, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, v síle Ducha svatého, který je prvním darem těm, kdo v Něho uvěřili. Pak budeme i pro své okolí pravdivým svědectvím o Boží existenci.

Středa 30. července

Když Mojžíš sestupoval z hory Sinaj, měl dvě desky svědectví v ruce. Při sestupu z hory nevěděl, že pleť jeho tváře září od rozhovoru s Hospodinem. Árón a všichni synové Izraele viděli Mojžíše, jak září pleť jeho tváře, a báli se k němu přistoupit. Teprve až je Mojžíš zavolal, obrátil se k němu Árón se všemi náčelníky (izraelského) společenství a Mojžíš s nimi mluvil. Po nich přistoupili všichni synové Izraele a on jim přikázal vše, o čem s ním Hospodin na hoře Sinaj rozmlouval. Když s nimi Mojžíš přestal hovořit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj až do svého odchodu; pak vycházel, aby mluvil k synům Izraele, co mu bylo přikázáno. Synové Izraele viděli Mojžíšovu tvář, jak zářila její pleť; potom si Mojžíš dával na tvář závoj až do chvíle, kdy přicházel, aby mluvil s Hospodinem.“(Ex 34,29-35)

Dlouhé setkání s Bohem tváří v tvář se odrazilo na Mojžíšově tváři: skrze něho září sám Bůh. Tento pohled je nesnesitelně intenzivní pro ty, kdo ještě nejsou disponováni k tak niternému setkání s Bohem. Proto si Mojžíš pokaždé, když mluví k lidem, dává přes obličej závoj.

V této scéně vidíme předehru toho, co dovršil Kristus svou obětí (2 Kor 3,12-18). Izraelité ještě nemohli vidět konec toho, co mělo být přivedeno k zániku. Jejich mysl byla stále zatvrzelá a jejich srdce z kamene nebylo ještě nahrazeno srdcem z masa. Nám, křesťanům, kteří jsme se obrátili a přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, byl závoj odstraněn. Proto například vnímáme Starý zákon jinak než Židé, čteme ho očima Nového zákona (tzv. relektura). „Pán je Duch, a kde je Duch Páně, tam je svoboda. A my všichni s odkrytou tváří hledíme na slávu Páně a proměňujeme se v tentýž obraz od slávy k slávě.“ (2 Kor 3,17-18) V tom tkví naše naděje.

Největší závoj, který nám v této době ale zakrývá tvář a stojí v cestě mezi námi a Bohem, je naše zaneprázdněnost nebo pravdivěji: náš žebříček priorit. Odstraňme tento závoj zaneprázdněnosti, nejen abychom si udělali čas na modlitbu a (alespoň) nedělní bohoslužbu, ale abychom celý den strávili v Boží přítomnosti a ke chvále Boží. Bůh se pak stane naší prioritou před vším ostatním a v tomto smyslu i naší ´výmluvou´ pro všechno ostatní.

Čtvrtek 31. července - památka sv. Ignáce z Loyoly, kněze

Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. Mojžíš postavil příbytek (takto): rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. V příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. Potom vzal svědectví (desky Zákona) a vložil je do archy, prostrčil k arše tyče a nahoru na archu dal slitovnici. Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu a zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování..“(Ex 40,16-21.34-38)

Věříme v Boží všudypřítomnost. Není místa, kam bychom mohli jít, kde by Bůh nebyl (Ž 139). Na počátku Bůh stvořil muže a ženu jako vrchol Svého stvořitelského díla a daroval člověku výjimečnou pečeť Božího obrazu a podoby. Člověk byl stvořen, aby byl s Bohem a každý je tzv. schopen Boha (KKC 26–30). Proto si Hospodin vyvolil Mojžíše: nejen, aby osvobodil lid z otroctví a dal jim zákony a přikázání, ale hlavně, aby jim sdělil, že Bůh je přítomen mezi nimi. Oni Ho poznávali v oblakovém sloupu jako strážce, který nad nimi bdí.

Možná nás představa oblakového sloupu neoslovuje. Přesto je důležité, abychom i my poznávali Boží neustálou přítomnost mezi námi. Pro nás katolíky je to svatostánek, kde věčné světlo připomíná věčnou přítomnost Boha mezi námi. Ale eucharistická úcta je už delší dobu na ústupu. Můžeme si tedy představit, kdy nebo kde ve svém životě nejvýrazněji vnímáme Boží slávu. Může to být něco ze stvořeného světa, jako v případě Izraele. Například úžasný východ slunce, světlo tajemně prorážející stromy uprostřed lesa, cvrlikání cikád, šustění listí; ale stejně tak v posvátných prostorách, v proměněné hostii, v tichu usebrání. Můžou to být okamžiky, kdy jsme se setkali s Boží prozřetelností, která v pravý čas zasáhla nebo nás překvapila a předčila naše očekávání. Někdo může dojít k závěru, že ho nic nenapadá, že Bůh sice existuje, je všudypřítomný, ale zároveň velice vzdálený, nám nepoznatelný až abstraktní.

Nepodceňujme důležitost viditelně poznatelné přítomnosti Boží slávy uprostřed našeho života. Jsou to kotvy v rozbouřeném moři, bezpečné přístavy při naší plavbě nebo Boží kyj a hůl, které nám jsou útěchou (Ž 23), a to nejen v krizových situacích.

Pátek 1. srpna - památka sv. Alfonsa z Liguori, biskupa a učitele církve

Hospodin pravil Mojžíšovi: „Řekni synům Izraele: `To jsou Hospodinovy svátky, posvátná shromáždění, která svoláte v určené doby: Prvního měsíce, čtrnáctého dne toho měsíce k večeru, bude Hospodinova Pascha. Patnáctého dne toho měsíce bude svátek nekvašených chlebů ke cti Hospodina. Po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. Prvního dne budete mít posvátné shromáždění, nesmíte vykonávat žádné služebné práce. Po sedm dní budete obětovat Hospodinu zápalnou oběť, sedmého dne bude posvátné shromáždění, nesmíte vykonávat žádné služebné práce.’„Hospodin pravil Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám chci dát, a sklidíte v ní úrodu, přineste knězi snop, prvotinu ze své žně. (Kněz) ať zasvětí snop před Hospodinem, aby vám zjednal jeho přízeň; ať zasvětí snop v den po sobotě! Potom počítejte plných sedm týdnů ode dne po sobotě, ode dne, kdy jste přinesli snop k zasvěcení. Napočítejte padesát dní až do dne po sedmé sobotě a pak obětujte novou nekrvavou oběť Hospodinu. Desátý den sedmého měsíce bude den smíření, budete mít posvátné shromáždění, budete se postit a obětovat zápalnou oběť Hospodinu. Patnáctého dne tohoto sedmého měsíce bude po sedm dní svátek stánků ke cti Hospodina. První den bude posvátné shromáždění, nesmíte vykonávat žádné služebné práce. Po sedm dní budete obětovat zápalnou oběť Hospodinu, osmého dne budete mít posvátné shromáždění a budete obětovat zápalnou oběť Hospodinu. Je to skončení svátků, nesmíte vykonávat žádné služebné práce. To jsou Hospodinovy svátky, v nichž svoláte posvátné shromáždění, abyste obětovali zápalnou oběť Hospodinu: celopaly, nekrvavé oběti, žertvy a úlitby, jak je předepsáno pro každý den.'„(Lv 23,1.4-11.15-16.27.34b-37)

V dnešní individualistické době je lidem za těžko přijmout přikázání, kdy, co a jak mají dělat. Lpíme na své nezávislosti, soběstačnosti a sebeurčení. Můžeme se přitom dovolávat svobody, kterou nám Hospodin dal; jinými slovy, že už přece nejsme pod Zákonem, ale pod milostí (Řím 6,12-18). Přitom však zapomínáme, že sv. Pavel hovoří o tom, že ten, který je pod milostí, se zavázal k poslušné službě Pánu. Když si chceme určovat sami, kdy, co a jak budeme dělat, jsme daleko od poslušnosti a předstíráme, že nejsme dětmi Božími, ale Jemu rovní.

Zvláštní je, že jako rodiče od svých dětí požadujeme, aby se řídili našimi směrnicemi. Důvodem je naše přesvědčení, že my víme lépe než naše dítě, co je dobré a prospěšné a mnohdy budeme mít pravdu. O kolik více to platí pro nebeského Otce, který je dokonalá moudrost a prozřetelnost. Když i Ježíš Mu byl poslušný, neplatí totéž pro nás, kdo se prohlašujeme za Jeho následovníky?

Hospodin chtěl Izraeli pomoci, aby si udržel svobodu, kterou získal po Exodu. Proto skrze Mojžíše požadoval, aby některé dny byly svaté, tj. Bohu zasvěcené. I dnes nás Církev na základě Písma žádá, abychom některé dny zasvětili Pánu. Kolikrát jsme se v neděli a v zasvěcené svátky věnovali spíše práci, cestování, zábavě než chvále Pána? Nejde přece jenom o účast na mši, která má být naopak vrcholem naší chvály k poctě Boha každého dne.

Sobota 2. srpna

Hospodin řekl Mojžíšovi na hoře Sinaji: „Počítej si sedm ročních týdnů, sedmkrát sedm let, takže to bude doba sedmi ročních týdnů, čtyřicet devět let. V sedmém měsíci, desátého dne měsíce, dáš zatroubit fanfáry na roh. V den smíření dáte zatroubit na roh v celé vaší zemi. Tento padesátý rok prohlásíte svatým a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás milostivé léto. Vrátíte se každý ke svému pozemkovému majetku, každý se vrátí ke svému rodu. Tento padesátý rok bude pro vás milostivé léto, nebudete sít, a co samo vyrostlo, nebudete žnout, nebudete sbírat hrozny z neořezaných vinic. Bude to milostivé léto, bude pro vás posvátné. Budete jíst z polí, co se urodí. V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému pozemkovému majetku. Jestliže něco prodáte svému krajanu nebo od něho něco získáte, neutiskujte se! Od svého krajana budeš kupovat podle počtu let po milostivém létě a on ti prodá podle počtu let sklizní. Jestliže to bude mnoho let, dáš větší kupní cenu, bude-li to málo let, dáš menší kupní cenu; on ti prodá podle počtu sklizní. Neutiskujte se navzájem! Boj se svého Boha, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh!“(Lv 25,1.8-17)

Zákon Milostivého léta je nepřímo vyznáním o tom, kdo je skutečným vlastníkem všeho, a co je Jeho pozice, pokud jde o zacházení s chudými. Podle tohoto zákona měly být v daném roce prominuty všechny dluhy, aby izraelští dlužníci získali zpět svobodu. Půda prodaná během předchozích let měla být vrácena původním rodinám a Židům, kteří se stali otroky, se měla vrátit svoboda. Navíc se nesměla obdělávat půda, aby si odpočala, a lidé měli žít z toho, co pole samo vydalo.

Etickým smyslem Milostivého léta bylo odhalení Boží spravedlnosti a milosrdenství. Chce, abychom si znovu uvědomili, že všichni žijeme z Jeho milosti. Prakticky se mělo zabránit naprosté zkáze dlužníků. Přibližně jednou za lidský život se vymazal dluh a dotyčná rodina měla šanci začít znovu. Také se měla uchovat rovnováha vlastnictví půdy v rámci kmenů Izraele a půda neměla být drancována.

Není zřejmé, jak moc se tato praxe u Božího lidu dodržovala. Určitě má koncept Milostivého léta důležitý morální a eschatologický význam až dodnes, a to pro nás osobně, pro společnost i pro Církev. Například Jubilejní svatý rok, který právě probíhá, má své kořeny v dnešním úryvku. Oproti biblické frekvenci 50 let se od roku 1300, kromě výjimek, koná každých 25 let. Je v něm také přítomná silná symbolika rituálu, např. místo slavnostního zahájení troubením na šofar se otevírají „Svaté brány“. Nabízí se nám příležitost nového začátku (obrácení) skrze duchovní obnovu, odpuštění hříchů a přijetí Boží milosti⁠. Zesnulý papež František přidal navíc apel ke zrušení nerovných dluhů chudých zemí a výzvu k solidaritě s chudými obecně. Tak jako v případě Izraele, je na nás, jak intenzivně Milostivé léto v podobě Jubilejního roku praktikujeme.
18. týden v mezidobí
Neděle 3. srpna - 18. neděle v mezidobí

Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.(Kaz 1,2; 2,21-23)

Velmi zkratkovitě by se dalo říct, že Izrael věřil, že Bůh stvořil člověka, aby si mohl užívat požehnání Božího stvoření. I Šalomoun, který si původně vyžádal moudrost (1Král 3,9-12), se později oddal požitkářskému životu (1Král 11,4). Nakonec ho to samotného zamrzelo, jak vyplývá z knihy Kazatel.

I dnes si, my lidé, rádi života užíváme naplno, mnohdy bez ohledu na životní prostředí, ostatní lidi nebo budoucí generace. Můžeme-li si to dovolit, pak se přece nebudeme omezovat. Není nic špatného na tom si v životě užívat, ale s mírou, kterou nastavil Ježíš. Hledání potěšení se jinak snadno stane únikem z reality, sobeckým úsilím či drogou, která ničí skutečnou radost a potřebuje čím dál větší intenzitu prožitků.

Prohlášení marnost nad marnost udává tón knize Kazatel, která se připisuje králi Šalomounovi. Hebrejské slovo hebel (česky marnost) přestavuje to, co je pomíjivé, co nelze uchopit, zhmotnit nebo si přivlastnit. Podobá se dechu nebo páře: jsou tu a už tu nejsou. Nemáme kontrolu nad svým životem, natožpak nad situací po smrti. To může být velice frustrující, zejména, pokud jsme bohatí jako autor knihy kazatel (Kaz 1,1). Děti bohatých lidí zřídka projevují schopnosti těch, kteří založili rodinné jmění. To jistě platilo pro Šalomounova syna Rechabeáma (1Král 12). Komu předáme své dědictví? A bude dotyčný vděčný za to, co jsme mu svou dřinou nachystali? Kolik toho, co jsme ve svém životě nashromáždili, naše děti vyhodí, prodají, rozdají, protože to pro ně nemá žádnou (leda sentimentální) hodnotu. Připravili jsme je na život, postavili se na vlastní nohy a jejich představy o životě se mohou od našich představ radikálně lišit.

Nedělejme si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení (Mt 6,34). Prožívejme každou chvíli v Boží přítomnosti, k Jeho cti a slávě a všechno ostatní nám bude přidáno.

Pondělí 4. srpna - památka sv. Jana Marie Vianneye, kněze

Synové Izraele řekli: „Kdo nám dá maso k jídlu? Vzpomínáme si na ryby, které jsme zadarmo jedli v Egyptě, na okurky, melouny, pór, cibuli a česnek. Nyní hyneme, nic tady není, jen tu manu máme na očích.“ Mana byla jako zrnka koriandru a podobala se pryskyřici bdelia. Lidé se rozcházeli a sbírali ji, pak ji mleli na mlýnku nebo roztloukali v moždíři, potom ji vařili v hrnci a připravovali z ní placky. Chutnala jako pečivo zadělané olejem. Když se večer snášela na tábor rosa, padala i mana. Mojžíš slyšel, jak lidé pláčou, každá rodina u vchodu do svého stanu. Hospodinův hněv se velmi rozpálil, i Mojžíš byl tím velmi dotčen a řekl Hospodinu: „Proč jednáš se svým služebníkem tak zle, proč nenacházím milost ve tvých očích, že nakládáš břímě celého tohoto národa na mě? Copak já jsem počal všechen tento lid nebo já jsem ho zrodil, že mi říkáš: `Nes je ve svém náručí, jako nosí chůva kojence, (nes je) do země, kterou jsi přísahou zaslíbil jejich otcům?' Odkud mám vzít maso, abych ho dal všemu tomuto lidu, který přede mnou pláče a říká: `Dej nám k jídlu maso!' Já sám nemohu nést všechen tento lid, neboť je pro mě příliš těžký. Jestliže chceš se mnou takto jednat, to mě raději zabij, jestliže jsem nalezl milost v tvých očích, abych už neviděl své neštěstí!“(Nm 11,4b-15)

Izrael touží po tom, co kdysi měli. Idealizují si minulost a vytlačují krutost té doby. Vzpomínají, jak dostávali jídlo v hojnosti a zadarmo. Tyto věci byly lákavé a uspokojovaly, ale jen na okamžik. Nyní mají mnohem více: svobodu. Abychom pochopili, jak tento příběh souvisí s námi, je třeba si znovu uvědomit, že Egypt symbolizuje život v otroctví hříchu. Izrael, tak jako my, byl z něj vykoupen. Oni k životu pod Zákonem, my, díky Kristu, k životu pod milostí (Řím 6,12-18). Jejich touha vymanit se životu pod zákonem je pokušením navrátit se k tomu, co je zotročovalo (Ef 2,1–3). Sv. Pavel nám ale vysvětluje, že, protože (nebo spíš nakolik) my křesťané jsme pod milostí, nemáme si připomínat to, co jsme opustili, ani po tom toužit, ale měli bychom chtít žít nově získaný život svobody Božích dětí. To dokážeme v té míře, kterou toužíme po životě s Kristem, tj. skrze Něho a s Ním a v Něm.

V opačném případu budeme časem prožívat to, co Izrael: existenciální nenaplněnost (Nm 11,6). Budeme vidět spíše to, co nám chybí, a unikne nám to, čím jsme Bohem obdarováni a posilněni. Nebudeme časem ani už schopni vnímat výživnost duchovního pokrmu, který nám nabízí Ježíš: na prvním místě Eucharistie (její předobraz je pouštní Mana), další svátosti, Boží slovo (Bible), společenství věřících… Nedopusťme to.

Úterý 5. srpna

Maria a Árón pomlouvali Mojžíše kvůli kušanské ženě, kterou si vzal; oženil se totiž s ženou kušanskou. Řekli také: „Copak jenom k Mojžíšovi mluvil Hospodin? Což nemluvil i k nám?“ Hospodin to slyšel. Mojžíš byl velmi pokorný, pokornější než všichni lidé na zemi. Hospodin hned řekl Mojžíšovi, Árónovi a Marii: „Vyjděte vy tři do stánku schůzky!“ Všichni tři vyšli. Hospodin sestoupil v oblakovém sloupu, stanul u vchodu do stánku a zavolal Áróna a Marii. Když oba přistoupili, řekl: „Slyšte má slova: Jestliže je u vás prorok, já Hospodin se mu zjevuji ve vidění a mluvím k němu ve snu. Tak tomu není s mým služebníkem Mojžíšem, on má mou důvěru v celém mém domě. Tváří v tvář s ním mluvím, jasně, a ne v hádankách; patří na Hospodinovu podobu. Proč jste se odvážili mého služebníka Mojžíše pomlouvat?“ A odešel naplněn hněvem na ně. Oblak ustoupil ze stanu, a hle – Maria je malomocná jako sníh. Árón se obrátil k Marii, a vidí, že je malomocná. Řekl Mojžíšovi: „Pane můj, zapřísahám tě, nedej nám pykat za hřích, který jsme v pošetilosti spáchali. Ať Maria není jako mrtvý plod, jehož maso je napolo shnilé, když vychází z mateřského lůna!“ Mojžíš vzýval Hospodina: „Bože, prosím tě, navrať jí zdraví!“(Nm 12,1-13)

Mojžíšův bratr Áron a sestra Maria zpochybňují bratrovu autoritu, protože nedodržuje pravidlo, která sám jménem Hospodina nastolil (Dt 7,3). Jejich problém však je, že jednají za jeho zády, a ne přímo nebo skrze radu starších (Nu 11,16-17). Navíc se zdá, že v sobě nesou celkovou nespokojenost a že se sami vnímají být lepšími vůdci. Takto začíná vzpoura. Bůh však potvrzuje, že Mojžíš je Jeho zástupce pro Izrael (Nu 12,7-8).

I nám se možná nedaří přijímat autoritu těch, kteří nás mají vést. Je nasnadě se obklopit stejně smýšlejícími lidmi. Trvající nespokojenost pak mnohdy vede k tomu, že se ujišťujeme v přesvědčení, že bychom my sami nebo někdo jiný byl lepší autoritou. Přesto nám Bůh přikazuje, abychom respektovali autoritu všech vůdců (Řím 13,1-3). Jejich chybějící pokoru můžeme doplnit vlastní pokorou. S tímto postojem máme právo jejich jednání zpochybňovat, máme povinnost je volat k odpovědnosti a v krajním případě i nahradit. Nikdy však pomlouváním.

I nám se může stát, že v naší autoritě vůči druhým se více projevuje naše padlá přirozenost, než Boží autorita pramenící ze setkání s Ním „tváří v tvář“. Můžeme dělat chyby, protože jen Bůh je dokonalý, ale nezapomeňme se vždy obléknout do šatu pokory a přetékat touhou naslouchat Bohu a těm, kdo nám byli svěřeni.

Středa 6. srpna - svátek Proměnění Páně

Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.

Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.“(Dan 7,9-10.13-14)

Existují dějiny z lidské perspektivy a dějiny z perspektivy Boží. Ty první člověk vytváří samovolně, bez Boha. Vyznačují se chamtivostí, nespravedlností, disharmonií. Jedno království svrhuje další. Jejich konec je záhuba (Flp 3,19). Čtyři zvířata (Dan 7.3) představují čtyři království: Babylon, Médo-Persii, Řecko a Řím. Jsou dravá, pošlapávají a zanechávají po sobě zkázu. Ačkoli se zdají být neporazitelná, všechna jsou nakonec dobyta. To je charakteristickým znakem všech lidských dějin a království. Malý roh (Dan 7,11) je člověk na vrcholu intelektuální a duchovní arogance. Rouhá se proti Bohu, pronásleduje svaté a snaží se změnit Bohem nastolené základy života a společnosti. To představuje konečnou vzpouru člověka proti Bohu.

Dějiny z Boží perspektivy ty lidské zcela přesahují. Ačkoli Bůh dopřává člověku svobodu, nic se Jeho kontrole nevymyká. Sice konkrétní lidské dějiny krátkodobě dopouští, i když se neslučují s Jeho vůlí, ale nakonec podléhají Jeho soudu (i s těmi, kdo je vytvářeli). Dějiny z lidské perspektivy jsou pomíjivé, ty Boží jsou věčné. Podléhají Ježíši Kristu (1Kor 15,12-34), Jehož království je naplněním spravedlnosti, pokoje a radosti (Řím 14,17).

Nebeský Otec poslal Ježíše Krista, abychom Jeho smrtí a zmrtvýchvstáním neměli jen účast na lidských dějinách, ale aby nám otevřel oči pro dějiny z Boží perspektivy. Ježíše nám k tomu dal jako Cestu, Pravdu a Život. Proto je důležité, abychom skrze Něho Boha poznávali (přijali jako svého Pána a Spasitele), abychom si Ho zamilovali (uctívali), s Ním spolupracovali (jen Jemu sloužili) a toužili se Mu stát co nejvíce podobnými, tj. svatými (1P 1,16).

Čtvrtek 7. srpna

V prvním měsíci přišlo všechno množství synů Izraele na poušť Sin. Lid se usadil v Kadeši. Maria tam zemřela a byla tam pochována. Nebylo vody pro takové množství, srotili se tedy proti Mojžíšovi a Árónovi. Lidé se s Mojžíšem hádali a říkali: „Kéž bychom zemřeli, jako zahynuli naši bratři před Hospodinem! Proč jste přivedli Boží obec na tuto poušť, abychom zde zemřeli my i náš dobytek? Proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste nás přivedli na toto ošklivé místo? Není to místo k setí, je bez fíkovníků, vinic, granátovníků, a ani vodu nemáme k pití!“ Mojžíš a Árón přišli ze shromáždění ke vchodu do stánku schůzky a padli na svou tvář. Ukázala se jim Hospodinova velebnost a Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vezmi si hůl a shromáždi všechny, ty a tvůj bratr Árón. Před nimi poručte skále, aby vydala svou vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a napojíš všechny i jejich dobytek.“ Podle rozkazu Mojžíš vzal hůl, která byla před Hospodinem, s Árónem shromáždili všechny před skálu a řekl jim: „Slyšte, buřiči! Vyvedeme vám z této skály vodu?“ Mojžíš zvedl svou ruku, udeřil dvakrát holí do skály, a vytryskla hojná voda. Pili všichni lidé i jejich dobytek. Hospodin však řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Protože jste mi nevěřili, že bych se mohl osvědčit před očima synů Izraele jako svatý, neuvedete toto množství do země, kterou jim chci dát.“ To jsou vody Meriby (= Hádky), kde se synové Izraele hádali s Hospodinem a kde jim dal důkaz své svatosti..“(Nm 20,1-13)

Dnešní úryvek nám dává několik ponaučení.
1. Boží lid se opět nachází v Kádeši, kde před 40 lety odmítl vstoupit do Zaslíbené země (Num 14). Znovu se vynořil stejný problém jako tehdy (Ex 17,1-7): nebyla tam voda. Místo, aby volali k Bohu o pomoc, začali se s Mojžíšem hádat. V takové vypjaté situaci je jediným řešením odolat pokušení protiútoku a prokouknout ďáblovu lest; vstoupit do Boží přítomnosti s prosbou o radu a rozlišení. Tedy: uchýlit se k modlitbě, jak to udělal Mojžíš.
2. Mojžíš měl prudkou povahu (Ex 2,11-12; 11,8; 32,19), kterou si zadělal na problémy, protože tuto neřest dlouhodobě neřešil. Není ani takový problém s hněvem, pokud se týká správné osoby, ve vhodný čas, smysluplně a s mírou. Jeho nekontrolovaný vzorec hněvu je to, co způsobilo, že se nedožije vstupu do Zaslíbené země. Místo, aby Boží mocí poručil skále, vztekle do ní udeřil. Je potřeba rozpoznávat naše hříchy a neřesti upřímným zpytováním svědomím, lítostným vyznáním ve svátosti smíření, sebeovládáním a cíleným každodenním bojem, dokud máme čas.
3. Možná si říkáte, že Bůh to s potrestáním Mojžíše přehnal. Vždyť oč šlo? Avšak člověk soudí podle zdání, ale Bůh hledí srdcem (Sam 16,7); Hospodin vidí Mojžíšovu nevěru a neúctu (Nu 20,12). I když to dnes neradi slyšíme, poslušnost je důležitá. Ten, jehož předobrazem byla skála na poušti, která poskytla vodu žíznivým lidem (1 Kor 10,4), praví, že poslušnost je výrazem naší lásky k Bohu (Jn 14,21).
Pátek 8. srpna - památka sv. Dominika, kněze

Mojžíš řekl lidu: „Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Bylo ti dopřáno vidět, abys poznal, že Hospodin je pravý Bůh; není jiného než on sám. Z nebe ti dal slyšet svůj hlas, aby tě poučil; na zemi ti ukázal svůj veliký oheň a slyšel jsi z ohně jeho slova. Poněvadž miloval tvé otce, po nich si vyvolil jejich potomstvo a vyvedl tě sám svou velikou silou z Egypta, abys vyhnal před sebou národy, které byly větší a mocnější než ty, aby tě přivedl do jejich země a dal ti ji do majetku, jak je tomu dnes. Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi, není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy!“(Dt 4,32-40)

Dnes nám Mojžíš odhaluje jedinečnost Hospodina v celých lidských dějinách. I my jsme vyzváni, abychom se zamysleli nad dějinami a vnímali velikost Božích činů. Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je skutečně jediný pravý Bůh a žádný jiný není (Dt 4,35). On není vzdálený a nedostupný, ale aktivně se zapojuje do lidských životů a nabízí spásu. Je Immanuel, Bůh s námi (Iz 7,14; Mt 1,23). Sestupuje z nebes a dává se lidem poznat a slyšet. My jsme na to zvyklí, ale není to samozřejmé. Ba naopak, je to důvod proč Ho uctívat ještě vroucněji. Navíc svůj lid formuje, učí je kázni, aby Ho čím dál více poznávali a poslouchali.

Jeho motivací je bezpodmínečná láska, která volá k životě ve svobodě. V 5 knize Mojžíšově je Boží láska smluvním závazkem ve prospěch druhého. Pro nás je to známá pravda, ale pro starověký Orient se jedná o něco revolučního. Boží láska nám nesmí zevšednět, ale naopak nás má přivádět k neustálé chvále a díkůvzdání.

A co měl Izrael s tímto poznáním dělat? Měl si ho vzít k srdci a žít tak, jak to Bůh zamýšlel (Dt 4,40). To ale bez poznání Boha nejde. Nemůžeme žít podle toho, co neznáme. Proto smysl našeho života na této zemi je v prvé řadě poznání Boha. Když Ho poznáme, zjistíme, jaký je úžasný Bůh a zamilujeme si Ho a budeme Mu chtít pomáhat (sloužit). Užitek za naší poslušnou součinnost se projevuje v plodech, které prospívají nám i další generaci. Každá generace se musí ale znovu zavázat k tomu, že bude Božím lidem v Boží zemi k Boží slávě.

Sobota 9. srpna - svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy

Toto praví Hospodin:

„Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu, zavedu ji na poušť, a budu mluvit k jejímu srdci. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egyptské země.

Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina.“!“(Oz 2,16b.17b.21-22)

Opět se nacházíme v období, kdy je Izrael nevěrný Hospodinu. Nevíme přesně, co konkrétně se stalo, ale v Hospodinových očích Ho vyměnili za modlu jménem Baal. To nutně nemuselo znamenat, že přestali uctívat Hospodina, ale že Baal se například stal zadními vrátky. Nebo to mohlo znamenat, že si ve své zbožnosti z Boha udělali Baala (Oz 2,16) například tím, že k Němu Izrael nepřistupoval s důvěrou, ale jako stolečku-prostři-se. Jistě to v nějaké podobě známe z vlastního života, jak v té či oné oblasti pokulháváme, sázíme na prvním místě na jiné jistoty, než abychom prvotně důvěřovali Bohu.

Hospodin nabízí svému lidu vztah, který se v Bibli často přirovnává k manželskému svazku. Na základě tohoto vztahu (smlouvy) se o svůj lid stará jako dobrý manžel o svou ženu (Oz 2,10-11). Místo toho, aby žena (Izrael) svému manželovi (Hospodin) děkovala za jeho péči, bere od kananejských model (Baalů) a děkuje jim, že ji takto odměňují za její lásku (Oz 2,5.12). Jako cizoložná žena milovala své modly více než Hospodina, neboť od nich očekávala, co potřebovala.

Jak reaguje Hospodin? Chce, aby se Izrael probudil a pochopil, kdo je dárcem všeho dobra. Realizuje to tím, že Izraeli vezme vše, co připisoval Baalovi (Oz 2,3-14). Jen tak přijde na to, že Baal je bezmocná modla. Hospodin ale nadále touží po Izraelově lásce a aby Jeho láska byla opětovaná. Podaří se to (Oz 2,15-17). Je to skutečně nový začátek, kde je vše, co se stalo, zapomenuto a navždy pryč. Nové manželství přináší nové věno, které se skládá z 5 darů: spravedlnost, právo, láska, milosrdenství a věrnost (Oz 2,19-20). Jediné, co Izrael přináší je svou oddanost (Oz 2,20). Co to znamená pro můj život?
19. týden v mezidobí

Neděle 10. srpna - 19. neděle v mezidobí

Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů), byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců!“(Mdr 18,6-9)

Kniha Moudrosti byla napsána za účelem posílení víry těch Židů, kteří žili v diaspoře obvykle obklopeni světem, který nesdílel jejich vyznání. A proto autor často připomíná, jak Bůh svůj lid v minulosti chránil, nejvíce v znatelně náročných obdobích jako otroctví v Egyptě, při exodu a následném putování pouští.

V dnešním úryvku připomíná poslední egyptskou ránu, kterou Hospodin projevil svou pomoc proti Egypťanům a pobil všechno jejich prvorozené. Ti však, kdo Mu byli věrní a přinášeli děkovnou oběť, posilnil na jejich nastávající cestu za svobodou. Nacházeli se ve světě, kde se odehrávala katastrofa, kterou Hospodin prostřednictvím Mojžíše předem ohlásil, a zároveň ukázal, jak jí předejít. Kruté následky této katastrofy se pro Izrael staly paradoxně příčinou jejich svobody. Jediné, co se od nich očekávalo, byla jejich důvěra a připravenost.

Podobně jako Izrael, i my jsme zváni k bdělé připravenosti na to, co má ještě nastat. K tomu neoddělitelně patří duchovní rozlišení, abychom rozpoznali, kdy je čas druhým pomáhat a kdy dotyčným není pomoci. To dokážeme jen, když žijeme v Boží přítomnosti a nasloucháme pastýřům, kteří nám byli Bohem dáni, jako Mojžíš Izraeli. Buďme tedy bdělí, jako moudré panny, které čekaly na ženicha (Mt 25,1-13).

Pondělí 11. srpna - památka sv. Kláry, panny

Mojžíš řekl lidu: „Nuže, Izraeli, co žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, abys ho miloval a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys zachovával Hospodinovy příkazy a jeho zákazy, které ti já dnes přikazuji k tvému dobru. Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebe a nebesa nebes, země i vše, co je na ní. Přece však Hospodin přilnul jen k tvým předkům z lásky k nim a po nich vyvolil jejich potomstvo, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dnes. Obřežte si předkožku svého srdce a už nezatvrzujte svou šíji. Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, silný a hrozný, který nikomu nestraní a nebere úplatky, zjednává právo sirotku a vdově, miluje přistěhovalce a dává mu chléb a šat. Milujte cizince, neboť jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ, jeho se přidržuj a v jeho jménu přísahej! On je tvá chlouba, on je tvůj Bůh, jenž pro tebe vykonal tyto veliké a hrozné skutky, které viděly tvé oči. Tvoji předkové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti osob, a nyní Hospodin, tvůj Bůh, tě rozmnožil jako hvězdy na nebi.“(Dt 10,12-22)

Dnes nám Mojžíš v kostce předkládá, co od nás Bůh žádá. Je to kaleidoskop ctností – bázeň před Hospodinem znamená ctít Hospodina a mít Ho na prvním místě ve svém životě; chůze s Hospodinem implikuje, že jsem na cestě a držím se Jeho tempa, že Ho nepředbíhám, neodbíhám ani se necourám někde daleko za Ním; láska k Hospodinu se pozná v tom, že nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Něm (Sv. Augustin); služba Hospodinu uskutečňuje skrze naši neochvějnou spolupráci s Ním; poslušnost Hospodinu se projevuje ve snaze sjednotit naši vůli s Jeho vůlí. To vše (bát se-chodit-milovat-sloužit-dodržovat) se jako v kaleidoskopu prolíná do sebe. Splývá to, ale nestává se monolitem. Pro Mojžíše všechny tyto ctnosti patří k sobě a tvoří dokonalou harmonii.

Největší a první přikázání zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí'" (Lk 10,27). Bůh se nám dává celý a touží po celé naší bytosti, po naší osobnosti, po našem charakteru, po náklonnosti našeho srdce, po uctívání naší duše, po věrnosti naší lásky a ctižádosti naší síly. Jsem Mu ochoten to dát? Celou svou bytost Mu můžu odevzdat právě dnes, a tak přijmout Mojžíšovu výzvu: „Obřežte si předkožku svého srdce a už nezatvrzujte svou šíji“ (Dt 10,16). Jinak řečeno: odstraňme vše, co tvoří překážku pro Boha, abychom nebyli tvrdohlaví, ale aby se naše srdce znovu stalo citlivé pro Boha.

Úterý 12. srpna

Za Jordánem v moabské zemi řekl Mojžíš všemu Izraeli tato slova: Pravil jim: „Je mi dnes sto dvacet let a nemohu už vycházet a přicházet, a Hospodin mi řekl: `Tento Jordán nepřekročíš!' Hospodin, tvůj Bůh, sám půjde před tebou a vyhubí před tebou všecky tyto národy a zmocníš se jich. Jozue půjde před tebou, jak Hospodin poručil. Hospodin s nimi udělá to, co udělal se Sichonem a Ogem, králi amoritskými, i s jejich zemí: zničil je. Hospodin vám je vydá a vy s nimi naložíte zcela podle příkazu, který jsem vám dal. Buďte silní a stateční, nebojte se a neděste se před nimi, neboť Hospodin, tvůj Bůh, sám půjde s tebou, nenechá tě a neopustí.“ Potom Mojžíš zavolal Jozua a řekl mu před celým Izraelem: „Buď silný a statečný, neboť ty půjdeš s tímto lidem do země, o níž Hospodin přísahal jejich otcům, že jim tu zemi dá, a ty ji dáš jim jako majetek. Hospodin sám půjde před tebou, nenechá tě a neopustí. Neboj se a nechvěj se!“(Dt 31,1-8)

V dlouhém kázání Mojžíš připomíná nové generaci Izraele, která brzy obsadí Zaslíbenou zemi, jejich historii: je to historie plná strachu, vzpoury a reptání proti Bohu, navzdory tomu, že je Bůh zachraňuje mocnými znameními, zázraky a projevy moci. Mojžíš jim také připomíná Boží věrnost daným slibům navzdory jejich nedůvěře. Zvěstuje jim, že pokud budou chodit po Božích cestách a dodržovat Jeho přikázání, budou nadmíru požehnáni. Naše poslušnost spočívá v chůzi v důvěře, i když plody ještě nevidíme. Bůh je věrný.

Mojžíš také popisuje, co se stane, když budou Boží plán ignorovat. Jsou to kletby, které nahánějí strach. To dělá, protože ony jim skutečně hrozí, neboť jim prorokuje, že se od Hospodina odvrátí. On je však nikdy neopustí a slibuje obnovení jejich vztahu s Ním, když projeví pokání. Naše poslušnost stejně tak spočívá v naději, že Bůh se nad námi smiluje, kdykoliv se vzpamatujeme a najdeme odvahu se k Němu vrátit. Bůh je věrný.

A Mojžíš zdůrazňuje naši svobodnou volbu (Dt 30,10-14) mezi požehnáním a prokletím. Tuto volbu znovu doprovází slibem a proroctvím, neboť Bůh je věrný: slibuje, že Izrael obsadí Zaslíbenou zemi, protože Bůh jde s nimi, a předesílá, že jakmile se usadí, podlehnou pokušení a odvrátí se od Hospodina. Bohužel člověk trpí selektivním nasloucháním: slyší, co se mu hodí, a nevnímá, co mu připadá nepříjemné, nereálné nebo příliš vzdálené. Bůh to ví a zůstává věrný. To je naše naděje.

Středa 13. srpna

Mojžíš vystoupil z moabských stepí na horu Nebo, na vrchol Pisga, který je proti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gilead až k Danu, celou (zemi) Naftali, zemi Efraim a Manasse, celou zemi judskou až k západnímu moři, Negeb, okolí (Jordánu), planinu Jericha, města palem, až k Soaru. Hospodin mu řekl: „To je ta země, o níž jsem přísahal Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi: `Dám ji tvému potomstvu.' Ukázal jsem ti ji, ale nepřejdeš tam.“ A Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moabské zemi podle Hospodinova slova. Pohřbili ho v Údolí v moabské zemi proti Bet Peoru, ale nikdo nezná jeho hrob až dodnes. Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když zemřel, jeho oči nezeslábly, jeho životní síla nezmizela. Synové Izraele oplakávali Mojžíše na moabských stepích třicet dní. Potom skončila doba nářku a smutku nad Mojžíšem. Jozue, syn Nunův, byl plný ducha moudrosti, neboť Mojžíš vložil na něj své ruce. Synové Izraele ho poslouchali, a tak vykonali příkaz, který dal Hospodin Mojžíšovi. V Izraeli už nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, s nímž Hospodin jednal tváří v tvář. Kolik bylo znamení a divů, jimiž ho pověřil Hospodin, aby je vykonal v egyptské zemi na faraónovi, na jeho služebnících a na celé jeho zemi! Jak silnou moc a jak velké úděsné skutky vykonal Mojžíš před očima celého Izraele!“(Dt 34,1-12)

Dnes jsme svědky vyvrcholení konce úžasného příběhu. Tento příběh nám připomíná nerozlučné spojení mezi spáchaným a utrpěným zlem. Mojžíšovi nebylo dovoleno vstoupit do Země kvůli jeho hříchu v Kádeši na poušti (Num 20). Pokud nám to připadá nespravedlivé, tak bychom se měli zamyslet nad tím, co je cílem našeho života. Mojžíš totiž dosáhl eschatologickou zaslíbenou zem: nebe (Mt 17,3). Mojžíš se stal služebníkem v Božím domě (Žid 3,1-6). Hřích neukončí Boží lásku k nám, ale přináší pozemské následky (tresty za hřích), a to i těm, jejichž hříchy jsou odpuštěny.

Tento příběh nám ukazuje, že možná nedokončíme to, co začneme. Důležité je dělat svou práci svědomitě a ke cti a slávě Boží. Bůh pak může řídit naši práci. Rozhodnutí, co kdy dodělat a co ne necháváme na Něm. Nejdůležitější není pro nás, pokřtěné, přece tento přirozený život, ale nadpřirozený život, který my zde na zemi už můžeme zakusit, byť v zárodku. Naše nejniternější přání je stát se svatým, získat život věčný v plnosti. Víme, že ho nezískáme vlastními skutky, jakkoliv jsou důležité, protože odráží naši lásku k Bohu. Získáme ho z milosti Boží, jako nezasloužený Boží dar. Dejme si tedy pozor, jak v tomto světě stavíme (1Kor 3,10), abychom nezjistili, že jsme svůj život založili na tomto světě. Nehromaďme poklady zde na zemi, ale buďme bohatí před Bohem (Lk 12,13-21).

Nevíme, co přinese zítřek, natožpak pozítří, ale tímto si můžeme být jisti – Bůh byl, je a bude s námi. V tom tkví naše naděje.

Čtvrtek 14. srpna - památka sv. Maxmilána Kolbeho

Hospodin řekl Jozuovi: „Dnes tě začnu oslavovat před celým Izraelem, aby poznali, že jsem s tebou, jako jsem byl s Mojžíšem. Poruč kněžím, kteří nesou archu úmluvy: `Až přijdete na kraj vod Jordánu, zastavíte se!’„Jozue řekl synům Izraele: „Přistupte sem a slyšte slova Hospodina, svého Boha!“ Pak Jozue pokračoval: „Podle toho poznáte, že je uprostřed vás živý Bůh, který jistě před vámi vyžene Kananejce. Hle, archa úmluvy Pána celé země přejde Jordán před vámi. Až nohy kněží, kteří ponesou archu Hospodina, Pána celé země, spočinou ve vodách Jordánu, vody Jordánu se rozdělí: voda, která přitéká shora, se zastaví jako nerozborná hráz.“ Když vytáhl lid ze svých stanů, aby přešel Jordán, kněží nesli archu úmluvy před lidem. Jordán v čas žní (právě) vystoupil ze svých břehů. Když ti, kdo nesli archu, přišli k Jordánu a jejich nohy se dotkly okraje vod, voda přitékající shora se zastavila. Vystoupla jako nerozborná hráz ve velké dálce u města Adamu, které leží při Saretanu. Voda odtékající do moře Araby, do Solného moře, zcela zmizela a lid přešel před Jericho. Kněží, kteří nesli archu Hospodinovy úmluvy, se nepohnutě zastavili na suchém dně uprostřed Jordánu. Všechen Izrael přecházel po suchu, dokud lid Jordán úplně nepřešel.(Joz 3,7-10a.11.13-17)

Podobně jako Izrael, i my směřujeme do Zaslíbené země. Na té cestě životem nás Bůh cvičí v důvěře. Staví nás na břehy Jordánu a my nevíme, jak je hluboký, zda je dno pevné, jestli je kluzké, jaká je síla jeho proudu, kde je druhý břeh a co na něm najdeme, až se tam dostaneme. Na tyto otázky nedostáváme odpověď dříve, než si smočíme nohy a do řeky vstoupíme. Dává to smysl. Naše otázky mají za cíl zjistit, zda naše přirozené schopnosti stačí na výzvu, která je před námi. Avšak nejsou to naše schopnosti či dovednosti, které nás převedou na druhý břeh, ale sám Bůh, kterému se učíme důvěřovat.

Bůh pomáhá, ale Jeho láska k nám nedovolí, aby pomáhal bez našeho souhlasu, který prokazujeme skutkem důvěry. Bůh pomáhá, ale obvykle ne dříve, než se Mu dáme všanc. Nadpřirozenou silou rozdělená řeka nezajistí ochotu projít suchou nohou, pokud sami nemáme důvěru, že projdeme. Důvěru projevujeme tím, že s obezřetností vstoupíme ještě, než se řeka rozdělí. Bůh obvykle jedná teprve poté, co projevíme, že to myslíme z naší strany vážně. Bůh může pracovat jen s tím, co mu dáme (Mt 14,16-21). Jeden krok je vše, co je potřeba. Jeden krok, aby Bůh viděl naše svobodné rozhodnutí a dobrou vůli a měl s čím pracovat. Jakmile se nohy Izraele ponořily do vody, Bůh zasáhl, tekoucí vody se zastavily, byla tam suchá země a všichni lidé přešli. Tímto jedním krokem následujeme archu (Boží přítomnost) do Jordánu. Co je tvůj první krok důvěry?

Pátek 15. srpna - slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí. A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“(Zj 11,19a;12,1.3-6a.10ab)

Kniha Zjevení je jednou z nejvíce propojených a symbolických knih v Bibli. Používá obrazy a symboly, kterými naráží na Starý i Nový zákon. Chce tím doložit, že Boží vítězství bylo předpovězeno již dávno.

Archa: v Jeruzalémském chrámu se ve Svatyni svatých nacházela Archa úmluvy, která symbolizovala tajemnou Boží přítomnost mezi lidmi. Jen velekněz mohl do této nejsvětější svatyně vstoupit jednou ročně v Den smíření. O to podivuhodnější je, že je v tomto vidění Archa zjevena všem. Přírodní úkazy zdůrazňují, že se jedná o teofanii – Boží sebezjevení.

Žena, drak a dítě: prorok Micheáš hovoří o ženě, která porodí vládce Izraele v Betlémě (Mich 5,2–3) a viděl Jeruzalém jako ženu uprostřed porodních bolestí (Mich 4,10); Izaiáš předpovídá „pannu, která počne“ (Iz 7,14). Tato žena je pro nás katolíky předobrazem Panny Marie (Lk 1,28–33). Ona se stala matkou věřících (Jn 19,26–27) a tím obrazem Církve, nový Izrael (hvězdy symbolizují 12 kmenů Izraele a 12 apoštolů), který žije v bezpečí Boží přítomnosti (Zj 12,6). Drak je nepřítel, ďábel. Byl jaksi proaktivní a chtěl dítě pohltit dříve, než by ho mohlo porazit, jak bylo předpovězeno v Boží kletbě (Gn 3,15). Smete třetinu hvězd, což symbolizuje pád andělů (2Pt 2,4; Zj 12,7-9). Chlapec, ve kterém poznáváme Ježíše Krista, byl však zachráněn a zajištěn na nebeském dvoře. V tom vnímáme odkaz na Kristovo nanebevstoupení a triumf Mesiáše po pádu draka.

Sobota 16. srpna

„Nuže, bojte se Hospodina a služte mu dokonale a upřímně. Odstraňte bohy, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem) a v Egyptě, a služte Hospodinu! Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili bohům cizím. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. Hospodin vyhnal před námi všecky národy a Amority, kteří přebývali v zemi. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“ Tu řekl Jozue lidu: „Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý, on je Bůh žárlivý, nebude snášet vaše přestupky a vaše hříchy. Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit bohům cizím, tu on se od vás odvrátí, zle s vámi naloží a zahubí vás, i když vám předtím prokázal dobrodiní.“ Ale lid Jozuovi odpověděl: „Nestane se tak, neboť chceme sloužit Hospodinu!“ Nato Jozue řekl lidu: „Sami jste si svědky, že jste si vyvolili Hospodina a chcete mu sloužit!“ – a oni odpověděli: „Ano, jsme svědky!“ Jozue pokračoval: „Nuže, odstraňte cizí bohy, kteří jsou u vás, a přikloňte své srdce k Hospodinu, Bohu Izraele!“ Lid odpověděl Jozuovi: „Hospodinu, našemu Bohu, chceme sloužit a jeho hlas poslouchat!“ Tak v onen den Jozue sjednal s lidem smlouvu a dal mu v Sichemu zákony a právní ustanovení. Jozue napsal tato slova do knihy Božího zákona. Pak vzal velký kámen a postavil ho tam pod terebint, který byl na místě zasvěceném Hospodinu. Jozue řekl všemu lidu: „Hle, tento kámen bude mezi námi jako svědek, neboť slyšel všechna Hospodinova slova, která k nám mluvil, a bude vám jako svědek, abyste svého Boha nezapírali.“ A Jozue lid propustil, každého do jeho dědičného podílu. Po těchto událostech zemřel Jozue, syn Nunův, Hospodinův služebník, ve stáří sto deseti let.“(Joz 24,14-29)

Jozue dovršil svůj život, tak jako my jednou dojdeme k prahu našeho života. Co přijde potom, to nemáme pod kontrolou, ale můžeme se na to připravit. Dokud bude náš život zaměřen na setkání s Ježíšem, budeme ve stavu připravenosti, půjdeme správným směrem a konec nás nezaskočí. Takový život je zároveň svědectvím pro další generace. Ve svém posledním kázání před smrtí se Jozue snaží shrnout dějiny spásy, vypráví příběh o tom, co Bůh udělal pro svůj lid. Nabízí Božímu lidu svobodu volby v tom, jak chtějí žít a komu sloužit.

A Boží lid přitakává, ale přitakávání je snadné, slibem nezarmoutíš. Jozue zná tento lid. Vždyť ho vedl. Ví, že jsou obojací. Vyznání, že chci sloužit jen Hospodinu, je závazek. Ježíš nesčíslněkrát opakoval, že následování je náročná věc (Lk 14,26; Mt 7,22; Mt 25,41). V dnešní době se zdá, že se někteří v rámci nové evangelizace snaží nabídnout hledajícím nízkoprahové křesťanství bez vysokých nároků, bez kříže, pod rouškou Boží lásky a milosrdenství.

Když Jozue říká, že Bůh neodpustí, varuje, že je důležité Bohu důvěřovat a věrně Mu sloužit, nikoliv se jen spoléhat na Boží milost a žít si podle svého, byť nejlepšího, vědomí a svědomí. Jozue zdůrazňuje, že Hospodin jejich vyznání bere vážně a sami si škodí, když ho vysloví lehkovážně. Pronesená slova pak budou svědčit proti nim. Tohle není jen příběh Izraele, ale náš příběh, příběh našeho vykoupení.
20. týden v mezidobí

Neděle 17. srpna - 20. neděle v mezidobí

Úředníci řekli králi: „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“ Král Sidkijáh pravil: „Hle, je ve vašich rukou“ – neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta. Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: „Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb.“ Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: „Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny dřív, než umře.“(Jer 38,4-6.8-10)

Prorok Jeremiáš byl na podnět rozhněvaných knížat z rozkazu nerozhodného krále Sidkijáha uvržen do cisterny, aby tam v zapomenutí zahynul. V knize Pláč Jeremiášův se píše (3,55-57): „Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z hlubin žaláře a ty ses přiblížil a řekl: Neboj se.“ A když se zdálo, že se mu od nikoho z lidí nedostane zastání, objeví se Etiopan Ebedmelech. Hospodin si musel vyvolit prorokova zastánce mimo vyvoleného národa, protože mezi Židy se Božímu hlasu sluchu nedostalo. Byl velice statečný, když přistoupil ke králi, protože svým počínáním riskoval své místo u dvora. Král vyslyšel Ebedmelecha a dal proroka osvobodit ze smrtící cisterny a vrátit na nádvoří vězení.

Tento příběh nás může poučit o několika věcech. Za prvé: za nespravedlivý soud a neschopnost se zastat dobrého muže, se král a knížata jednou museli před Bohem zodpovídat. To platí i pro nás, neboť i my jsme někdy svými nespravedlivými soudy způsobili jiným újmu nebo jsme jindy zase neměli odvahu zastat se dobrých lidí, kterým hrozila nespravedlnost. Proto na začátku každé mše svaté v úkonu kajícnosti vyznáváme, že neděláme, co máme dělat. Snad si to uvědomujeme i při zpytování svědomí, abychom to pak mohli s lítostí vyznat při svátosti smíření.

Za druhé: naše věrnost Hospodinu v naplňování našeho povolání a poslání není bez rizika a může přinést i velké utrpení. Určitě prožijeme i zklamání od těch, od kterých jsme očekávali zastání. Za třetí: Jeremiáš nám ukazuje, jak důležité je mít otevřené srdce pro Pána, zůstat v úzkém spojení s Hospodinem a čerpat z Jeho útěchy a ochrany, byť ji možná z lidského hlediska v dané chvíli nejsme schopni vnímat či rozpoznat. Za čtvrté: možná i nás překvapí, odkud se Boží pomoc objeví.

Pondělí 18. srpna

Synové Izraele konali to, co se Hospodinu nelíbilo: sloužili Bálům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země, a chodili za jinými bohy, za bohy sousedních národů, klaněli se jim, a tak popouzeli Hospodina k hněvu. Opustili Hospodina a sloužili Bálovi a Astartám. Proto vzplanul Hospodinův hněv proti Izraeli, vydal je do moci lupičů a ti je plenili, vydal je napospas okolním nepřátelům, takže jim už nemohli odolat. Do všeho, co podnikali, zasahovala Hospodinova ruka k jejich neštěstí, jak to Hospodin řekl a přísahal. Uvedl je do svrchované tísně. Tu jim Hospodin povolával soudce a ti je vysvobozovali z moci jejich plenitelů. Ale ani své soudce neposlechli, byli Hospodinu nevěrní, klaněli se cizím bohům, sešli rychle z cesty, kterou chodívali jejich otcové, když poslouchali Hospodinovy příkazy. Oni tak nejednali. Jestliže jim Hospodin povolal soudce, pomáhal mu a vysvobozoval je z moci nepřátel, dokud ten soudce žil, neboť Hospodin měl soucit, když sténali pod svými utlačovateli a tyrany. Jakmile však soudce zemřel, obrátili, jednali hůř než jejich otcové. Chodili za jinými bohy, sloužili a klaněli se jim, neustoupili od svých zločinů a od svého zatvrzelého jednání..“(Sd 2,11-19)

První přikázání desatera zakazovalo modloslužbu. Pro Boží lid bylo toto přikázání po celé dějiny spásy velice náročné. Nešlo snad ani o to, že by se zcela odvrátili od Hospodina, jediného a pravého Boha, který je vyvedl z otroctví a dal svobodu a Zaslíbenou zemi, kterou směli obývat. Náročné bylo důvěřovat jen Jemu a neponechávat si zadní vrátka. Obklopeni cizími národy s více ´praktickými bohy´, žili v neustálém pokušení se klanět i jim. Nezapomínali obětovat Hospodinu, ale pro jistotu se navíc obraceli na „specializované bohy“. Baal byl například jako bůh bouře a deště považován za správce vegetace a Astarté bohyní plodnosti, lásky a války. To smilnění s jinými bohy a klanění se jim vedlo ke zhroucení celé jejich společnosti.

Zákaz modloslužby platí v křesťanství až dodnes. I my pošilháváme po nejrůznějších zdánlivě více praktických modlách, které nám svět nabízí nebo je dokonce přímo využíváme. Uctíváme Ježíše, chodíme do kostela, modlíme se, ale neostýcháme se obracet například na léčitele a homeopaty, horoskopy, nebo všechnu svou důvěru vkládáme v medicínu a vědu obecně. Neobejdeme se bez mobilu a internetu, které se staly našimi důvěryhodnými rádci a pomocníky zabírající mnohdy místo, které patří Bohu. Zakládáme si na své soběstačnosti a nezávislosti, a tím se spoléháme více na své schopnosti, kontakty, pojištění, zbraně, pověst, kariéru. A tak mnohdy zaslepení a závislí na tyto modly o Boží radu ani nestojíme. To smilnění s jinými bohy a klanění se jim vede viditelně k rozkladu celé naší společnosti.

Společnost nezměníme. Změnit můžeme leda svůj způsob uvažování. Hlídejme si, aby náš vlastní život byl postaven na skále (Lk 6,47-49) a vydávejme svědectví o tom, že Ježíš je tou skálou. A co se týče směřování světa, úzce spolupracujme s Bohem.

Úterý 19. srpna

Hospodinův anděl přišel a sedl si v Ofře pod terebint, který patřil Abiezrovci Joašovi. Jeho syn Gedeon vyklepával (holí) v lisu pšenici, aby ji schoval před Midjanity. Hospodinův anděl se mu zjevil a řekl mu: „Hospodin s tebou, statečný hrdino!“ Gedeon mu odpověděl: „Promiň, pane. Jestliže je Hospodin s námi, proč nás to všechno stihlo? Kde jsou všecky jeho zázraky, o nichž nám vyprávěli naši otcové, když říkali: `Nevyvedl nás Hospodin z Egypta?' Ale nyní nás Hospodin zavrhl a vydal do moci Midjanitů.“ Hospodin se k němu obrátil a řekl: „Jdi v této své síle! Ty vysvobodíš Izraele z moci Midjanitů. Já tě posílám!“ On namítl: „Promiň, Pane, jak mám vysvobodit Izraele? Hle, můj rod je nejslabší v Manassesovi a já jsem nejnepatrnější v domě svého otce!“ Hospodin mu řekl: „Budu s tebou a ty pobiješ Midjanity, jako by to byl jeden muž.“ (Gedeon) mu odpověděl: „Jestliže jsem nalezl milost v tvých očích, dej mi znamení, že jsi to ty, kdo se mnou mluvíš. Nevzdaluj se odtud, dokud se k tobě nevrátím. Přinesu ti dar a položím ho před tebe.“ Souhlasil: „Zůstanu až do tvého návratu.“ Gedeon odešel a připravil kůzle a nekvašené chleby z míry mouky. Maso dal do košíku, polévku nalil do hrnce a přinesl (to vše) k němu pod terebint a podal mu to. Anděl Boží mu poručil: „Vezmi maso a nekvašené chleby a polož na tuto skálu. Polévku vylej!“ On tak učinil. Hospodinův anděl se dotkl masa a nekvašených chlebů koncem napřažené hole, kterou měl v ruce. Ze skály vyšlehl oheň a strávil maso i nekvašené chleby. Hospodinův anděl mu pak zmizel z očí. Tu Gedeon viděl, že to byl Hospodinův anděl, a zvolal: „Běda mi, Pane, Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova anděla tváří v tvář!“ Hospodin mu řekl: „Pokoj tobě! Neboj se, nezemřeš!“ Gedeon tam vystavěl Hospodinu oltář a dal mu jméno: Hospodin je pokoj.“(Sd 6,11-24a)

V knize Soudců se neustále opakuje tento děj: Izraelité ztratí svou bezmeznou důvěru v Hospodina a utíkají za jinými bohy, o kterých si myslí, že jim dají více toho, co chtějí. Když se dostanou do úzkých, volají k Hospodinu o pomoc. Hospodin vzbudí soudce, s kterým znovu získají svobodu. Na nějakou dobu kráčí Izrael s Hospodinem, ale když soudce zemře, lid se stane duchovně samolibým a apatickým a znovu opustí Hospodina.

Tentokrát Midjanité vytáhli proti Izraeli se 135 000 bojovníků (Sd 8,10) a zpustošili zemi. Hospodin povolává za soudce (vysvoboditele) Gedeona (Sd 6,14), ale ten se vymlouvá na svou nehodnost. Hospodin odmítá jeho námitky. Pro Něho není naše mínění směrodatné. Pokud si nás vybral, jediné, co je důležité je naše svobodná volba. Později dá Gedeonovi pocítit Boží moc tím, že tuto armádu porazí s 300 muži. Tím bylo zřejmé, že Hospodinova ruka vysvobodila Izrael (Sd 7,2).

Každý z nás se asi někdy cítil jako Gedeon. Taky jsme Bohu kladli otázku: Jestliže je Hospodin s námi, proč se nám to všechno stalo a kde jsou všechny Jeho podivuhodné skutky? Také jsme se vymlouvali, když nás Hospodin vybral, abychom přijali nějaké poslání, které se zdálo být v lidských očích nemožné. Bůh si často vybírá v očích světa nepatrné a slabé, aby zahanbil silné (1Kor 1,27-29).

Středa 20. srpna - památka sv. Bernarda, opata a učitele církve

Všichni měšťané ze Sichemu a celý Bet Millo se shromáždili. Šli a u posvátného dubu v Sichemu prohlásili Abimelecha králem. Když to oznámili Jotamovi, šel a postavil se na vrcholu hory Garizim a nahlas na ně křičel: „Slyšte mě, měšťané Sichemu, aby Bůh slyšel i vás! Šly stromy pomazat nad sebou krále: Řekly olivě: `Kraluj nad námi!' Oliva jim odpověděla: `Mám opustit svůj olej, kterým se uctívají bozi i lidé, a kývat se nad stromy?' Stromy řekly fíkovníku: `Pojď a kraluj nad námi!' Fíkovník jim odpověděl: `Mám opustit svou sladkost a své výtečné ovoce a kývat se nad stromy?' Stromy řekly révě: `Pojď a kraluj nad námi!' Réva jim odpověděla: `Mám opustit svůj mošt, který obveseluje bohy i lidi, a kývat se nad stromy?' Všechny stromy pak řekly bodláku: `Pojď a kraluj nad námi!' Bodlák odpověděl stromům: `Jestliže vskutku chcete pomazat mě nad sebou za krále, pojďte a hledejte útočiště v mém stínu; jestliže ne, vyšlehne z bodláku oheň a stráví libanonské cedry.'“(Sd 9,6-15)

Poté, co Gedeon osvobodil Izrael z Midjanského jha, podlehl luzy o vlastní slávy, začal žít, jako by byl sám králem a vedl Boží lid k modloslužbě. Gedeonův hřích se projevuje na další generaci, tak jako se chování rodičů odráží na jejich dětech. Po Gedeonově smrti musel Izrael čelit nepříteli nikoli zvenčí, ale uvnitř. Tím byl jeho nemanželský syn Abimelech. Ten byl přesvědčen, že dosáhne všeho, co chce, vlastní silou. Izrael zažije jednu ze svých nejhorších nočních můr.

Ambiciózní, inteligentní, ale zrádný Abimelech obelstil šekemské vůdce a oni ho ustanovili králem. Vědí, že zavraždil svou rodinu. Zavírají před jeho nemorálností oči, protože jim prospívá. Jediný z bratrů, kdo unikl jeho meči, je Gedeonův plnohodnotný syn Jotam. Je to on, kdo vypráví zajímavou bajku o stromech, které vybírají svého krále. Žádný ze stromů nemůže či nechce, až se dostanou k bodláku, který hodnost přijímá. Pointa bajky je v tom, že si stromy vědomě vybraly toho nejhoršího možného kandidáta za svého krále. A Jotam dodává: sklidíte, co jste zaseli.

I dnes platí, že lidé mají zvláštní tendenci přijímat vůdce ´z bodláků´. Jinými slovy: často se až příliš snadno necháváme ohromit skutečnými nebo fingovanými vlastnostmi vůdců, které pro Boha nejsou podstatné. Na druhé straně je důležité si uvědomit, že každý vůdce jednou zklame. Nejde o to, zda, ale kdy to nastane. Týká se to i nás samotné. Jediný dokonalý vůdce je Ježíš Kristus, který je naší Cestou, Pravdou a Životem. On nám poslal rádce Ducha svatého.

Čtvrtek 21. srpna - památka sv. Pia X., papeže

Hospodinův duch spočinul na Jiftáchovi. Prošel Gileadem a Manassem, přišel do Mispy v Gileadu a z Mispy v Gileadu táhl proti Ammonitům. Jiftách se zavázal Hospodinu slibem: „Dáš-li mi Ammonity do moci, pak ten, kdo mi vyjde naproti z dveří mého domu, až se budu bez pohromy vracet od Ammonitů, bude patřit Hospodinu a budu ho obětovat jako celopal.“ Jiftách vytáhl do boje proti Ammonitům a Hospodin mu je dal do moci. Připravil jim velmi těžkou porážku od Aroeru až k Minnitu a Abel Keramim, (dobyl) dvacet měst. Ammonité byli před Izraelity pokořeni. Když přicházel Jiftách do Mispy ke svému domu, hle – jeho dcera mu vyšla naproti s bubínky a s tancem. Měl jenom tu jedinou, kromě ní neměl syna ani dceru. Jak ji uviděl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Běda, má dcero! Srazila jsi mě do prachu, uvalila jsi na mě neštěstí! Vlastními ústy jsem se zavázal Hospodinu a nemohu to odvolat.“ Ona mu odpověděla: „Otče! Když ses vlastními ústy zavázal Hospodinu, učiň mi podle toho, co vyřkla tvá ústa, za to, že ti Hospodin popřál, aby ses pomstil nad svými nepřáteli, nad Ammonity.“ Požádala pak svého otce: „Popřej mi toto: Nech mě dva měsíce. Půjdu na hory oplakávat se svými družkami své mládí.“ On jí řekl: „Jdi!“ Propustil ji na dva měsíce. A ona se svými družkami odešla, aby na horách oplakávala své mládí. Po dvou měsících se vrátila k otci a on na ní splnil slib, který učinil.'“(Sd 11,29-39a)

Jiftách je pozván, aby vedl vojsko Izraele proti Ammonitům s vidinou, že ho po jeho vítězství ustanoví vládcem nad celým obyvatelem Gileádu (Sd 11,8). Než vyrazil do bitvy, dal Hospodinu slib, který vypadá jako úplatek. Někdy toužíme po výsledku tak moc, že dokážeme slibovat hory doly bez toho, že se nejdříve nad reálností těch slibů zamyslíme. Dokonce jsme schopni posléze na ty sliby zapomenout.

Ammonity porazí, vrací se domů a setká se jako první se svou jedinou dcerou. Slíbil, že tato osoba bude patřit Hospodinu a obětuje ji jako celopal. Sliby Hospodinu byly tehdy brány velice vážně (Kaz 5,4-5; Dt 23,21).

Řada biblistů se snaží výklad tohoto příběhu naroubovat tak, aby byl pro nás moderní křesťany přijatelný. Když čteme příběh očima Nového zákona (tzv. relektura), klademe si přirozeně otázku, zda se jedná o oběť, kterou si Hospodin žádal? Nebyl hřích manipulovat s Hospodinem a podplácením si vynutit kýžený výsledek? Neznásobil by se pak hřích, kdyby zabil svou dceru a obětoval ji jako celopal? Slovy Starého zákona: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslušnost Hospodinu? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.“ (1Sam 15,22)

Buďme opatrní v tom, jak k Bohu přistupujeme a co Mu slibujeme. Věřme, že stačí hledat především Jeho království a spravedlnost (tj. Boží vůli), a všechno ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33).

Pátek 22. srpna - památka Panny Marie Královny

Za doby soudců nastal v zemi hlad. Jeden muž odešel z Betléma v Judsku, aby přebýval se svou ženou Noemi a dvěma syny v moabských krajinách. Muž se jmenoval Elimelech. Ale Elimelech, muž Noemi, zemřel a ona zůstala sama se svými dvěma syny. Ti se oženili s Moabkami, jedna se jmenovala Orpa a druhá Rút. Bydleli tam asi deset let. Když zemřeli i oba synové, zůstala Noemi sama, bez obou synů a bez muže. Tu se rozhodla se svými dvěma snachami, že se vrátí z moabských krajin. Uslyšela tam totiž, že Hospodin pomohl svému lidu a dal mu chléb. Orpa dala své tchyni polibek na rozloučenou, ale Rút se přidržela své tchyně. Ta jí však řekla: „Hle, tvá švagrová se vrátila k svému lidu a k svému bohu, vrať se a následuj svou švagrovou.“ Rút odpověděla: „Nenaléhej na mě, abych tě opustila, abych se obrátila a nešla za tebou, neboť kamkoli půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid je mým lidem a tvůj Bůh je mým Bohem!“ Tak se vrátila Noemi a s ní se vrátila Moabka Rút, její snacha, z moabských krajin. Přišly do Betléma, když začínala žeň ječmene.“(Rt 1,1.3-6.14b-16.22)

Rút praví: „Kamkoli půjdeš, půjdu.“ Na životních křižovatkách se nám nabízí různé cesty, kterými se můžeme vydat. Rádi bychom si chtěli ponechat úplnou svobodu zvolit si, jakou cestou se vydáme. To je přirozené. Rút se zde však vzdává veškeré svobody volby a zavazuje se k cestě: do neznáma, způsobem jí neznámým a v čase, o kterém sama nerozhoduje. Totéž platí pro nás, kdo jsme přijali Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele.

Rút praví: „Kde zůstaneš, zůstanu.“ Nestanovuje si okolnosti pobytu ani místo nebo podobu. Touhou jejího srdce je být vždy s tím, komu se svěřila. V průběhu života se nám nabízí různé možnosti, po kterých bude toužit naše (padlá) přirozenost a půjde o to, ustát tlak na původní rozhodnutí srdce. Jako učedníci Ježíše Krista toužíme po tom, aby On přebýval v nás a my v Něm (Jn 14,23). Je to odlesk zaslíbeného nebe (Jn 14,1–3) a je naší výsadou, že ho můžeme prožít už tady a teď.

Rút praví: „Tvůj lid je mým lidem, tvůj Bůh je mým Bohem“. Když Hospodin povolal Abraháma, vyzval ho, aby vyšel ze své země, oddělil se od svého rodu a šel za Ním. Ježíš prohlašuje, že jen ten, kdo Ho staví na první místo, může být Jeho (Lk 14,26). Ježíš skutečně přináší rozdělení (Lk.12,49-53) a nám dává svobodnou volbu, ke komu chceme patřit, s kým a za kým chceme jít. Rút si tímto prohlášením uvědomila, že musí zapomenout na svůj vlastní lid (Rt 2,11). My křesťané žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Podle toho se rozhodujeme a jsme mnohdy trnem v oku, protože neuctíváme tzv. ‘náboženství a bohy, které nám nabízí (někdy až vnucuje) tento svět. Chce to velkou odvahu, nadlidskou láskyplnou touhu po Bohu a hlubokou víru vyznat slovy sv. Petra, že jen On je Pán (1Pt 1,3-9).

Sobota 23. srpna

Noemi měla příbuzného z manželovy strany, muže velmi majetného, z příbuzenstva Elimelechova. Jmenoval se Boaz. Moabka Rút řekla Noemi: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, kdo mi bude přát.“ Noemi jí odpověděla: „Jdi, dcero!“ Šla tedy, přišla na pole a sbírala klasy za ženci. Náhodou se dostala na pole, které patřilo Boazovi z příbuzenstva Elimelechova. Boaz řekl Rút: „Poslyš, dcero! Nechoď sbírat na jiné pole, neodcházej odtud. Přidrž se mých děveček. Dívej se vždy, kde se žne, a jdi za nimi. Nařídil jsem svým služebníkům, aby tě neznepokojovali. Budeš-li mít žízeň, jdi k nádobám a pij z toho, co služebníci načerpají.“ (Rút) se uctivě poklonila až k zemi a řekla mu: „Jak to, že mi tak přeješ, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?“ Boaz jí odpověděl: „Dověděl jsem se všechno, co jsi udělala pro svou tchýni po smrti svého muže, že jsi opustila svého otce a matku i rodnou zemi a odešla k lidu, který jsi dříve neznala.“ A Boaz si vzal Rút a stala se jeho ženou. Vešel k ní a Hospodin jí dopřál, že počala a porodila syna. Tu řekly ženy Noemi: „Buď veleben Hospodin, který tě nenechává odedneška bez zastánce. Ať se ozývá jeho jméno v Izraeli. On ti vrátí sílu k životu a bude o tebe v stáří pečovat. Vždyť ho porodila tvá snacha, která tě tolik miluje. Ta je pro tebe lepší než sedm synů.“ Noemi vzala dítě, položila si ho na klín a stala se jeho chůvou. Sousedky mu daly jméno. Řekly: „Noemi se narodil syn.“ Pojmenovaly jej Obed. On je otcem Jessea, otce Davidova.(Rt 2,1-3.8-11; 4,13-17)

Po hořkosti první kapitoly knihy Rút začíná sladkost druhé kapitoly, která se projevuje skrze Boží prozřetelnost. I když to vždy nevidíme a nevnímáme, Bůh se o nás stará, pokud Mu to alespoň podvědomě (tj. životním postojem ustavičné odevzdanosti) dovolíme. Hospodin se stará jak o Izraelitku Noemi, tak o Moabku Rút. I když viděl veškerou Noemiinu hořkost vůči Němu, přesto ji nepřestal milovat. Věděl, že Rút nepatří k Božímu lidu, a přesto si našla místo v Božím srdci.

Naše naděje tkví v tom, že i když se cítíme skleslí a přehlížení, jako Rút a Noemi, věříme, že Bůh si nás všímá a pečuje o nás. Jistotou křesťana je, že Boží prozřetelnost řídí průběh dějin: zasahuje, připouští, dopouští, zkouší. Vše s respektem k milosti lidské svobody. Náš život totiž není predestinovaný osud, který nemůžeme změnit. Bůh každému, dobráku i zloduchovi, dal schopnost se svobodně rozhodnout a přijmout následky svého chování. Lidé, kteří nepřijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, mají tutéž svobodu jako my křesťané, ale nedokážou vnímat Boží perspektivu, Jeho zaslíbení a moc. My křesťané uznáváme působení Boží prozřetelnosti. V důvěře Jeho prozřetelnosti dokážeme sebe postavit na druhé místo, přestaneme soudit Boha a necháme se jím přetvářet. Přestáváme být svým absolutnem, ale přijímáme Boží absolutno a zároveň jsme Jím přijati. Tím se otevírá nový horizont života.
21. týden v mezidobí

Neděle 24. srpna - 21. neděle v mezidobí

Toto praví Hospodin: „Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu (některé) z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity“ – praví Hospodin.(Iz 66,18-21)

Kýrův edikt umožnil Židům opětovný návrat do Jeruzaléma, ale pro značnou část nové generace, která znala Zaslíbenou zemi jen z vyprávění, nebyl takový návrat příliš lákavý. Sžili se s exilem, zakotvili ve velkých židovských komunitách, ve kterých mohli praktikovat svou víru a vybudovali zde svou budoucnost. Proč tedy jít do Jeruzaléma? Může se to stát i nám, když se zakuklíme do života, kterého známe, kde se cítíme relativně komfortně a nejsme příliš ochotni překročit svůj stín…, ani na Boží výzvu.

Hospodin je věrný Bůh a naplňuje svou věčnou smlouvu s Izraelem, i když na čas byla zdánlivě přerušená babylonským zajetím. Vyzývá, aby se všichni, kdo patří k Izraeli, shromáždili z národů a přišli do Jeruzaléma. To je důležitým předpokladem pro naplnění Jeho zaslíbení: že Jeruzalém bude opět centrem Izraele a skrze něj bude po celém světě zářit Boží sláva. Pro nás křesťany se již nejedná o návrat do pozemského Jeruzaléma. My víme, že žádné místo není ve skutečnosti dostatečně důstojné pro Boží příbytek, neboť celá země je pouze podnoží Jeho nohou. Bůh nehledá ani tak prostor k přebývání, ale srdce, ve kterých si může učinit příbytek (Jn 14,23); srdce, která pro Něho hoří a ochotně se nechají zapojit do Božího plánu spásy celého světa, do autentické nové evangelizace uprostřed různých národů, etnik a světových náboženství.

Pondělí 25. srpna

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha svatého a hlubokým přesvědčením. Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. Po všech místech se roznesla (zpráva o tom), že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť (tam lidé) sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu...(1 Sol 1,1-5.8b-10)

Sv. Pavel prožívá velkou vděčnost za intenzivní Boží působení v Kristově církvi. Soluňská církevní obec je relativně nová a od počátku silně zkoušená pronásledováním. Dalo by se tedy očekávat, že bude v tak nejisté situaci vratká a křehká. Opak je pravdou. Soluňští žijí uprostřed společnosti, kde jsou uctíváni různí bohové, e (modly a lidé, kteří je uctívají), ale v nich žije Nejsvětější Trojice (1 Sol 1,1). Mají tak niterný vztah s Bohem, že svůj život čerpají z Něho: směřují svou víru k Bohu, prožívají lásku k sobě navzájem a žijí z naděje Božích zaslíbení (1 Sol s1,3). Pulzují v nich tři Božské ctnosti, které jim otevírají cestu k šťastnému, věčnému životu s Bohem. Tyto ctnosti dávají zakoušet tento stav blaženosti již zde na zemi, byť v zárodku a v plnosti na věčnosti. Jsou znameními, že Boží Duch v nás a skrze nás koná Boží dílo.

Božské ctnosti jsou milosti, nezasloužené Boží dary, které je však potřeba přijmout, ´rozbalit´, poznávat a používat. Jinak nám byly dány nadarmo. Jen tak může být víra účinná, láska obětavá a naděje vytrvalá. Jsou nezaměnitelnými znameními Božího vyvolení. Bůh touží po každém člověku a důkaz jeho lásky a vyvolení poznáme podle plodů, které přinášíme, resp. rozdáváme. Apoštol odhaluje tři fáze šíření Evangelia v Soluni: bylo přineseno svědectvím slov a života, bylo přijato s radostí, kterou dává Duch svatý, proměnilo myšlenky, slova i skutky příjemců Evangelia. Mocí Ducha svatého se stali vzorem pro všechny věřící (1 Sol 1,7), neboť pravdivě žité a sdílené Evangelium má koneckonců vždy (byť na první pohled ne vždy viditelný) hluboký vliv na své okolí.

Úterý 26. srpna

Bratři, víte sami, že náš příchod k vám nebyl nadarmo. Naopak, po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli ve Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas. Když vás totiž povzbuzujeme, nepramení to z nějakého falešného přesvědčení, z nějakých nepoctivých úmyslů, ani vás nechceme klamat. Ale Bůh nám svěřil evangelium, když nás napřed vyzkoušel, a proto se nechceme svým kázáním dělat pěknými v očích lidí, ale (chceme se líbit) Bohu, který zkoumá naše srdce. A proto, jak sami víte, jsme nikdy neužívali úlisných řečí, ani jsme nic nedělali ze skryté lakoty – Bůh je svědek! Nehledali jsme slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných, ačkoli jako Kristovi apoštolové jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili.(1 Sol 2,1-8)

Sv. Pavel nám ukazuje svůj pohled na žité křesťanství. Sám se tím ve svém životě řídil, šel příkladem a připomíná Soluňským, jak se on sám choval, když působil mezi nimi. Píše o tom, jak žité křesťanství a neohrožené hlásání Evangelia přináší utrpení a urážky, které je potřeba přestát. Jak je potřeba nenechat se odradit, znovu nabrat odvahu a s důvěrou v našeho Boha kázat dál radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas. Zdůrazňuje, že hlásání může být povzbuzením jen tehdy, když je pravdivé a nepramení z nějakého falešného přesvědčení, nepoctivých úmyslů či ze snahy sladkými řečmi nalákat a lapit.

To není Pavlova cesta. Neměla by to být ani naše cesta. Ale pro naši padlou přirozenost je to reálná hrozba, které se v té či oné míře nevyhneme, když naplňujeme své křestní poslání hlásat Evangelium. Ďábel rád využívá služeb těch, kteří tyto taktiky (byť nevědomky) používají. Může se jednat o nejrůznější jevy: překrucování Evangelia a jeho ohýbání, aby se líbilo současnému světu; v touze se zalíbit lidem přinášet Evangelium bez kříže, aby snadněji došlo k přijetí a obrácení; hlásání jednosměrného Evangelia (např. přílišný důraz na lásku k bližnímu, zbožnou víru bez skutků, umenšení svobody zdůrazněním zákazů a příkazů); hlásání vody a pití vína; snaha být navenek zbožný a uvnitř pak skrývat do nebe volající hřích(y); hlásání sebe (svou soběstačností, nezávislostí, seberealizací) místo toho, že odkazujeme na Boha, kterému za všechno dobré vděčíme.

To není Pavlova cesta. Neměla by to být ani naše cesta. Snažme se za každých okolností líbit především Bohu a stát v bázni před Tím, kdo zkoumá naše srdce. On ať je i naším svědkem.

Středa 27. srpna

Jistě si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím chovali náležitě, spravedlivě a bezúhonně. Vždyť víte, jak jsme každého z vás jako otec vlastní děti povzbuzovali, pobízeli a zapřísahali, abyste vedli život hodný Boha, který vás povolal do svého království a do své slávy. A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.(1 Sol 2,9-13)

Pavel byl zlými jazyky obviněn z příživnictví, a to v tom smyslu, že zneužíváním dobroty křesťanů v Soluni si zajišťoval vlastní obživu. Obhajuje se tím, že naopak pracoval dnem i nocí, aby žádnému nebyl na obtíž. Nechtěl totiž být zaměňován s potulnými řečníky, jejichž hlavním motivem byly peníze. Zároveň ukazuje profil misionáře: nemá být nikomu na obtíž, ale vydělat si, pokud možno, na vlastní obživu. Má se k těm, ke kterým byl poslán, chovat náležitě, spravedlivě a bezúhonně, aby nezavdal důvod k pohoršení. Má se snažit být následováníhodným svědkem Kristova Evangelia. Jeho láska k jemu svěřeným má být otcovského rázu, aby vyzařovala lásku Boží k lidem. Ta se projevuje zvláště ve slovech povzbuzení. Kromě toho je úkolem lásky formovat, posouvat kupředu, dávat odvahu, jako rodič pobízí své děti.

Navíc sv. Pavel připomíná, jak každého ze soluňské církevní obce zapřísahal, aby všichni vedli život hodný Boha, který je povolal a neustále volá do Svého království a do Své slávy. Znamená to slavnostní a závažný příslib žít v milosti posvěcující (v Boží přítomnosti), v síle milosti pomáhající (nástroje, které nám k tomu poskytuje sám Bůh). To se vztahuje i na nás. Pokud i my bereme Boží slovo nikoliv jako slovo lidské, ale jak slovo Boží, stává se náš život ustavičným díkůvzdáním a ukazují se na něm účinky slova Božího.

Čtvrtek 28. srpna - památka sv. Augustina, biskupa a učitele církve

Při všech trampotách a při všem soužení nám přinesly útěchu (zprávy) o vás, bratři, a o vaší víře. Hned jsme zase okřáli, když jste pevní ve víře. Jak bychom mohli za vás Bohu dosti poděkovat za všechnu radost, kterou se kvůli vám radujeme před naším Bohem! Ve dne v noci se vroucně modlíme, abychom se mohli s vámi shledat a doplnit, co se ještě vaší víře nedostává. Sám Bůh, náš Otec, i náš Pán Ježíš Kristus kéž nám upraví cestu k vám! A ve vás ať Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem (lidem), jako ji i my (máme) k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Amen...(1 Sol 3,7-13)

Sv. Pavel založil církevní obec v Soluni při své druhé misijní cestě. Jeho kázání mělo malý úspěch v synagoze, kde sv. Pavel tradičně začínal svou misii. Proto pokračoval své hlásání Evangelia v Jásonově domě (Sk 17,5) a stal se svědkem mnoha obrácení jinověrců od model k Bohu (1 Sol 1,9). Zároveň Pavlovo působení vyvolalo takové rozhořčení mezi Židy, že musel se svými druhy urychleně město opustit. Jako zakladatel a dobrý pastýř si dělá velké starosti o toto své´dítě´. Nemohl s nimi totiž zůstat dostatečně dlouho, aby je řádně připravil a pomohl jim se zorganizovat. Věděl, že po jeho odchodu budou nadále vystavováni útokům zvnějšku i zevnitř a ty mohou ohrozit jejich křehkou víru a její pravověrnost. Mají přirozeně ještě mnoho otázek. Když se k nim chtěl vrátit, bylo mu v tom ďáblem dvakrát zabráněno (1 Sol 2,17-20). Vysílá k nim tedy své spolupracovníky a jejich zprávy mu přináší velkou útěchu, radost a vděčnost.

Církev je společenstvím, kde se setkáváme s živým Bohem. Skrze společenství věřících slavíme svou víru, rosteme ve víře, povzbuzujeme se ve víře, neseme se navzájem ve víře. Ve společenství Církve prožíváme starost jeden o druhého, o ty, které známe i o ty, které neznáme osobně. Jsme jedna velká rodina, která tvoří Kristovo Tělo, a každý z nás je jedním z jeho údů. „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ (1 Kor 12,26-27). Proto přetéká sv. Pavel vděčností a zároveň se za ně modlí. V Církvi jsme pro Boha, pro sebe a jsme jeden pro druhého. Nezapomeňme na to a nesme jeden druhého, blízkého i vzdáleného, z farnosti i z daleké diecéze, ve svém srdci.

Pátek 29. srpna - památka Umučení sv. Jana Křtitele

Bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z (moci) Pána Ježíše. Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení! Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Nikdo ať v té věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra, protože Pán to všechno přísně trestá, jak jsme vám to už dříve pověděli a důrazně připomněli. Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím (příkazem) někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého Svatého Ducha.(1 Sol 4,1-8)

Průzračná voda se zdá být bezpečná, čistá a nekontaminovaná; ale co lidské oko nevidí, laboratoře odhalí. Ve vodě se nachází bakterie, viry, paraziti, mikroplasty a/nebo chemické látky. Podobně je to i s naším životem: navenek vše vypadá skvěle, ale… Dnešní úryvek nám připomíná, že my nejsme povoláni k tomu, aby vše nějak vypadalo. Bůh nás povolal k posvěcení, jinými slovy ke svatosti. Ten, který nás povolal, je svatý – právě tak buďme svatí v celém svém životě i my. Sv. Petr připomíná, že už ve Starém zákoně je psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (1Pt 1,15-16).

Svatost se projevuje tím, že ve svém životě hledáme na prvním místě Boží vůli. Máme milovat Boha takovým způsobem, že toužíme žít tak, abychom se primárně Jemu líbili. Sv. Pavel nás povzbuzuje, že i když máme dojem, že tak žijeme, ať v tom vynikáme ještě více. Poslušnost je v tom důležitá, ale negarantuje vytrvalost. Vidina trestu nezaručuje svatost. My, kdo se snažíme líbit Bohu, hledáme Jeho vůli ne proto, že musíme, ale protože jsme Ho poznali a zamilovali jsme si Ho; vážíme si toho, co Bůh Otec skrze Syna v Duchu svatém podstoupil pro nás a toho, že nám daroval život věčný. Pro nás to není jen zbožná fráze bez konkrétního významu, ale příčina naší celoživotní naděje. Když ve své snaze o svatost někdy polevíme, připomeňme si, že tím nepohrdáme člověkem, který nám tento příkaz dal poznat, ale Bohem, který nám dává svého Svatého Ducha.

Sobota 30. srpna

O bratrské lásce není vám třeba psát, sám Bůh vás totiž poučil, abyste se navzájem milovali, a vy se také tak chováte ke všem bratřím v celé Makedonii. Ale povzbuzujeme vás, bratři, abyste v tom byli stále horlivější. Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje (povinnosti) a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali...(1 Sol 4,9-11)

Sv. Pavel nás dnes nabádá, abychom se navzájem měli stále více a více rádi a měli se v úctě. Dává k tomu dvě napomenutí:

První: měli bychom si dát za cíl vést pokojný život. Slovy Kristovými: vezměte na sebe Mé jho a učte se ode Mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce (Mt 11,29). Být tichý neznamená být nemluvný, ale být jako Panna Maria, která vše, co se děje, primárně uchovává ve svém srdci a rozvažuje tam o tom (Lk 2,21). Tichým a pokorným životem na sebe také nepřitahujeme nepřiměřenou pozornost. Pokojný život bez konfliktů je svědectvím o proměňující moci evangelia. Toto svědectví života dává pak všem příležitost dojít k poznání pravdy a nakonec spásy (1Tim 2,4)

Druhé napomenutí spočívá ve svědomitém plnění našich pracovních povinností. V době sv. Pavla mnozí věřili v brzkou Parusii, tj. poslední Kristův příchod, přestali pracovat a stali se nečinnými. Dnes jiní žijí naopak tak, jako kdyby Pán neměl přijít nikdy (Lk 12,42-48). Náš život má být skutečně zaměřen na Parusii. Máme přitom žít bděle a pracovat svědomitě, protože nevíme, v který den náš Pán přijde. Bude to určitě v hodinu, kdy se nenadějeme (Mt 24,42). Proto stačí být klidní, ale připravení, a pracovat k větší cti a slávě Boží. Pak máme méně času se zaobírat třískou v očích druhého a více trámem ve vlastním oku (Mt 7,3-5). To zároveň napomáhá našim vzájemným vztahům.
22. týden v mezidobí

Neděle 31. srpna - 22. neděle v mezidobí

Synu, dělej své práce ve skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.(Sir 3,19-21.30-31)

Skromnost a pokora jsou slova, která v dnešní době nejsou příliš v úctě. Skromnost a pokora jsou více spojované se slabostí a hloupostí, než s mocí a moudrostí. Jako křesťané se však neřídíme na prvním místě normou, kterou nám dává svět. Řídíme se Božími přikázáními. Největší z nich je přikázání lásky: láska k Bohu jako první a nejdůležitější, láska k druhému jako materializace naší lásky k Bohu. Existuje neoddělitelné pouto mezi láskou a pokorou. Křesťanská láska není možná bez pokory. Pokud chci v této lásce vynikat, musím se nejprve naučit být pokorný. Křesťanské přikázání lásky totiž staví Druhého a druhé na první místo. Když se zamilujeme nebo když je náš vztah nový, tak to snadno dokážeme, pokud jsme pohlceni touhou po druhém a zájmem o druhého. Chceme-li v takové lásce vytrvat, neobejdeme se bez pokory a skromnosti. Pokora a skromnost nejsou ani tolik naše úkony sebezáporu, ale naší Bohopoctou, kterou právě Jemu dáváme veškerý prostor, aby mohl mocně působit, jak On chce. Předpokladem autentické lásky, která dýchá pro druhého, je poznání, že Bůh je nejvyšší dobro a že bez Boha nezmůžu nic. V neposlední řadě je předpokladem moje vědomá jistota, že sám jsem Jím bezpodmínečně milován, že se nemusím obávat se zcela vydávat všanc druhému. Strach ze ztráty pak čím dál více může nahradit potěšení z toho, že i druhý je Bohem milován stejnou bezpodmínečnou láskou. Je to snadné? Určitě ne. Nejsme v tom však sami a v tom tkví naše naděje.

Pondělí 1. září

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. (1 Sol 4,13-18)

Truchlení bývá velice bolestivý proces. Je to, jako by nám byla část těla odříznuta. Čím více jsme dotyčnou osobu milovali, tím větší prázdnotu zanechává v našem srdci. Avšak truchlení patří ke zpracování životní ztrátě. O Pánu Ježíši víme, že plakal nad ztrátou svého přítele Lazara (Jn 11,35).

Přesto není truchlení jako truchlení. Existuje beznadějné truchlení a nadějeplné truchlení. Sv. Pavel nás vyzývá, abychom jako křesťané netruchlili způsobem těch, kdo nemají naději. My máme tu výsadu, že můžeme truchlit ze zcela odlišné perspektivy. Nemáme tunelové vidění jako ti, kdo nemají naději. Naopak, my věříme, že život smrtí nekončí a že se nemusíme do tohoto světa znovu vracet. Ve křtu jsme byli vzkříšení k životu věčnému. Věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých a že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s Ním (1 Sol 4,14). My žijeme a umíráme z této perspektivy.

Křesťanská naděje tváří v tvář smrti začíná na jedné straně uznáním, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. Na druhé straně je zakotvena v naší touze po Parusii, Kristově příchodu. Jeho první příchod slavíme o Vánocích; druhý, když mohl vstoupit do našeho života; třetí při smrti člověka, která dojde svého naplnění na konci času, kdy bude všechno podřízeno Kristu a bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Pro někoho se to může zdát jako ze sci-fi filmu. Pro nás je to Bohem zaslíbená realita.

Pokud si děláme starosti o ty, kteří zemřeli bez víry ve spásu, věřme, že Bůh je nejen nejvýš spravedlivý, ale také nejvýš milosrdný (Zj 21,3-4). Důkazem toho je, že poslední příchod Krista ještě nenastal, neboť Pán chce spasit všechny lidi (2Petr 3,9).

Úterý 2. září

Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou (lidé) říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad námi (právo)! Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví. Bůh nás přece neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, ale abychom získali spásu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás umřel, abychom my žili spojeni s ním, ať už živí, nebo mrtví. Proto se navzájem potěšujte a jeden druhému duchovně prospívejte, jak už to ostatně děláte. (1 Sol 5,1-6.9-11)

Z psaní sv. Pavla si dnes můžeme odnést 4 ponaučení. První je, že máme žít v dychtivém očekávání Parusie, tj. Pánova příchodu. To, že přijde, je fakt (Mt 24,44). Mnozí až tak neřeší Pánův příchod; mají spíše strach ze smrti, z konce světa. Zvláště těm jsou věnována Pánova slova o bdělosti (Mt 24,42-44). Nenechme se uchlácholit, že je pokoj a bezpečí (1 Sol 5,3), ale buďme připraveni.

Předpokladem je, že denně žijeme s vírou ve Vykupitele a Spasitele. Díky Němu jsme se stali dětmi světla (v. 7). To je druhé ponaučení. A proto nosíme pancíř víry a lásky a přilbu naděje a spásy (v. 8). Víra v naši spásu nám dává odvahu, smělost a sílu, když jsme slabí (Řím 8,31-35).

Třetí ponaučení nás vybízí k žitému křesťanství. Nenechme se ukolébat, ale žijme mravně a duchovně angažovaný život. Kristus nám dává morální kompas; jsme děti světla, solí tohoto světa (Mt 5,13-16), nakolik se jím necháváme směřovat. Žité křesťanství z nás činí spolehlivé a kvalitní Boží spolupracovníky. Stačí mít víru hořčičného zrnka (Lk 17,5-10).

Čtvrté ponaučení spočívá v tom, že žijeme cílevědomě a navzájem se povzbuzujeme a budujeme (v. 11). Cíl, který máme před očima, je Boží království a Jeho spravedlnost (Mt 6,33). Na cestě nekráčíme sami, ale ve společenství Církve. Jsme rodina. Potřebujeme povzbuzení a podporu, zejména v náročných časech, kdy se nám cíl může zdát příliš vzdálený nebo odtržený od reality, kterou žijeme. Buďme k sobě navzájem citliví, služme jeden druhému, modleme se jeden za druhého. Pak je Pán skutečně blízko.

Středa 3. září - památka sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve

Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej křesťanům v Kolosách, věřícím bratřím v Kristu. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce. Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme totiž o vaší víře ve spojení s Kristem Ježíšem a o vaší lásce ke všem věřícím, a to pro naději (na odměnu), která je vám připravena v nebi. (O té naději) jste slyšeli už dříve při (hlásání) slova pravdy, radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už přináší ovoce a šíří se na celém světě, tak je tomu také u vás od toho dne, kdy jste ji uslyšeli a správně poznali tuto Boží milost. Tak vás v tom vyučil Epafras, náš milý spoluslužebník. On nás spolehlivě zastoupil v této službě konané pro Krista a od něho také jsme se dověděli o vaší lásce, (kterou ve vás působí) Duch. (Kol 1,1-8)

Apoštol děkuje Bohu za víru, lásku a naději křesťanů v církevní obci v Kolosách. Označujeme je jako Božské ctnosti, které nám jsou při křtu vlité do srdce jako nadpřirozené milosti. Ctnost je „trvalá a pevná dispozice konat dobro“ (KKC1803). Božské ctnosti dostáváme, aby nám nic nebránilo být Božími dětmi a umožnilo nám jako Boží děti žít v milosti posvěcující, tj. v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici (KKKC 1812).

Víra má přirozenou a nadpřirozenou rovinu. V každodenním životě každý člověk do nějaké míry věří druhému. Výhoda je, že si nemusíme všechno ověřovat. To, v co věříme, nelze dokázat a je tudíž založeno na naší osobní důvěře. Sv. Pavel děkuje Bohu Otci za důvěru, kterou věřící z Kolos vkládají do Krista. To je nadpřirozená křesťanská víra, díky které dokážeme následovat Boha, kterého nevidíme; poslouchat Jeho přikázání, i když jim ne vždy zcela rozumíme; předkládat Mu své hříchy, i když do nich mnohdy zase spadneme; vnímat Jeho oporu v nouzi, i když její existenci nemůžeme dokázat.

Největší přikázání je láska, která je čerpaná od Boha a je rozlévaná do tohoto světa. Bůh si nepřeje, abychom Mu odpláceli Jeho bezpodmínečnou lásku k nám. Přeje si, abychom po příkladu Ježíše Krista Boží lásku šířili ve světě. Tím, že ji budeme posílat dál a snažit se slovem i skutkem milovat všechny lidi tak, jako Ježíš miloval nás. K tomu nám dává sílu a odvahu naše naděje, že Ježíš přemohl smrt, že se není čeho strachovat. Naděje je nadpřirozenou odpovědí na radikální otázky o naší budoucnosti. Naděje (spolu s láskou a vírou) definuje křesťanskou existenci, neboť jedině tehdy, když máme jistotu ohledně budoucnosti, můžeme žít i v přítomnosti.

Čtvrtek 4. září

Bratři! Od toho dne, kdy jsme (o vás) uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit (Boha), abyste dobře poznali jeho vůli (a aby se vám dostalo) všestranné moudrosti a duchovního pochopení. Tak povedete život hodný Pána a budete se mu ve všem líbit: ponesete plody všech možných dobrých skutků a porostete v poznávání Boha. Jeho božská moc vám dá všestrannou sílu, abyste (všecky zkoušky) trpělivě vydrželi. Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. (Kol 1,9-14)

V kostce se sv. Pavel modlí za 4 oblasti:

(1) aby věřící usilovali o dobré poznání Boha a dostali vhled do Jeho vůle a záměrů. Poznání Boha a Jeho záměrů v nás rozmnoží lásku k Němu, protože je úžasný Bůh. A když si Ho zamilujeme, tak Mu také budeme chtít sloužit, tj. s Ním spolupracovat, a tudíž přinášet hojné plody všech možných dobrých skutků.

(2) aby věřící chodili s Bohem po Jeho cestách, aby tak zakoušeli život hodný Pána. Tohoto života jsme schopni, protože jsme byli Kristem vytrženi z moci temnosti a převedeni do světla Jeho království. Máme totiž královskou důstojnost díky vykoupení a odpuštění hříchů.

(3) aby se věřící disponovali k přijetí všestranné duchovní síly. Bez ní nedokážeme mít dostatek trpělivosti vytrvat na této cestě plné radostí a překvapení, ale také náročných zkoušek. Tato nadpřirozená síla nám byla zaslíbena (Jn 14,12-14). Avšak nedokážeme ji získat jinak, než se jí otevřít životem skrze Něj a s Ním a v Něm. Je totiž milostí, nezaslouženým Božím darem.

(4) aby věřící měli vděčné srdce přetékající existenciální radostí, která přichází výhradně od Boha. On nás totiž uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. To dědictví je Boží zaslíbení věčného života, Boží bezprostřední blízkost, kterou nemůžeme vlastnit, ale máme podíl na tomto Božím daru. Máme tu výsadu, že už tady a teď můžeme beze strachu žít ve světle, v milosti posvěcující. Známe totiž Cestu, která vede v Pravdě do Života.

Pátek 5. září

Ježíš Kristus je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj. (Kol 1,15-20)

Člověk je smyslový a zvědavý tvor. Bůh to ví, vždyť nás stvořil a dal každému schopnost Ho poznat. Ačkoli nemusel, zjevil se nám milostivě tak, že lidé slyšeli Jeho hlas, že Ho na vlastní oči viděli a pozorovali, že se Ho vlastníma rukama dotýkali (1 Jn 1,1). Ježíš je neviditelný Bůh, který se stal viditelným. On je dokonalým obrazem Božím. Je naším vzorem. My jsme byli stvořeni k Božímu obrazu a podobáme se Mu natolik, nakolik jsme věrnou podobou Jeho obrazu vtisknutého do našeho srdce. Byli jsme stvořeni tak, že když se někdo podívá na to, jak milujeme, může vidět Boží lásku takovou, nakolik se odráží Jeho láska v nás; když vidí naši moudrost, může vidět Boží moudrost takovou, nakolik se odráží Jeho moudrost v nás. Protože jsme díky naší padlé přirozenosti jen nedokonalé podoby Boží dokonalosti, se Bůh stal člověkem, aby se člověk stal Bohem (sv. Atanáš). Bůh touží potom, abychom se podobali Tomu, který je dříve než všechno, skrze Něhož a v Němž všechno trvá a pro Něhož všecko je stvořeno. Byli jsme stvořeni, abychom byli zbožštěni (Řím 8,29; 2 Kor 3,18; 1 Jn 3,2). Sv. Pavel nám vlastně říká, abychom se neuspokojili s ničím menším než s Ježíšem. On má ve všem prvenství, v Něm je veškerá plnost dokonalosti, skrze Něho dojde všechno k smíření s Bohem a jedině On svou krví prolitou na kříži zjednal věčný pokoj. Ježíš je větší než mé plány (Iz 55,8). Ježíš je větší než mé starosti (Mt 11,28). Ježíš je větší než mé strachy (Mt 28,20). Stačí víra velikosti hořčičného zrnka (Lk 17,6).

Sobota 6. září

Bratři! I vy jste byli kdysi odcizeni (Bohu) a s ním pro svoje smýšlení a špatné skutky znepřáteleni. Ale teď on (i s vámi) obnovil dobrý poměr skrze (Kristovo) lidské tělo vydané na smrt. To proto, abyste byli před ním svatí, neposkvrnění a bezúhonní. Jen musíte vytrvat ve víře, opřeni o pevné základy, a nesmíte se nechat odvrátit od naděje, (kterou vám přineslo) evangelium, jak jste ho slyšeli a jak bylo kázáno všemu tvorstvu pod nebem, a já, Pavel, jsem se stal jeho služebníkem. Kol 1,21-23

Je nepříjemné být s někým v konfliktu. Rozbroje, hádky a rozpor způsobují stres a úzkost. Na druhou stranu je velice osvobozující, když dojde ke smíření s někým, s nímž jsme byli v nepřátelském poměru. Naší padlou přirozeností se mnozí z nás často dostávají do rozporu s Bohem. Náš hřích je příčinou našeho znepřátelení se s Bohem (Řím 5,10). Když setrváme v tomto stavu, může dojít k odcizení od Boha, a to je mnohem dramatičtější než jakýkoli lidský konflikt. Bohužel si i na takový život můžeme zvyknout, až jednou dojde při našem osobním soudu, který nastane po naší smrti, k lámání chleba. A to nemluvě o posledním soudu při Parusii.

Bůh, ze své velké lásky, obětoval vlastního Syna za nás, aby nás změnil z nepřátel v přátele, aby došlo z odcizení ke smíření. Od té doby se každý v křtu stává před Bohem svatým, neposkvrněným a bezúhonným. Zároveň jsme získali svobodu rozhodnout se, zda v tomto stavu milosti posvěcující chceme žít a využívat veškeré milosti pomáhající, které jsme k tomu zcela zdarma a nezaslouženě dostali. Uchování tohoto smíření skrze život sjednocený s Kristem je teď naše odpovědnost.

Koloská církev byla v nebezpečí, že bude nesprávně ovlivněna některými falešnými učiteli. Stejně tak to platí pro nás. Pokud si myslíme, že jsme imunní vůči nebezpečí, že budeme oklamáni některým z falešných učení a novými interpretacemi naší doby, možná podceňujeme lstivost nepřítele i svou vlastní slabost. Jak říká Pavel (1 Kor 10,12): „Proto, ať ten, kdo si myslí, že stojí, dbá na to, aby nepadl.“ Připomíná naše dřívější odcizení od Boha (Kol 1,21) i velkou cenu, kterou Kristus zaplatil, aby nás smířil s Bohem (Kol 1,22), a také naši odpovědnost (Kol 1,23).
23. týden v mezidobí

Neděle 7. září - 23. neděle v mezidobí

Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého Svatého Ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili. (Mdr 9,13-19)

Moudrost je lepší než moc, síla nebo vliv. Člověk může svou moudrostí uskutečnit to, co by svou mocí, silou nebo vlivem nikdy nedokázal. Bůh je sám v sobě dokonalou moudrostí, a tudíž zdrojem veškeré moudrosti. Proto sv. Pavel může tvrdit, že je-li Bůh s námi, kdo může být proti nám nebo se před nás postavit (Řím 8,31)? Král Šalomoun, kterému se připisuje kniha Moudrost, si všímá na jedné straně síly Boží moudrosti. Na straně druhé mu vyvstává otázka: Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Bez Boží moudrosti nestojíme za nic (Mdr 9,6). Lidské myšlenky jsou nejisté a záměry vratké; porušitelné tělo člověka se lopotí životem a zajištění každodenního života naplňuje jeho mysl starostmi. „S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější.“

A tak si král Šalomoun uvědomil potřebu modlitby za dar moudrosti a byla mu dána (Mdr 7,7). Je to poslední poučení knihy Moudrosti. My máme tu výsadu, že skrze tuto biblickou knihu můžeme mít podíl na nádherné a niterné, královské modlitbě o moudrost. Byla v plnosti vyslyšena, když se Bůh stal člověkem, ztělesněnou Moudrostí, aby člověk pochopil marnost světa a nezměrný přesah Boha, který se zcela daroval skrze Ježíše pro vykoupení a spásu světa. Bůh skrze Ježíše seslal svého Ducha, aby člověk poznal Boha a Jeho úmysly, aby si Ho zamiloval a s Ním spolupracoval, aby s Ním byl spjat na věky věků. Ti z lidí, kdo upravili své chování a naučili se, co je Bohu milé, se Boží moudrostí zachránili. Ostatní snad k tomu ještě někdy dorostou. Bůh je nanejvýše trpělivý.

Pondělí 8. září - slavnost Narození Panny Marie

Toto praví Hospodin: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ Mich 5,1-4a

Kniha proroka Micheáše není jednoduchá na pochopení. Na objektivu proroka je často něco zvláštního. Zejména, když se vyjadřuje o budoucnosti. Není vždy jasné, jakou ohniskovou vzdálenost si zvolil. Zaměřuje hledáček na událost blízkou nebo spíše vzdálenou? Představte si, že v kostele sedí jedna žena v předposlední řadě a za ní muž s velkým kloboukem. Kazateli se může jevit, že tam sedí žena s velkým kloboukem, protože tyto dva obrazy mu na tu dálku splývají. Když se přiblíží nebo pohlédne na stejnou scénu z jiného úhlu, pak se mu obraz rozpojí. Takto to často funguje i s proroctvími. Prorok vidí budoucí události, které spolu úzce souvisejí. Avšak mezi nimi může být poměrně velká časová vzdálenost. Když praví, že z Betléma vyjde vládce Izraele, může mít na mysli nového krále, který porazí Asyřany, a zároveň se může jednat o narození Ježíše Krista, Jeho vítězství nad hříchem, ďáblem a smrtí nebo dokonce o Parusii. Relektura je četba Starého zákona znalostí a očima Nového zákona. Tato četba nám v proroctví proroka Micheáše staví Ježíše přímo před objektiv, tedy před náš objektiv. Některá slova nebo obrazy to velmi jasně ukazují. Například odkaz na Betlém. Tato malá vesnička se stane rodištěm krále. Více než 700 let před Kristem se zmiňuje o přesném místě Jeho narození a to tak, že Herodovi poradci nebyli na pochybách, když podávali informace mudrcům. Kéž je Ježíš i v hledáčku našeho objektivu nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Úterý 9. září

Bratři! Jako jste přijali, že Kristus Ježíš je Pán, tak žijte dále ve spojení s ním, v něm buďte zakořeněni a na něm stavějte, utvrzení ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a nepřestávejte Bohu děkovat. Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filosofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, (které se opírají) o prvopočátky světa, ne o Krista. A v něm totiž přebývá celá plnost božství tělesně, i vy jste v něm dosáhli plnosti. On je hlavou všech (andělských) knížat a mocností. V něm jste byli obřezáni, ovšem ne obřízkou provedenou lidskýma rukama, ale obřízkou Kristovou, která spočívá v úplném svlečení hmotného těla: křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých. I vás, když jste byli mrtví pro své hříchy a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním. Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž. Knížata a mocnosti (pekla) odzbrojil, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval. (Kol 2,6-15)

Kdyby se někdo zeptal Vašich blízkých, co je pro vás ve Vašem životě důležité, o čem často mluvíte, co nejčastěji sdílíte na sociálních sítích, co Vás dokáže nadchnout, o co se v životě opíráte, co by asi odpověděli? Poznají na Vás, že žijete v úzkém spojení s Pánem Ježíšem, že jste v Něm zakořeněni, že na Něm stavíte svůj život a jste utvrzeni ve víře?

Kristus je v nás pokřtěných přítomen. Může být jen okrajovou záležitostí, může být jen hostem, může být něco jako rodinný příslušník, ale může také být naším starším bratrem nebo dokonce Mistrem a Pánem. Bůh nám dává svobodu. Může v nás a skrze nás působit nakolik budeme v Něm. Pokud jsme v Něm zakořeněni, stal se naší identitou. Stáváme se podobni obrazu, který Bůh vtiskl do našeho srdce, když nás stvořil. Jen sjednocení s Kristem a v Kristu vede k živému a plodnému křesťanskému životu.

Být zakořeněný v Kristu a stavět na Něm znamená žít v této nadpřirozené realitě milosti celý den a každý den. Nechme si touto realitou proměnit vše, co děláme, vše, na co myslíme, vše, po čem toužíme, vše, co říkáme, každé rozhodnutí, které uděláme. Dělejme vše skrze Něho a s Ním a v Něm a nepřestávejme Bohu vzdávat díky. Tyto dva prvky jsou spojené nádoby. Naše vděčnost je barometrem naší zakořeněnosti.

Středa 10. září

Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi. (Tou cestou) jste kráčeli kdysi také vy, když jste v tom žili. Ale teď i vy to všechno odložte: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhačné a ošklivé řeči ze svých úst. Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte (člověka) nového, který se obnovuje k (správnému) poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus. (Kol 3,1-11)

Jak máme my, coby ti, kteří byli ve křtu s Kristem vzkříšeni, usilovat o to, co pochází shůry? Začněme tím, že svůj pohled zaměříme vzhůru, místo do země. Máme nové postavení, získali jsme novou důstojnost a nový způsob života s rozšířenými (nadpřirozenými) možnostmi. Máme nový zdroj životní síly. Pokud skutečně upíráme svá srdce vzhůru, zakusíme Boží moc a Boží svobodu zde na zemi.

Nejedná se o útěk, ale o nově získanou realitu: jsme ve světě, ale nejsme ze světa. Nohama stojíme na zemi, ale naše mysl funguje jinak, operuje s rozšířenými možnostmi. Naše uvažování se děje na jiných základech, naše rozhodování vychází z jiného porozumění. Jedná se však o každodenní rozhodnutí pro Boha a Jeho cestu, protože naše padlá přirozenost nás stahuje zpět na zem. Nesmíme nikdy zapomenout, kým jsme se křtem stali.

Nezapomeňme, že Ježíš je větší než to, co je v našich údech pozemského. Následky dědičného hříchu v nás sice nedokážeme vymýtit, ale dostali jsme dostatek duchovní síly, abychom svou padlou přirozenost umrtvovali. Náš nově získaný život vyžaduje, abychom svlékli ze sebe starého člověka s jeho počínáním a oblékli člověka nového, který se touží podobat svému Stvořiteli a za tímto účelem se nechává proměňovat. To není příkaz, který bychom měli dodržovat, ale spíš pravda o našem stavu po křtu, kterou bychom měli od sebe nárokovat. Jsme nabádáni, abychom nedělali to, co se neslučuje s tou nově získanou důstojností. Abychom věděli, co potřebujeme v sobě nechat obnovit, musíme být schopni upřímného pohledu do svého nitra. Tam poznáme, jak dalece se naše vnější podoba liší od obrazu, který Bůh vtiskl do našeho srdce při našem stvoření.

Čtvrtek 11. září

Bratři! Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto (odpouštějte) i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy. (Kol 3,12-17)

V předešlém úryvku nás Sv. Pavel vybízel, abychom ze sebe svlékli staré šaty a oblékli nové. Ty šaty nového člověka se skládají z pěti ctností. Tyto ctnosti popisují vnitřní vlastnosti Božích dětí a určují jejich chování. Jsou to: (1) milosrdné srdce ve smyslu hlubokého soucitu; (2) dobrota neboli laskavost projevena bez nároku na odměnu; (3) pokora projevovaná životem pro druhé; (4) mírnost v myšlení, slovech i skutcích; (5) láskyplná trpělivost, která se nenechá vydráždit a projevuje se vnitřním pokojem. Jsou to náročné ctnosti, protože žijeme v neideálním světě. Proto nás Ježíš také zve do své školy (Mt 11,29), kde můžeme odložit těžká břemena a učit se žít Božím způsobem.

Těchto pět ctností ukazuje na jedné straně Boží obraz, který nese každý člověk v sobě a také to, jakým způsobem se u nového člověka tento obraz projevuje navenek, zejména ve vztahu k ostatním lidem. Říká se, že šaty dělají člověka. Tyto ctnosti patří do nového šatníku znovuzrozeného člověka, kterým vyniká a prozařuje svět, v němž žije. Podle těchto šatů nás lidé poznají jako ty, kteří se rozhodli žít Božím životem. Na prvním místě musí zmíněné ctnosti být prožívány ve společenství věřících, v naší rodině (nazývá se malou církví). Podle toho všichni poznají, že jsme Kristovi učedníci, budeme-li mít lásku jedni k druhým (Jn 13,35). Na druhém místě v naší širší rodině, v práci a vůči všem, s nimiž se v životě setkáme. Tím se pak stáváme světlem světa a solí země (Mt 5,13-16). Láska rozlitá do našeho okolí je pouto, které vše dokonale spojuje a přináší Kristův pokoj, který svět nemůže dát (Jn 14,27).

Pátek 12. září

Pavel, apoštol Krista Ježíše z rozkazu Boha, našeho spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje, Timotejovi, svému pravému synu ve víře: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve (své) nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. (1 Tim 1,1-2.12-14)

Sv. Pavel píše o tom, jak je vděčný za úžasnou Boží milost ve svém životě. Koneckonců, kdysi byl rouhačem, násilníkem a pronásledovatelem (Sk 9,1-2). Dělal to však z nevědomosti ve své nevěře. Ta ho neomlouvá, ale díky ní se mu navzdory všemu dostalo milosrdenství a milosti: Boží láska byla vylita v jeho životě. Oblékl nového člověka a žil radikálně odlišný život. Ta největší změna spočívala v tom, že se pak raději chlubil slabostmi, aby na něm spočinula moc Kristova. Proto pro Něho rád přijímal slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti. Nyní mu už stačila jen Boží milost (2Kor 12,1-10). Stává se živým svědectvím o Boží lásce a moci.

Proč to sv. Pavel píše Timotejovi? Chce dosvědčit (1 Tim 1,15-16), že Boží slovo je naprosto věrohodné a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky a sv. Pavel k nim patří na prvním místě. Přesto došel slitování, aby Ježíš právě na něm ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v Něho uvěří, a tak dosáhli věčného života. Bůh nám v 13. apoštolovi dal příklad toho, jak trpělivý Bůh je. Pán má s námi na naší pozemské pouti neomezenou trpělivost. On na nás čeká, učí nás, vede nás, posiluje nás a očišťuje nás, když s Ním prožíváme svůj život. Nezneužívejme Jeho trpělivost k tomu, abychom žili podle vlastních záměrů, vědomí a svědomí. Pak totiž nejsme živým svědectvím o Boží lásce a moci v našem životě.

Sobota 13. září - památka sv. Jana Zlatoústého, biskupa učitele církve

Bratři! Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto (odpouštějte) i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy. (Kol 3,12-17)

V předešlém úryvku nás Sv. Pavel vybízel, abychom ze sebe svlékli staré šaty a oblékli nové. Ty šaty nového člověka se skládají z pěti ctností. Tyto ctnosti popisují vnitřní vlastnosti Božích dětí a určují jejich chování. Jsou to: (1) milosrdné srdce ve smyslu hlubokého soucitu; (2) dobrota neboli laskavost projevena bez nároku na odměnu; (3) pokora projevovaná životem pro druhé; (4) mírnost v myšlení, slovech i skutcích; (5) láskyplná trpělivost, která se nenechá vydráždit a projevuje se vnitřním pokojem. Jsou to náročné ctnosti, protože žijeme v neideálním světě. Proto nás Ježíš také zve do své školy (Mt 11,29), kde můžeme odložit těžká břemena a učit se žít Božím způsobem.

Těchto pět ctností ukazuje na jedné straně Boží obraz, který nese každý člověk v sobě a také to, jakým způsobem se u nového člověka tento obraz projevuje navenek, zejména ve vztahu k ostatním lidem. Říká se, že šaty dělají člověka. Tyto ctnosti patří do nového šatníku znovuzrozeného člověka, kterým vyniká a prozařuje svět, v němž žije. Podle těchto šatů nás lidé poznají jako ty, kteří se rozhodli žít Božím životem. Na prvním místě musí zmíněné ctnosti být prožívány ve společenství věřících, v naší rodině (nazývá se malou církví). Podle toho všichni poznají, že jsme Kristovi učedníci, budeme-li mít lásku jedni k druhým (Jn 13,35). Na druhém místě v naší širší rodině, v práci a vůči všem, s nimiž se v životě setkáme. Tím se pak stáváme světlem světa a solí země (Mt 5,13-16). Láska rozlitá do našeho okolí je pouto, které vše dokonale spojuje a přináší Kristův pokoj, který svět nemůže dát (Jn 14,27).
24. týden v mezidobí

Neděle 14. září - 24. neděle v mezidobí

Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu. (Nm 21,4b-9)

Kniha Numeri říká pravdu nejen o izraelském lidu, ale i o nás. O naší cestě životem, naší cestě do Zaslíbené země. Naše cesta víry se podobá cestě Izraelitů z otroctví v Egyptě do Zaslíbené země Izraele. Proto nás tato kniha může učit mnoho o nás samotných. O tom, jak jsme povoláni žít. O tom, jak selháváme. A o tom, jak nám Bůh odpouští. V dnešním úryvku se setkáváme s netrpělivostí. Cesta trvá příliš dlouho a to přináší negativní pohled na to, co prožíváme. Pak si stěžujeme.

Izrael si zde stěžuje na manu, pokrm, který jim Bůh dává k jídlu. Uspokojuje nás náš duchovní pokrm, který nám Bůh dává? Všechny ty milosti pomáhající, jež nás uschopňují žít v milosti posvěcující, např. Eucharistie a ostatní svátosti, denní modlitba, Boží slovo, společenství, půst, almužna…nechtěli bychom už raději mít splněno a dorazit do cíle? Nestáváme se i my cestou netrpělivými?

A jak Bůh reaguje na lidskou netrpělivost? Bezmeznou trpělivostí, nekonečným milosrdenstvím, laskavým odpuštěním. V okamžiku, kdy se odvrátíme od svých hříšných cest a prosíme Boha o pomoc, je připraven nás zachránit. V dnešním úryvku Bůh nejen odpouští, ale také milostivě poskytuje protijed. Tím se pro nás stal Ježíš (Jn 3,14-15). Všichni, kdo v Něj věří, nezahynou, ale mají věčný život. To je naše naděje.

Pondělí 15. září - památka Panny Marie Bolestné

První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany. Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru. (1 Tim 2,1-8)

Modlitba je podle sv. Pavel přednostní priorita církve, a to jak prosebná, přímluvná, tak i děkovná. V Církvi se vše má točit kolem modlitby. Přitom nezapomeňme, že Církev není nějaká organizace, které můžeme vyčítat, že to nedělá; Církev jsme my. Je řeč o nás. Ústředním bodem našeho života má být modlitba. V modlitbě předkládáme Bohu své potřeby a žádosti, přimlouváme se za záležitosti lidí či situace, které vnímáme jako důležité, a děkujeme, a to neustále. Modlitba je postoj bojující Církve (na zemi) a vítězné církve (v nebi). Trpící církev (očistec) už pro sebe nemůže dělat nic a je závislá na modlitbách církve vítězné a bojující.

Za koho se máme modlit? Nemodlíme se jen za sebe a naše blízké (ti jsou spjati s námi samotnými). Modlíme se za všechny bez rozdílu. A zvláštní povinnost máme v modlitbě vůči těm, kdo mají moc v jakékoliv podobě.

Proč bychom se měli modlit? Není to nezištné. Získáme tím život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. A za druhé lidi se modlíme, aby došli spásy, tedy s evangelizačním postojem. Slovy sv. Jana Bosca: „Dej mi duše a všechno ostatní si vezmi“. Taková touha se našemu Spasiteli líbí, neboť On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání Pravdy (2 Pt 3,9).

Jak bychom se měli modlit? Všude, kde právě jsme. To znamená vždycky. A navíc pokojně, v milosti posvěcující, v důvěře, že Bůh nás slyší a vyslyší (Flp 4,6-7), v postoji smíření a odevzdanosti, ne s kameny v rukou, ale s čistýma otevřenýma rukama.

Úterý 16. září - památka sv. Ludmily, mučednice

Správně se říká: „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad.“ Takový představený musí být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, ušlechtilý, pohostinný, způsobilý učit, ne pijan, ne útočný, ale mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržovat svoje děti k poslušnosti, aby žily naprosto čestně. Jestliže někdo nedovede spravovat svou domácnost, jak se bude moci starat o Boží obec? (Dále to) nesmí být člověk teprve nedávno obrácený, aby mu to snad nestouplo do hlavy a nepropadl stejnému odsouzení jako ďábel. Také je nutné, aby měl dobré jméno u těch, kdo stojí mimo církev. Jinak padne za oběť špatným řečem a (chytne se) do ďáblovy pasti. Totéž platí o jáhnech: mají to být lidé důstojní, ne obojetní v řeči, ne oddaní vínu, ne lační špinavého zisku, kteří uchovávají tajemné pravdy víry v čistém svědomí. I oni musí být napřed zkoumáni, a teprve potom mohou vykonávat službu, když se ukáže jejich bezúhonnost. Právě tak ženy se musí chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, ale střídmé a ve všem spolehlivé. Jáhnové mají být jenom jednou ženatí, mají umět držet v pořádku svoje děti a vůbec vlastní domácnost. Ti totiž, kdo se osvědčí jako jáhni, získají si vážené postavení a radostnou jistotu ve víře v Krista Ježíše. (1 Tim 3,1-13)

Je dobré si připomenout, že v době, kdy sv. Pavel psal své listy, neexistovala organizační struktura Církve, kterou známe dnes. Přesto je zřejmé, že se musela od začátku organizovat a měla své představené. Když sv. Pavel popisuje, co se od církevního představeného očekává, nezmiňuje náplň práce ve smyslu povinností, ale charakteristiky člověka. Vlastnosti se zdají být důležitější než povinnosti.

Co jsou zásadní charakteristiky křesťanského představeného? Sv. Pavel vyjmenovává seznam charakteristik, které z velké části patří k ideálu každého křesťana. Jinak řečeno, věci, které se očekávají od všech křesťanů, se také, a to zvláštním způsobem, očekávají od představených. Jinak by kázali vodu, ale sami pili víno. Právě představení se mají chovat jako vzory, jimiž jsou, a to nejen pro ty, kteří jim jsou svěřeni, ale i pro ty, kdo k obrácení ještě nedozráli.

Mělo se jednat o ctnostného člověka (v. 1-3), který má dobrou pověst, je věrný a věrohodný, rozumný, slušný, laskavý a mírný, přátelský i k cizím lidem, schopen sebeovládání, učitel, idealista. Kromě toho měl být svědomitým manažerem (v. 4-5), aby dokázal dobře řídit církevní obec podobným způsobem, jako se otec stará o svou vlastní rodinu, aby byla zabezpečená, aby se jí dařilo a aby vzkvétala. Musí se také jednat o člověka ve víře vyzrálého a přijímaného mezi těmi, kteří se ke křesťanství nehlásí.

Útěchou nám může být, že dokonalý je jen Bůh. My jsme na cestě k dokonalosti. To je naše naděje.

Středa 17. září

Milovaný! Mám sice naději, že k tobě co nejdříve přijdu, ale přece ti o těchto věcech píšu. Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy. A je to skutečně hluboké náboženské tajemství: (Kristus,) který přišel v lidské přirozenosti, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, byl hlásán pohanům, došel víry ve světě, byl vzat do slávy. 1 Tim 3,14-16

Církev netvoří budovy, ani organizace, ani nauka – tvoří ji lidé. Je živým organismem, který přesahuje posloupnost generací a průběh dějin. I když Církev má svou nauku, je hierarchicky organizovaná, vlastní nemovitosti, je na prvním místě Tělem Kristovým, jehož my jsme údy a Kristus hlavou (1 Kor 12,13).

Autor listu praví, že Církev je „sloupem a pevnou oporou pravdy“. Ježíš je tou pravdou (Jn 14,6), která v Církvi přebývá, které naslouchá, kterou střeží, uchovává a hlásá. Obsah této pravdy je „hluboké náboženské tajemství“, neboť vzbuzuje úctu a bázeň, je lidským rozumem neprobádatelné, nelze do něho zcela proniknout.

Tím, že Církev hlásá toto tajemství o Ježíši, tím svědčí o Boží přítomnosti v tomto světě. Je podobná „oblakovému sloupu“, který Izraelity ve dne vedl cestou pouští, a „ohnivému sloupu“, který v noci zářil a zajišťoval tak světlo a určoval směr (Ex 13,21-22). A protože my jsme Církev, jsme to my, kdo zjevujeme světu Boží přítomnost. V prvé řadě tím, že se chováme jako pravověrné a věrohodné údy „Církve živého Boha“. Autor listu nám k tomu předkládá tři základní body: hlásat Krista (1 Tim 3,14-16); pečovat o pravověrnost ve víře (1 Tim 4,1-10); být svědomitý ve službě (1 Tim 4,11–16). Mějme na paměti, že je důležité mít ve svém životě a při svém hlásání oči upřené na Ježíše: od něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti (Žid 12,2a).

Čtvrtek 18. září

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ (Lk 7,36-50)

Její četné hříchy (ἁμαρτίαι, hamartiai) jsou jí odpuštěny, protože velmi milovala (Lk 7, 47). Ačkoli se často snažíme odpuštění podmiňovat uspokojením našeho smyslu pro spravedlnost, Ježíš nás učí, že odpuštění je především projevem milosrdné lásky.

Milující Ježíši,
často se díváme na odpuštění jako na něco, co si musíme zasloužit.
Učíš nás však, že odpuštění je dar, který pramení z lásky.
Pomoz nám milovat tak, jak jsi miloval ty, abychom i my mohli odpouštět a přijímat odpuštění.
Připomínej nám, že naše hříchy, ať jsou jakkoli četné, nejsou větší než Tvá milosrdná láska.
Amen.

Pátek 19. září

Ježíš chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku. (Lk 8,1-3)

Ženy, které následovaly Ježíše, sloužily jemu a apoštolům ze svého majetku (ὑπάρχοντα) (Lk 8,3). Podle některých byly ohlupené, zmanipulované a oklamané. Podle jiných sloužily, protože milovaly. Není divu, vždyť láska je také ztráta času a peněz.

Ježíši, děkujeme Ti za ženy, které Tě následovaly.

Pomoz nám, abychom pochopili, že opravdová služba je víc než pouhé plnění úkolů.

Je to dar, který pochází z lásky.

Uč nás, abychom se nebáli dávat ze svého majetku, i když se to zdá jako ztráta.

Nechť je i náš život darem pro Tebe, protože Ty jsi naším největším pokladem.

Amen.

Sobota 20. září

Když se (k Ježíšovi) sešel velký zástup a z mnoha měst k němu přicházeli, promluvil v podobenství: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé zrno na okraj cesty; bylo pošlapáno a ptáci ho sezobali. Jiné padlo na skálu; vzrostlo sice, ale pak uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné zrno padlo do trní; trní vzrostlo zároveň s ním a udusilo ho. Jiné padlo na dobrou půdu; vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ A důrazně prohlásil: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství znamená. Odpověděl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním jen v podobenstvích, `aby se dívali, ale neviděli, slyšeli, ale nerozuměli'. Toto podobenství znamená: Semeno je slovo Boží. Na okraji cesty, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, potom však přichází ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále, to jsou ti, kdo s radostí slovo přijmou, když ho slyší, nemají však kořen; na chvilku uvěří, ale v době pokušení odpadají. Co padlo do trní, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, ale pak jdou a dusí ho starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku. Co je pak v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek.“
Aby přinášelo ovoce, nestačí jen poslouchat slovo. Je také třeba je věrně uchovávat v sobě. Můžeme mít ušlechtilé úmysly a velká předsevzetí, ale v krásném a dobrém srdci (καλη και αγαθη) plody dozrávají díky vytrvalosti (Lk 8, 15). (Lk 8,4-15)

Bože, prosím tě,

dej mi sílu, abych tvé slovo nejen poslouchal(a), ale i uchovával(a) ve svém srdci. Pomoz mi, abych i přes překážky a těžkosti vytrval(a) a mé úsilí přinášelo plody, které se ti líbí. Veď mě, abych měl(a) srdce dobré a čisté, ve kterém tvá semena mohou růst. Amen.
25. týden v mezidobí

Neděle 21. září - 25. týdne v mezidobí

Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: `Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.' Správce si řekl: `Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě (lidé) přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: `Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: `Sto věder oleje.' Řekl mu: `Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: `Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: `Sto korců pšenice.' Řekl mu: `Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé (bohatství)? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Lk 16,1-13)

Synové této doby jsou rozumnější (φρονιμωτεροι) vůči lidem svého pokolení než synové světla (Lk 16,8). Můžeme se za to stydět, když z lásky k penězům podléháme zákonům podvodu a nepoctivosti. Můžeme také s požehnanou naivitou používat peníze ve službě lásky.

Pane,

děkuji ti za toto slovo, které mi připomíná, abych byl/a moudrý/á a rozvážný/á. Prosím, pomoz mi, abych peníze a majetek používal/a ke službě lásky a blížním, a ne pro svůj prospěch. Dej mi sílu, abych se vyhnul/a pýše, lakotě a podvodům. Kéž jsem upřímný/á a štědrý/á. Amen.

Pondělí 22. září

Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nerozsvítí svítilnu a nepřikryje ji nádobou ani ji nedá pod postel, ale postaví ji na podstavec, aby ti, kdo vcházejí, dobře viděli. Nic totiž není skryto, co nebude zjeveno, a nic není utajeno, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo. Dávejte tedy pozor, ať dobře posloucháte! Neboť kdo má, tomu bude dáno, ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co myslí, že má.“ (Lk 8, 16-18)

Kdo nemá, tomu bude odňato (ἀρθήσεται) i to, co si myslí, že má (Lk 8,18). A nejde o hmotné věci. Iluze vlastnictví často svádí naše duchovní život, když spočíváme na vavřínech v pocitu získané dokonalosti. Pak upadáme a ztrácíme, místo abychom získávali.

Bože,

přijímám slova tvého Syna,

která mě varují před nebezpečím pýchy a iluzí.

Uvědomuji si, že i to, co považuji za své,

může být snadno ztraceno,

pokud to nepěstuji v pokoře a vděčnosti.

Osvoboď mé srdce od iluze vlastnictví,

ať už jde o mé schopnosti, mou víru, nebo mé dobré skutky.

Nedovol mi spočívat na vavřínech,

v pocitu získané dokonalosti,

který by mě vedl k duchovnímu úpadku.

Pomoz mi neustále růst a toužit po Tobě,

ať nikdy neochabne má snaha přibližovat se k Tobě,

abych neztratil ani to málo, co mám. Amen.

Úterý 23. září

Za Ježíšem přišla jeho matka a příbuzní, ale pro množství lidí se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvoje matka a příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli.“ Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“ (Lk 8,19-21)

Nejbližšími příbuznými Ježíše se stávají ti, kteří poslouchají jeho slova a plní (ποιέω, poieo) je (Lk 8, 21). Proč? Protože plnění Boží vůle zjevené v Ježíši je synonymem svatosti. Koneckonců, Boží království je něco mnohem většího než pouta krve. Jsou to pouta lásky.

Bože,

děkuji ti za dar rodiny, ve které jsem se narodil,

za pouta krve, která jsi mi dal.

Zároveň mě učíš,

že tvá rodina je mnohem širší.

Pomoz mi nechat se vést tvým slovem

a plnit tvou vůli,

protože tak se stávám tvým skutečným příbuzným

a tvůj syn, Ježíš, se stává mým bratrem.

Osvoboď mé srdce, abych mohl milovat ty,

kteří jsou mi nejbližší, ale také ty,

kteří mi nejsou blízcí,

protože pouta lásky jsou větší než pouta krve. Amen.

Středa 24. září

Ježíš svolal svých Dvanáct (apoštolů), dal jim sílu a moc (vyhánět) všechny zlé duchy a léčit nemoci. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu. A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a procházeli vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali. (Lk 9,1-6)

Poslal je, aby uzdravovali nemocné (Lk 9,2). Slovo (ἀσθενεῖς) znamená přesně: slabé, bezmocné. Když přemýšlíme o uzdravení, často si ho spojujeme s velkými znameními a zázraky. Mezitím jsou často uzdravujícími prosté gesty citlivosti a jemnosti projevené vůči lidské slabosti.

Pane, ty jsi poslal své učedníky, aby uzdravovali ty, kteří jsou slabí a bezmocní. Ukaž mi, kde je moje vlastní slabost a kde je bezmocnost druhých. Pomoz mi, abych nehledal zázraky, ale spíše uzdravoval prostými gesty lásky a citlivosti. Otevři mi oči pro ty, kteří jsou opuštění, a dej mi odvahu k nim přistupovat s jemností a soucitem. Vždyť tvá láska dokáže uzdravit více než sebevětší zázraky. Amen.

Čtvrtek 25. září

Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali (o Ježíšovi), že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět. (Lk 9,7-9)

Herodes se snažil (ἐζήτει) vidět Ježíše (Lk 9, 9). Ne z lásky, možná ze zvědavosti, pravděpodobně ze strachu. I naše snahy mají svůj základ v touhách, které mají různé příčiny. Duchovně rosteme, když je objevujeme, chápeme a uspořádáváme v Bohu.

Pane Ježíši Kriste,

prosím Tě o milost, abych dokázal vidět Tvoji tvář a poznat Tě takového, jaký jsi. Osvoboď mé srdce od zvědavosti, strachu a od všech sobeckých motivů, které mě vedou k tomu, abych Tě hledal. Pomoz mi odhalit hluboké touhy mého srdce a uspořádat je tak, abych se snažil setkat se s Tebou jen z opravdové lásky a touhy po společenství s Tebou. Amen.

Pátek 26. září

Když se (jednou) Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“ (Lk 9,18-22)

Syn člověka bude zavržen (ἀποδοκιμασθῆναι) a zabit (Lk 9,22). Náboženskými mudrci a duchovními autoritami. Nejednou, ale stále – ve svých pronásledovaných učednících. Protože zabíjet lze slovem a jazykem, pomluvou a pomluvou. Otázkou je jen, zda jsme mezi oběťmi, nebo mezi mučiteli?

Všemohoucí Bože,

přicházíme před tebe s pokorným srdcem a duší zkoumanou tvým slovem. Uvědomujeme si, že proroctví o zavržení a zabití Syna člověka se neustále naplňuje, když jsou tví věrní učedníci pronásledováni. Pomoz nám rozpoznat, že i slova mohou zraňovat a zabíjet, ať už jde o pomluvy, lži, nebo zlé jazyky.

Ukaž nám, kde se nacházíme: zda jsme se ocitli mezi oběťmi nespravedlnosti, anebo jsme se, byť nevědomě, stali nástroji mučení. Dej nám odvahu nést posměch a pohrdání, které přichází kvůli našemu následování Krista, a zároveň nás chraň před tím, abychom sami způsobovali bolest druhým. Veď naše myšlenky a slova tak, aby byla plná lásky a milosti, a ne zkázy. Amen.

Sobota 27. září

Když se všichni divili tomu, co Ježíš konal, řekl svým učedníkům: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.“ Oni však té řeči nerozuměli; (její smysl) zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat. (Lk 9,43-45)

Syn člověka bude vydán (παραδίδοσθαι) do rukou lidí (Lk 9, 44). Můžeme Mu důvěřovat, následovat Ho a uctívat Ho, ale můžeme Ho také soudit, bičovat a ukřižovat. A není třeba zatloukat hřebíky do rukou Boha, aby ho zranili – pokorně přítomného v utrpení našeho bližního.

Nebeský Otče,

s pokorou přicházíme před Tvou tvář a rozjímáme o tajemství Tvé lásky. Děkujeme Ti, že jsi se v Synu člověka vydal do rukou lidí, aby ses stal jedním z nás ve všem kromě hříchu.

Pomoz nám vidět Tebe v utrpení našeho bližního. Dej nám oči, které rozeznají Tvoji tvář v tvářích těch, kdo trpí, kdo jsou souzeni, bičováni a ukřižováni každodenními zkouškami. Kéž už nikdy nebudeme zatloukat hřeby do Tvých rukou svým sobectvím, lhostejností a hněvem.

Daruj nám srdce plné milosrdenství, abychom se naučili nejen Tebe uctívat a následovat, ale také sloužit Ti v každém člověku, kterého potkáme. Ať se v našem jednání a myšlenkách odráží Tvá pokorná přítomnost a láska. Amen.
26. týden v mezidobí

Neděle 28. září – slavnost sv. Václava

Ježíš řekl svým učedníkům:
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.
Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,24-27)

Kdo chce jít za mnou, ať se zřekne (ἀπαρνησάσθω) sám sebe (Mt 16, 24) – říká Ježíš. Je to pravda. V sobě máme ještě mnoho různých připoutaností, vášní a žádostí. Sebezapření neznamená jejich potlačení, ale podrobení se uzdravující Boží lásce.

Otče,

děkuji ti za tvého Syna Ježíše, který mě zve, abych ho následoval. Pomoz mi zříci se sebe sama a všeho, co mě odvádí od tvé lásky. Uzdrav mé připoutanosti a proměň mé vášně a touhy, abych se stal vnímavým a otevřeným nástrojem tvé lásky a milosti ve světě. Amen.

Pondělí 29. září – svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů

Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“
Natanael se ho zeptal: „Odkud mě znáš?“
Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“
Natanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele!“
Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‘Viděl jsem tě pod fíkovníkem’? Uvidíš ještě větší věci.“
A dodal: „Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (Jan 1,47-51)

Toto je pravý Izraelita, v němž není podvod (J 1,47). Slovo δόλος znamená také: podvod, faleš, zrada. Zdánlivě je to od nás vzdálené, ale často je to bolestně pravdivé. Největším pohoršením pro svět je totiž Kristův učedník, který žije jako pohan: křesťan-pokrytec.

Pane Ježíši Kriste,

Děkuji ti za tvé slovo, které je pravdivé a proniká až do hloubi mého srdce. Ukaž mi, kde se skrývá podvod, faleš nebo zrada v mém životě. Pomoz mi, abych žil jako pravý Izraelita, upřímný a bez přetvářky.

Odeber z mého srdce veškeré pokrytectví a pomoz mi být svědectvím tvé lásky a pravdy. Ať se celý můj život stane upřímnou chválou tvého jména, aby v mém životě svět viděl tebe, a ne mě samotného. Amen.

Úterý 30. září

Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. (Lk 9,51-56)

Ježíš je pokáral (επετιμησεν). Chtěli totiž Boží mocí zničit město, které je nepřijalo (Lk 9,54). Není divu. Je těžké reagovat na nepřátelství pokorou a láskou. Přitom to, co nám dělá největší potíže, je pro nás obvykle nejjednodušší cestou ke svatosti.

Všemohoucí Bože, Pane Ježíši Kriste,
Děkuji Ti za slovo, které odhaluje lidskou slabost i Tvou nekonečnou trpělivost. Vidím, jak snadno podléháme hněvu a touze po odvetě, když se setkáme s nepřátelstvím a odmítnutím, stejně jako Tví učedníci. Přirozeně chceme, aby Tvá moc sloužila naší uražené pýše.
Prosím Tě za milost, abych dokázal přijmout Tvé pokárání a zříci se té touhy po pomstě. Pomoz mi připomínat si, že nejjednodušší cestou ke svatosti je často právě to, co se mi zdá nejtěžší: reagovat na zlo pokorou a láskou.
Dej mi sílu, abych dokázal milovat i ty, kteří mě nepřijímají, a abych namísto zničení hledal smíření a Tvé požehnání. Kéž Tvá láska, nikoli má hořkost, určuje mé reakce. Amen.

Středa 1. 10. - památka sv. Terezie z Lisieux

Když Ježíš a jeho učedníci šli (do Jeruzaléma), cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ (Lk 9,57-62)

Pane, budu tě následovat (ακολουθησω σοι), ale... (Lk 9, 61). Takto často odpovídáme na Boží povolání. Klade podmínky, prověřujeme, omezujeme. Bojíme se důvěřovat, proto kontrolujeme. A Bůh? Nezměnitelný ve své lásce a dokonalý ve své trpělivosti stále opakuje své volání.

Všemohoucí a milující Pane Ježíši,

Děkuji ti za tvé neúnavné povolání, za lásku, která je silnější než mé pochybnosti.

Často slyším tvůj hlas, jak mě volá: „Následuj mě.“ A má odpověď je, bohužel, tak podobná té v Písmu: „Pane, budu tě následovat... ale.“

To „ale“ je zeď, kterou stavím mezi tebe a sebe. Je to strach ze ztráty kontroly, z nevědomosti, kam mě tvá cesta zavede. Místo abych důvěřoval tvé nezměnitelné lásce, kladu podmínky. Místo abych se cele odevzdal, prověřuji a omezuji tvou moc ve svém životě.

Odpusť mi, Pane, moji malověrnost a touhu po vlastní kontrole.

Odpusť mi, že svou jistotu hledám v sobě, a ne v tobě.

Dej mi prosím dar ryzí důvěry. Osvoboď mé srdce od všech „ale“ a pomoz mi strhnout všechny zdi, které brání mému plnému odevzdání se.

Chci tě následovat. Chci ti odpovědět tak, jak si zaslouží tvá dokonalá trpělivost: „Ano, Pane. Tady jsem. Celý tvůj.“ Amen.

Čtvrtek 2. 10. - památka Svatých andělů strážných

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: `Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: `Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“ (Lk 10,1-12)

Když vejdete do nějakého domu, nejprve řekněte: Pokoj (εἰρήνη, eirēnē) tomuto domu (Lk 10, 5). Mír je totiž plodem Ducha. Nejde tedy o samotná slova, ale o zkušenost, kterou s sebou nesou. Když přinášíme mír, nejde o dobrý pocit, ale o Boží lásku.
Bože, Duchu Svatý, prameni veškerého pokoje (eirēnē) a lásky.

Děkuji ti za slova Písma, která nám připomínají, že kamkoli vstoupíme, máme nejprve volat: „Pokoj tomuto domu!“
Víme, že tento pokoj není jen zdvořilostní fráze, ani povrchní dobrý pocit, který rychle pomine. Tvůj pokoj je plodem tvého Ducha a projevem tvé nezměrné lásky. Je to dar, který proměňuje atmosféru, léčí rány a spojuje rozdělené.
Prosím tě, nedej, abychom tvůj pokoj vyslovovali jen rty, aniž bychom jej nesli v srdci.
Učiň z nás nástroje tvé milosti. Očisti naše myšlenky a úmysly, abychom do každého domova, do každého vztahu a do každého společenství nevnášeli sebe a své nároky, ale výhradně tvou Lásku.
Když budeme přinášet mír, ať nejde o naši sílu, ale o zkušenost tvé živé přítomnosti, která se skrze nás dotýká druhých.
Ať je náš život opravdovým slovem pokoje pro tento svět. Amen.

Pátek 3. 10. 2025

Ježíš řekl: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátily k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.“ (Lk 10,13-16)

Kdo vás pohrdá, pohrdá mnou (ἀθετῶν, athetōn) – ujišťuje Ježíš své učedníky. (Lk 10, 16). Je to neobyčejný znak lásky a věrnosti. Často na něj zapomínáme a pak sami soudíme, odsuzujeme a zatracujeme. Přece pohrdání je jedním ze způsobů, jak bojovat s nepřáteli, když nemáme oporu v Bohu.

Nebeský Otče, v Tvé lásce a spravedlnosti slyšíme hlas Tvého Syna: „Kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou.“

Uvědomujeme si, že jsi dal svým služebníkům a společenství věřících nesmírnou důstojnost. Prosíme Tě, odpusť nám, když na tuto Tvou věrnost zapomínáme.

Odpusť nám, že tak často soudíme, odsuzujeme a zatracujeme druhé. Odpusť nám, když v sobě neseme ducha pohrdání – ten jed, který nám dává falešný pocit síly, ale který nás ve skutečnosti vzdaluje od Tebe a od lásky. Když pohrdáme bratrem nebo sestrou, pohrdáme Tvým obrazem v nich.

Uč nás, Pane, důvěřovat Tvé opoře a Tvému soudu. Když čelíme nespravedlnosti nebo nepřátelství, posilni nás, abychom nebojovali zbraněmi světa, ale abychom se drželi Tvé lásky a věrnosti. Dej, ať nás pohrdání druhými neláká jako snadná cesta, ale ať vždy hledáme Tvé milosrdenství.

Dej nám milost, abychom každého člověka viděli očima Tvé lásky a abychom tak ctili Tebe v každém, koho potkáme.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Sobota 4. října - památka sv. františka z Assisi

Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ (Lk 10,17-24)

Taková byla vůle Otce, aby tajemství království byla zjevena prostým (νηπίοις, nēpiois) (Lk 10, 21). A nejde zde vůbec o nedostatek vzdělání, ale o dětskou nevinnost srdce. Člověk s takovým postojem vědomě žije ve vztahu k Bohu v hluboké závislosti a dětské důvěře.

Všemohoucí a Milující Otče,

děkujeme Ti, že jsi skryl tajemství Království před moudrými a chytrými tohoto světa a zjevil je prostým, nevinným srdcím.

Prosíme Tě, uzdrav naši pýchu a naši touhu vše pochopit, změřit a ovládnout rozumem. Často se spoléháme na vlastní sílu a vzdělání, místo abychom důvěřovali Tvé milosti.

Daruj nám milost prostoty (νηπίοις, nēpiois), abychom se naučili žít v dětské nevinnosti srdce.

Pomoz nám odložit složitost dospělosti a získat zpět důvěru malého dítěte, které je závislé na lásce svého Otce.

Chceme žít ve vědomé závislosti na Tobě, bez přetvářky a kalkulací. Ať je Tvá vůle naším jediným kompasem.

Otevři nám oči, abychom viděli Tvé Království v každodenních maličkostech, které jsou často skryté před pohledem zatíženým domýšlivostí. Očisti naše srdce, abychom se stali podobnými těm, jimž se Tvá moudrost s radostí zjevuje.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
27. týden v mezidobí

Neděle 5. října - 27. v mezidobí

Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: `Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“ (Lk 17,5-10)

Jsme neužiteční služebníci (ἀχρεῖοί, achreioi) (Lk 17, 10). Bůh od nás neočekává žádné formy sebepoškozování – abychom se bez milosti ponižovali. Učí nás však zdravé pokoře. Vždyť jen pokorná pokora otevírá naše srdce skutečnému povýšení.

Nebeský Otče,

Děkujeme Ti za Tvé Slovo, které nás vede k pravé pokoře. Uznáváme před Tebou, že jsme jen neužiteční služebníci (ἀχρεῖοι) a vše, co konáme, je jen naše povinnost.

Prosíme Tě, chraň nás před falešným sebeponižováním a pýchou, která by nás vedla k sobectví. Dej nám dar zdravé pokory, která neumenšuje naši důstojnost, ale otevírá naše srdce.

Kéž je v nás taková pokora, která nás povznese k upřímné službě druhým a k Tobě, náš Bože. Ať v každém našem konání roste naše láska k Tobě a k bližním.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pondělí 6. října

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10,25-37)

Kdo se ukázal být bližním napadeného nešťastníka? Ten, kdo mu prokázal milosrdenství (Lk 10, 36). Je zajímavé, že „bližní” (πλησιον, plēsion) doslovně znamená „hned vedle”. Milosrdenství se nemusí projevovat nijak velkolepě. Někdy nejvíce znamená prostě být s druhým v jeho nouzi.

Pane Ježíši Kriste,

děkujeme Ti za podobenství o milosrdném Samaritánovi, ve kterém nám ukazuješ, co to znamená skutečně milovat. Učíš nás, že bližní není ten, koho si vybereme, ale ten, ke komu nás dovede nouze druhého člověka.

Prosíme, dej nám oči, které uvidí ty, kteří leží zranění a opuštění – ty, kdo jsou „hned vedle“ nás, ať už fyzicky, nebo ve své tiché bolesti.

Dej nám srdce, které se dovede pohnout soucitem, jako srdce Samaritána, a které neprojde kolem s lhostejností, strachem nebo výmluvami. Pomoz nám překonat naše předsudky a pohodlnost.

Dej nám ruce, které jednají. Ať dokážeme projevit milosrdenství v maličkostech, ve vlídném slovu, v prosté pomoci a v ochotě být s druhým v jeho nouzi, i když je to jen na chvíli.

Nechceme se ptát: „Kdo je můj bližní?“, ale chceme se ptát: „Komu se mohu stát bližním?“

Amen.

„Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10, 37)

Úterý 7. října - památka Panny Marie Růžencové

Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10, 38-42)

Marta přijala (ὑπεδέξατο) Ježíše do svého domu (Lk 10,38). Přijmout Ježíše do domu neznamená jen vytvořit v tomto domě prostor pro angažovanost – službu Bohu, tvořivost, aktivitu. Základnější je prostor pro naslouchání, sedání u Jeho nohou, rozjímání nad Jeho slovy.

Dobře. Zde je modlitba, která vyzdvihuje důležitost naslouchání a prosí o moudrost při službě, inspirovaná příběhem Marty a Marie (Lk 10, 38–42).

Milosrdný Pane,
děkujeme Ti, že přicházíš do našich domovů, do našich srdcí a do našeho každodenního života, tak jako jsi přišel do domu Marty a Marie.
Učíš nás, že přijmout Tě neznamená jen zaplnit prostor naší aktivitou, tvořivostí a službou, ale především vytvořit ticho pro naslouchání.
Prosíme Tě, odpusť nám, když se chováme jako Marta, která se nechala pohltit mnoha starostmi a v té zaneprázdněnosti ztratila pokoj. Pomoz nám sednout si k Tvým nohám a zvolit si nejlepší úděl, který nám nikdo nevezme: Tvou přítomnost a Tvé slovo.
Dej nám moudrost a rozlišování, abychom v každé chvíli poznali, co je to jedno potřebné. Kdy je čas naslouchat a kdy je čas pracovat. Kdy máme rozjímat v tichosti a kdy máme vstát a sloužit. Ať naše služba pramení z lásky a pokoje, a ne z úzkosti a starostí.
Ať je náš dům, naše srdce i náš život vždy místem, kde jsi nejprve naslouchán a pak oslavován naší láskyplnou službou bližním.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Středa 8. října

Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ (Lk 11,1-4)

Když se modlíte, mluvte (λεγετε) – doporučuje Ježíš (Lk 11, 2). Nejde však jen o mechanické opakování slov, ale o to, co nás v nich má neustále zaměstnávat: sláva Božího jména, příchod Božího království, odpuštění a důvěřivé odevzdání se do pečlivé Boží péče.

Pane Ježíši Kriste,
Ty nás učíš, že když se modlíme, máme mluvit – ne mechanicky, ale s hlubokou důvěrou a záměrem.
Prosíme, pomoz nám, aby naše slova v modlitbě nebyla prázdná, ale aby nás vedla k tomu, co je v modlitbě nejdůležitější:
* Abychom se neustále zabývali slávou Tvého jména; abychom Tě uctívali a žili tak, aby naše skutky oslavovaly Tebe, a ne nás samotné.
* Abychom s touhou a vírou volali po příchodu Tvého království – království spravedlnosti, pokoje a lásky, a abychom se na něm sami aktivně podíleli.
* Abychom upřímně prosili o odpuštění pro sebe a s milosrdným srdcem byli připraveni odpouštět i těm, kteří ublížili nám.

Dej nám milost, abychom v Tobě nalezli zdroj veškeré úcty, odpuštění a pokoje.

Amen.

Čtvrtek 9. října

Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,5-13)

Pokud ne kvůli přátelství, tak kvůli jeho naléhavosti (αναιδειαν) mu dá, kolik potřebuje (Lk 11, 8). A nejde přitom o náročnost, ale o schopnost stát před Bohem bez přetvářky, studu a nejasných dvojznačností – v důvěřivé a pokorné vytrvalosti.

Všemohoucí Bože, ty znáš hlubinu mého srdce a mé skutečné potřeby.

Prosím tě, obdaruj mě odvahou a upřímností, abych před tebe předstupoval/a bez přetvářky, studu či nejasných dvojznačností. Pomoz mi odložit veškeré masky, které nosím, a stát před tebou takový/á, jaký/á doopravdy jsem.

Nauč mě důvěřivé a pokorné vytrvalosti, o které mluví Písmo – abych neustával/a v prosbě, i když se mi zdá, že nedostávám okamžitou odpověď. Nechci, aby má modlitba byla jen formální povinností, ale projevovala se v ní ona svatá naléhavost (αναιδειαν), se kterou tluče na dveře ten, kdo skutečně potřebuje a věří v tvou dobrotu.

Dej mi sílu vytrvat ve víře a pokoře, abys mi mohl dát to, co je pro mě nejlepší, ne snad kvůli mým zásluhám, ale kvůli tvé milosti a mé neústupné víře.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pátek 10. října

Když Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, někteří ze zástupu řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje! Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: `Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Lk 11,15-26)

Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje (σκορπίζει) (Lk 11,23). A nejde vůbec jen o jednání přímo proti Bohu. Někdy je mnohem škodlivější jednat pod záštitou evangelia, ale ve prospěch vlastního ega. První z nich totiž vyvolává pobouření, druhé také pohoršení.

Všemohoucí Bože, ty jsi shromažďující. Stojím před tebou s vědomím, že cokoliv nečiním s tebou, to ve skutečnosti rozptyluji a vzdaluji od tebe.

Prosím tě, probuď mé svědomí a očisti mé motivy. Odhal mi chvíle, kdy jednám pod záštitou evangelia, jen abych uspokojil/a své vlastní ego, touhu po uznání nebo potřebu mít pravdu. Zbav mě té pýchy, která je pro tvé dílo mnohem zhoubnější než otevřené nepřátelství.

Chci s tebou shromažďovat, nikoliv rozptylovat. Daruj mi pokoru, abych veškeré své úsilí, službu i slova podřizoval/a pouze tobě a tvé slávě. Ať mé jednání přináší tvému Království jen požehnání a jednotu, nikoliv pohoršení a rozdělení.

Pomoz mi být pravdivým a upřímným nástrojem ve tvých rukou. Amen.

Sobota 11. října

Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ (Lk 11,27-28)

Blahoslavené lůno, které nosilo Ježíše, blahoslavení (μακάριοι, makarioi) ti, kteří poslouchají a zachovávají Boží slovo (Lk 11, 28). Proč? Protože pak připomínají Marii. Nosí Slovo ve svém nitru, rozjímají o něm a poté je vydávají na svět – v Duchu Svatém přinášejí ovoce.

Bože, náš Otče,

děkujeme Ti za blahoslavené lůno, které nosilo Tvého Syna, Ježíše Krista.

Ale ještě více děkujeme za dar Slova, které může přebývat v nás.

Dej, ať jsme blahoslavení – μακάριοι – jako Maria,

která naslouchala Tvému hlasu, uchovávala jej v srdci

a v tichosti jej rozjímala.

Prosíme, nauč nás přijímat Tvé Slovo s pokorou,

nosit jej ve svém nitru jako živý plamen,

a skrze Ducha Svatého přinášet jeho ovoce světu.

Ať naše srdce je jako Mariino – otevřené, naslouchající, plodné.

Ať Slovo, které v nás přebývá, proměňuje naše myšlení,

naše skutky i naše vztahy.

Skrze Krista, našeho Pána,

Amen.
28. týden v mezidobí

Neděle 12. října - 28. v mezidobí

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,11-19)

Nenašel se nikdo, kdo by se vrátil a vzdal slávu (δόξα, doksa) Bohu? (Lk 17, 18). Přicházíme k Bohu s mnoha záležitostmi a žádáme Ho o mnoho věcí. Ale děkujeme Mu? Přitom vděčnost je základním reflexem milujícího srdce.

Laskavý Bože, ty jsi pramenem veškerého dobra. Přicházíme k tobě s mnoha prosbami a žádostmi. Prosím, odpusť mi, že často spěchám s prosbou, ale zapomínám se s vděčností vrátit a vzdát ti náležitou slávu (δόξa).

Dej mi srdce, které si uvědomuje tvoji neustálou péči a přítomnost. Ať se vděčnost stane mým základním reflexem – nejen za velké dary a splněné prosby, ale i za každodenní milosti a zkoušky, které mě posilují.

Prosím tě, nauč mě děkovat za to, co mám, abych nežil/a jen v touze po tom, co nemám. Ať je má vděčnost svědectvím o tvé lásce a ať můj život neustále směřuje zpět k tobě, Pánu, který uzdravuje a odpouští.

Ať je ve všem mé hlavní touhou vzdávat ti slávu – nikoli z povinnosti, ale z upřímné lásky. Amen.

Pondělí 13. října

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“ (Lk 11,29-32)

Tento kmen je zvrácený (Lk 11, 29). Odkud pochází tak přísné Ježíšovo tvrzení o svém národu? Slovo πονηρά (ponēra) totiž znamená také: ničemný, zlý. Ve skutečnosti se tato kritika týká i nás – vždy, když očekáváme Boží zásah, aniž bychom upřímně toužili po obrácení.

Milosrdný Bože, ty jsi nás skrze Písmo usvědčil. Stojím před tebou a uznávám, že i ve mně se skrývá ta ničemnost (πονερά), která očekává tvůj zásah a tvé dary, ale ne vždy upřímně touží po obrácení a po skutečné změně.

Odpusť mi, že se často snažím jen o změnu vnějších okolností, místo abych hledal/a přeměnu svého srdce. Zbav mě mé pohodlnosti a pokrytectví, které si myslí, že může dostat vše, aniž by se muselo vzdát sebe sama a svého zvráceného smýšlení.

Prosím tě, ukaž mi, kde jsem duchovně slepý/á a kde mé srdce ztvrdlo. Dej mi sílu k pokání a milost, abych nejen prosil/a o tvou pomoc, ale také s pokorou a bezpodmínečnou ochotou přijímal/a tvou vůli a kráčel/a po cestě, kterou mi ukazuješ.

Ať je mým největším znamením a touhou tvůj Duch, který mě vede k pravému životu. Amen.

Úterý 14. října

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“ (Lk11,37-41)

Dbáte o čistotu vnější strany, ale vaše nitro je plné neřesti (πονηρία, ponēria) (Lk 11, 39). Farizeové maskovali svou neřest rituály. My zase často dokážeme skrývat své nepravosti pod vnějšími maskami zdánlivé zbožnosti a svatosti.
🙏
Všemohoucí Bože, Pane,
přicházíme před tebe s pokorou a upřímností, kterou tak často postrádáme ve svých srdcích.

Uvědomujeme si, že snadno upadáme do pasti, o které mluví Písmo: dbáme na vnější čistotu, ale naše nitro je plné neřesti (ponēria). Dokážeme se skrývat za masku zdánlivé zbožnosti a svatosti, pečlivě dodržovat rituály a vnější pravidla, zatímco naše srdce je nečisté, plné pýchy, sobectví a neupřímnosti.
Pane, promiň nám naši přetvářku a to, že se snažíme oklamat druhé i sami sebe, místo abychom se upřímně otevřeli tvé milosti.

Prosíme tě, daruj nám milost pravé vnitřní čistoty. Ať se nezaměřujeme pouze na to, co je vidět, ale ať s tvou pomocí očistíme své nitro od každé neřesti a nepravosti. Pomoz nám strhnout masky, abychom byli před tebou a před lidmi opravdoví – zlomení, ale toužící po proměně.

Ať naše vnější jednání je pravdivým odrazem srdce, které tebe upřímně miluje a touží se ti zalíbit.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

Středa 15. října - památka sv. Terezie z Avily

Pán řekl: „Běda vám, farizeové! Odvádíte desátky z máty, z routy a z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Běda vám, farizeové! Máte rádi přední sedadla v synagogách a když vás lidé pozdravují na ulicích. Běda vám! Jste jako neznatelné hroby, a lidé, kteří přes ně chodí, to nevědí.“ Jeden ze znalců Zákona mu na to řekl: „Mistře, když takhle mluvíš, urážíš i nás!“ On odpověděl: „Běda i vám, znalcům Zákona! Uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést, a sami se těchto břemen nedotknete ani jedním prstem.“ (Lk 11,42-46)

Tím, že to říkáš, nás urážíš (υβριζεις, hybrizeis) – tak zní odpověď znalce Zákona na Ježíšova slova (Lk 11,45). I my se k ní často uchylujeme. Umíme brutálně uhodit bližního slovy evangelia, ale když slyšíme pravdu, která je pro nás těžká, trpíme, zlobíme se a urážíme se.

Nebeský Otče,
přicházíme před Tebe s pokorou, abychom se zamysleli nad slovy Tvého evangelia a reakcí, kterou vyvolávají – v Písmu i v našich srdcích.
Odpusť nám, Pane, že tak často používáme Tvé slovo jako zbraň. Že dokážeme brutálně uhodit bližního slovy, která by měla nést lásku, naději a spásu, namísto soudu a tvrdosti.
A odpusť nám také naši zranitelnost a pýchu, když se pravda dotkne nás samotných. Že se urážíme, zlobíme se a trápíme, když slyšíme slova, která jsou těžká, ale pravdivá – slova, která nás usvědčují a volají k pokání a změně.
Prosíme Tě, Pane:
* Dej nám moudrost a cit k tomu, abychom Tvé slovo hlásali s milosrdenstvím a láskou.
* Dej nám pokoru a sílu k tomu, abychom přijali pravdu o sobě samých, i když bolí, a abychom ji nepovažovali za urážku, ale za pozvání k růstu.
* Pomoz nám, abychom v kritice viděli výzvu k proměně a ne záminku k odvetě nebo uraženosti.
Ať jsou Tvá slova světlem a ne ohněm, který pálí. Veď nás na cestě k pravdě v lásce. Amen.

Čtvrtek 16. října

Pán řekl (znalcům Zákona): „Běda vám! Stavíte náhrobky prorokům, a vaši předkové je zabíjeli. Tím tedy sami dosvědčujete a schvalujete činy svých předků, neboť oni je zabíjeli, a vy jim stavíte (náhrobky). Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly. Z nich některé budou zabíjet a pronásledovat, takže na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, prolévaná od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Ano, říkám vám: Toto pokolení stihne (pomsta). Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste (k němu) nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet a zahrnovat ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali, aby ho mohli chytit za slovo. (Lk 11,47-54)

Běda učencům, kteří vzali klíč (κλεῖς) poznání – sami nevstupují a pro ostatní jsou překážkou (Lk 11,52). Kdysi se tato slova týkala elity vyvoleného národa. Dnes je to otázka pro nás. Jak se naše znalost Boha vztahuje k životu ve víře? Přinášíme světu spásu nebo pohoršení?

Pane Ježíši,
Ty jsi pravý Klíč poznání,
skrze Tebe se otvírá cesta k Otci.
Varoval jsi učence, kteří poznání uzamkli –
nevstoupili sami a bránili druhým.
Odpusť nám, když jsme svou pýchou,
svým učením bez lásky,
svým slovem bez života
stavěli překážky místo mostů.
Dej nám pokoru,
abychom poznání o Tobě neskrývali,
ale žili ho v pravdě a milosrdenství.
Ať naše víra není jen slovy,
ale světlem pro ty, kdo hledají.
Ať jsme svědky spásy, ne pohoršení.
Ať klíč, který jsme dostali,
necháme otevřený pro každého,
kdo touží vejít.
Amen.

Pátek 17. 10.

Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“ (Lk12.1-7)

Máme se varovat kvasu farizeů (Lk 12,1). A nejde jen o to, abychom ho nezažili, ale aby v nás nevznikl. Slovo ζύμης znamená doslova kvas, kvasnice. A kvas má tu vlastnost, že prostupuje celé těsto. Kéž bychom pro svět nebyli kvasem farizejské pokrytectví.

🙏
Nebeský Otče,
děkujeme Ti za Tvé Slovo a za připomínku, že se máme varovat kvasu farizeů, kterým je pokrytectví.
Prosíme Tě, očisti naše srdce a naše úmysly. Chceme žít život, který je ryzí a upřímný před Tebou i před lidmi.
Pomoz nám, abychom rozpoznali a vyhýbali se každému náznaku neupřímnosti a předstírání. Kvas se šíří celým těstem – nedovol, aby se v nás usadil a prostoupil celou naši bytost. Ať to, co děláme a kým jsme navenek, je věrným odrazem toho, co je uvnitř.
Dej, ať pro svět nejsme kvasem pokrytectví, ale raději čistým kvasem Tvé lásky, milosti a pravdy. Amen.

Přijměte pozvání na duchovní obnovu s otcem Martinem Sedloněm. Společně oslavíme Jubilejní rok 2025, jehož mottem je Poutníci naděje. Obnova nás povede k hlubšímu prožití závěru Svatého roku – abychom žili s Boží nadějí a stali se znamením naděje pro druhé.
https://www.prolidi.online/oznameni.php?oznameni=6436

Sobota 18. října - svátek sv. Lukáše, evangelisty

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim:

„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.

Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte.

Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!’ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.

V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu.

Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‘Přiblížilo se k vám Boží království!’“ (Lk,10-1-9)

Když vejdete do nějakého domu, nejprve řekněte: Pokoj (εἰρήνη, eirēnē) tomuto domu (Lk 10, 5). Mír je totiž plodem Ducha. Nejde tedy o samotná slova, ale o zkušenost, kterou přinášejí. Když přinášíme mír, nejde o dobrý pocit, ale o Boží lásku.

Pane Ježíši,

učil jsi nás, že když vstoupíme do domu, máme přinést pokoj.

Ne jako pouhé slovo, ale jako živou zkušenost Tvé přítomnosti.

Pokoj, který je plodem Ducha, který uzdravuje, spojuje a proměňuje.

Prosíme Tě, nauč nás být nositeli tohoto pokoje.

Ať naše kroky vedou k srdcím, která touží po Tvé lásce.

Ať naše slova nejsou jen zvukem, ale zrcadlem Tvého milosrdenství.

Ať mír, který přinášíme, není jen klidem, ale Tvým dotekem.

Dej, ať v každém domě, kam vstoupíme, zazní Tvé požehnání:

„Pokoj tomuto domu.“

A ať se tento pokoj stane mostem k Tobě,

k lásce, která nezná hranic,

k světlu, které nikdy nezhasne.

Amen.
29. týden v mezidobí

Neděle 19. října - 29. v mezidobí

Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: `Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: `I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.'„ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk18,1-8)

Bůh rychle přijde na pomoc svým vyvoleným (ἐκλεκτῶν) (Lk 18, 7). A nejde zde vůbec o elitu, kterou On vybral, ale o ty, kteří toto vyvolení přijmou – skrze víru a vytrvalou modlitbu se otevřou Jeho působení.

Modlitba vytrvalé víry

Bože, náš Otče,

Tvé slovo nám připomíná, že přicházíš rychle na pomoc těm, kdo jsou vyvoleni.

Ne těm, kdo se považují za výjimečné, ale těm, kdo se Ti otevřou srdcem.

Těm, kdo věří, doufají a neúnavně se modlí.

Děkujeme Ti, že Tvé vyvolení není výsadou, ale pozváním.

Pozváním k důvěře, k trpělivosti, k životu v Tvé blízkosti.

Prosíme, dej nám sílu vytrvat, když se zdá, že mlčíš.

Dej nám víru, která se nevzdává, i když cesta vede temnotou.

Ať naše modlitby nejsou jen slovy, ale mostem k Tobě.

Ať naše srdce zůstane otevřené Tvému působení.

Ať v každé chvíli, v radosti i v zápase, zakusíme,

že jsi Bůh, který přichází — rychle, věrně, s láskou.

Amen.

Pondělí 20. října

Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“ (Lk 12,13-21)

Člověče, kdo mě ustanovil soudcem (κριτὴς, krites) nad vámi? (Lk 12, 14). Ježíš neklade tuto otázku bezdůvodně. Jde totiž o to, abychom se nepokoušeli „využívat” Boha pro své vlastní účely. Jinak místo obrácení přineseme ovoce zmatení, manipulace a pohoršení.

Pane Ježíši,
Ty jsi nepřišel, abys byl soudcem podle lidských měřítek,
ale abys nás vedl k pravdě, pokoji a obrácení.
Tvá otázka nás zastavuje: „Kdo mě ustanovil soudcem nad vámi?“
Učíš nás, že Tebe nelze využít pro vlastní cíle,
že víra není nástroj, ale vztah.
Odpusť nám, když Tě hledáme jen pro své výhody.
Když místo pokory přinášíme zmatení,
místo lásky manipulaci,
místo světla pohoršení.
Prosíme, očisti naše srdce od sobectví.
Nauč nás hledat Tebe pro Tebe samotného.
Ať naše modlitby nejsou požadavky, ale důvěrné rozhovory.
Ať naše víra není obchodem, ale odpovědí na Tvé volání.
Veď nás cestou pravdy,
abychom byli svědky Tvé lásky, ne soudci svých bližních.
Amen.

Úterý 21. října

Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“

Blaze ti služebníci, které pán najde bdělé (γρηγοροῦντας), až přijde (Lk 12,37). Bdělost totiž nemusí nutně znamenat nedostatek spánku. Je to spíše bdělost srdce – křesťanský postoj lásky, který nás vede k hledání stop Boží přítomnosti v nás samých i kolem nás. (Lk 12,35-38)

Pane, který přicházíš ve chvíli, kdy to nejméně čekáme,
uč nás bdělosti, která není únavou těla,
ale živým plamenem lásky v srdci.

Ať jsme jako služebníci, které najdeš bdělé,
ne proto, že nespí,
ale protože jejich duše hledí k Tobě.

Dej nám oči, které vidí Tvé stopy v každodennosti,
uši, které slyší Tvé tiché volání,
a srdce, které rozpozná Tvou přítomnost v druhých.

Ať naše bdělost není strachem z Tvého příchodu,
ale radostí z toho, že jsi blízko.
Ať Tě očekáváme s důvěrou,
a v každém okamžiku života jsme připraveni Tě přijmout.

Amen.

Středa 22. října

Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde', a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“ (Lk 12ú39-48)

Služebník, který poznal vůli (θέλημα) svého pána, ale nic podle ní neudělal, dostane velký výprask (Lk 12,47). To je symbolický důsledek. Svatost totiž nespočívá v zbožném povídání, ale v hledání a plnění Boží vůle. A ta je pro nás vždy nejlepší a nejbezpečnější.

Pane, náš dobrý Otče,
Ty znáš srdce svých služebníků.
Ty nám dáváš poznat svou vůli,
která je svatá, moudrá a plná lásky.

Odpusť mi, když slyším Tvé slovo,
ale nechám ho bez odpovědi.
Odpusť mi, když mluvím o Tobě,
ale nežiji podle Tvé vůle.

Dej mi sílu nehledat jen zbožná slova,
ale pravdu, která se rodí v poslušnosti.
Uč mě hledat Tvé chtění ve všem, co konám,
a plnit je s důvěrou, že je pro mě tím nejlepším.

Chci být služebníkem, který nejen slyší,
ale i koná.
Chci být dítětem, které Tě následuje,
i když cesta vede skrze oběti.

Veď mě, Pane, svou vůlí,
ať v ní naleznu svatost, pokoj a bezpečí.
Amen.

Čtvrtek 23. října

Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (Lk 12,49-53)

Nepřišel jsem přinést pokoj, ale rozdělení (διαμερισμον), říká Ježíš (Lk 12,51). Ne však popřením pokoje, ale jeho zjevením. To je přece evangelium. Pro mnohé, kteří ho poslouchají, je nepohodlné, a proto ho odmítají. Nezažijeme ho, pokud ho nebudeme hlásat.

Pane Ježíši Kriste,
Ty jsi nepřišel přinést pokoj, jak si ho představuje svět,
ale rozdělení, které odhaluje pravdu.
Tvé slovo je ostré jako meč,
proniká srdcem a odhaluje, co je skryté.

Dej mi odvahu přijmout evangelium v celé jeho síle,
i když je nepohodlné, i když rozděluje.
Nauč mě neuhýbat před pravdou,
ale stát pevně v lásce, která neklame.

Ať nezůstanu mlčet, když je třeba mluvit,
ať hlásám Tvou dobrou zprávu,
i když to znamená odpor, nepochopení, bolest.
Vím, že jen tak mohu zakusit Tvůj skutečný pokoj –
pokoj, který přichází skrze kříž. Amen.

Pátek 24. října

Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť' a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: `Bude horko' a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“ (Lk 12,54-59)

Proč sami nerozlišujete (δοκιμάζω), co je správné? – ptá se Ježíš (Lk 12, 56). Možná proto, že bychom chtěli poznat Boží vůli rychle a zkratkovitě – bez jejího hledání. Mezitím je však úsilí o rozlišování nedílnou součástí našeho duchovního růstu.

Pane Ježíši,
Ty se nás ptáš, proč sami nerozlišujeme, co je správné.
Odpusť nám, že často hledáme Tvoji vůli zkratkovitě, bez trpělivosti, bez ticha, bez důvěry.
Dej nám odvahu hledat, i když odpovědi nepřicházejí hned.
Uč nás rozlišovat srdcem, které je otevřené Tvému Duchu.
Ať se nebojíme nejistoty, když kráčíme cestou víry.
Ať v každém rozhodnutí roste naše láska k Tobě i k druhým.
Veď nás, Pane, v každém kroku – ať poznáváme, co je dobré, pravdivé a krásné.
Amen.

Sobota 25. října

K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'“ (Lk 13,1-9)

Pokud se neobrátíte, všichni podobně zahynete (ἀπολεῖσθε, apoleisthe) (Lk 13, 3). Nejde o to, že Bůh fyzicky trestá naše hříchy, ale o to, aby to, co je v našem životě nevyhnutelné – smrt, utrpení – nás nezastihlo ve stavu nesmiřitelnosti s Bohem.

Milující Bože,
před Tvým slovem, které nás varuje a zároveň volá k životu, pokorně skládáme svá srdce.
Uvědomujeme si křehkost a konečnost našeho bytí, nevyhnutelnost smrti a utrpení, které k životu patří. Děkujeme Ti, že Tvé varování před "zahynutím" (ἀπολεῖσθε) není hrozbou fyzického trestu, ale spíše naléhavou výzvou k obrácení.
Pane, neprosím Tě o to, abys odstranil z mého života všechno utrpení, ale modlím se, aby mě žádná zkouška, žádná bolest a ani ta konečná hodina smrti nezastihly ve stavu nesmiřitelnosti s Tebou.
Otevři naše oči a srdce, abychom rozpoznali a přijali Tvé milosrdenství již dnes. Dej nám sílu k obrácení – ke změně smýšlení, k lítosti nad našimi hříchy a k návratu do Tvé láskyplné náruče.
Ať žijeme každý den tak, abychom Tě měli ve svém srdci. Ať nás smrt a utrpení naleznou připravené, smířené s Tebou, abychom mohli s důvěrou vstoupit do Tvé věčné slávy.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
30. týden v mezidobí

Neděle 26. října - 30. neděle v mezidobí

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému.' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9-14)

Komu je určena podobenství o farizejích a celnících? Každému, kdo věří ve svou spravedlnost a pohrdá (εξουθενουντας) ostatními (Lk 18, 9). Čím více morální „nic“ druhého ztotožňuji s jeho lidskostí a oblékám do pohrdání, tím více jsem od něj hodný lítosti.

Pane Bože,
Předstupuji před Tebe s vědomím slov Tvého podobenství o farizeji a celníkovi. Ukaž mi prosím, kde ve svém srdci stavím na odiv svou domnělou spravedlnost a kde pohrdám druhými, protože je posuzuji podle jejich chyb a nedostatků, které vidím.
Pomoz mi poznat, že má hodnota nepochází z porovnávání se s ostatními nebo z mých skutků, ale z Tvé lásky a milosti. Očisti mé oči, abych v druhých viděl nejen jejich slabosti, ale především Tvůj obraz a abych s nimi jednal s láskou a respektem, spíše než s pohrdáním.
Daruj mi pokorné srdce celníka, který stál zpět a jen se bil v prsa s jedinou prosbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ Uč mě sklánět hlavu před Tebou a uznávat svou vlastní potřebu Tvého milosrdenství, abych se stal hodný Tvého slitování.
Zbav mě pýchy, která mne od Tebe i od bližního odděluje. Amen.

Pondělí 27. října

Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal. (Lk 13,10-17)

Představený synagogy se obrátil na shromážděné a rozhořčil se (αγανακτων) na Ježíše (Lk 13, 14). Proč? Protože uzdravil v sobotu. Můžeme uctívat Boha a zároveň odmítat jeho skutky. Není to otázka naší spravedlnosti, ale nedostatečné evangelické citlivosti vůči druhým lidem.

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme Ti za Tvé Slovo, které nám otevírá oči a ukazuje, jak snadné je upadnout do pasti naší vlastní "spravedlnosti".Vidíme, jak i ti, kteří Tě uctívali, mohli v téže chvíli odmítat Tvé skutky lásky a milosrdenství.
Prosíme Tě, odpusť nám, když Tvé uzdravující skutky omezujeme našimi pravidly a zákony. Odpusť, když se v naší horlivosti pro Tvé jméno stáváme necitlivými k potřebám a ranám druhých.
Daruj nám Ducha Svatého, abychom rozpoznali, co je skutečně podstatné. Dej nám evangelijní citlivost, abychom každého člověka viděli Tvýma očima – s láskou, soucitem a ochotou konat dobro i přes naše pohodlí nebo zavedené pořádky.
Ať nikdy neuctíváme Tebe bez toho, abychom přijímali a milovali ty, ke kterým Ty se skláníš. Amen.

Úterý 28. října - svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů

Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem.
Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem.
Ježíš sestoupil z hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové.
Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny. (Lk 6,12-19)

Ježíš povolal své učedníky a vybral (ἐκλέγομαι, eklegomai) z nich dvanáct (Lk 6, 13). To neznamená, že ostatní přehlížel. Boží volání se uskutečňuje také v našem životě a vždy je spojeno s nějakým vyvolením – ne prostřednictvím marného povýšení, ale prostřednictvím poslání.

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme Ti, že jsi povolal Dvanáct, a že i my, jako Tví učedníci, jsme před Tebou všichni viděni a milováni.
Uvědomujeme si, že Tvé volání – eklegomai – není projevem povýšení těch vyvolených, ale vždy je spojeno s konkrétním posláním a službou.
Prosíme, pomoz nám v pokoře rozpoznat a přijmout to povolání, které pro nás máš v našem životě – ať už je to v rodině, v práci, ve farnosti nebo v našem společenství.
Zbav nás marnivé touhy po prvenství. Dej nám sílu, abychom dokázali sloužit druhým a aby se Tvá volba projevila v našich životech jako nezištná láska a věrnost Tvému poslání.
Veď nás, abychom šli tam, kam nás posíláš, a konali to, co od nás očekáváš. Amen.

Středa 29. října

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: `Pane, otevři nám!', odpoví vám: `Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: `(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: `Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“ (Lk13,22-30)

Snažte se vejít úzkými dveřmi (stenēs thyras), protože mnozí budou chtít vejít, ale neuspějí (Lk 13, 24). Ne však proto, že by jim to někdo zakázal. Široké dveře jsou bránou k snadnému a povrchnímu životu. Úzké dveře jsou volbou obtížného, ale požehnaného života.

Pane Ježíši Kriste,
děkuji Ti za Tvé slovo, které je tak přímé a naléhavé: „Snažte se vejít úzkými dveřmi.“
Uvědomuji si, jak snadno mě lákají ty dveře široké – dveře k povrchnosti, pohodlí, ke snadnému řešení, které nevyžaduje žádné oběti ani hlubokou proměnu.

Prosím Tě,
dej mi sílu k úsilí a volbě.
Ty jsi nás nevedl cestou laciné spásy, ale cestou, která vyžaduje odhodlání a ochotu odložit to, co mě zatěžuje:
* moji pýchu,
* moje výmluvy,
* moje sobectví,
* moje netrpělivost.
Úzké dveře nejsou past, ale výzva: volba obtížného, ale požehnaného života.

Pomoz mi vidět ten rozdíl v hodnotě: mezi pomíjivou lehkostí a trvalým požehnáním, které přichází s poctivostí a námahou.
Kéž skrze mé snažení a Tvoji milost vejdu do toho života, který jsi pro mě připravil – života plného pokoje a hloubky.

Dej mi odvahu nebát se náročnosti.
Amen.

Čtvrtek 30. října

K Ježíšovi přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: `Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.' Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám: Neuvidíte mě, dokud nepřijde (doba), kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!'“ (Lk 13, 31-35)

Hle, váš dům vám zůstává (Lk 13,35). Některé rukopisy dodávají také: ερημος – prázdný. To je jasné, když raději vyprázdníme to, co nám je nepohodlné, než abychom do něj vnesli Boží život. Naštěstí Bůh i na to najde způsob. Koneckonců každá poušť má své skryté zdroje.

Všemohoucí Bože, Pane,

čtu Tvé slovo: "Hle, váš dům vám zůstává prázdný."

Cítím, jak se tato prázdnota může týkat i mého srdce.

Jak často raději vyprázdním a odstraním to, co je pro mě nepohodlné – kritiku, výzvu k pokání, nutnost změny – než abych do toho prostoru vnesl/a Tvůj Boží, živoucí Duch.

Prosím Tě, odpusť mi tuto tendenci k úniku a pohodlí.

Odpusť mi, že nechávám dům svého srdce pustý a prázdný, místo aby byl naplněný Tvou přítomností a životem.

Děkuji Ti však za druhou část zamyšlení:

Že Ty i na tuto prázdnotu najdeš způsob.

Že i ta poušť a pustina mého srdce má své skryté zdroje a potenciál pro Tvůj zásah.

Prosím, ukáž mi ty skryté zdroje v mé vyprahlosti:

• Ať je má prázdnota prostorem pro hlubší ticho.

• Ať je mé nepohodlí semenem skutečné proměny.

• Ať má zranitelnost odhalí Tvoji milost a sílu.

Pomoz mi nechat Tvůj Život proudit do míst, kde vládne prázdnota.

Přijď a naplň tento dům, který Ti nabízím.

Amen.

Pátek 31. října

Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil. Jim pak řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Na to mu nedovedli odpovědět. (Lk 14,1-6)

Ale oni mlčeli (ησυχασαν) – spíše ne kvůli přítomnosti Boha, ale kvůli zatvrzelosti srdce (Lk 14,4). Vůči Boží moci lze totiž zaujmout postoj odmítání a protestu. Často se stává, že místo toho, abychom nejprve obrátili sami sebe, poučujeme a soudíme všechny kolem sebe.

Pane Ježíši Kriste, Spasiteli,

dnes přemýšlím nad tichem v Tvém příběhu – tichem, které nebylo pokorným nasloucháním, ale zatvrzelostí srdce a odmítáním Tvé moci.

Vyznávám, že i já často mlčím špatným způsobem:

• Mlčím, když mě Tvé Slovo usvědčuje – a namísto přijetí proměny zaujímám postoj protestu a odmítání.

• Mlčím vůči Tvé moci, protože mi je pohodlnější spoléhat na vlastní sílu a moudrost.

Odpusť mi, Pane, moji zatvrzelost.

Odpusť mi, že když se cítím nepohodlně nebo vinně, má první reakce není obrátit sám/sama sebe, ale poučovat a soudit všechny okolo. Je snazší ukázat prstem na chyby druhých než na hříšnost vlastního srdce.

Prosím, prolom hradby mého zatvrzelého ticha.

Daruj mi ticho pokorné, v němž mohu skutečně naslouchat a přijmout Tvou milost a proměnu.

Otoč mé kroky. Než budu soudit svět, ukaž mi, kde musím nejprve obrátit sám/sama sebe.

Ať Tvá moc a Tvé milosrdenství nezůstanou přede mnou odmítnuty a zablokovány.

Amen.

1. listopadu - slavnost Všech svatých

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt 5,1-12a)

Blahoslavení chudí (πτωχοὶ, ptōchoi) v duchu, neboť jim patří království nebeské (Mt 5, 3). Proč? Protože chudí v duchu jsou lidé, kteří svou důvěrou zakotvili v Bohu, a proto jsou osvobozeni od připoutanosti k majetku. A království nebeské je dědictvím svobodných lidí.

Uvědomujeme si, že chudoba v duchu není nedostatkem, ale svobodou a nejhlubší důvěrou v tebe.

Prosíme tě, zbav nás pout, která nás připoutávají k majetku, k hromadění a k neustálým starostem o věci tohoto světa.

Dej nám milost, abychom svou jistotu zakotvili jedině v tobě, v tvé nekonečné lásce a prozřetelnosti.

Pomoz nám žít v té radostné svobodě, kterou má ten, kdo ví, že vše, co skutečně potřebuje, je v tvých rukou.

Ať jsme tak připraveni přijmout dědictví, které jsi slíbil svobodným – tvé království.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
31. týden v mezidobí

Neděle 2. listopadu - Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Ježíš si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně, a Ježíše uprostřed. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal. (Jan 19,17-18.25-30)

Od té chvíle ji učedník přijal (ἔλαβεν, elaben) k sobě (J 19, 27). To je součástí naší učednické cesty. Přijímáme Marii ne proto, abychom skrze ni měli lepší přístup k Bohu, ale abychom zakusili, jak velmi je Bůh pro nás v ní přítomen.

Nebeský Otče,

Děkujeme Ti za Tvé Slovo, které nám i v největší bolesti kříže zjevilo Tvou lásku a pečující záměr. Děkujeme za chvíli pod křížem, kdy Tvůj Syn, Ježíš, řekl milovanému učedníkovi: „Hle, tvá Matka!“

Pane Ježíši, Ty jsi své učedníky a celou svou rodinu svěřil Marii a Marii jsi daroval nám. Učíš nás, že následovat Tě znamená také přijmout (ἔλαβεν, elaben) Marii k sobě – ne jako překážku nebo prostředníka, ale jako dar, jako přítomnost.

Daruj nám Ducha moudrosti, abychom na své učednické cestě dokázali přijmout Marii tak, jak jsi to zamýšlel Ty.

Otevíráme svá srdce, abychom skrze její tichou, věrnou a skrytou přítomnost zakoušeli, jak velmi jsi Ty sám v ní přítomen v našich životech. Nechceme ji přijímat proto, abychom Tě obešli, ale proto, abychom skrze její věrné "Fiat" (Staň se) lépe viděli, jak Ty plníš svůj plán spásy.

Ať je Marie pro nás tou, která nám ukazuje na Tebe, která nás učí rozvažovat Tvé Slovo v srdci a která nás vede k plnému zakoušení Tvé blízkosti, Tvé lásky a Tvé milosti.

Amen.

Dnes je na výběr z více čtení - https://misal.liturgie.cz/

Pondělí 3. listopadu

Ježíš řekl jednomu z předních farizeů, který ho pozval: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14,12-14)

Ježíš vyzývá k odmítnutí mentality „něco za něco“ (do ut des). Navrhuje pozvat na hostinu ty, kteří se nemohou odvděčit: chudé, chromé, mrzáky a slepé (Lk 14, 13). Taková láska je čistá a nezištná, protože nehledá pozemské, okamžité uspokojení.

Nebeský Otče, Dárce vší milosti a Lásky,
klaním se před Tvým Slovem a děkuji Ti za výzvu Tvého Syna, Ježíše Krista, která přesahuje naše lidské kalkulace.
Prosíme Tě, osvoboď nás od mentality „něco za něco“ – od touhy po okamžité odměně, lidské chvále nebo oplácení.

Tak často jednáme v očekávání, že se nám naše dobro vrátí.
Pane Ježíši, Ty jsi nás vyzval, abychom na svou hostinu pozvali ty, kteří nám nemohou nic vrátit – chudé, chromé, mrzáky a slepé. Dej nám milost rozpoznat je v našem okolí, abychom viděli nejen jejich potřebu, ale především Tvou tvář.

Nauč nás čisté a nezištné lásce, která neočekává pozemské uspokojení, ale nachází svou radost jen v dávání, napodobujíc Tvou vlastní štědrost.
Kéž je naše pohostinnost znamením Tvého Království na zemi. Otevři naše srdce, naše domovy i naše stoly pro ty, kteří jsou považováni za poslední, a tak si připravíme skutečnou odměnu u Tebe.
Amen.

Úterý 4. listopadu - památka sv. Karla Boromejského, biskupa

Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: `Pojďte, už je připraveno!' A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: `Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.' Druhý řekl: `Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.' A jiný vzkázal: `Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: `Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!' Služebník pak hlásil: `Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.' A pán řekl služebníkovi: `Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!'" (Lk 14,15-24)

Slovo αναγκασον znamená: přinutit, učinit nezbytným (Lk 14,23). Nejedná se o násilí spásy, ale o projev milující horlivosti Boha, který nepřestává hledat na okraji společnosti nemocné, chudé a zraněné. Její sladkost láká na božskou hostinu, ale o tom, zda v Božím domě zůstaneme, rozhodujeme již sami.

Nebeský Otče,

děkuji Ti za Tvé milující volání, které zaznívá skrze slovo „αναγκασον“ – přinutit, učinit nezbytným.

Není to volání násilí, ale projev Tvé nekonečné horlivosti a lásky.

Rozjímám nad tím, jak neúnavně hledáš na okraji společnosti: nemocné, chudé, zraněné, ty, kteří se cítí nemilovaní a zapomenutí. Jsem vděčný/á, že Tvá pozvánka na Božskou hostinu je tak sladká a neodolatelná. Tvá milost je jako proud, který nás táhne k Tvému stolu.

Prosím Tě, Pane, pomoz mi otevřít srdce Tvému volání. Ať nezůstanu ve své lhostejnosti či strachu, ale nechám se přivést Tvojí láskou. Daruj mi moudrost rozlišovat, kdy Tvá "nutnost" je v podstatě největší láskou, která si přeje moji spásu a plnost života.

Ať Tvá horlivá láska, která "přinutí" k dobru a kráse, formuje i mé srdce, abych i já dokázal/a s podobnou horlivostí zvát a hledat ty, kdo potřebují Tvou útěchu.

Amen.

Středa 5. listopadu

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: `Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,25-33)

Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti (μισει) své blízké, ba i sám sebe, nemůže být mým učedníkem (Lk 14, 26). To však neznamená, že Ježíš vyzývá k nepřátelství. Sugestivní metafora nenávisti je výzvou k větší vnitřní svobodě.

Milovaný Ježíši,
dovol mi, abych před Tebe dnes přinesl Tvé slovo z evangelia: „Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti své blízké, ba i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“
Je to slovo, které mě děsí a zároveň fascinuje. Děkuji Ti, že mi jej zjevuješ ne jako výzvu k nepřátelství, ale jako silnou, sugestivní metaforu – jako výzvu k největší vnitřní svobodě.

Pane, přiznávám Ti:
Často jsem připoutaný. Moje srdce je svázané závislostmi – ať už je to strach o mé blízké, snaha se jim zavděčit, nebo má vlastní sobecká touha po pohodlí a uznání. Tyto věci se pak stávají překážkou mezi mnou a Tebou.
Osvoboď mě, Ježíši!
* Odstráň z mého srdce každou ulpívající lásku, která by Tě chtěla sesadit z prvního místa.
* Uč mě té radikální svobodě, která Ti umožňuje být mou jedinou a největší prioritou.
* Dej mi odvahu milovat mé blízké nesobeckou láskou, která se nebojí postavit Tebe, Pána, na první místo v mém životě.
* A dej mi sílu zříct se sebelásky, která brání Tvé vůli, abych mohl skutečně Tvé Království nazývat svým jediným domovem.

Chci být Tvůj svobodný a skutečný učedník.
Amen.

Čtvrtek 6. listopadu

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ (Lk 15,1-10)

Všichni celníci a hříšníci se k němu přibližovali, aby ho poslouchali (ἀκούειν) (Lk 15,1). Přicházeli k němu ještě před svým obrácením – někteří možná ze zvědavosti, jiní z touhy, v hledání pravdy a lásky. Je to pro nás znamení, abychom nejprve přijímali, a ne soudili a odsuzovali.

Bože lásky a milosrdenství,

Děkujeme Ti za Tvé otevřené srdce, které neodmítá celníky ani hříšníky, ale naslouchá jim dříve, než je soudí.

Prosíme, dej nám milost vidět každého, kdo se k nám přibližuje – z touhy, zvědavosti nebo v hledání pravdy – očima Tvé přijímající lásky.

Pomoz nám nejprve přijímat, naslouchat a být znamením Tvé dobroty, namísto abychom rychle odsuzovali. Ať jsme nástrojem Tvé lásky, která pozvedá a vede k Tobě.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pátek 7. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: `Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.' Správce si řekl: `Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě (lidé) přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: `Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: `Sto věder oleje.' Řekl mu: `Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: `Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: `Sto korců pšenice.' Řekl mu: `Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla.“ (Lk 16,1-8)

Synové této doby jsou rozumnější (φρονιμωτεροι) vůči lidem svého pokolení než synové světla (Lk 16,8). Můžeme se za to stydět, když z lásky k penězům podléháme zákonům podvodu a nepoctivosti. Můžeme také s požehnanou naivitou používat peníze ve službě lásce.

🙏
Pane, náš Bože,
přicházíme před Tebe s pokorou, když slyšíme,
jak synové tohoto světa dovedou být tak prozíraví a horliví ve svých věcech.
Stydíme se, když si uvědomíme, jak často my,
kteří se nazýváme syny světla,
jednáme s menší moudrostí, menší důsledností
a menší láskou v péči o Tvé dary.
Odpusť nám, že z lásky k penězům
nebo ze strachu z jejich nedostatku,
snadno podléháme zákonům podvodu, nepoctivosti a malomyslnosti.
Odpusť nám, že naše srdce jsou někdy připoutána k mamonu,
místo aby sloužila Tobě a bližním.
Prosíme Tě, daruj nám moudrost toho nepoctivého správce –
ne jeho nepoctivost, ale jeho chytrost, prozíravost a cílevědomost –
abychom ji používali pro království Tvé lásky.
Nauč nás s požehnanou naivitou
používat všechny hmotné prostředky, které nám svěřuješ,
výhradně ve službě lásce a štědrosti.
Otevři naše oči, abychom viděli, kde můžeme peníze
proměnit v dobré skutky a věčná přátelství.
Dej nám odvahu vzdát se chamtivosti a strachu
a jednat s takovou bystrostí, s jakou synové tohoto věku usilují o pomíjivé zisky.
Ať každý náš dar, každé naše rozhodnutí a každá naše práce
směřuje k Tobě a k blahu našich bližních.
Amen.

Sobota 8. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé (bohatství)? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ To všechno slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu. Řekl jim: „Vy ze sebe děláte před lidmi spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je u lidí vznešené, před Bohem je ohavnost.“ (Lk 16,9-15)

Kdo je věrný v malých věcech (πιστος), bude věrný i ve velkých (Lk 16,10). Věrnost Bohu totiž nespočívá ve sbírání výjimečných duchovních zážitků, ale v každodenní námaze. Je pravda, že nás potěšení nabíjejí energií, ale skutečně rosteme na duchovním suchém chlebu.

Pane Ježíši Kriste, Ty jsi řekl: "Kdo je věrný v malých věcech, bude věrný i ve velkých." Děkujeme Ti za toto slovo, které nás vede k pravé podstatě věrnosti.

Uvědomujeme si, že náš duchovní život nespočívá ve velkolepých a výjimečných zážitcích, ale v každodenní, často skryté námaze a v obyčejných úkolech, které nám svěřuješ.

Prosíme Tě:

• Dej nám milost, abychom rozpoznali a přijali "duchovní suchý chléb" všedních dní, ve kterém skutečně rosteme.

• Pomoz nám být věrnými a spolehlivými v tom nejmenším – v našich povinnostech, slovech, myšlenkách a vztahu k bližním.

• Osvoboď nás od touhy po neustálém potěšení a od hledání jen snadných cest, abychom se naučili vytrvat i tam, kde je to náročné a kde chybí okamžitá odměna.

Ať je náš život tichou, ale pevnou odpovědí na Tvou lásku a důvěru. Když budeme věrní v tom málu, připrav nás na to, co je velké a co pro nás máš připravené.

Amen.
32. týden v mezidobí

Neděle 9. listopadu - Posvěcení lateránské baziliky

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’
Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“
Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. (J 2,13-22)

On mluvil o chrámu (ναός, naos) svého těla (J 2, 21). A nejde jen o jednorázovou metaforu – ospravedlnění vyhnání obchodníků. Lidské tělo je chrámem Boha. Když ho zneužíváme, ponižujeme, opovrhujeme Bohem a vzpíráme se Mu.

Nebeský Otče, Dárce života a Stvořiteli všeho, děkuji Ti za dar mého těla, které jsi stvořil tak zázračně. Dnes si s novou jasností uvědomuji, že toto mé tělo není jen schránka, ale Tvůj chrám – místo, kde chceš přebývat skrze Ducha Svatého. Odpusť mi, Pane, za chvíle, kdy jsem na tento vzácný dar zapomněl, kdy jsem s ním jednal bez úcty, kdy jsem ho zneužíval špatnými návyky, myšlenkami nebo činy, a tím se vzpíral Tvé vůli a ponižoval Tvou svatou přítomnost ve mně. Prosím Tě, Duchu Svatý, oživ v mém nitru tuto pravdu. Pomoz mi vidět mé tělo jako posvátné. Dej mi sílu jednat s ním s úctou, péčí a moudrostí. Ať každé mé rozhodnutí, každá starost o mé tělo a mysl, oslavuje Tebe, který ve mně přebýváš. Očisti tento Tvůj chrám a učiň ho hodným Tvého trvalého přebývání, abych Ti mohl sloužit celým svým bytím. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pondělí 10. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí! Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných. Dejte si pozor! Když tvůj bratr zhřeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpusť mu! A když se proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: `Je mi to líto', odpusť mu!“ Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.“ (Lk 17,1-6)

Běda tomu, kdo by pohoršil (σκανδαλίσῃ) jednoho z těchto nejmenších (Lk 17, 2). Proč? Protože právě tyto nejmenší chce Bůh najít, zachránit, uzdravit a ochránit. Máme tedy být mezi nimi apoštoly Jeho lásky, a ne rozsévači zmatku a nepravosti.

Bože, náš Otče,

prosím Tě o milost ohleduplnosti.

Ať nikdy nezpůsobím pohoršení a zmatek

žádnému z Tvých nejmenších,

těch, které Ty sám hledáš, chráníš a uzdravuješ.

Učiň mě nástrojem Tvé lásky a pokoje.

Pomoz mi být apoštolem Tvé něhy a světla,

a ne rozsévačem nepravosti.

Amen.

Úterý 11. listopadu - památka sv. Martina

Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: `Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'" (Lk 17,7-10)

Jsme neužiteční služebníci (ἀχρεῖος, achreios) (Lk 17, 10). Nejedná se o projev sebeponižování ani o nedostatek sebeúcty. Je to spíše vědomí, že největší zázraky se dějí tehdy, když oblasti naší existenciální křehkosti odevzdáme Boží všemohoucnosti a lásce.

Pane, jsme jen neužiteční služebníci.
Ne proto, že bychom se chtěli ponižovat,
ale protože víme, že všechno dobré, co konáme,
je jen odpovědí na Tvoji lásku.

Ty jsi ten, kdo působí skrze naši slabost.
Ty proměňuješ naši křehkost v prostor milosti.
Když se vzdáváme své síly,
otevíráme se Tvé všemohoucnosti.

Děkujeme Ti, že nás zveš ke službě,
i když nejsme dokonalí.
Děkujeme, že skrze naši obyčejnost
konáš neobyčejné věci.

Ať nikdy nezapomeneme,
že největší zázraky se dějí tehdy,
když Ti odevzdáme vše, co jsme –
slabí, křehcí, ale milovaní.

Amen.

12. listopadu – památka sv. Josafata, biskupa a mučedníka

Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,11-19)

Nenašel se nikdo, kdo by se vrátil a vzdal slávu (δόξα, doksa) Bohu? (Lk 17, 18). Přicházíme k Bohu s mnoha záležitostmi a žádáme Ho o mnoho věcí. Ale děkujeme Mu? Přitom vděčnost je základním reflexem milujícího srdce.

Nebeský Otče,
často k Tobě přicházíme s prosícíma rukama, plný starostí a přání. Děkujeme Ti za Tvé nekonečné milosrdenství a trpělivost, s jakou nasloucháš našim potřebám.
Odpusť nám, že Tě tak často bereme jako samozřejmost. Otevři naše oči a srdce, abychom viděli Tvé dary v každém dni, v uzdravení, ve chvílích radosti i v Tvé tiché přítomnosti.
Ať se vděčnost stane základním reflexem našeho srdce. Pomoz nám vracet se a vzdávat Ti slávu (δόξα, doksa), která Ti náleží.
Amen.

13. listopadu – památka sv. Anežky České, panny

Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: `Hle, tady je!' nebo `tam je!' Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: `Hle, tady je!', `hle, tam!' Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“ (Lk 17,20-25)

Syn Boží musel mnoho vytrpět a být zavržen (ἀποδοκιμασθῆναι) (Lk 17,25). Odkud pramení tato nutnost? Ne z vymyšlené vůle Otce, ale ze samotné podstaty vykoupení. Vykoupení je totiž překonáním zla a jeho následků přijetím nejhorší lidské nepravosti v lásce.

Bože, náš Otče,

děkujeme Ti za dar Tvého Syna, který z lásky přijal nejhorší lidskou nepravost a musel být zavržen, aby mohl překonat zlo a jeho následky.

Prosíme, pomoz nám chápat hloubku oběti našeho Vykupitele a otevři naše srdce pro Tvoji milost.

Amen.

14. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu! Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“ (Lk 17,26-37)

Jeden bude vzat (παραλημφθήσεται), druhý ponechán (Lk 17, 34). Nejedná se o svévolný výběr Boha, ale o otázku naší připravenosti. Vždyť k životu v Bohu budou vzati ti, kteří jsou schopni pro Boha ztratit život. Ve smrti zůstanou ti, kteří raději ztratí Boha než život.

Všemohoucí a milující Bože,
předstupuji před Tebe s vědomím slov Písma,
že jeden bude vzat a druhý ponechán.
Tato slova ve mně budí svatou bázeň a volají mě k bdělosti.
Uvědomuji si, že toto rozdělení nezávisí na Tvé náhodné libovůli,
ale na stavu mého srdce a mé připravenosti.
Pane, prosím Tě za milost,
abych patřil k těm, kteří jsou schopni ztratit život pro Tebe.
Pomoz mi, ať neulpívám na pomíjivých jistotách a pozemských statcích,
které si cením víc než Tebe a Tvé věčné Království.
Odejmi ode mě strach, který mě svazuje
a nutí mě držet se života tak křečovitě,
že bych raději ztratil Tebe, než se vzdal sebe sama.
Daruj mi odvahu k radikální odevzdanosti,
abych každým dnem, každým rozhodnutím,
životem naplněným láskou a obětí,
dokazoval svou touhu patřit k Tobě.
Ať mou jedinou starostí je Tvá přítomnost
a mé největší štěstí život s Tebou.
Ať jsem připraven a nalezen bdělý,
až přijde čas, který jsi určil.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
15. listopadu

Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: `Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: `I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.'„ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,1-8)

Bůh rychle přijde na pomoc svým vyvoleným (ἐκλεκτῶν) (Lk 18, 7). A nejde zde vůbec o elitu, kterou On vybral, ale o ty, kteří toto vyvolení přijmou – skrze víru a vytrvalou modlitbu se otevřou Jeho působení.

Všemohoucí Bože, Pane Ježíši Kriste, přicházíme k Tobě s důvěrou, kterou v nás probouzí Tvé slovo: „Bůh rychle přijde na pomoc svým vyvoleným, kteří k Němu volají dnem i nocí.“ Děkujeme Ti za tuto nezdolnou záruku a za to, že Tvé vyvolení není výsadou pro pár vyvolených, ale pozváním pro každého, kdo ho s vírou a vytrvalostí přijme. Otevíráme se Tvému působení, Pane, a prosíme, abys z nás odstranil pýchu a představu, že si musíme Tvé milosti zasloužit; chceme přijmout Tvé vyvolení jako dar, kterým nás chceš proměnit. Upevni, prosíme Tě, naši víru, aby nebyla jen prchavým pocitem, ale pevným postojem, který vydrží i zkoušky prodlení. Nedej, abychom ochabli v prosbě, i když se zdá, že Tvá pomoc nepřichází okamžitě. Uč nás volal k Tobě dnem i nocí, s neúnavnou naléhavostí vdovy z podobenství. Nauč nás vytrvat v tichém i hlasitém volání, vědouce, že Tvé srdce je milosrdné a Tvé jednání rychlé a spravedlivé. Věříme, že přicházíš rychle na pomoc všem, kteří se skrze víru a modlitbu odevzdají Tvému láskyplnému vedení. Pomoz nám, ať Tě Syn člověka najde, až přijde, s vírou na zemi. Amen.
33. týden v mezidobí

16 listopadu - 33. v mezidobí

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, (všechno) bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí (lidé) totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: `Já jsem to!' a `Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši. (Lk 21,5-19)

Budou nás pronásledovat (διώξουσιν) (Lk 21,12) – budou nás vyšetřovat, uvězňovat, špehovat. To je osud Kristových učedníků, který se týká i nás. A i když forma pronásledování je jiná, stále vyvolává podobné otázky: Jak žít, abychom zůstali věrní našemu Mistrovi, Ježíši?

Pane Ježíši Kriste, náš Mistře a Vykupiteli,
Ty jsi nám zjevil pravdu, že osud Tvých učedníků, a tedy i náš, je poznamenán křížem. Připomínáš nám, že nás budou pronásledovat (διώξουσιν), že budeme vystaveni tlaku, vyšetřování a možná i špehování, ačkoliv podoba toho pronásledování se v každé době mění.
Děkujeme Ti, že Tvá slova jsou pravdivá a že jsi nás na tuto skutečnost předem připravil. Uprostřed neklidu se ptáme: Jak máme žít, abychom Ti zůstali věrní?
Prosíme Tě, vléváš do našich srdcí Ducha odvahy, který přemáhá strach ze ztráty postavení, svobody nebo lidského uznání. Dej nám dar moudrosti, abychom v každé situaci jednali tak, jak se sluší na Tvé učedníky.
Ať nikdy nedopustíme, aby nás strach nebo tichý nátlak přiměly zapřít Tebe – našeho Pána. Pomoz nám nést toto břemeno s nadějí a věrností, abychom i v těžkostech byli živým svědectvím Tvé milosti.
Chraň naši víru před kompromisy a posiluj naše odhodlání kráčet po cestě, kterou jsi Ty sám prošel.
Amen.

Pondělí 17. listopadu - památka sv. Alžběty Durynské

Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. (Lk 18,35-43)

Tehdy zvolal (εβοησεν): Smiluj se nade mnou (Lk 18, 38). Tento slepec měl odhodlání, které nám často chybí. Když uslyšel, že Ježíš prochází, hlasitě volal, i když ho umlčovali. Ano, Bůh nepotřebuje naše volání. Ale my potřebujeme věřit v sílu naší víry.

Drahý Pane,
smiluj se nade mnou a dej mi odhodlání slepce z Jericha.
Pomoz mi hlasitě volat, i když mě druzí umlčují, a věřit v sílu mé víry.
Amen.

Úterý 18. listopadu

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,1-10)

Všichni reptali (διεγόγγυζον), když viděli, že Ježíš šel na návštěvu k hříšníkovi (Lk 19, 7). Uplynula staletí, ale něco z této pokrytecké postoje v nás stále zůstává: hříšníky odsuzujeme, sebe ospravedlňujeme, všechny rádi soudíme a neradi milujeme.

Nebeský Otče,
Přicházíme před tebe s pokorou, když si uvědomujeme, jak hluboce se v nás zakořenila pokrytecká postava, kterou Písmo popisuje.
Odpusť nám, Pane, že tak často reptáme a odsuzujeme druhé, když vidíme Tvoji milost působící tam, kde bychom ji my nečekali – u těch, které označujeme za hříšníky.
Odpusť, že je pro nás snazší soudit než milovat, a že místo přijetí stavíme zdi odsouzení. Že se tak rychle ospravedlňujeme ve srovnání s druhými, namísto abychom uznali naši vlastní neustálou potřebu Tvého milosrdenství.
Prosíme Tě: Očisti naše srdce od tohoto dědictví farizejské pýchy. Dej nám dar skutečné lásky, která neklade podmínky a která nehledí na vnější zdání, ale vidí v každém člověku, i v tom největším hříšníkovi, bratra a sestru stvořeného k Tvému obrazu.
Pomoz nám zamilovat si odpuštění víc než odsuzování. Dej nám sílu, abychom se vydali po Ježíšových stopách, který přišel hledat a zachránit to, co zahynulo, a který neodmítl nikoho.
Ať je náš život živým svědectvím Tvé milosti, která volá hříšníky, ne k zavržení, ale k proměně.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Středa 19. listopadu

Ježíš byl blízko Jeruzaléma a (lidé) mysleli, že se Boží království musí ihned objevit; pověděl jim (toto) podobenství. „Jeden urozený člověk odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak aby se vrátil. Zavolal si deset svých služebníků, svěřil jim deset hřiven a řekl jim: `Hospodařte s nimi, dokud se nevrátím.' Ale jeho občané ho nenáviděli; poslali proto za ním poselstvo se vzkazem: `Nechceme toho člověka za krále!' On se však vrátil s královskou hodností a nařídil předvolat k sobě ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik kdo vyzískal. Přišel první a řekl: `Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven.' Řekl mu: `Správně, dobrý služebníku! Že jsi byl věrný v maličkosti, budeš mít pod mocí deset měst.' Přišel druhý a řekl: `Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' Odpověděl mu: `A ty budeš mít pod sebou pět měst.' Další přišel a řekl: `Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženou v šátku. Bál jsem se tě, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, sklízíš, co jsi nezasel.' On mu na to řekl: `Špatný služebníku! Z tvých vlastních slov tě budu soudit. Věděl jsi, že jsem přísný člověk: beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel? Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vyzvedl bych je i s úrokem.' Těm, kdo stáli okolo, řekl: `Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!' Namítli mu: `Pane, ten má už deset hřiven.' `Říkám vám: Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Ale ty moje nepřátele, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte!'" Po těch řečech šel dál, vzhůru do Jeruzaléma. (Lk 19,11-28)

Pane, tady je tvá mince, která je uložena (ἀποκειµένην) v šátku (Lk 19,20). Takto někdy zacházíme s Božím darem. Ze strachu, lenosti nebo pasivní, uzavřené zbožnosti jej zabalíme do šátku našich zvyků, zažitých schémat a skrytých vášní.

Pane Ježíši Kriste,

Zde je Tvá mince, uložená v šátku naší lenosti a strachu. Odpusť nám, že Tvé dary zadržujeme v bezpečí, místo abychom je s odvahou a láskou používali.

Rozvaž šátek našich zvyků a schémat. Dej nám aktivní víru a horlivost, abychom Tvé milosti rozmnožovali pro dobro druhých.

Ať náš život nese hojné ovoce.

Amen.

Čtvrtek 20. listopadu

Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“ (Lk 19,41-44)

Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože nepoznal čas svého příchodu (ἐπισκοπή) (Lk 19, 44). Tak je tomu i s námi. Rozněcujeme ohně závisti, nepřátelství, pokrytectví a podlosti, a pak se divíme, že tak roznícený požár nám bere pokoj a uzavírá nás před blízkostí Boha.

Všemohoucí Bože, náš Otče,
s pokorou stojíme před Tebou a s lítostí si uvědomujeme, že i my, podobně jako dávný Jeruzalém, často nepoznáváme čas Tvého příchodu, čas navštívení (ἐπισκοπή).
Pane Ježíši Kriste, který jsi plakal nad městem, jež nepoznalo, co vede k pokoji, slyš naši modlitbu.
Přiznáváme, že v našich srdcích a ve společenství rozněcujeme zhoubné ohně:
* Ohně závisti, které ničí radost z druhého.
* Ohně nepřátelství, které boří mosty lásky a porozumění.
* Ohně pokrytectví, které nás oddělují od pravdy a od Tebe.
* Ohně podlosti, které zatemňují náš pohled na bližního.
Pak se divíme, že takto roznícený požár bere pokoj našim duším a uzavírá nás před Tvojí blízkostí.
Prosíme Tě, osvoboď nás od těchto sebedestruktivních plamenů.
Dej nám Ducha moudrosti, abychom rozpoznali Tvé stopy v každém dni, v každém člověku a v každém okamžiku.
Pomoz nám uhasit zlo láskou a nahradit jej milosrdenstvím, upřímností a pokorou.
Otevři naše oči, abychom poznali čas Tvého navštívení – čas milosti, proměny a pokoje. Nechceme, aby Tys nad námi musel plakat.
Ať je náš život otevřený chrám, ve kterém Tě vítáme každou chvíli, a ať Tvá blízkost přináší pokoj, který překonává všechno lidské chápání.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Pátek 21. listopadu

Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: `Můj dům má být domem modlitby', ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal. (Lk19,45-48)

Ježíšova akce v chrámu je radikální očistou. Nejde mu primárně o zrušení obchodu, ale o návrat k původnímu účelu chrámu: být domem modlitby. Když Ježíš říká, že z něj udělali „lupičské doupě,“ ukazuje na pokrytectví a zneužití svatého místa pro osobní zisk, které nahradilo to nejdůležitější – upřímnou modlitbu a vztah s Bohem.

Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi očistil chrám, očisti i naše srdce.
Prosíme, pomoz nám vidět, co v našem životě zastiňuje to nejdůležitější – upřímný vztah s tebou a modlitbu.
Odstraň z nás každé pokrytectví a touhu po osobním zisku, která by zneužívala náš duchovní život. Učiň z nás živý dům modlitby, kde jsi ty vždy na prvním místě.
Amen.

Sobota 22. listopadu

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.' Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána `Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku. (Lk 20,27-40)

Bůh není Bohem mrtvých, ale živých (ζώντων, zōntōn) (Lk 20, 38). Proto pravý křesťan, žijící s Bohem, mění svůj způsob uvažování. Smrt pro něj není koncem, ale začátkem. Nebojí se tedy pro Boha ztratit život, aby v Bohu získal život.

Všemohoucí Bože, Ty jsi Bůh živých, ne mrtvých.

Děkuji Ti, že v Tobě nacházíme pravý život.

Proměň mé myšlení, abych na smrt nehleděl jako na konec, ale jako na počátek života s Tebou.

Dej mi odvahu ztratit svůj život pro Tebe, abych ho v Tobě navždy získal.

Amen.
34. týden v mezidobí

Neděle 23. listopadu 2025

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23, 35-43)

Slavnost Ježíše Krista Krále

Amen - Ἀμήν (Łk 23,43). Tento verš nás učí, abychom nikdy neztráceli naději a neustále se v pokání obraceli k Bohu. Ať náš život, i ten nejtěžší, skončí odevzdáním se do Ježíšovy milosti, která nám otevírá nebeskou bránu.

Všemohoucí Bože, s pokorou se obracíme k Tobě, inspirováni slovem „Amen“ (Lukáš 23,43), které nám připomíná Tvou nekonečnou naději a milost.

Děkujeme Ti za dar pokání a za to, že nás neustále voláš zpět k sobě, i když naše cesta je plná pádů a těžkostí. Uč nás nikdy neztrácet naději, ale v každé zkoušce a v každém selhání hledat Tvoji tvář a obracet se k Tobě.

Prosíme Tě, Pane Ježíši, abys nás doprovázel celým naším životem. Dej, ať i ta nejtěžší chvíle našeho života skončí odevzdáním se do Tvé milosti a důvěrou v Tvé vykoupení. Ať v hodinu naší smrti, stejně jako lotr na kříži, uslyšíme Tvé konečné slovo milosti, které nám otevře bránu nebes.

Upevni naši víru, posilni naši naději a rozněť v nás lásku, abychom žili v pokání a v neustálém očekávání Tvé slávy.

Amen.

Pondělí 24. listopadu

Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“ (Lk 21,1-4)

Chudá vdova vhodila do chrámové pokladnice více (πλεἰων, pleion) než všichni ostatní (Lk 21, 3). Hodnota daru se totiž neměří množstvím darovaných peněz, ale velikostí oběti. A ta nezávisí na tom, co dáváme, ale na tom, čeho se vzdáváme.

Pane Ježíši Kriste,

děkuji Ti za příklad chudé vdovy.

Nauč mě, prosím, vnímat hodnotu daru ne množstvím, ale velikostí oběti.

Osvoboď mé srdce od chamtivosti a sebestřednosti, abych dokázal vidět,

že skutečná štědrost spočívá v tom, čeho se vzdávám, ne jen v tom, co dávám.

Dej mi milost obětovat Ti to nejlepší, i když se to zdá být v očích světa nepatrné.

Ať je má láska a služba, stejně jako její dar, více protože je drahocenná.

Amen.

Úterý 25. listopadu

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, (všechno) bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí (lidé) totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: `Já jsem to!' a `Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.“ (Lk 21,5-11)

Říkali o chrámu, že je ozdoben (κεκοσμηται) krásnými kameny. A Ježíš? Že z něj nezůstane kámen na kameni (Lk 21,6). Všechny naše lidské stavby – i ty, které jsou postaveny k Boží slávě – mohou být zničeny. Někdy právě proto, aby se Boží sláva projevila ještě více.

Bože, náš Otče,
Přicházíme k Tobě s myšlenkami na chrám, o kterém lidé s úžasem říkali, že je ozdoben krásnými kameny. Jak často i my obdivujeme a spoléháme na pevnost a krásu našich vlastních staveb, plánů a institucí – i těch, které jsme vystavěli Tobě ke cti.
Ale připomínáš nám skrze slova Tvého Syna, že i z těch nejvelkolepějších a nejposvátnějších lidských děl nezůstane kámen na kameni. Učíš nás, že všechny naše lidské stavby – ať jsou jakkoli dobré – jsou pomíjivé a mohou být zničeny.
Prosíme Tě, odvrať naše srdce od ulpívání na tom, co je pomíjivé. Dej nám moudrost, abychom rozlišili mezi nepřechodnou realitou Tvého království a dočasnou realitou našich pozemských staveb.
Pokud je to nutné, abys zjevil svou slávu ještě více, ať se i naše lidské stavby rozpadnou. Dovol, aby skrze zničení toho, na čem jsme lpěli, zazářila Tvoje sláva jasněji než kdy dříve. Ať se v troskách našich jistot upevní naše důvěra v Tebe, jediného Stvořitele a Zachránce.
Pomoz nám stavět naše životy na pravém a nezničitelném Základu, kterým je Tvůj Syn, Ježíš Kristus.
Amen.

Středa 26. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“ (Lk 21,12-19)

Budou nás pronásledovat (διώξουσιν) (Lk 21,12) – budou nás vyšetřovat, uvězňovat, špehovat. To je osud Kristových učedníků, který se týká i nás. A i když forma pronásledování je jiná, stále vyvolává podobné otázky: Jak žít, abychom zůstali věrní našemu Mistrovi, Ježíši?

Všemohoucí Bože, náš Otče,
děkujeme Ti za výzvu, kterou nám Ježíš dává (Lk 21,12) – připravit se na pronásledování a zkoušky, ať už jsou jakékoliv.
Prosíme Tě:
* Daruj nám sílu Ducha Svatého, abychom i pod tlakem, při vyšetřování či špehování, zůstali věrní našemu Mistrovi, Ježíši Kristu.
* Posilni naši naději a odvahu, ať neztrácíme lásku a nepropadáme strachu.
* Dej nám moudrost pro každé slovo a čin, abychom o Tobě vydávali svědectví se ctí.
Ochraň nás, provázej nás a pomoz nám nést náš kříž.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Čtvrtek 27. listopadu

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor; kdo budou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou; kdo budou na venkově, ať do města nevcházejí, protože to jsou dny odplaty, kdy se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám, které budou v těch dnech těhotné nebo budou kojit! Přijde totiž velká pohroma na tuto zemi a Boží trest na tento lid: padnou ostřím meče, budou odváděni jako zajatci mezi všechny národy; po Jeruzalémě budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ (Lk 21,20-28)

Když lidé budou omdlévat v očekávání událostí ohrožujících zemi (Lk 21,26), Ježíšovi učedníci mají pozvednout hlavy a nabrat odvahu (ἀνακύπτω). Nejedná se o umělý imperativ, ale o hlubokou pravdu o Boží něžnosti, který zůstává neustále blízko nás, i když se od něj vzdalujeme.

Pane Ježíši,
když svět kolem nás se chvěje a lidé ztrácejí odvahu,
Ty nás voláš, abychom pozvedli své hlavy.
Ne proto, že jsme silní sami ze sebe,
ale protože Ty jsi blízko – i tehdy, když se zdá, že jsme daleko.

Ve chvílích strachu nám připomínej svou něžnost,
která nás nikdy neopouští.
Nauč nás hledět vzhůru,
vidět znamení Tvého příchodu jako světlo, ne jako hrozbu.

Dej nám srdce, které se nebojí,
a víru, která se opírá o Tebe,
abychom uprostřed bouří světa stáli pevně
a byli svědky naděje pro ty, kdo omdlévají.

Amen.

Pátek 28. listopadu

Ježíš pověděl (svým učedníkům) toto přirovnání: „Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (Lk 21,29-33)

Nebe a země pominou (παρελεύσονται), ale má slova nepominou (Lk 21,33). Budou vždy aktuální a uvedou nás do živého tajemství Boha. Proto křesťan, který se neživí Božím slovem, se stává duchovně mrtvým a svou mrtvost maskuje vnějšími formami zbožnosti.

Věčný Bože, Otče,
děkujeme ti za tvé Slovo, Ježíše Krista, a za Slovo, které nám zanechal v Písmu svatém.
* Učíš nás: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (Lk\ 21,33). Tato slova jsou pravdivá a platná v každé době.
* Prosíme tě, ať s nimi nakládáme s úctou a vděčností, protože skrze ně nás uvádíš do svého živého tajemství.
Dej, ať nikdy nepropadneme duchovní smrti pramenící z lhostejnosti k tvému hlasu. Nedej, ať svou mrtvost maskujeme vnějšími formami zbožnosti a prázdnými rituály.
Oživ v nás hlad po tvém Slově. Ať je pro nás denním chlebem, silou a světlem na naší cestě.
Otevři naše srdce a mysl, abychom tvému Slovu rozuměli, přijali je a uváděli do života, abychom byli skutečně živí v tobě.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Sobota 29. listopadu

Ježíš pověděl (svým učedníkům) toto přirovnání: „Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (Lk 21,29-33)

Dávejte pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána (βαρηθῶσιν) světskými starostmi (Lk 21,34). Nadměrné trápení se totiž podobá pěstování plevele, který dusí růst zrna. Nejde o bezstarostný přístup k životu, ale o to, abychom jej svěřili do rukou Božích.

Nebeský Otče,

prosím, zbav mé srdce tíhy světských starostí, aby nebylo obtěžkáno. Pomoz mi neset plevel trápení, který dusí růst Tvé milosti v mém životě.

Děkuji Ti, že mohu svůj život svěřit do Tvých rukou. Dej mi sílu žít s důvěrou a pokojem.

Amen.

Datum poslední změny: 28.11.2025 21:40:42

Nadcházející události

21 LED
Klub dříve narozených u petrinů
- 09:00 - 10:30
- u petrinů v ČB
22 LED
Ekumenická bohoslužba
- 18:00 - 20:00
- kostel sv. Cyrila a Metoděje - Suché Vrbné v ČB
22 LED
Čtvrteční biblické hodiny s Mons. Davidem Henzlem
- 18:00 - 19:00
- Biskupství, 1. patro

Další události

Liturgické mezidobí

Liturgické mezidobí

1. týden v mezidobí

2. týden v mezidobí

3. týden v mezidobí

4. týden v mezidobí

5. týden v mezidobí

6. týden v mezidobí

7. týden v mezidobí

8. týden v mezidobí

10. týden v mezidobí

11. týden v mezidobí

12. týden v mezidobí

13. týden v mezidobí

14. týden v mezidobí

15. týden v mezidobí

16. týden v mezidobí

17. týden v mezidobí

18. týden v mezidobí

19. týden v mezidobí

20. týden v mezidobí

21. týden v mezidobí

22. týden v mezidobí

23. týden v mezidobí

24. týden v mezidobí

25. týden v mezidobí

26. týden v mezidobí

27. týden v mezidobí

28. týden v mezidobí

29. týden v mezidobí

30. týden v mezidobí

31. týden v mezidobí

32. týden v mezidobí

33. týden v mezidobí

34. týden v mezidobí

Menu

Pro děti

Pro mládež

Pro rodiny

Pro seniory

Nadcházející události

Klub dříve narozených u petrinů

Ekumenická bohoslužba

Čtvrteční biblické hodiny s Mons. Davidem Henzlem

Duchovní obnova pro seniory v adventu 2025

Plán pastorace

Novinky z církev.cz

Liturgická čtení