Postní doba

Postní doba

•  

  1. postní týden

  Středa 5. března - Popeleční středa

  „Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Kdo ví, zda se neobrátí a neodpustí, nezanechá po sobě požehnání: obětní dar a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha? Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice! Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetř, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu, aby nad ním nevládli pohané!“ Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.“ (Jl 2,12-18)

  Prorok Joel volá na poplach (Jl 2,1). Prorokuje Hospodinův soudný den plný temnoty a zkázy. Bude to den, kdy se mezi národy bude říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“. Ale není důvod k zoufalství a beznaději. Bůh je přece „dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí“. Jeho laskavost nás má vést k pokání (Řím 2,4). Prorok Joel je nám svědectvím o tom, že blížící se pohromu je možné nejen odvrátit upřímným pokáním, ale zároveň proměnit v pokoj a blaho.   

  Bůh volá po našem návratu a jako milosrdný otec vyhlíží své marnotratné děti. On nás stále zve, abychom se k Němu vrátili celým srdcem. Jsme si ale vědomi toho, jak a v které oblasti jsme se od Boha odvrátili, tj. kdy jsme se poddali pokušení a kde žijeme v hříchu? Jsou to obzvlášť bezbožné oblasti našeho života, kde jsme si sami soudcem, kde Boha nepotřebujeme a proto Ho tam nepouštíme, 

  V této době milosti můžeme znovu poznávat, jací skutečně jsme a jaký je Bůh. Jsme v tuto postní dobu (opět) připraveni ke skutečnému pokání nebo nám bude stačit dodržet minimální postní předpisy? Stačí nám -řečí Bible- roztrhnout své šaty jako vnější výraz pokání nebo jsme navíc ochotni důkladně prozkoumat svůj život? Při mši ústy vyznáváme, že často hřešíme myšlením, slovy i skutky a nekonáme, co máme konat. Jsme připraveni -řečí Bible- roztrhnout svá srdce, odstranit všechny modly svého života, které v našem srdci zabírají místo Boží a zakrývají Jeho trůn? Biblické srdce je pomyslné místo, kde přebýváme s Bohem, kde se odehrává náš vnitřní život, kde milujeme, toužíme, pláčeme a chválíme.  

  Troubením polnic na Siónu jsou všichni pozvání, aby se zastavili a shromáždili k společnému postu – rodiny ve svých domovech, novomanželé ve svých ložnicích, kněží u oltáři Páně.  Jde o zásadní výzvu k radikální změně života, k obrácení. Důraz je kladen na vnitřní změnu, která se odráží nejen ve vnějších projevech postu, ale v celistvé změně způsobu našeho života. Cílem je, abychom po 40 dní usilovali o trvalou změnu, která bude pokračovat i po postní době.

  Čtvrtek 6. března

  „Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil. Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán. Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“ (Dt 30,15-20)

  Zvláště dnešní doba se dá charakterizovat jako oceán zdánlivě neomezených možností. A v průběhu let se rozsah možností jen rozšiřuje. Na druhou stranu to znamená, že se od nás očekává schopnost umět se mezi těmito možnostmi rozhodnout a nést následky svých rozhodnutí. Ty následky mnohdy nezasahují jen náš vlastní život, ale i životy dalších lidí a/nebo přírody. Bůh nám dal svobodu volby a dal nám zároveň směrnici, podle které volit, pokud tedy chceme zůstat ve stavu svobodných dětí Božích.

  Boží lid se připravuje obsadit Zaslíbenou zemi. Už stojí na její hranici podruhé. Poprvé odmítli vstoupit pro chybějící důvěru v Hospodina (Nu 13,1-14,25) a museli 40 let bloudit po poušti. Znovu dostanou svobodu volby: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí“. Jedná se o rozhodnutí mezi láskou k Bohu a sebeláskou. Důsledek první volby je život podle Božích přikázání, který vede ke svobodě motivované důvěrou v Hospodina. Druhá volba je motivována důvěrou v sebe a má za důsledek život podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle vlastního uvážení a svých omezených schopností. První je klíč k věčnému životu, druhý k postupné záhubě.

  Proč by měli věřit Hospodinu, rozhodnout se pro živý a důvěrný vztah s Ním a nespoléhat na sebe? Proč Mu mají vložit celý svůj život do rukou? Protože On již potvrdil Svůj vztah s nimi, naposledy tím, že je vyvedl z otroctví v Egyptě a následně se o ně postaral na poušti. Dal jim zákon a zaslíbení. On se již rozhodl pro vztah s nimi a teď byla řada na nich, aby se zavázali ke vztahu s Ním.

  I o tom je postní doba – znovu obnovit a prohloubit svůj vztah s Bohem Otcem skrze Syna v Duchu svatém. To, co zvolíme má dalekosáhlé důsledky. Bůh buď v naší budoucnosti bude nebo ne. Je to zcela na nás. Naše naděje spočívá v tom, že On se již dávno pro nás rozhodl a pokud Mu budeme nevěrní, On nám zůstane věrný (2 Tim 2,12-13).

  Pátek 7. března

  „Toto řekl Pán, Bůh: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy! Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha. `Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?' Hle, v postní dny vyřizujete své záležitosti a trýzníte všechny své dělníky! Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‘Zde jsem!'”(Iz 58,1-9a)

  Izrael se po dlouhé době zajetí mohl vrátit z babylonského otroctví. Měli jistě velká očekávání, ale našli Jeruzalém v troskách, chrám zničený, a nedařilo se jim vše navrátit do dřívější slávy, o které jen slyšeli z úst svých předků. Přes všechny modlitby a posty se nedočkali kýženého výsledku. Začali reptat, jako tehdy na poušti, že Bůh je neslyší, že o ně nejeví žádný zájem. „Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?“ – jaká ukřivděná sebestřednost vyznívá z této otázky…

  Hospodin povolává proroka, aby svůj lid probudil z letargie, sebelítosti a sebeospravedlňování. Bůh tu není od toho, aby nás jen hladil po hlavě a opakoval, jak jsme Jím milovaní a že všechno bude zase dobré. Pravdou je, že Bůh nás bezpodmínečně miluje. Na druhé straně je také pravdou, že je nejvýš spravedlivý. Jeho soucit s námi a láska k nám Ho nečiní slepým vůči našim chybám. Vidí naše chování a vidí do našeho srdce, vidí, že Ho den co den hledáme a usilujeme poznat Jeho cesty; také vidí naše pošetilé sebevědomí, jak jsme přesvědčeni o tom, že jsme spravedliví a že se držíme Boží vůle.

  „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žid 4,12-13) Jsou slova proroka pro nás vůbec takto konfrontující? Usvědčují nás z rozporu mezi naším jednáním a Boží vůlí? Prorok poukazuje na to, že půst není samospasitelný, pokud naše modlitba není spojena s upřímnou touhou po nastolení sociální spravedlnosti v tomto nespravedlivém světě. Nejde o liberální politickou agendu, ale o Boží vůli pro tento svět vyjádřenou v největším přikázání lásky. Nejde o vyřešení sociální spravedlnosti tohoto padlého světa, vždyť Ježíš říká, že chudé budeme mít vždycky mezi sebou (Mt 26,11). Almužnou a desátky ukazujeme Boží milosrdnou tvář v tomto nespravedlivém světě, zakoušíme Jeho láskyplnou přítomnost a vyznáváme Jeho zaslíbení. Pak v setkání s potřebnými rozpoznáme Boží hlas: „Zde jsem“ (Mt 25,31-40).

  Sobota 8. března

  „Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá. Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání. Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla.“(Iz 58,9b-14)

  Hospodin nemůže být jasnější: pokud nebudeme plně světit den sváteční a nebudou na našem životě znát plody naší účasti na tomto svátečním dni, nenaplní se zaslíbení, nedojdeme radosti a štěstí ani my, ani ti, kterým jsme měli být nápomocni. Den Páně je základní kámen, na který stavíme svůj život a který posvěcuje všechny další dny, aby nebyly postaveny na vodě, protože mají základ na písku. Boží pobídka z úst proroka Izajáše je však na hony vzdálená od našeho posvěcení neděle, jakkoliv to děláme upřímně a zbožně: na 24 hodin se zastaví čas a od sobotního západu slunce do nedělního západu slunce se vše všední promění ve sváteční, neboť nastal exkluzivní čas Hospodinův.

  Je to čas, který přesahuje návštěvu kostela a hodinovou účast na mši svaté. Spolu se Židy si ten den s vděčností připomínáme, že Hospodin stvořil svět v šesti dnech a každý den nazval „dobrým“. Sedmý den nazval „svatým“. Stal se svatým v náš prospěch a ke slávě našeho Boha, den odpočinku od práce. Den, kdy nám Hospodin vytvořil časovou skulinku v 7 denním týdnu na kvalitní setkání s Ním. Je to čas, kdy Mu obzvlášť pozorně nasloucháme, máme svá srdce pro něj otevřená dokořán? Pevná součást tohoto dne je mše svatá, která je pro nás kotvou a shrnutím našeho duchovního života a také duchovní potravou. Navíc je pro nás křesťany den Páně nedělí, který představuje osmý den; den mimo pozemský čas a prostor, kdy si na začátku nového týdne uvědomujeme, že jsme povoláni žít nadpřirozený život. Vědomě vstupujeme do nadpřirozeného času, který nazýváme věčnost, a jejž žijeme ode dne svého křtu. Každou neděli prožíváme své týdenní Velikonoce. Připomínáme si, kým jsme, čí jsme, kam patříme, odkud pocházíme a kam kráčíme.

  Je Váš každodenní život také přeplněný povinnostmi a aktivitami do té míry, že když nastane den Páně, musíme ho využít k tomu, abychom si vynahradili všechen čas, který jsme ztratili od pondělí do soboty? Všechny povinnosti a aktivity určitě dávají smysl, ale jsou taky nutné, tedy slučitelné s hlavním smyslem našeho života? Změnilo se vůbec něco od dob proroka Izajáše? Boží výzva zůstává platná po tisíce let. Naše naděje spočívá v tom, že Bůh je nejvýš trpělivý.

  Neděle 9. března - 1. neděle postní

  „Mojžíš řekl lidu: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: 'Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!' Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“(Dt 26,4-10)

  Izrael stojí po 40leté pouti pouští opět před hranicí do Zaslíbené země. Mojžíš umírá a dává poslední pokyny svému lidu. V tomto úseku předává rituální předpisy k slavení Šavuot, což je židovský svátek týdnů neboli den prvotin či žně. Připomíná den, kdy Hospodin daroval svému lidu na poušti Desatero. Z vděčnosti za Hospodinovo požehnání přináší poutník do svatyně košík plný prvotin země, v níž může ve svobodě uctívat Hospodina. Když kněz přijímá koš a pokládá ho před oltář, recituje modlitbu, ve které si připomíná Hospodinovu věrnost Božím zaslíbením: Hospodin je vysvobodil z bezdomovectví, pečoval o ně v egyptském otroctví, slyšel jejich volání po vykoupení, vyvedl je a přivedl do Zaslíbené země oplývající mlékem a medem.

  Při mši svaté se odehrává něco podobného: věřící přináší dary k oltáři. Jsou to desátky (sbírka) a prvotiny (chléb a víno). Kněz je nad oltářem pozdvihuje a říká jménem celého společenství: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), který ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním).“ Tímto způsobem děkujeme Bohu za dobra, která nám dává a vyznáváme, že to, co my přinášíme, není nic jiného, než co nám Bůh předem ve své štědrosti daroval.

  Po tomto díkůvzdání se kněz sklání před obětním stolem a mlčky se modlí jménem celého společenství: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před Tebou staneme obětí, která se Ti zalíbí.“ V eucharistické modlitbě, která následuje, děkuje kněz jménem celého společenství za veliké Boží činy, zejména za vykoupení skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista a prosí, aby Duch svatý proměnil chléb a víno v Kristovo Tělo a Krev. Eucharistie nás sjednocuje s Kristem, je tedy naším zbožštěním, abychom my byli uschopněni napodobovat Boha v tomto světě, dokud nás On nepovolá k sobě.

  Pondělí 10. března

  „Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: ‚Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! Nepřísahejte podvodně na mé jméno, znesvětili byste jméno svého Boha! Já jsem Hospodin! Neutiskuj svého bližního a neolupuj ho! Ať u tebe nezůstane do rána mzda tvého nádeníka! Nezlořeč hluchému a před slepce nedávej překážku, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin! Nedopouštěj se křivdy na soudu, nenadržuj chudákovi a nestraň velmožovi! Suď svého bližního spravedlivě! Své krajany neobcházej s pomluvou, neusiluj o život svého bližního. Já jsem Hospodin! K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem! Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!‘“(Lv 19,1-2.11-18)

  Společenství, ke kterému se Hospodin v knize Leviticus obrací, bylo sice vysvobozeno z egyptského otroctví, ale ještě nevstoupilo do Zaslíbené země. V tom se podobají i nám. I my jsme na cestě a žijeme v naději, že jednou naplno vstoupíme do plného společenství s Bohem, které tady a teď prožíváme jen částečně, v zárodku. I my jsme svatí, protože jsme byli křtem odděleni pro Boha a zasvětili jsme svůj život Jemu. My jsme si plně vědomi, že On nás stvořil ke svému obrazu a ke své podobě a vdechl nám dech života. A protože On je svatý, i my toužíme být Mu co nejvíce podobní a již v tomto světě dýchat (nadechovat i vydechovat) dechem Ducha sv.

  Kniha Leviticus nám ukazuje, jak vydechovat Ducha svatého nebo ještě lépe prodchnout tento svět Duchem svatým. Svatí nejsme, pokud se naše svatost projevuje jen v úctě vůči Bohu, v osobní zbožnosti a zbožných rituálech. Sám Ježíš nám říká: „Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.'“ (Mt 4,13) Hospodin nás vybízí, abychom Ho zpřítomnili v tomto světě, do kterého nás posadil, svým spravedlivým, svatým chováním ve všech oblastech života. Ba více, žádá nás ,tak jako bývalé egyptské otroky, abychom přešli od životního postoje nedostatku (stále něco od Hospodina pro sebe potřebuji) k životnímu postoji hojnosti (z Boží štědrosti bohatý rozdávám druhým).

  Nežijeme v myšlení 21. století spíše z životního postoje nedostatku a nesnažíme se sloužit dvěma pánům: Bohu i majetku? Neděláme si příliš starosti o zítřek místo toho, abychom hledali a šířili především Boží království a Jeho spravedlnost v hlubokém přesvědčení, že všechno ostatní nám bude přidáno? (Mt 6,24-34) Jsme přece Boží děti, dědici nebeského království! „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu, praví Bůh!“ (Iz 49,15) Proč tolik váháme, než otevřeme své dlaně, aby nám Bůh mohl darovat ještě více a my mohli rozdávat ještě štědřeji desátky v penězích, času, lásce, pokoji, útěše, opoře, odpuštění, laskavosti, trpělivosti...

  Úterý 11. března

  „Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“(Iz 55,10-11)

  Představte si, že pijeme stejnou vodu jako Ježíš pil (bude však podstatně více znečištěna za ta tisíciletí)! Je to Boží stvořitelský cyklus: déšť padá na zem prostřednictvím srážek a tím zavlažuje zemi a vše, co na ní je, vzkvétá a obdaruje úrodou ty, kdo sklízí a sytí lidi. Slunce, ta stejná planeta, co svítila na Ježíše, způsobuje, že se voda vypaří a stoupá k nebi. Tam se vzduch čím dál více ochlazuje, zahustí se a tvoří mraky. Mraky zase spustí vodu na zem v podobě srážek.

  Hospodin používá tento koloběh vody, aby vysvětlil, jakou naději můžeme čerpat z Jeho slova. Vychází z Božích úst nikoliv namátkově, ale účelně. To Slovo se nevrací k Bohu bez účinku. Vždy splní, co Bůh chtěl. Avšak to neznamená, že se to stane hned. Hospodin se skrze proroka Izajáše snažil povzbudit Boží lid traumatizovaný letitým babylonským zajetím a zdeptaný vidinou zničeného Jeruzaléma, pochybující, zda Bůh je stále na jejich straně. Potřebovali novou nadějeplnou perspektivu, aby svět dokázali vidět jinýma očima, získat sílu vykročit do neznámé budoucnosti.

  I když tráva uschne a květ uvadne (Iz 40,8), slovo Boží zůstává životodárné, zavlažuje a dává živiny. Bůh je věrný a plný lásky. Prorok hlásá naději Božího zaslíbení tváří v tvář aktuální neutěšené situaci. Jak těžké muselo být přijmout toto slovo naděje pro jeho posluchače. Bez svobodného přijetí této naděje se zaslíbení však nemohlo naplnit: obdařen bude ten, kdo se sytí Božím slovem (chlebem), jen tak se stane životodárným pokrmem. Ten uvěří a vyjde s radostí a bude veden v pokoji (Iz 55,12). I po tisícero let platí dnes: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. (…) Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ (Iz 65,17.18.25) Je to i má naděje?

  Středa 12. března

  „Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: „V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.“ Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil..“(Jon 3,1-10)

  Každý jsme někdy v životě učinili zkušenost se svojí neochotou k úkolu, který nám někdo dal, a s následnými úhybnými manévry, které jsme vymýšleli. Pokud máme zralou víru, vnímáme i úkoly od Boha a ani to se neobejde bez svévolného chování z naší strany. V tom se podobáme Jonášovi. Když nás Bůh povolává k úkolu, nemá za nás tři náhradníky. Obrací se přímo na nás a vrací se k nám, když Ho odmítneme. To je obrovská naděje, že Bůh to s námi v tomto životě nikdy nevzdává.

  I k Jonášovi se Bůh vrací se stejnou pobídkou a Jonáš nakonec poslechne. Proč ta radikální změna v jeho postoji? Protože si Jonáš svou rebelií proti Bohu (cesta do Taršíše) prošel hlubokou temnotou, kde prožil krizi (útroby ryby) a následné pokání a díkůvzdání. Někdy Bůh dopustí krizi v našem životě, abychom sami dokázali dojít ke skutečnému obrácení, tj. k pokání, díkuvzdání a následnému přijetí Boží vůle.

  Když jsme v krizi, prožíváme zármutek. Může se jednat o pasivní zármutek, který se projevuje různými způsoby, např. sebelítostí, vztekem vůči okolí, pocitem hanby a viny. To nás ale neuschopní k obrácení, protože (ještě) nejsme ochotni se odvrátit od hříchu a radostně přijmout Boží vůli. To je až další fáze, k níž mnozí nedojdou. Můžeme ji nazvat aktivním zármutkem.

  Jonášova cesta z Izraele do Ninive, které leželo v současném Iráku, je několik měsíců dlouhá. Může to představovat cestu jeho zrání potřebnou pro úkol, který mu byl svěřen. Bible totiž zdůrazňuje velikost tohoto města, jak co do jeho rozlohy, tak co do jeho zkaženosti. V tomto neslibném místě měl Jonáš prorokovat jeho zkázu, pokud lidé nedojdou k obrácení. Spíše bychom zde očekávali odpor než přijetí, ale Boží moc se oslavila na Jonášově kázání. Ninive bylo připraveno přijmout Boží pozvání k obrácení hned první den. Duch Boží se dotýkal životů od největších po nejmenší.

  Mějme odvahu naslouchat Božímu hlasu, poslechnout pobídku k vykročení a nezpochybňovat Jeho moc. Naše naděje spočívá v tom, že Bůh má moc vykonat na nás a skrze nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme (Ef 3,20-21).

   Čtvrtek 13. března

  „Královna Ester se utekla k Pánu, neboť se bála smrtelného nebezpečí, které hrozilo. Se svými služebnicemi ležela od rána do večera na zemi, a tak se modlila: „Bože Abrahámův, Bože Izákův a Bože Jakubův, jsi požehnaný! Pomoz mně opuštěné, nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane, neboť mi hrozí nebezpečí. Z knih svých předků jsem slyšela číst, Pane, že až do konce vysvobozuješ všechny, kdo se ti líbí. Pomoz nyní mně opuštěné, nemám nikoho jen tebe, Pane, můj Bože! Pomoz mně osiřelé a vlož do mých úst vhodnou řeč před tváří lva (krále) a učiň, abych se mu zalíbila! Proměň jeho srdce, aby nenávidělo našeho nepřítele, ať zahyne on i ti, kteří stejně smýšlejí! Nás však vysvoboď z rukou našich nepřátel, proměň náš zármutek v radost a naše bolesti v záchranu!“(Est 4,17n)

  Narodili jsme se do tohoto světa. Každý máme ve společnosti své místo, které se v čase může různě měnit. Většina z nás se snaží splývat se svým okolím, příliš nevyčnívat, zejména nechceme vyčnívat v oblasti, která je pro naše okolí nepřijatelná nebo alespoň problematická. Nežijeme ve společnosti, která by si křesťanů a církve příliš vážila. Namlouvá nám, že víra je naše osobní záležitost, kterou máme prožívat ve svých domovech a v kostelích, nikoli na veřejnosti, neboť pravda je relativní a každý máme svou pravdu. A tak se stává, že svou víru žijeme skrytě, abychom s ní nikoho neobtěžovali. 

  Ester žije v královském harému na perském královském dvoře, zprvu jako miláček krále, později jako královna. Na doporučení svého pěstouna a bratrance Mordecaie se nepřiznává ke svému židovskému původu. Toto je přece její příležitost povstat z prachu a chudoby Izraelských vyhnanců. Tu si přece nemůže nechat ujít. Nastává však chvíle, kdy hrozí pogrom všech Židů. Jen ona může zabránit vyhlazení svého národa.  Snad dosáhla královskou důstojnost právě pro chvíli, jako je tato (Est 4,14). Ester se začne postit a žádá i svou židovskou komunitu, aby jí podpořili postem, neboť jí hrozí smrt, kdyby upadla do královy nemilosti. Vysvobození přichází ve chvíli, když se veřejně přizná ke své víře (Est 5,1-8), což si Židé každoročně připomínají o svátku Purim.

  I my jsme stavěni do boje s naší identitou a riziky, do kterých vstoupíme, pokud se k ní přiznáme. Co je moje základní identita? Jsem v prvé řadě křesťan, nebo spíš člověk, rodič, Čech? Doufám, že odpověď je křesťan. Jak ale žít svou víru v kultuře, v níž dominuje materialismus, individualismus a relativismus? Jaké kompromisy (ne)vědomky uzavíráme, abychom byli pro ostatní přijatelní, abychom si udrželi zaměstnání, přátele, postavení? Co to svědčí o opravdovosti naší žité víry? Co pro nás může Bůh udělat, abychom vystoupili z řady a přiznali barvu? Vnímáme svou víru a to, že patříme do společenství Církve jako mocný nástroj? Jakou moc má kdokoli z nás, aby něco změnil?

  Stejně jako Ester jsme i my součástí Božího příběhu, právě tady a teď. Naše naděje spočívá v tom, že se nemáme starat, jak a co máme říkat. Co máme říci, nám bude dáno v tu chvíli. Nejsme to totiž my, kdo pak mluví, ale Duch našeho Otce (Mt 10,19).

   Pátek 14. března

  „Toto praví Hospodin, Bůh: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které spáchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí. Mám snad zalíbení ve zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše (chci), aby změnil své chování a byl živ? Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal. Říkáte: ‘Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“(Ez 18,21-28)

  V Izraeli se používalo toto přísloví: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“ (Ez 18,1). Starozákonní člověk byl přesvědčen o tom, že lidé se neproviňují pouze hříchy spáchanými jimi samotnými, ale dokonce jaksi zdědili hříchy svých rodičů. I apoštolové se Ježíše jednou ptali, zda slepý od narození byl takový kvůli svému vlastnímu hříchu nebo kvůli hříchu svých rodičů (Jn 9,1-41). Považovali totiž chronické nemoci, jako je např. slepota, ochrnutí, hluchota jako trest za hřích. Ježíš dementuje toto přesvědčení lidí a prohlašuje, že nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.

  I u proroka Ezechiela Hospodin prohlašuje, že je přísloví neplatné. Hříchy otců se nepřipisují synům. Nikdo kromě samotného hříšníka nemá trpět (Ez 18,3-4). Každý zodpovídá za následky svých vlastních hříchů a podle toho bude souzen. Nejedná se však o nějaké předurčení, neboť každý má svobodu se rozhodnout pro nápravu a odvrátit se od své nepravosti. Takovému Hospodin zcela odpustí a nebude si vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí. Důvod je jednoduchý: Bůh je láska a nemá zalíbení v zločincově smrti, ale v tom, aby člověk změnil své chování a byl živ.

  Naše naděje tkví v tom, že Bůh je jaksi zapomnětlivý u těch, kdo se obrátí a prokazují milosrdenství. On nás vidí takové, jací jsme teď, a přijímá nás se vším všudy jako počátek naší cesty proměny s Ním.  Minulost není důležitá. Proto je tak důležité žít v milosti posvěcující (v Boží přítomnosti). Aby nás k tomu uschopnil, daruje nám milost pomáhající (svátosti, Písmo a tradici, společenství Církve, Desatero apod.). „Toho, kdo nebyl milosrdný, čeká nemilosrdný soud. Milosrdenství však nad soudem vítězí“ (Jk 2,13).

  Není to Bůh, kdo nás odsuzuje. On jen respektuje naší svobodnou volbu a její následky, které mohou přejít na další generace v podobě genů, příkladu, výchovy. Apoštol Jidáš byl ztracen kvůli své poslední volbě a Dismas, lupič ukřižovaný spolu s Ježíšem, byl kvůli své poslední volbě zachráněn. Proč se tedy celý život snažit? Rozdíl bude znát v plnosti blaženosti, kterou v nebi na věky budeme zakoušet. Tu ovlivňuje, jak svůj život žijeme. Proto je důležité se snažit. Navíc neznáme ani dne ani hodiny…

  Sobota 15. března

  „Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti dnes poroučí, abys prováděl tato nařízení a ustanovení, zachovával je a plnil z celého svého srdce a z celé své duše. Zavázal jsi dnes Hospodina k prohlášení, že bude tvým Bohem, když budeš chodit po jeho cestách, když budeš zachovávat jeho nařízení, příkazy a ustanovení a když ho budeš poslouchat. A Hospodin tě dnes zavázal, že mu chceš být zvláštním lidem, jak ti slíbil, když budeš zachovávat všechny jeho příkazy. Nad všechny národy, které učinil, tě vyvýší ke slávě, cti a chvále, a ty budeš lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu, jak to nařídil.“(Dt 26,16-19)

  Židé byli zavaleni přikázáními, pravidly a předpisy, ale Bůh -tehdy i dnes- praví, že naše víra není o dodržování pravidel. Předpisy jsou sice velice důležité, ale jen proto, že nám dávají Boží řád a ukazují nám správný směr. Hlavně nám pomáhají k tomu, aby Boží slovo mohlo proniknout hluboko do našich srdcí a my si Boží vůli zvnitřnili natolik, že nakonec změní naše postoje a promění nás samotné. Pak i pro nás bude platit, že jsme Jeho zvláštním lidem, zasvěceným Hospodinu, či slovy sv. Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Gal 2,20). Pak nad námi už nebude panovat hřích, neboť nebudeme už pod zákonem, ale pod milostí (Řím 16,14). Kdo je pod milostí stává se Boha-bojným. Nemá z Boha strach, ale bázeň, respekt. Projevuje se to poslušností Božím přikázáním a ustanovením, ne proto, že musí, ale ze svého svobodného rozhodnutí. Pochopil totiž Boží moudrost a přijal Jeho prozřetelnost. Poslušnost pod milostí tedy nevede k zotročení, ale ke svobodě Božích dětí a životu věčnému.

  Jak bychom mohli charakterizovat Bohabojnost? Napoví nám Z-R-O-D:

  1. Závaznost - zavázat se, že Bůh má nárok na první místo v mém životě
  2. Rozhodnost – chtít být Božím dítětem a putovat s Božím lidem (Církev)
  3. Odevzdanost – odevzdat se Mu z celého svého srdce a z celé své duše
  4. Důslednost - důsledně kráčet po Jeho cestách

   

  Hospodin pak na nás může vylít patero požehnání: staneme se Jeho lidem, vzácným vlastnictvím, postaví nás vysoko nad všechny národy, vyvýší nás ke slávě, cti a chvále a budeme lidem zasvěceným Hospodinu. Nebo slovy sv. Petra: „Vy jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží; nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli“ (1 Pt 2,9-10).

   

  Buďme tou Bohabojnou generací, která pluje sice proti proudu, ale vkládá své srdce a důvěru do rukou Božích. Radujme se v Pánu vždycky, radujme se! Naše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapme se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujme a předkládejme své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit naše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Flp 4,4-7).

•  

  2. postní týden

  Neděle 16. března - 2. neděle postní

  „Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak (četné) bude tvé potomstvo!“ (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Znovu) mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ (Abrám) řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ (Bůh) mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“(Gn 15,5-12.17-18)

  Abrahamovi říkáme otec víry a je to pravda. Stál u kolébky našeho vztahu s Hospodinem. Dnes však vidíme, že jeho víra není zrovna pevná. Hospodin své zaslíbení Abramovi vyjadřuje až poeticky. Abram ve svém srdci uvěřil a Hospodin ho uznává jako spravedlivého, tj. Bohu oddaného (opakem je svévolník). Nejspíš to také znáte, protože to patří i do zralé víry: věříme, a přesto ne úplně, neboť máme pochybnosti. Chceme vidět důkazy. Hledáme jistotu ve tmě budoucnosti, místo toho, abychom přebývali ve světle Boží přítomnosti. Jedinou jistotou je nám přece Bůh…

  Udržet si živou víru je o to náročnější, když prožíváme životní krize, existenciální ztrátu půdy pod nohama. Bůh Abráma po překvapujícím vítězství v boji proti mnohem většímu vojsku utvrzuje: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Dt 15,1) Abrám však potřebuje více, potřebuje vidět konkrétní důkazy Božích zaslíbení (vlastnictví země a potomstvo). V zaslíbené zemi už žije ve stanech 10 let jako stárnoucí bezdětný imigrant obklopen 10 různými národy. Opakování Božích zaslíbení, a dokonce i viditelná znamení Boží věrnosti ho nechává ve tmě.

  A co udělá Bůh? Objevuje se mu ve snu, kde bude více otevřený pro Boží sdělení. Přivádí na Abrama ještě hlubší temnotu doprovázenou hrůzou a velkou tísní. Ale pozor: díky hlubokému, bytostnému propojení víry mezi Abramem a Bohem, nebyl v té temnotě sám. Ohniště a pochodeň symbolizují samotného Boha, jako na hoře Sinaj. Temnotu neovládá zlo, ale sám Všemohoucí. V té největší temnotě uzavírá Bůh s Abramem novou smlouvu. Obřad rozřezání zvířat vejpůl a seřazení jejich polovic byl zřejmě starověký způsob uzavření smlouvy. Účastníci smlouvy pak procházeli mezi zdechlinami, aby potvrdili slib, a pokud ho nedodrží, aby se jim stalo to, co těmto zvířatům. Podivuhodné je, že je to pouze Bůh, co ve snu prochází mezi zdechlinami a takto stvrzuje své zaslíbení krví. Bůh i nám jednou provždy potvrdil svůj slib, že nás vyvede z naší temnoty, že se o nás postará (spasí), a to krví svého jediného Syna prolitou na kříži. Věřím tomu? Stačí mi to?

  Pondělí 17. března

  „Pane, Bože veliký a strašný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání: Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně, vzbouřili jsme se a odchýlili od přikázání a nařízení. Neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří tvým jménem mluvili k našim králům, knížatům, našim otcům i všemu lidu země. Tobě, Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři, jako se dnes (skutečně hanbí) judští mužové i jeruzalémští obyvatelé a všichni Izraelité, blízcí i dalecí, ve všech zemích, do nichž jsi je vyhnal pro nevěrnost, které se vůči tobě dopustili. Hospodine, nám se sluší hanbit ve tváři, našim králům, knížatům a našim otcům, neboť jsme zhřešili proti tobě. Avšak, Pán, náš Bůh, ať má s námi milosrdenství a odpustí nám, neboť jsme se proti němu vzbouřili, neposlouchali jsme hlas Hospodina, našeho Boha, abychom kráčeli v jeho zákonech, které nám dal skrze své služebníky proroky.“(Dan 9,4b-10)

  V babylonském vyhnanství měli Židé přístup ke sbírce posvátných svitků označované „basseparîm“. Jejich součástí byli i výroky proroka Jeremiáše. Právě v nich (Jer 29,10) nalezne Daniel nadějeplné proroctví, že sedmdesát let po zničení jeruzalémského chrámu Hospodin navštíví svůj lid, splní Své slovo a přivede ho zpět do Jeruzaléma. Toto proroctví pohne Danielovo srdce k hluboké přímluvné modlitbě v žíni a popelu (Dan 9,3). Nemodlí se však primárně za návrat ze zajetí, ale aby se stala Boží vůle (Dan 9,17.19). Prosí Hospodina, aby naplnil proroctví o mesiášském království. To není však závislé na Hospodinu, neboť On už dal Své slovo. Naplnění Božích zaslíbení obecně je závislé na našem chování, dokonce na postoji všech lidí (Dan 9,6). Dodnes platí, že Pán neotálí splnit svůj slib Parusie, jak si někteří myslí, ale prokazuje nám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání (2Pt 3,9).

  My jsme si navykli na Boha, který je bezpodmínečnou láskou, až se to možná stalo samozřejmostí. On je však stejnou měrou spravedlností, On je ten, který zachovává smlouvu a milosrdenství těm, kdo Ho milují a zachovávají Jeho přikázání (Dan 9,4). Základní kerygma naší víry totiž zní: Bůh je láska, člověk je hříšný, jen v Ježíši je spása. Daniel vyznává, že zhřešili osobně, jednali nespravedlivě vůči bližním, byli zlí (modloslužba) a vzbouřili se (odmítnutí Boha jako takového). Na vině jsou oni sami, protože Hospodin posílal své služebníky-proroky, kteří mluvili Božím jménem ke každému, kdo měl nějakou hodnost a ke všemu lidu země. Vzpomeňme na Kristova slova: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že Mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘“ (Mt 23,37)

  My jsme byli při křtu pomazáni na proroky. Tento dar nám dává schopnost vidět za věci pomíjející. Jak dalece vnímáme svůj život jako vyhnanství? Kde máme svůj domov? Od toho se totiž bude odvíjet intenzita naší touhy se vrátit do Jeruzaléma, do Boží náruče, do lůna Církve – mystického Těla Kristova. Postní doba je pro nás dobou milosti k zastavení se a znovuobrácení. Pokud přiznáváme Bohu Jeho svrchovanou spravedlnost, stydíme se pro naši osobní a kolektivní (blízké i vzdálené) nevěrnost vůči Bohu? Vnímáme, že žijeme na dluh, který nemůžeme nikdy splatit? Až pak totiž můžeme upřímně volat po Božím milosrdenství.

  Úterý 18. března

  „Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide! Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy. Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako (bílá) vlna. Jestliže ochotně poslechnete, budete jíst z dobrodiní země. Jestliže se však vzepřete, budete-li se bouřit, pohltí vás meč! Ano, (tak) promluvila Hospodinova ústa.“(Iz 1,10.16-20)

  Izajášovo proroctví ohlašuje, že se Boží lid provinil vzpourou proti Hospodinu. Byla to pošetilost, protože Bůh se vždy o své dobře postaral. I po vzpouře Hospodin nedopustil, aby se Božímu lidu stalo to, co obyvatelům Sodomy a Gomory, kteří se neobrátili a nečinili pokání. Přesto je prorok nazývá gomorským lidem, protože nejsou od nich daleko. Přináší Bohu oběti, které Bůh přikázal, ale On z nich nemá potěšení.  Existuje totiž bohoslužba, kterou Bůh nepřijme (Iz 1,12–15), protože tyto obřady jsou prázdné a srdce obětníků jsou prázdná. Pro Boha je to divadlo ohavností, neboť vidí do srdce lidí. Oni se netouží obrátit, ale pokračují ve svém dosavadním životě. Tím jsou veškeré modlitby neúčinné.

  Prorok nabízí kromě napomenutí také velkou naději: „I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna“. Jak způsobit, aby se naplnila tato naděje? Čiňme pravé pokání. Nejprve se umyjme, nejen zvenčí, ale i své nitro, aby došlo k očištění srdce. Co se děje uvnitř, je pak vidět i zjevnými způsoby. Znovu si uspořádejme svůj život podle Boží vůle; snažme se nejen odstranit zlo ze svého života, ale také napravit zlo napáchané v minulosti. Nechť nám je vzorem celník Zacheus (Lk 19).

  Abychom zjistili, o co se v našem životě konkrétně jedná, tak se přestaňme tvářit, že Boha známe, a na prvním místě chtějme znovu poznat svého Boha a zamilovat si Ho, abychom Mu následně mohli sloužit s čistým a upřímným srdcem. Pokud pak přineseš svůj dar k oltáři a tam si uvědomíš, že někdo má něco proti tobě, nech tam svůj dar a nejprve se smiř se svým bratrem, abys Bohu mohl předložit svůj dar s čistýma rukama a upřímným srdcem.  A teprve pak Mu přijď nabídnout svůj dar. (Mt 5,23–24). 

  A když už jsme u toho, rozhodněme se opustit svůj starý život a už se k němu nechtějme vracet. Přijměme nový způsob myšlení a nepřizpůsobujme se myšlení tohoto světa (Řím 12,2), ale hledejme přednostně Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33). Rozhodněme se už nesloužit mamonu, ale Bohu (Mt 6,24), a prokvasit svět kolem nás Boží láskou, světlem a pokojem. Bůh nás vyhlíží jako své marnotratné děti a toto je cesta z vepřína k otcovu domu. Otec již zdálky na nás volá: „I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna. Jsi moje milované dítě z královského rodu. Už ti chystám slavnost!“

  Středa 19. března - slavnost sv. Josefa, snoubence Panny Marie

  „Hospodinovo slovo se ozvalo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“(2 Sam 7,4-5a.12-14a.16)

  Král David, žijící v přepychovém paláci, chtěl Hospodina překvapit tím, že Mu vystaví dům. Byl však odmítnut, a to možná pro důvody, které Davida přiměly ke stavbě chrámu nebo proto, že to byl až Šalamoun, jenž se stal králem pokoje. Bude to právě Šalamoun, kdo postaví jeruzalémský chrám. Hospodin naopak překvapí Davida zaslíbením, které jistě přesahuje veškeré jeho představy. On postaví dům jemu, celou dynastii, která bude trvat věčně.

  Ani Nátan, ani David nemohli tušit, kam to proroctví až sahá. Davidovská dynastie trvala více než čtyři staletí a zdánlivě skončila, když byl Sidkijáš vyhoštěn. Už tehdy se prorokovalo, že Bůh je věrný a dodrží slib daný Davidovi. Ani tehdy nemohli však tušit, že se proroctví naplní o mnoho staletí později narozením Mesiáše, skrze život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista.

  My křesťané kážeme Krista ukřižovaného (1Kor 1,23). Víme, že Mesiáš přišel, stále přichází a přijde v hodinu naší smrti a na konci časů. Žijeme v eschatologickém napětí: Boží království už tu je, ale jen v zárodku, nikoli v plnosti. Nesnažme se překvapit Boha. Nedokážeme Ho překvapit, neboť je Prozřetelnost sama. Přijměme to mnoho, čím nás již obdaroval a snažme se to žít důstojně a co nejvěrněji: my jsme se křtem stali Božími dětmi, pomazané na kněze, proroka a krále. Jsme spoludědici Božího království (Řím 8,16-17). I o nás tedy platí: Já ti budu Otcem a ty mi budeš dítětem. My na to můžeme odpovědět slovy Nátana: „Tvůj dům, Pane, a tvé království potrvá navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“ To je naše naděje, v to věříme a můžeme si být jisti, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od našeho Boha (Řím 8,38-39)…leda my sami.

  Čtvrtek 20. března

  „Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce. Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná? Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“(Jer 17,5-10)

  Zdá se to tak snadné, být požehnaný. Stačí doufat v Hospodina. Kdo by přece chtěl být prokletý? Ale co to vlastně znamená doufat v Pána? Stačí Mu věřit? I ďábel věří v Boží existenci, ale určitě Bohu nedůvěřuje. Je tedy významný rozdíl mezi vírou v Boha a důvěrou v Boha. Možná jste ve svém životě také procházeli obdobími (nebo jste právě v takovém úseku života), kdy jste v Boha sice věřili, ale v každodenním životě jste Mu určitě (velice často) nedůvěřovali nebo vůbec nehrál žádnou praktickou roli ve vašem životě. Jak to poznáme? Můžeme žít s vírou v Boha, aniž bychom skutečně trávili čas s Bohem v niterné modlitbě, v naslouchání Jeho slovu skrze Písmo, v tichém nazírání při adoraci Nejsvětější svátosti, při ponoření se do Jeho mystického Těla Církve při nedělní mši svaté? Můžeme žít s vírou v Boha, aniž bychom hledali a konali Boží vůli v každodenním životě tím, že se snažíme milovat a sloužit Jemu láskou a službou druhým, jak nás to učil Ježíš?

  Ve skutečnosti je docela snadné věřit v Boha, aniž by to nějak ovlivnilo náš život. Snad každý máme bezbožné oblasti ve svém současném životě, kde se bez Boha klidně obejdeme. Oblasti, kam Ho zkrátka nepouštíme, protože jsme se rozhodli žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez ohledu na Jeho vůli. Oblasti, kde se raději spolehneme na sebe nebo na pouhé smrtelníky než na Něho. Myslím si, že není až tak těžké v Boha uvěřit, ale důvěřovat Bohu, odevzdat Mu do rukou svou minulost, postavit na Něho svou současnost a svěřit Mu budoucnost, to je jiná liga – liga prvního přikázání Desatera.

  V co důvěřuji já, pokud jsem upřímný? Co je moje jistota, o kterou bych nechtěl přijít, abych se necítil bezmocný a ztracený? Důvěřuji penězům, majetku, vzdělání, moci, prestiži, rodině, cti, postavení, pověsti? Postní doba je nanejvýš vhodná, abychom zjistili, že možná jen to jedno nám schází k dosažení dokonalosti (jak pravil Ježíš spravedlivému bohatému mladíkovi toužícím po svatosti). Takové zpytování dává velký smysl, protože pokud se dostaneme k jádru věci, už námi nic nemůže otřást. Když důvěřujeme Pánu, jsme jako strom zasazený u vody, který má vždy přístup k vláze a protivenství (vedro) ho nezastihne nepřipraveného. Budeme stále svěží (zelené listy) a ani delší útrapy (rok sucha) nám nebude brát sílu (plody).

  Pátek 21. března

  „Izrael miloval Josefa víc než všechny své syny, poněvadž se mu narodil ve stáří; dal mu zhotovit dlouhou suknici. Když jeho bratři viděli, že ho otec miluje víc než všechny své syny, nenáviděli ho a nechtěli s ním ani laskavě promluvit. Jednou šli bratři pást ovce svého otce k Sichemu; Izrael řekl Josefovi: „Tvoji bratři šli pást k Sichemu, pojď, pošlu tě k nim.“ Josef tedy šel za svými bratry a našel je v Dotanu. Viděli ho z dálky, a dříve, než k nim došel, lstivě se smluvili, že ho zabijí. Řekli si mezi sebou: „Tamhle přichází ten snílek. Nuže pojďme, zabijme ho a hoďme ho do nějaké cisterny a řekněme, že ho sežrala dravá šelma, a uvidíme, k čemu budou jeho sny.“ Ruben to slyšel a poněvadž ho chtěl z jejich rukou vysvobodit, řekl: „Nezabíjejme ho!“ A dodal: „Neprolévejte krev, hoďte ho do této cisterny, která je tady na stepi, ale nevkládejme na něj ruku!“ Chtěl ho z jejich rukou vysvobodit a vrátit jeho otci. Když tedy přišel Josef ke svým bratřím, svlékli ho z jeho suknice, kterou měl na sobě. Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, nebyla v ní voda. Sedli si, aby se najedli. Když zdvihli oči, podívali se – a hle, karavana Izmaelitů přicházela z Gileadu. Jejich velbloudi nesli dragantovou gumu, balzám a vonnou pryskyřici. Chtěli to dopravit do Egypta. Juda řekl svým bratřím: „Jaký užitek budeme mít z toho, že svého bratra zabijeme, i když zahladíme stopy po jeho krvi. Nuže, prodejme ho Izmaelitům, ať na něm není naše ruka, vždyť je to náš tělesný bratr.“ Bratři ho poslechli. Když kolem přecházeli obchodníci z Midjanu, (bratři) rychle Josefa z cisterny vytáhli a prodali Izmaelitům za dvacet stříbrných, a ti ho přivedli do Egypta..“(Gn 37,3-4.12-13a.17b-28)

  Na začátku dnešního příběhu stojí závist a odmítnutí. Nadměrná láska otce Izraele (dříve Jákob) k nejmladšímu synovi způsobila závist jeho bratří. Ta závist je spojovala a přivedla k spiknutí. Často se stává, že nejdřív hřešíme v myšlenkách, pak se o tom sdílíme s dalšími lidmi a hřešíme slovy, až to může vyvrcholit ve zlý skutek. Jejich závist je vedla k nenávisti natolik, že vyústila v touhu Josefa zavraždit. I když neprolili jeho krev, v cisterně bez vody by dlouho nepřežil. Nakonec se rozhodnou na tom ještě vydělat. Prodají ho Izmaelitům, vlastně bratrancům z druhého kolena (jejich dědeček Izák měl nevlastního bratra Izmaela, kterého Abrahám zplodil s otrokyní). Pro ně, i pro Rubena, příběh Josefa tímto skončil. I Josefovi se jistě zdálo, že jeho šťastný život je u konce.

  Ale my víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru (Řím 8,28). Příběh nekončí. Boží milosrdenství zasahuje. Za 20 stříbrných se Josef nakonec s Boží pomocí stal v Egyptě druhým po faraonovi. Ano, nebyla to lehká doba, ba naopak, byla provázena mnoha protivenstvími. Taková doba nám pomáhá vnímat vše, co se nám děje, z Boží perspektivy, kterou my nejsme schopni pojmout, leda důvěrou v Jeho Prozřetelnost. Josef nemohl tušit, že se stane záchranou milionů Egypťanů a okolních kmenů v době hladomoru, a navíc i své vlastní rodině. Nemohl tušit, že jeho příchod do Egypta je cestou, kterou se Boží lid po několika staletích vydá do země Kanaán, kterou Hospodin zaslíbil jeho praotci Abrahámovi.

  Na začátku příběhu stojí závist a odmítnutí bratří. Na konci láska a přijetí Josefa. Závist je smutek nebo vztek způsobený tím, že někdo jiný je více obdarován, milován, požehnán. Je to extrémní projev nevděčnosti a touha po tom, co nemám a druhému nepřeji. Lék na závist je vděčnost: odhalit vlastní bohatství a děkovat Bohu za všechno, co mám a dokonce i za to, jak žehná druhým.

  Odmítnutí nás může zlomit, můžeme se zakuklit do sebelítosti nebo můžeme povstat silněji s vděčností, že nám odmítnutí jaksi rozdrtilo falešné základy, na kterých svůj život nechceme stavět. Postní doba je také příležitostí k tomu, abychom přemítali o našich zkušenostech s odmítnutími (aktivními i pasivními), zvláště o těch, které udělaly nejvíce škody.

  Když jsme obětí závisti, setkáváme se ve svém životě s odmítnutím, těžkostmi, strádáním a zradou. Nechceme-li upadnout do velké temnoty, nesmíme zapomenout na Boží věrnost a Jeho všemohoucnost. Ta se nejvíce projevuje v Kristově utrpení na kříži a v Jeho zmrtvýchvstání. V tom tkví naše křesťanská naděje, když procházíme nejtemnější temnotou. Je to vědomí, že Bůh má všechno pevně ve svých rukou a vidí věci v Boží perspektivě, která je mimo naše chápání.

  Sobota 22. března

  „Pas, (Hospodine, pastýřskou) holí svůj lid, stádce, které vlastníš, ty, kteří přebývají v lesní samotě, uprostřed úrodných krajin; ať se pasou v Bašanu, v Gileadu jako za pradávných časů. Ukaž nám divy (své moci), jako za dnů, když jsi vycházel z Egypta. Který bůh je ti podoben? Zbytku svého dědictví odpouštíš nepravost, promíjíš hřích. Netrváš na svém hněvu navěky, spíše máš zálibu v milosrdenství. Znovu se smiluješ, nebudeš dbát na naše viny, všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí. Jakubovi ukážeš věrnost, Abrahámovi svoji přízeň, jak jsi přísahal našim otcům od pradávných časů.“(Mich 7,14-15.18-20)

  Znovu se nacházíme v období, kdy se Boží lid vrací z vyhnanství domů a najde Jeruzalém v žalostném stavu. Ponořit se do postní doby je podobné vydání se na cestu domů, do svého srdce. V jakém stavu jsme nalezli svůj Jeruzalém? Možná jsme zjistili, jak žalostně jsme na tom se soustředěnou modlitbou, s dobrovolným odříkáním a opravdu štědrou almužnou. A jak jsme na tom s láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním? Tyto plody Ducha svatého jsou jakýmsi barometrem kvality našeho duchovního života a růstu.

  Vydání se na cestu domů je často doprovázeno vzpomínky na to, jaké to bývávalo. Možná jsme si zavzpomínali na dobu našeho obrácení, kdy jsme byli nadšenými a hořícími křesťany zapálenými pro Krista a Jeho království. Kde jsou ty časy hojných zajordánských pastvin „v Bašanu, v Gileadu“? Jak jsme se dostali na tuto „lesní samotu, uprostřed úrodných krajin“? Možná jsme zatoužili znovu zakusit „divy (Boží moci), jako za dnů, když jsme vycházeli“ z našeho osobního egyptského otroctví do Zaslíbené země, období našeho obrácení, kdy jsme živě vnímali Boží přítomnost a moc. Pokud tomu tak je, pak se dnes prorok Micheáš modlí i za nás: „Pas, Hospodine, pastýřskou holí svůj lid, stádce, které vlastníš“. 

  Micheáš žije v období, kdy vztah Božího lidu k Hospodinu ochladl. Prosí, aby je Hospodin přivedl zpět „do úrodných krajin“, tam, kam patří. Modlí se, aby byl obnoven jejich vztah s Bohem, který je v troskách. Věří, že to povede k velkým zázrakům v jejich životě podobným zázrakům, které doprovázely vyjití Božího lidu z Egypta. 

  Ptá se: „Který bůh je ti podoben?“ Odpověď je snadná: není nikdo podobný Hospodinu. Proč? Micheáš vyřkne nádherný hymnus k chvále Božího milosrdenství. Oslavuje Boha, který se jako matka něžně sklání ke svým dětem a odpouští jim jejich nepravosti, aby mohli znovu vstát a žít. Papež František připomíná: "Boží milosrdenství není abstraktní idea, nýbrž konkrétní skutečnost, která zjevuje Jeho lásku, podobně jako otce a matku hluboce dojímá jejich dítě. Opravdu je na místě říci, že jde o „niternou“ lásku. Pramení v nitru jako hluboké, přirozené cítění tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním." (MV 6)

  Proč je Bůh tak nezměrně milosrdný? Důvodem není člověk, ale sám Bůh v Jeho podstatě. On je dokonalá láska, která miluje člověka pro něho samotného. Lidsky řečeno si Bůh zamiloval milosrdenství a má radost ze samotného darování milosrdenství. Je však potřeba připomenout i druhou stranu mince: Bůh je také dokonalá spravedlnost, která dopouští, aby člověk měl možnost si zvolit zatracení. Jeho milosrdenství je milost, nezasloužený Boží dar, který Bůh nabízí všem, ale přijmout ji dokážou jen kajícníci, kteří se obrátili a činí pokání. Boží milosrdenství pro konkrétního člověka je založeno na jeho svobodné vůli přijmout nabízené milosrdenství či nikoliv. Každý se může rozhodnout sám. Kolik bychom si ušetřili utrpení, kdybychom uznali Kristovu moc, vždyť on z lásky k nám přijal utrpení v největší míře, aby nás uchránil věčného utrpení, že?

•  

  3. postní týden

  Neděle 23. března - 3. neděle postní

  „Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: `Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: `Jaké je jeho jméno?' – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: `Ten, který jest, posílá mě k vám.'“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: `Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“(Ex 3,1-8a.13-15)

  „Keř hořel plamenem, ale neshořel“.  Tento oheň nám představuje Boha, který je světlem, stvořil světlo, dává světlo, aniž by se světlo vyčerpalo. Zahřeje, aniž by ochladl; obohacuje, aniž by byl ochuzen. Nelze Ho vyčerpat, zmírnit ani uhasit, neboť je samotným zdrojem veškerého světla. A navíc Ten, který v nás zapálil věčné světlo, nám dává podíl na svém světle, abychom skrze toto světlo rozdávali život, zapalovali a inspirovali druhé. Hoříme a tím dáváme světlo a ostatní si mohou přijít připálit svá vyhaslá světla. Sami se živíme Jeho světlem, abychom hořeli a nevyhořeli. Obzvláště v postní době Bohu dovolujeme, aby naši svítilnu znovu odkryl, pokud jsme ji přikryli pod nádobu nebo uklidili pod postel (Lk 8,16-18). Dovolujeme Mu, aby jí následně opravil, vyčistil, naplnil a znovu postavil na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo.

  Světlo dává nazírat dobré i zlé. Umožňuje vidět bolest, bídu a nářek na biřice v egyptském otroctví, ze kterého Mojžíš raději unikl (Ex 2,13-17). Světlo dává také vidět neviditelné: vysvobození z otroctví a zemi úrodnou a širou, oplývající mlékem a medem. Mojžíš se přiblížil ke světlu, ale ještě neměl světlo, natož pak, aby sám byl světlem. Proto slyší, ale nevidí, a pochybuje. Bůh povolává Mojžíše jako posla Božího milosrdenství. Bůh se totiž neomezuje pouze na prohlášení o Svojí lásce vůči nám, ale činí ji viditelnou a hmatatelnou právě v Jeho milosrdenství. Spravedlnost každému dává, co mu patří. Milosrdenství dává těm, kdo prostřednictvím změny svého smýšlení po něm upřímně touží; je to něco, co si nemohou zasloužit. Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem toho, jak Bůh zachází s hříšníkem: nabízí možnosti nápravy, obrácení a víry, aby se stal kajícníkem. Tím, že Bohu dovolíme opravit a pečovat o naši lampu (život), dovolujeme, aby na nás zjevil Jeho milosrdenství.

  Chci být poslem milosrdenství ve světě, který s Bohem nepočítá? Možná jako Mojžíš u hořícího ohně odpovídáme: „Nejsem hoden, pošli někoho povolanějšího.“ A Bůh i nám odpovídá: „Učiním tě hodným, povolám tě a vybavím, dáš-li se mi k dispozici.“ Jsme (znovu) ochotni se odevzdat do Božích rukou? Dovolíme hrnčířovým rukám opravit naší hliněnou svítilnu, abychom mohli přijmout Boží poslání? Avšak nezapomeňme: milosrdenství je drahé, bude nás něco stát – stálo život Božího syna.

  Pondělí 24. března

  „Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný. Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“ Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak, a tak mluvila dívka z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“ Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“ Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu. Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“ Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“ Obrátil se s hněvem a odcházel. Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“ Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“(2 Král 5,1-15a)

  Příběh o uzdravení Námana se dotýká témat moci a bezmoci, pokory a pýchy. Trpět malomocenstvím znamenalo ve starověku, bez ohledu na společenské postavení, být sociálně stigmatizovaný jako rituálně nečistý, což koneckonců znamenalo vyloučení mimo společnost, aby se zabránilo šíření nákazy. Dotek malomocného člověka byl podobně znečišťující jako dotek mrtvoly.

  Náman byl mocný, bohatý, vážený a charismatický. Hledá pomoc u aramejského krále, očekává uzdravení od izraelského krále, spoléhá na své bohatství a schopnost štědře odměnit. Hospodin však od počátku jedná opačně. Zjevuje se Námanovi prostřednictvím nepatrné, bezmocné, skromné otrokyně. Hovořila sice o prorokovi, ale Náman se obrátí na krále. Musí být velice zoufalý, když uposlechne tak bezvýznamnou osobu.

  Přichází k izraelskému králi s průvodem, který má podtrhnout jeho moc, bohatství a slávu. Předpokládá, že to bude stačit, aby získal, co potřebuje. Když u izraelského krále nepochodí, Hospodin se mu opět zjevuje tentokrát skrze velkého, ale pokorného Božího muže, proroka Elizea. Slavného Námana však nečeká významné přivítání před Elizeovým domem, ani okázalý obřad léčení. Pouze pokyn, který Námana rozzlobí: „Jdi, sedmkrát se umyj v Jordánu.“ Opět se Bůh zjevuje skrze nepatrné Námanovo služebnictvo, které se odváží ho přesvědčit, aby uposlechl prorokovo nařízení. Náman nyní sestupuje ze své hrdosti a ponoří se do Jordánu, který je v jeho očích pouhým bezvýznamným potokem oproti slavným damašským řekám Abana a Parpar.

  Náman je uzdraven na těle i na duši, neboť prožil obrácení a přichází poděkovat prorokovi Elizeovi. Vyznává svou nově nalezenou víru v Boha Izraele, jediného pravého Boha, a nabízí Elíšovi dary, nikoli jako úplatek, ale jako projev vděčnosti Hospodinu. Elizeus ho učí, že Boží moc není na prodej, že Náman právě obdržel nezasloužený dar od Boha.

  Bůh chce i nás zahrnout svými milostmi. Pro někoho to může znamenat dlouhou cestu pokoření ze své soběstačnosti, cílevědomosti a sebestřednosti k poslušnosti, indiferenci a odevzdanosti do Božích rukou. Indiference není lhostejnost, ale vyjadřuje postoj, kdy nelpíme na výsledku. Jak nás Bůh v tuto postní dobu může proměnit? Stačí přijít k Němu, s prázdnýma rukama a se srdcem plným lásky a důvěry: „Ať se mi stane podle Tvého slova.“

  Úterý 25. března - slavnost Zvěstování Páně

  „Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‘Bůh s námi’).“(Iz 7,10-14)

  Nacházíme se v 8.století před Kristem. Jednotné království krále Šalamouna se nedlouho po jeho smrti rozpadlo na Judsko a Izrael (1 Král12). Judský král Achaz se dostal do svízelné, zdánlivě neřešitelné mezinárodní politické situace. Ocitl se na nebezpečném konci dvou nepřátelských kopí. Izajáš přichází, aby krále Achaze seznámil s prorockým slovem, které se mu dostalo od Hospodina. Král je však plný nedůvěry. První prorocké slovo povzbuzuje k vytrvalosti a odvaze (v.4). Hospodin nevidí situaci tak dramaticky jako Achaz. Král sice může zažít určité utrpení, Bůh ale zůstane věrný svému lidu, pokud Mu bude důvěřovat (v.9). Achazův pád zcela závisí na jeho důvěře v Hospodina. Král stále váhá.

  V druhém prorockém slově dává Achazovi důvod Hospodinu důvěřovat. Dává mu totiž k dispozici Boží moc: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ (v.10). Achaz zůstává nedůvěřivý a tuto příležitost odmítá (v.12).  Už se rozhodl podle svého nejlepšího (lidského) vědomí a svědomí pod vlivem strachu. Nežádá o ochranu Hospodina, ale asyrského krále, kterému navíc posílá dary mj. z Hospodinova domu (2 Král 16,7-9).

  I když se Achaz zařídil podle svého a nežádal znamení od Hospodina, Bůh svůj lid nenechá napospas svému osudu. Bude však muset strpět následky vlastního rozhodnutí a bude podmaněn asyrským králem. Jednou se ale narodí Immanuel, tj. Bůh s námi (v.14), na kterém se v plném slova smyslu naplní mesiášské zaslíbení – zachraňuje, učí, vymítá, odpouští a soudí (Mt 1,22-23). On za nás trpěl, pro nás zemřel a vstal z mrtvých, aby nám připravil místo v nebi. To je naše naděje.

  Středa 26. března

  „Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, do níž chcete vejít a obsadit ji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji! Jen si dej pozor a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny svého života na události, které viděly tvé oči. Ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů!“(Dt 4,1.5-9)

  Když Izraelité stáli na prahu zaslíbené země, Mojžíš na ně naléhal, aby po všechny dny jejich života nezapomněli na nařízení a ustanovení, které je Bůh učí zachovávat. Nesmí zapomenout, jak se sem dostali, kdo je vysvobodil, kdo je vedl na poušti a o ně pečoval. Nejsou to totiž jen osobní vzpomínky, ale svědectví, které se mají předávat dalším generacím, aby i potomci věděli a nezapomněli.

  Postní doba je také dobou k zamyšlení. Kde můj život s Bohem začal? Kdo z lidí mě duchovně doprovázel, vyučoval, inspiroval, povzbuzoval? Je to ideální čas v rámci rozjímání vděčně zavzpomínat na toho, kdo stál u kolébky mého životního povolání, kdo mi byl vzorem, kdo mě pozvedl, když jsem padl, kdo to se mnou nikdy nevzdal. Jaké momenty obrácení v našem životě jsme prožili? Možná jsme i hluboko klesli, než jsme byli schopni povstat. A v neposlední řadě si zrekapitulovat velké a malé zázraky, které Bůh vykonal v našem životě nebo v životě lidí kolem nás. Kdy jsme naposledy intenzivně cítili Boží lásku, Jeho blízkost, Jeho moc a slávu?

  Tyto momenty jsou pro naší žitou víru stejně důležité jako pravdy víry a svědectví z Písma. Díky nim nám Písmo a Tradice začínají hmatatelně žít před očima. Díky nim zakoušíme Boží živou existenci, Jeho aktivní působení v našich životech. S odstupem času jsme možná schopni vnímat, že On byl vždycky přítomen, i když jsme Ho nevnímali nebo Mu vyčítali, že se o nás nezajímá. V těchto chvílích nás nesl v náruči.

  A kde se vlastně nacházím teď, uprostřed postní doby, v milostiplném mezičase probíhajícího života? Tam, kde jsme teď, je ten jediný čas, který je…a to je přítomnost, Boží čas. Minulost už není a budoucnost možná nebude. Bůh nás volá tady a teď, abychom prožívali současnost v plnosti s Ním.

  My stojíme na hranici dalšího úseku našeho života, kterého Bůh chce být aktivní součástí. Naše důvěra v Něho a zkušenosti s Ním nás má podnítit k tomu, abychom se jako Boží děti každý dnes, které nastane chytli Boží ruky.

  Čtvrtek 27. března

  „Toto praví Hospodin: „Přikázal jsem svému lidu: Poslouchejte můj hlas, a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, které vám přikážu, aby vám bylo dobře. Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo aby šli vpřed, obrátili se vzad ode dne, kdy jejich otcové vyšli z egyptské země, až dodnes. Den, co den jsem jim ustavičně a usilovně posílal všechny své služebníky proroky, ale neposlechli mě, nepopřáli mi svého sluchu, zatvrdili svou šíji a jednali hůř než jejich otcové. Budeš k nim mluvit všecka tato slova, a neposlechnou tě; budeš na ně volat, a neodpovědí ti. Tak jim řekneš: To je národ, který neposlechl hlas Hospodina, svého Boha, a nepřijal kázeň! Věrnost vymizela, vyhynula z jejich úst.“ (Jer 7,23-28)

  Abychom mohli uposlechnout, musíme nejdřív naslouchat a slyšet, co bylo řečeno. Pokud chceme být poslušní Hospodinu, musíme nejdřív číst (naslouchat) a rozjímat (slyšet) Boží slovo. Boží slovo je tak výživné, že je potřeba ho "přežvykovat". Jen pak bude v nás rezonovat mezi ozvěnou a dozníváním. Ozvěna Božího slova v našem srdci znamená, že se stává živým Slovem, mocným a ostřejším než jakýkoli dvousečný meč; doznívání znamená začátek pronikání Božího slova až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, aby rozsuzovalo touhy i myšlenky srdce (Žid 4,12-14). Zasáhne všechny oblasti našeho života, celé srdce, celou duši, celou mysl, celou sílu. Jen pak můžeme žít Boží slovo, protože Slovo bude přebývat v nás.

  Poslouchejme Slovo a On bude naším Bohem a my budeme Jeho lidem, budeme chodit po Jeho cestách a bude nám dobře, protože budeme v dobrých rukou. Bůh to s námi nevzdá, jako to nevzdal se svým lidem za dnů proroka Jeremiáše. I když neposlechneme, nepopřejeme Mu svůj sluch, ale naopak budeme jednat podle zatvrzelosti svého (zvrhlého) srdce, bude i nám posílat své posly, služebníky, proroky, abychom se obrátili.

  Postní doba je čas milosti, kdy se můžeme zamyslet nad tím, kdy a v jaké oblasti svého života jsme se od Boha odvrátili, kdy jsme si vystačili sami a nepotřebovali Jeho rady, natožpak Jeho pomoc; kdy jsme byli neposlušní, zatvrzelí, nevěrní a nepoučitelní. Litujme toho promarněného času a vyznejme, že Ježíš je naše Cesta, Pravda a Život. Je naše Cesta a On nás zve, abychom znovu a znovu opouštěli své vyjeté koleje, do kterých tak snadno zabředneme. On je Pravda, která zjevuje pravdu o nás, o světě a o Bohu; dává nám nalézt skutečnou jistotu, pokud Pravdu budeme následovat. Bůh nám v Ježíši otevřel Cestu, abychom v Pravdě našli Život, který nám nezištně daruje. To je naše naděje.

  Pátek 28. března

  Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: `Bohové naši!' dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování. Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“(Oz 14,2-10)

  Ozeáš je jeden z dvanácti malých starozákonních proroků, jejichž spisy jsou zahrnuty do Bible. Ozeáš nebyl žádným prorokem od devíti do pěti. Byl to svatý muž, který dýchal a byl 24/7 pro Boha. Proto si ho Pán povolal a poslal splnit velice zvláštní úkoly.

  Hlavní téma Ozeáše je enkulturace a z toho vyplývající nevěrnost vůči Bohu. Izraelité mj. přejímali prvky okolních kultur i kultickou prostituci. Tato nevěra, která poskvrňuje vztah mezi Izraelem a Hospodinem je velmi naturalisticky symbolizována prostitucí a manželskou nevěrou, kterou sám prorok z Božího pokynu provozuje. Hospodin Ozeáši nařizuje, aby se oženil s chrámovou prostitutkou a aby s ní měl děti pojmenované symbolickými jmény, která měla poukázat na prohlubující se propast mezi severním královstvím Izrael a Bohem. Usvědčuje Izrael z jeho hříchu, neboť Izrael je tou nevěrnou manželkou, která se jako nevěstka zaprodává okolním národům a neustále se odvrací od svého muže-Boha.

  Kdy se Bůh zjevil v našem životě, například skrze jiného člověka nebo situace, skrze kterého nás usvědčil z hříchu a vyzval k obrácení? I dnes kolem nás žijí proroci typu Ozeáš, kteří nám ohlašují Boží zvěst. I dnes nám Pán připomíná, že novodobá „Asýrie nás nezachrání“, a varuje, abychom už neříkali: „Bohové naši! dílu svých rukou“. Jsou to jiná slova pro to, co jako křesťané označujeme za pelagianismus – přesvědčení, že můžeme dosáhnout věcí svými vlastními schopnostmi a silami.

  Co nám Hospodin nabízí na oplátku? Účinnou léčbu a láskyplnou péči: naše minulé skutky budou zahojené; bude nás milovat velkodušně; Boží spravedlivý hněv, který dopouští zlé následky našeho jednání, se od nás odvrátí. „Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno.“

  „Vrať se, k Hospodinu, svému Bohu (…). Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí (…)“. Ozeáš nám nabízí životní styl a povzbuzení v momentě, kdy jsme šlápli vedle. Máme mnoho slepých míst a potřebujeme se neustále ladit na stanici Boha Nejvyššího po vlnách Ducha svatého. Ježíš nám ukázal cestu v pravdě k životu. Vykročíš?

  Sobota 29. března

  „Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít. Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat! Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.“ (Oz 6,1-6)

  Dnešní úryvek je písní v podobě kajícné modlitby a nachází se mezi zjevením Božího soudu (Oz 5,10-15) a zjevením Boží spásy a naděje.

  Budoucí generace Izraelitů, kteří budou těžce sužováni, bude vážně hledat Hospodina. Ozeáš vybízí lid, aby se vrátil k Hospodinu, aby mohl žít v Jeho přítomnosti a zakusit Jeho požehnání. Cesta ke spáse (tj. záchraně) začíná tím, že vložíme svou naději v Hospodina, nikoliv v člověka. Boží lid však vložil svou naději v kruté asyrské království a doplatil na to. Prorok proto přikazuje Izraeli a Judovi: Co se stalo, to se stalo. Nechme minulost minulostí. Není nikdy pozdě se rozhodnout pro návrat k Hospodinu. On respektoval naši svobodu volby a dopustil naše rozdrásání, ale On nás také uzdraví. Dopustil naše zranění, ale On nás také obváže! Pojďte, vraťme se k Hospodinu.

  Není nikdy pozdě k návratu, ale je potřeba se probudit z polospánku, do kterého nás ukolébá náš každodenní život, jízda po zajetých kolejích. Je potřeba si uvědomit, že Hospodinu je drahá naše svoboda, natolik drahá, že dopouští, když se rozhodneme proti Němu, škodíme sami sobě a jako následek i budoucím generacím. Není nikdy pozdě k návratu, ale Hospodin nás neobnoví, pokud neprojevíme své svobodné rozhodnutí Ho upřímně hledat (Oz 5,15).

  I pro nás platí, že pokud budeme nejprve hledat Boží království a Jeho spravedlnost (Mt 6,33), dojdeme vzkříšení „třetího dne“, tj. v Boží čas. Budeme žít před jeho tváří (Oz 6,2), v Boží přítomnosti. Naší nadějí je, že Ježíš je Cestou, Pravdou a Životem (Jn 14,6). Jen On nám může ukázat cestu, která vede k pravdě o věčném životě, a proto platí i pro nás: „Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat!“ Nabízený Život není jen přežíváním, být naživu, ale existencí v plnosti. Z toho důvodu spočívá smysl našeho křesťanského života na prvním místě v poznání Boha, kterého si pak zamilujeme a budeme mu chtít sloužit a toužit s Ním být spojeni na věky. „Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat!“

•  

  4. postní týden

  Neděle 30. března - 4. neděle postní

  „Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.“ (Joz 5,9a.10-12)

  Po dlouhé cestě pouští, která začínala vyjitím z Egypta, Izrael dorazil domů, do Zaslíbené země. Konečně! Právě překročili suchou nohou řeku Jordán. Musela vymřít celá generace, která odmítla důvěřovat Hospodinu. Ta se před 40 lety dostala na stejné místo (Nu 13,1nn). Kromě Jozue a Káleba, kteří tehdy zůstali Hospodinu věrní, tu stojí děti, vnuci a pravnuci těch, kteří před 40 lety nedokázali Hospodinu důvěřovat a rozhodli se nevstoupit do zaslíbené země. Generace, která právě překročila Jordán nebyla obřezaná, a proto začínají tím, že se tímto rituálem očišťují a zasvěcují Hospodinu na znamení, že Mu tentokrát budou plně důvěřovat. Obřízka, znamení Boží smlouvy, jim také měla navždy připomenout jejich identitu: kým jsou, Kdo je vyvolil a Komu patří. Zmíněné děti, vnuci a pravnuci znají utrpení egyptského otroctví a osvobození z tohoto jha jen z převyprávěných příběhů. Ty si znovu připomněli, když se utábořili v Gilgalu a společně slavili Velikonoce, Pesach, který se poprvé slavil v předvečer samotného Exodu. Nyní připomíná Izraelitům Pesach, že nebyli jen vysvobozeni z egyptského otroctví, bezpečně vedeni pouští, ale také, že Bůh dodržel slib. Daroval jim Zaslíbenou zemi medu a mléka, Kanaán, kde se mohou usadit; zemi, která je bude živit.

  Jsme v druhé polovině postní doby. Je to naše cesta pouští, nakolik jsme se rozhodli ji prožít modlitbou, postem a almužnou. Je to naše cesta domů, zpět do Boží náruče, nakolik jsme si uvědomili naši vzdálenost od Hospodina. „Obřežte svá neobřezaná srdce a nebuďte už tvrdošíjní“ (Dt 10,16), „obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce“ (Jer 4,4). „Vy tvrdošíjní a neobřezaného srdce a uší, už neodporujme Duchu svatému“ (Sk 7,51). Přijmeme tuto výzvu a přistoupíme k důkladné zpovědi? Pokud nemůžete, tak alespoň ke kajícímu duchovnímu rozhovoru s knězem. Připravme se: slavnost Velikonoc se blíží.

  Pondělí 31. března

  „Toto praví Hospodin: „Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, (nikomu) to nevstoupí na mysl. Plesat a jásat budou navěky nad tím, co stvořím: neboť – hle – v jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost! Plesat budu nad Jeruzalémem, radovat se budu ze svého lidu. Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, (které by žilo) jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta; teprve (ve stáří) sta let jinoch zemře, za prokletého bude považován, kdo se nedožije sta let. Vystavějí si domy a budou (v nich) bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody.“ (Iz 65,17-21)

  Boží lid se po staletém exilu vrací domů, ale domov nebyl nebem. Naopak, připomíná jim následky hříchů jejich předků, který se odvrátili od Hospodina a svými rozhodnutími způsobili utrpení celých generací, které byly odsunuty a musely žít v cizí zemi. V předchozím verši Bůh slíbil, že „minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před Mým zrakem“. Jak tomu máme rozumět, když všechno kolem nás připomíná starý život, který způsobil tolik škody? Jak může Bůh zapomenout, jak můžeme my zapomenout? Jak nemůžeme vidět následky hříchu a zla všude kolem nás?

  Bůh je realista. Neslibuje iluzorní vzdušné zámky. Neslibuje útěk z reality, ve které žijeme, ani neslibuje domov v pozemském nebi. Slibuje však „nová nebesa a novou zemi“. Bůh, který na počátku stvořil z ničeho, má tu moc utvořit takové nové nebe a novou zemi, aby si lidé už nevzpomínali na to zašlé. Bude to tak „dobré“ (Gn 1,10), že lidé budou navěky plesat a jásat nad tím, co stvořil. Navěky, protože to, co Bůh stvoří, bude trvat navždy.

  Aby to vysvětlil, bere si Izajáš za příklad to, co Boží lid aktuálně velice zužovalo: zničení Jeruzaléma, který byl středem veškerého společenského, politického a náboženského života a byl nazýván městem Božím. I po přestavbě byl jen stínem své dřívější slávy. Bůh nahrazuje pomíjející pozemský Jeruzalém věčným duchovním Jeruzalémem, kterým se stalo mystické Tělo Kristovo, Církev bojující (na zemi), trpící (v očistci) i vítězná (v nebi).  První Jeruzalém je hmatatelný, druhý je spíše stavem blaženosti, ve kterém se nacházíme. Bůh bude navěky přebývat uprostřed svého lidu v Novém Jeruzalémě (Zj 21). „Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, které by žilo jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta“. Jsou to výrazy lidského smutku, pro které v Novém Jeruzalémě už nebude místo. Nebo slovy první knihy Mojžíšovy (Gn 3,16-19): už nebudou bolesti těhotenství, porod v utrpení; už nebude žena dychtit po svém muži, který nad ní bude jen vládnout; už nebudeme jíst v trápení trní, hloží a polní byliny; už nebudeme v potu tváře jíst chléb, dokud se nenavrátíme do země, z níž jsme byli vzati. Smrt bude zcela poražena (1 Kor 15,26). Budeme „potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni.“ (Iz 65,23) Toto je smysl a účinek Velikonoc. Co je u lidí nemožné, není nemožné u Boha; vždyť u Boha je možné všecko (Mk 10,27). Nemožné se stalo realitou. I pro nás.

  Úterý 1. dubna

  „Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“ (Ez 47,1-9.12)

  Bůh vysvobodil svůj lid z otroctví a od vstupu do Zaslíbené země se stal Božím národem vedeným zprvu soudci a později králi. Středem národa byl jeruzalémský chrám, kde přebýval Bůh. Jednota Davidova království však nevydržela. Šlo to od desíti k pěti. Nejdřív došlo k rozdělení a později si Severní království podmanila Asýrie a Jižní království Babylon. Jeruzalém byl dobyt, chrám byl zničen a většina obyvatel odvlečena do exilu, kde se jen těžce vyrovnávali s minulými událostmi.

  I v této temné době Hospodin povolává proroky, kteří mají varovat a povzbuzovat. Bylo 25 let po začátku vyhnanství Izraele, kdy Bůh povolává Ezechiele, aby obnovil naději. Představuje Boží plán včetně vize obnoveného chrámu, která je popsána do nejmenších detailů. Těchto 7 kapitol se čte velice těžce, protože jsou jakoby bez života. Příprava velkých věcí je mnohdy zdlouhavá a zdá se být nekonečná, pokud ztrácíme z očí cíl.

  V bodě nejhlubšího zoufalství se celý příběh stočí. Z chrámu, místa modlitby, vyvěrá malinký pramínek do pouště. Je to životodárná voda, ve které je ohromná síla pocházející od samotného Boha přebývajícího v chrámu. Je to živá voda, která proudí a její hladina roste: po kotník, po kolena, po pás…a nakonec se v ní dá plavat. Pramínek se stal nepřekonatelnou řekou. A všude, kde ta voda proteče vyprahlou pouští vzniká život, probouzí ze příroda, vzniká zahrada Eden. Zde není zakázané ovoce a sklizeň je každý měsíc. Ovoce sytí a listy léčí. Když se tato voda vylévá do Mrtvého moře, kde není možný žádný život (snad ani bakterie a plíseň se zde nedrží), uzdraví a oživí ho.

  Ezechiel tváří v tvář zkáze svého národa vidí řeku života, která promění samotnou smrt v život. Duch svatý je tou živou vodou, o které Ježíš praví: „Kdo věří ve mne, ‘proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.“ (Jn 7,38-39) Postní doba je příležitost k návratu do živých vod, pročistit potrubí a pokud bude potřeba vykopat nové studny. Jsme povoláni hledat a nalézat  prameny nového života. Ježíš je Cestou, Pravdou a Životem. Bez Něho to nedáme. Tak na co čekáme?

  Středa 2. dubna

  „Tak praví Hospodin: „V době milosti jsem tě vyslyšel, v čase spásy jsem ti pomohl, chránil jsem tě a ustanovil (prostředníkem) smlouvy lidu, abys zvelebil zemi a jako dědictví rozdělil zpustošený úděl, abys řekl vězňům: `Vyjděte!' a těm, kteří jsou ve tmě: `Ukažte se!' Budou se pást na cestách, svou potravu (najdou) na holých pahorcích. Nebudou mít hlad ani žízeň, nebude je trýznit úžeh ani slunce. Povede je ten, který se nad nimi slitoval, a přivede je k pramenům vody. Ze všech svých hor udělám cesty a upraví se mé stezky. Hle, tito přicházejí zdáli, jiní ze severu a od západu, tihle z jižní země. Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky. Sión řekl: `Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.' Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu!“ (Iz 49,8-15)

  Někdy se mi zdá, že bereme Boží milosrdenství jako samozřejmost, že ho bereme na lehkou váhu. Počítáme s tím, že Bůh se vždy slituje bez ohledu na to, jak se chováme a co děláme. Bůh není jen milosrdenstvím, ale je také spravedlností. Boží spravedlnost se materializovala v momentě, kdy se Adam a Eva rozhodli ke svévolnosti. Důsledkem bylo vyhnanství z ráje, které však bylo následkem jejich svobodné volby: poskvrnit svůj stav blaženosti. Podobně je Boží lid odveden do vyhnanství. Porušili smlouvu s Hospodinem a uzavřeli smlouvu s někým jiným. Bůh slíbil vztah (smlouva), který bude trvat navždy. Vztah je však oboustranný závazek. Děláme z Boha naivního hlupáka a snílka, když tvrdíme, že si naše kompromisy a přešlapy nějak přebere. Pak bláhově počítáme s tím, že se Boží spravedlivý hněv, který se projevuje v tom, že dopouští zlo-následek našeho chování, nikdy nerozběhne. A tak Izrael odkráčel na dlouhých sedmdesát let do babylonského vyhnanství, kde se utápěl ve své sebelítosti a bídě. Čím jsme si to zasloužili? Nechtěli převzít odpovědnost za svou hříšnou minulost a místo toho vinili Boha z toho, co se jim stalo. Poznáváme tuto scénu z vlastního života?

  V takové situaci zatvrzelého srdce člověka (nebo národa) se Boží milosrdenství projevuje v krvácejícím srdci ozdobeném trnovou korunou; srdce, které stále, ale marně, pro ně hoří. Tak je vyobrazené Nejsvětější srdce Ježíšovo. Bůh slyší nářek svého lidu, vidí jejich bídu. Je totiž vševědoucí, všudypřítomný a vševidoucí. Vidí, že jsou zdeptáni, protože musí žít v zemi obklopeni symboly moci svých pokořitelů, připomínkami vlastní porážky a bezmoci. Prorok Izajáš jim v jejich odcizenosti a zranitelnosti nabízí slova útěchy a nové naděje. Nabízí jim novou příležitost poznat Hospodina, který je Bohem blízkým i v té největší temnosti. Užívá přitom zkušenost něžné mateřské lásky: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu!“ V tom tkví naše naděje, ale dokážeme tomu uvěřit, když procházíme zdánlivě nekonečným a nesnesitelně temným údolím smrti?

  Čtvrtek 3. dubna

  „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.“ (Ex 32,7-14)

  Vzpomeneme si na zlaté tele, které jsme si pomyslně utvořili a jemu se klaněli? Nejspíš máme takové stádečko telat či telátek stále ve svém životě v podobě věcí, plánů, představ, tužeb, které nás zotročují. Jen je umět rozpoznat, jen si to umět přiznat.

  Nacházíme se na poušti. Boží lid odmítl vstoupit do Zaslíbené země a Hospodin mu chce dát směrnice, aby dokázali žít v nově získané svobodě. Utábořili se na úpatí hory Sinaj (také Horeb), kde se Mojžíš kdysi setkal s Hospodinem v hořícím keři a byl povolán osvobodit Izrael z egyptského otroctví. Mojžíš vystupuje na horu, aby se setkal s Hospodinem. Avšak než bylo vytesáno první a nejzákladnější z přikázání „Nebudeš mít jiné bohy kromě Mne“ (Ex 20,3), musí Mojžíš okamžitě sestoupit z hory. Co se stalo? Boží lid byl unavený čekáním na Mojžíše. Bezradně hledá oporu u Árona, kterého Hospodin právě u této hory ustanovil Mojžíšovým pomocníkem (Ex 4,14). Jsou ustrašení v této pusto prázdné poušti a cítí se opuštění Hospodinem, kterého vlastně znají jen prostřednictvím Mojžíše. Árona nenapadne nic lepšího, než jim ze sesbíraného zlata utvořit náhražku Boha Izraele a uspořádat slavnost.

  Hospodin vynáší soud a trest, odkrývá Mojžíšovi následky hříchu Božího lidu na úpatí hory (v.10). Mojžíš se v modlitbě ihned postaví za svůj lid a přimlouvá se za něj. Ještě totiž neví, co se přesně stalo a až se to dozví, sám vzplane velkým hněvem a ve vzteku rozbije desky s Desaterem (Ex 32,19). Používá zcela lidské argumenty, jak to děláváme i my v modlitbě. Dovolává se zaslíbení dané Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Ti, kdo zhřešili, přece toto zaslíbení zdědili. Navíc poukazuje na to, že Hospodin si přece nemůže kazit pověst mezi okolními národy. Jakkoliv jsou Mojžíšovy argumenty ubohé, Hospodin se na jeho přímluvu slituje. Ke vztahu patří zklamání a obrácení, pokání a smíření. Naše naděje spočívá v tom, že to Bůh s námi nikdy nevzdává. Počítá s námi, křesťany, abychom se jako Mojžíš za bloudící a hledající přimlouvali a nepolevovali. Možná je postní doba právě tou příležitostí s tím začít nebo v těchto modlitbách přidat na intenzitě.

  Pátek 4. dubna

  „Bezbožní, kteří smýšlejí zvráceně, praví toto: „Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně. Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné! Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha. Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“ Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.“ (Mdr 2,1a.12-22)

  Žijeme v materialistickém světě, kde navíc neexistuje objektivní pravda a vše se zdá být relativní. Pravdou se pak stává to, co dokážeme zdůvodnit přesvědčivou odpovědí. Proto je tak těžké přinášet tomuto světu ryzí křesťanskou zvěst bez kompromisů a bez pohodlných, příjemných ‚pravd‘. Kupodivu to není problém jen dneška. Kniha moudrosti, která byla sepsaná v 1. století před Kristem, se zaobírá podobnými potížemi, i když oslovovala úplně odlišnou společnost.

  Použít dnes slovo „bezbožné“, by bylo považováno za politicky krajně nekorektní. Autorovi knihy moudrosti je politická korektnost na míle vzdálená. Bezbožní jsou pro něho ti, kdo si chtějí požitkářsky užívat dobrých věcí, vydrancovat stvoření pro vlastní potřebu a mít bujarý životní styl bez ohledu na jeho důsledky, kdo si zakládají na vnějším zjevu a pověsti, kdo vnímají hlavně svá práva a podstatně méně povinnosti a odpovědnosti, kdo prosazují zákon silného a mladého a pro jejich neužitečnost pohrdají starými, slabými, křehkými a potřebnými (Mdr 2,6-11). Nejde tu však pouze o pouhé požitkářství, ale spíše o pohrdavou pýchu mladých, zdravých a/nebo silných, kteří tak jednají zcela vědomě a považují to za spravedlnost.

  A teď jsme na řadě my, spravedliví. Doufám tedy, že se s touto skupinou ztotožňujeme. My jsme sice hříšníci, ale byli jsme ospravedlněni pro své obrácení a svou víru v Ježíše Krista. Náš křest totiž způsobil objektivní proměnu padlé lidské přirozenosti, tzv. ospravedlnění, a to především na základě reálného a plného odpuštění dědičného hříchu i osobních hříchů. I po křtu v nás zůstaly následky hříchu, díky kterým podléháme pokušením. Když chybujeme, vracíme se do stavu hříšníků. Když svůj hřích s lítostí vyznáváme, stáváme se kajícníky a ospravedlněni Ježíšem Kristem se vracíme do stavu spravedlivých. Je to neustálý koloběh našeho pozemského života. V základu, skrze svátost křtu, jsme tedy spravedliví.

  Spravedlivým se jednání bezbožných příčí. Proto se proti jednání (Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka) bezbožných dokážeme beze strachu postavit jako hlas svědomí. Stáváme se na jedné straně láskyplným svědectvím slova i života, ale zároveň nepohodlnou pravdou stojící jako maják proti nespravedlnosti. Je to pro mnohé z nás, zejména v dnešním světě, nepohodlná úloha, ale nestavíme se do té role z vlastní síly. Bůh se nás ujímá a vysvobodí z nepříjemných situací, i když budeme přitom zakoušet soužení a trápení. Ty Bůh dopouští, aby se poznala naše mírnost a osvědčila naše trpělivost. „Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána“ (Mt 10,24). Ježíše odsoudili k hanebné smrti. Vysmívali se Mu: „Zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže! (…) Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj“ (Mt 27,40-43). Ježíš nás ujišťuje: „Každý, kdo se ke Mně přizná před lidmi, k tomu se i Já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo Mě však zapře před lidmi, toho i Já zapřu před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33).

  Sobota 5. dubna

  „Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal; tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.“(Jer 11,18-20)

  Jeremiáš byl Hospodinem povolán jako nejistý, váhající mladík a nyní, po dvacetileté službě se opět chvěje, protože mu ukládají o život. Spiknutí, které se konalo v Jeruzalémě, se týká jeho osoby.  Byl velice nepohodlný prorok a svým ryzím, horlivým proroctvím si na sebe svolal nenávist. Jediné však, co dělal, je, že varoval lidi před hrozným Božím soudem pro jejich do nebe volající hříchy. Varoval, že Jeruzalém bude zničen. Lidé raději poslouchali proroky, kteří jim přinášeli příjemná proroctví, pro uši lahodná. I dnes se s tím můžeme setkat: Bůh je přece láska a milosrdenství. On nám vše odpustí a slituje se. Čeho bychom se báli? Proč mluvit o hříchu, proč se trápit pokáním, proč se snažit o svatost... všichni přece půjdeme do nebe. Ježíš přece otevřel nebeskou bránu dokořán a Jeho láska je přece bezpodmínečná, tak nám snad nemůže klást žádné podmínky.

  Jeremiáš se cítí být bezmocný jako krotký beránek, ovce odváděná na porážku. Byl tak čistý, že takovou zradu nečekal. O lidech měl dobré smýšlení. Neztrácel naději v temnotě. Ale co teď? Jde nám příkladem, jak se v těchto případech zachovat: vložit svůj život do Božích rukou. Nemáme soudit lidi (Řím 14,10-19), ale nechat soud na Bohu: „neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ (Řím 12,18-19)

  Být Božím prorokem je velkou ctí, ale zároveň závazkem. Skutečný prorok se nesnaží zlehčovat pravdu, ale nabízí ji v plné ryzosti. „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žid 4,12) Dokáže být pořádně nepříjemné, protože nás usvědčuje z hříchu, varuje nás a vybízí k obrácení. Pokud žijeme svou víru naplno a je nám pak i dáno stát v Pravdě a vidět Pravdu, získáme si nepřátele, posmívače. Lidé se budou od nás odvracet, budou nás nazývat extremisty; přátelé nás budou nabádat, abychom tolik nepřeháněli. Pokud žijeme svou víru naplno, známe Boží slovo a víme, co vše musel prožít a protrpět Ježíš od svých učedníků a od svých pronásledovatelů. Také víme, že není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána (Mt 10,24).

  „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,35–37) Žité křesťanství znamená, že jdu s kůží (vírou) na trh. Přiznat křesťanskou barvu v tomto duhovém světě plném relativismu je ohromné dobrodružství. Neděláme to však pro vlastní úspěch nebo pro marnou slávu u lidí, ale pro chválu Boží a pro Jeho utvrzení: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10-12)

•  

  5. postní týden

  Neděle 6. dubna - 5. neděle postní

  „Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné (reky); všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli. „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného. Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“(Iz 43,16-21)

  Vyjití hraje zásadní roli této části knihy proroka Izajáše. Tak jako vyvedl Boží lid z egyptského otroctví, vyvede Hospodin Boží národ i z babylonského zajetí domů, i když se to tak na první pohled nezdá. Jistě: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!” (Mk 10,17-27) A teď pozor: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte?“ Jako kdyby Hospodin ústy proroka říkal: „Zapomeňte na Exodus, neboť všechno bude překonáno.“ Bůh nikdy nespočívá na Božích minulých vavřínech. V původním příběhu Exodu Hospodin rozdělil vody Rudého moře, aby Jeho lid mohl přejít suchou nohou; vozy i koně, vojska a silní rekové leží na dně moře a už nevstanou. Moc Egypťanů byla uhašena jako knot. Ale to se už nestane. „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“ (Iz 42,5-9)

  Bůh, který stvořil svět pouhým slovem, z ničeho; pro kterého není nic nemožné (Gn 18,14), znovu vstupuje do dějin Božího lidu a chystá se zcela zastínit událost, která ustanovila Izrael. Samotný exodus, dílo, které na počátku založilo Izrael. My křesťané v tomto úryvku vidíme předzvěst dokonalé obnovy, kterou přinesl Boží Syn. Každý neseme s sebou břemena minulosti. Ježíš touží, abychom nežili v minulosti, dokonce ani ve stínu minulosti. Nevzpomínejme věcí minulých, neutápějme se v nich, ani na nich nelpěme. Nebuďme vězni své minulosti. Ježíš nás z tohoto vězení chce vysvobodit. Zve nás, abychom žili dnes a přijali Jeho spásonosnou oběť, která všechno promění, pokud Mu to dovolíme. „Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte?“ Dějiny spásy neskončí, dokud nenastane Parusie, poslední příchod Páně v Jeho slávě. Do té doby bude Bůh konat i v našem životě a chce v něm činit stále nové věci. Nikoli samovolně, ale s námi, za našeho souhlasu, za naší součinnosti. Možná se nacházíte v tíživé situaci, podobně jako Izrael v babylonském zajetí, a hned vám to nedochází. Možná jste jako oni tím vaším osobním „vyhnanstvím“ tak unaveni, že jste hodili flintu do žita. I vám Bůh říká: „Už to začíná rašit. Jaro je na nástupu. Nevíte o tom?“ Není to kouzelná formulka, neznamená to, že to bude hned, že si už nic neprotrpíme. Ale Ten, který za nás trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, je s námi a chce tvořit věci zcela nové. On nám dá sílu k vytrvalosti. V tom tkví naše naděje.