Velikonoční doba

Velikonoční doba

Přinášíme zamyšlení ve velikonoční době po jednotlivých týdnech.

•  

  Velikonoční třídenní + velikonoční oktáv

  Zelený čtvrtek 17. dubna

  Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: `Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.'“(Ex 12,1-8.11-14)

  Jsme svědky poslední z deseti ran, které Hospodin dopouští na egyptský lid pro faraónovo tvrdošíjné odmítnutí propustit Izrael. Při desáté a poslední ráně jsou zabíjeni prvorozenci lidí ze všech společenských vrstev včetně otroků a vězňů (Ex 12,29), stejně tak i zvířat (Ex 11,15). To nakonec přinutí faraóna k souhlasu a navíc k neobvyklé žádosti: „Vyproste požehnání i pro mne“ (Exodus 12:31-32). I my máme milovat své nepřátele, tj. modlit se za ně, činit jim dobro a vyprošovat jim Boží požehnání (Mt 5,44; Lk 6,27.35).

  Tu noc bude prolita krev prvorozenců, kromě těch, kteří sídlí v obydlích, jejichž křídla dveří jsou označena krví obětovaného beránka. Krev pro jedny znamená smrt, pro druhé představuje život. Ti poslední dostávají od Hospodina pokyny pro slavení prvního Pesachu (Ex 12,1-13) a instrukce pro svátek nekvašených chlebů (Ex 12,14-20). Od tohoto jara má každá domácnost ve stanovený den odložit kůzle, porazit ho, upéct a sníst, a to v postoji spěchu s bedry přepásanými, se sandály na nohou a s holí v ruce. Není důvod otálet v zemi otroctví, když svoboda je za rohem.

  Bylo to právě při oslavě Pesachu, kdy Ježíš zjevuje, že On je tím pravým obětním Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, hříchy každého z nás. Tak jako znamení krve, kterou byla označena křídla dveří a která ochránila Boží lid, přesahuje lidskou logiku, tak i naše ponoření do Kristovy svaté Krve k naší spáse převyšuje jakoukoliv lidskou logiku. Nedokážeme lidským rozumem plně pochopit tuto milost, které se nám dostává. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55,8-9). Je to právě Krev Kristova, která se stala zdrojem milosrdenství, vítězstvím nad démony a pramenem čistoty duší. Je to Kristova Krev, která je oporou těžce zkoušených, posilou kolísajících, úlevou nemocných, potěšením v pláči, nadějí kajícníků, pokojem a smířením srdcí, útěchou umírajících a zárukou věčného života (z Litanií k nejdražší Krvi Páně).

  V egyptském otroctví se stali svobodnými ti, kdo uvěřili v Boží zaslíbení, označili své dveře Beránkovou krví a oslavili Pesachovou večeři. Podobně i my, kdo jsme uvěřili v Boží zaslíbení skrze Kristovo zpřítomnění v Eucharistii a každou neděli přistupujeme na naší pozemské pouti ke stolu Páně, jsme na cestě ke svobodě. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Co dává život je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jn 6,54-55.63).

  Velký pátek 18. dubna

  „Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli. Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily. Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech. Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa. Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem. Kdo se stará o jeho právo? Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti. Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod. Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán. Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny. Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky..“(Iz 52,13-53,12)

  Četli jsme ze čtvrté písně Božího služebníka. Prorok Izajáš nemohl nikdy předvídat, že se tato slova naplní ve smrti Ježíše, „Beránka Božího, který snímá hřích světa“ (Jn 1,29). My křesťané tuto píseň považujeme za vrchol Starého zákona, protože velice niterně souzní s novozákonním zástupným významem Kristovy smrti: „(…) že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (2 Kor 5,14-15)

  Píseň začíná prohlášením, že Služebník dojde úspěchu a všichni budou žasnout, i když hned vzápětí se konstatuje, že jeho podoba je nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku, nemá podobu ani krásu, které by oslnily. Dává nám zcela jiný pohled na utrpení a jeho moc. Popisuje se zde vše, co běžně odmítáme, co je nám odporné, z čeho máme strach: být opovržený, potupený, znevážený, opuštěný od lidí, plný bolesti a utrpení, zbitý, být v očích lidí od Boha ztrestaný a ztýraný. Kdo by chtěl dobrovolně nést utrpení cizích, obtížit se jejich bolestmi, být proboden pro jejich nepravosti, rozdrcen pro jejich zločiny, přijmout tresty pro záchranu těch, kdo bloudí jak ovce a jdou tvrdošíjně svou vlastní cestou. Hájíme se, že každý máme dost svých vlastních starostí nebo že to nedává smysl; a hlavně většina z nás (alespoň svým chováním ukazujeme, že) toužíme být těmi silnými, soběstačnými, sebevědomými, nezávislými, schopnými…

  Píseň Božího služebníka nám však ukazuje, že moc, konkrétně Boží všemohoucnost, se projevuje ve slabosti. Kdo uvěří takové zvěsti? Kdo v tom spatří Hospodinovu sílu a moc? (Iz 53,1) Není divu, že ho lidé odmítli. O Velkém pátku se Bůh musel zdát zcela nepřítomný (Ž 22,2; Mk 15,34). A přesto mnohem mocněji, než předtím ten lidským okem zdánlivě neviditelný Bůh dovršuje dílo spásy. Jeho rány nás uzdravily, Jeho smrt nás vykoupila a Jeho vzkříšení nám přineslo spásu. Bůh zdánlivě neviditelně působí i v těch nejtemnějších obdobích našeho života a nejtemnějších érách našeho světa – jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, dokáže proměnit tragédii v naprosté vítězství. Nezapomeňme na to, když se budeme utápět v sebelítosti, zoufalství nebo naříkat nad děním ve světě: Bůh je činný (Jn 5,17) a vždy vyslyší naše prosby (Mt 7,11), lidskýma očima je to mnohdy neviditelné a rozumem nepochopitelné, ale očima víry nezpochybnitelné. V tom tkví naše naděje.

  Bílá sobota 19. dubna

  Toto praví Hospodin: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech (daných) Davidovi. Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národ, který neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“(Iz 55,1-11)

  Pojďte! To je Boží pozvání všem, kterým dosavadní život nestačí, kterým chybí něco zásadního, kteří žízní po vodě života. Toto pozvání může být adresováno i nám, pokud se poznáváme v adresátech. Kdo jsou těmi adresáty? Žízniví a zlomení. Žízeň v našich končinách moc neznáme, ale se stupňující se starostí vnímáme, jak žízní naše země po vodě, které se jí nedostává, protože dlouho nepršelo. Postupně mizí naděje na úrodu a bohaté žně. Proti suchu stojíme bezmocně. Žízeň v lidském životě se může projevovat ve starých nadějích, které vyschly, nebo ve snech, které se vypařily. Žízeň máme, když jsme se dostali do slepé uličky a není z ní cesta ven, když náš život je celkově nebo v určité oblasti prázdný a nedočkáváme se naplnění. Žíznivý člověk je ten, kdo si vzpomíná nebo alespoň tuší, že v životě musí být něco víc. Postili jsme se, abychom se otevřeli oblastem svého života, kde se nám už nedostává sil na změnu, či motivace k povstání tam, kde jsme to možná vzdali. Zbyla jen touha. Žízeň. A Pán říká: Pojď!

  Pokud se nepoznáváte v předchozím výčtu adresátů Božího pozvání, možná patříte do druhé skupiny: ti soběstační, kteří nejsou na mizině či vyhořelí. Ba naopak, žijí naplno a jsou plní sil, elánu a plánů. Mají peníze a hospodaří s nimi, mají práci a realizují se v ní, mají své zájmy a užívají si jich. Pak se Vás Hospodin ptá: Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Proč se honíte za něčím, co konec konců nenasytí a neučiní Vás bytostně šťastnými? Máte-li v sobě touhu po nepomíjejícím štěstí, pak máte žízeň. A Pán říká: Pojď!

  Je nám nabídnuta voda, víno, mléko a tučná jídla. Voda symbolizuje základní potřebu osvěžení. Člověk skutečně dehydratovaný nepotřebuje nic jiného než vodu. Bůh nás vede k tichým vodám, aby nám obnovil duši (Ž 23,2–3). Mléko symbolizuje základní potřebu každodenní výživy. Mimino potřebuje pro svůj růst primárně mateřské mléko. Každý den znovu. Víno symbolizuje radost, která prosvětluje nejen náš vlastní život, ale i okolí, v němž žijeme. Nakonec nám Bůh chce nabídnout plnohodnotnou stravu v hojnosti (tučná jídla). „Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu“ (1 Kor 3,2-3).

  Ježíš nabízel vodu, po které se nebude už žíznit, neboť se v nás samotných stane pramenem vody vyvěrajícím k životu věčnému (Jn 4,14). Vede nás k tomu, abychom se naučili poslušnosti, a tak nás naplní nový život! Bůh nenabízí jen oživující vodu, výživné mléko, povzbuzující víno a bohatou stravu, ale zavazuje se navíc smlouvou novou a věčnou, kterou s námi chce uzavřít. Ta je naší nadějí.

  Neděle 20. dubna - slavnost Zmrtvýchvstání Páně

  Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“(Sk 10,34a.37-43)

   Po vzkříšení a nanebevstoupení Páně apoštolové naplnění Duchem svatým a novou mocí shůry neochvějně hlásají Evangelium. Sv. Petr hlásal radostnou zvěst rodině setníka Kornélia, který byl římský velící voják. Kornelius je označen jako spravedlivý pohan, nábožný a bohabojný proselyta (obrácený na židovskou víru), muž s dobrou pověstí u židovského lidu. Nikdy však nekonvertoval, pravděpodobně proto, že by musel opustit vojenskou službu, která vyžadovala kadidlové oběti k obrazu císaře na znamení věrnosti. Byl bez ohledu na předchozí klady pro Židy rituálně nečistý. Přesto sv. Petr vstupuje do jeho domu, aby jim vyprávěl o Ježíši. Popisuje Kristův veřejný život, jehož byl svědkem, a nakonec vylíčí historický fakt Ježíšovy smrti (jako lidský čin) a realitu Jeho vzkříšení (jako Boží jednání). Pak své vyprávění dovršuje osobním svědectvím.

  Vidíme zde ukázku autentické evangelizace v prvotní církvi, která má jen jedno téma: “Ježíš“. Převedeno do dnešního jazyka, by to mohlo znít takto: „Bůh je láska a z této bezpodmínečné lásky stvořil svět a člověka, mě i tebe. Bůh to jako dobrý otec myslí s člověkem dobře, ale člověk se jako věčný puberťák odvrací od Boha, svého stvořitele. Bůh to s člověkem nevzdal, a i když viděl, kolik zla a škody člověk v průběhu tisíciletí napáchal, byl mu neustále k dispozici. Člověk má však hříšnou náturu, i když chce dělat dobro, páchá zlo. Je to začarovaný kruh, který se z generace na generaci předává. Proto se Bůh rozhodl poslat Ježíše Krista, Božího Syna, který se narodil z Marie Panny, žil náš život a byl nám podobný ve všem kromě hříchu. Chtěl člověka z tohoto začarovaného kruhu vysvobodit. Tak jako dítě nemůže zaplatit za spáchanou škodu a dělá to za něho rodič, tak dobrý Bůh poslal svého Syna, aby zaplatil za všechny člověkem páchané nepravosti tím, že se nechal ukřižovat, i když byl bez viny. Zaplatil za nás jednou provždy dluh, který bychom sami nikdy nebyli schopni zaplatit. Skrze kříž jsme došli k odpuštění hříchů. Ježíš zemřel za tebe i za mě, abychom mohli žít jako svobodní a šťastní děti Boží. Všichni Ho považovali za mrtvého, ale On třetího dne vstal z mrtvých. Přemohl smrt, která je jistotou každého lidského života a které se mnozí tolik bojíme, a stal se soudcem nad živými i mrtvými. Ukázal se těm, kdo v Něho uvěřili a ukazuje se až dodnes v Eucharistii, když slavíme mši svatou, ukazuje se v lásce, kterou si navzájem projevujeme a ve společenství, které prožíváme.“

  To nejsou žádné báchorky, ale živé skutečnosti, které můžeme dosvědčit na vlastním životě s Ježíšem v tomto čase. On nám dal příkaz, abychom hlásali tuto radostnou zvěst: „Bůh je láska, člověk je hříšník, ale v Ježíši je spása. Nech se pokřtít, abys měl život věčný, a žij v rodině Božích dětí, Církvi.“

  Pondělí 21. dubna - pondělí velikonočního oktávu

  V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámil jsi mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání. Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha Svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte.“(Sk 2,14.22b-33)

  Sv. Petr, který před sedmi týdny Krista třikrát zapřel (Lk 22,56-62) a pod křížem se už neobjevil, při této slavnostní příležitosti vystupuje jménem všech. Všichni apoštolové byli během této svatodušní doby zásadně proměněni pravidelnými setkáními se vzkříšeným Pánem. Byli následně naplněni Duchem sv... Tato proměna a tentýž Duch sv. Petra disponovali k tak odvážnému a přímočarému kázání před zástupem shromážděných Židů a jeruzalémských obyvatel. A je to tentýž Duch, který dává Petrovým slovům Boží moc. Dnešní úryvek je prostřední část Petrova kázání o Letnicích v Jeruzalémě, ve kterém představuje jádro křesťanské víry: “Ježíš nás svou smrtí vykoupil a svým zmrtvýchvstáním spasil.“ Je zřejmé, že posluchači vědí, kdo byl člověk Ježíš. Neznají však Ježíše, Syna Božího.

  Sv. Petr ve svém projevu zdůrazňuje Boží vládu nad vším, co se dělo. Bůh dal všem svědectví o Ježíši Nazaretském, a to mocnými činy, divy a znameními, které Bůh skrze Něho konal mezi lidmi. Ve většině případů je konal veřejně, za přítomnosti zástupů lidí, kteří pak svědčili o tom, co viděli nebo na svém těle zakusili.  Slovo o Ježíšových mocných skutcích se rychle šířilo. Bůh chtěl, aby lidé poznali, že Ježíš jedná z Boží moci. Ježíšovy zázraky a znamení nebyly samoúčelné, ale měly dokládat Kristovu božskou moc a Jeho niternou provázanost s Otcem (Jn 10,30). 

  Bůh předem rozhodl a ústy proroků a samotného Ježíše předpověděl, že bude vydán židovským předákům a rukama (římských) bezbožníků přibit na kříž a zabit. Ty osoby, které Ho vydaly, nesou za to odpovědnost (Jn 19,11), nikoliv židovský národ. Člověk zabil Ježíše v očekávání, že Ho umlčí. Posledním slovem však nebyla smrt, ale vzkříšení. A je to opět Bůh, který Ježíše vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.

  Boží moc jde ale ještě o kus dál. Petr uvádí krále Davida, kterého prezentuje jako autora Žalmu 16, jenž prorokuje Kristovo zmrtvýchvstání, a zároveň prohlašuje, že kdo má Hospodina stále před očima, může počítat s Jeho pomocí i v příbytku mrtvých, neboť On nedovolí, aby tam jeho tělo chátralo, a to právě díky Kristovu zmrtvýchvstání (Mt 27,51-53). Ježíš je tím očekávaným Mesiášem; Davidův potomek, který usedl na izraelský trůn podle Božího zaslíbení (Ž 132,11).

  Nejkratší křesťanské vyznání zní: “Ježíš je Pán“. Naše nejsilnější svědectví je, že jsme Ježíši dovolili zakotvit v našem srdci, aby v něm mohl kralovat. Tím se stáváme svědky Jeho zmrtvýchvstání v našem životě. Jak? „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jn 14,23). Láskou k Bohu projevenou celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou, a láskou k bližnímu jako k sobě samému (Mk 12,30-31) vděčně odpovídáme na Boží lásku: „Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal Jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní Jemu, neboť Ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k Němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý On.“ (1 Jn 3,1-3) V tom spočívá naše naděje.

  Úterý 22. dubna - úterý velikonočního oktávu

  V den letnic řekl Petr Židům: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.“(Sk 2,36-41)

  Skutky apoštolů je pro nás křesťany velice významnou biblickou knihou, protože podává přesné, spolehlivé a historické zprávy o počátcích církve a jejím rozšíření po celé římské říši. A hlavně svědčí o mocném působení Ducha svatého, který vybavil učedníky k šíření evangelia a jeho sdílení se světem. Je to On, který Církev uvádí do plnosti pravdy, připomíná jí vše, co Ježíš Kristus učil, a sjednocuje věřící v Církvi se svým Pánem.

  Dnes se můžeme seznámit s tím, co Evangelium dokáže dělat s lidmi, jak mocné je Boží slovo, pokud je hlásáno. Po Petrově kázání se obrátilo více než 3000 lidí. Více než samotný počet obrácených by pro nás však mělo být inspirující na jedné straně mocné působení Ducha ve sv. Petrovi, kterému dal odvahu vystoupit před takovým davem. Na straně druhé by nás měla inspirovat síla Ducha, která pronikla do srdce posluchačů a způsobila niterné probuzení. Samotné vyznání kérygmatu je prodchnuté vanutím Ducha. Petr směle hlásá dvě zprávy: ta špatná se týká hříchu a ta dobrá je o Ježíšově záchraně z hříchu.

  Jádro křesťanské zvěsti (kérygma) spočívá v tom, že Bůh je bezpodmínečná láska, člověk je hříšník, ale v Ježíši je spása. „Čiňte pokání a nechejte se každý z vás pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a jako dar dostanete Ducha svatého.“ Tito lidé, kterých se Duch sv. dotkl, si uvědomili svou beznadějnou hříšnost. Jsou si slovy sv. Pavla (Řím 7,14-25) ve větší či menší míře vědomi, že v jejich těle dobro nesídlí, neboť nekonají dobro, které chtějí, ale dělají zlo, které nechtějí. To je naplňuje smutkem a nyní poznávají řešení: Pán Ježíš Kristus je vysvobodí od těla propadlého této smrti. Ježíš nabízí nový život, nabízí celistvou životní proměnu a záchranu pro nebe. „Do evangelia mohu vstoupit tehdy, když pochopím a v základu odhalím svoji zmýlenou moc, která je na začátku všeho zla mého i ostatních lidí, to je nepřijetí limitů svých i ostatních, kvůli čemu je život bojem, je žitím smrtí za účelem šíření smrti.“ (Fausti)

  Z Petrovy řeči je zřejmé, jak moc mu záleží na spáse lidí (Sk 2,40-41). Pokud i nám jde o spásu duší lidí, které nám Bůh poslal do cesty, budeme stejně jako Petr vnímat, že svět potřebuje slyšet Evangelium Ježíše Krista. Lidé potřebují Ježíše, i když o Něho nestojí. Když máme někoho rádi a vidíme, že se dostal na scestí, také mu to přece řekneme, i když o to nestojí. Zavazuje nás k tomu láska, ale není to bez rizika. Proto potřebujeme být naplněni Duchem Božím. V dnešním příběhu se obrátilo 3000 mužů a jejich rodiny, ale v jiném příběhu je sv. Štěpán za stejnou činnost popraven ukamenováním (Sk 7). Už první křesťané (Sk 4,23-30) se proto modlili za dar odvahy. Toto a neotřesitelná, žitá a živá víra v Ježíše Krista zmrtvýchvstalého stála za pozoruhodnou expanzí církve z Jeruzaléma do Říma, započatou učedníky, kteří byli vesměs chudí, ne příliš vzdělaní, bez moderních nástrojů pro šíření evangelia. V tom je naše naděje.

  Středa 23. dubna - středa velikonočního oktávu

  Ve tři hodiny odpoledne, v hodinu určenou k modlitbě, šli Petr a Jan nahoru do chrámu. A právě tam přinášeli jednoho muže, chromého od narození. Den, co den ho posazovali k chrámové bráně zvané Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo přicházeli do chrámu. Když viděl Petra a Jana, jak chtějí vejít do chrámu, prosil je o almužnu. Petr s Janem se však na něj upřeně zadíval(i) a vyzval(i) ho: „Podívej se na nás!“ On tedy na ně pohleděl a čekal, že něco dostane. Ale Petr řekl: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a zdvihl ho. V tom okamžiku mu vstoupila síla do nohou a do kotníků: vyskočil, postavil se a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil sem tam, poskakoval a chválil Boha. Všechen lid ho viděl, jak chodí a chválí Boha. Poznali ho, že je to ten žebrák, co sedával u Krásné brány chrámu, a byli plni úžasu a jako bez sebe nad tím, co se s ním stalo.(Sk 3,1-10)

  Sv. Petr a sv. Jan patří k nejvýznamnějším z apoštolů. Spolu s Janovým bratrem sv. Jakubem tvořili sloupy počáteční Církve. Již za Ježíšova pozemského života patřili do Jeho vnitřního okruhu, mohli být účastni např. uzdravení dcery Jairovy, proměnění Páně na hoře, Kristovy agónie v Getsemanské zahradě. Nyní přichází do jeruzalémského chrámu k odpolední modlitbě, protože si raná Církev stále zachovávala mnohé ze svých dřívějších židovských zvyků, v tomto případě tři časy modliteb, a to dopoledne (9 hodin), odpoledne (15 hodin) a při západu slunce. Je tu právě hodina, kdy si apoštolové připomínali Ježíšovo umírání na kříži.

  Ke chrámové bráně několik lidí přináší chromého žebráka, na kterém se dosvědčovala Kristova slova, že chudé budeme mít stále kolem sebe, a kdykoli budeme chtít, jim můžeme činit dobře (Mk 14,7). Netušíc, koho má před sebou, osloví kolemjdoucí apoštoly. Vidí v nich jen podněty své touhy po almužně. Nejen tělo, ale i jeho pohled je chromý, tak je smířen se svým údělem. Sv. Petr se s Janem na něho však upřeně zadívali a vyzvali ho, aby chromý opětoval jejich pohled. On to však nedokáže, neboť stále v nich vidí jen podnět své touhy po chvilkové úlevě (almužna). Tak to může být i v našem případě, když se setkáme s lidmi, kteří o Kristovu spásu nestojí, protože se smířili se svým údělem a čekají jen naplnění svých přání. Nenechme se tím obelhávat a dávejme více než oč jsme na první pohled žádání: co mám, to ti dám – ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.

  Modlitba za uzdravení dosvědčuje, že Ježíšovo dílo v apoštolech, a hlavně v Církvi pokračuje. Zázračné uzdravení je pro ně příležitostí zvěstovat poselství o Ježíši Kristu (Sk 3,12), protože Ježíš neuzdravuje jen jako lékař, který řeší následky nemoci. Ježíš uzdravuje celistvě tím, že se setkává s člověkem, konfrontuje ho s jeho ranami a ukazuje mu cestu k novému životu. Oba apoštolové díky tomu skončí ve vězení a musí se zodpovídat před veleradou (Sk 4,1).

  I na nás se můžou naplnit Kristova slova: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A budete dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci.“ (Jn 14,12). Setkáním tváří v tvář tvoříme společenství, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu, On přebývá uprostřed takového společenství (Mt 18,20). Pokud jsme i my došli k závěru, že všecko pokládáme za ztrátu, neboť poznání Ježíše jako našeho Pána, je nám nade všecko (Flp 3,8), víme, že sami nedokážeme přinést nic podstatného (Jn 15,5).  Hojně pak rozdávejme ve jménu Ježíše Krista Nazaretského z toho, co jsme od Něho dostali.

  Čtvrtek 24. dubna - čtvrtek velikonočního oktávu

  Protože se (uzdravený chromý) držel Petra a Jana, v úžasu se k nim sběhl všechen lid do tak zvaného podloubí Šalomounova. Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Izraelité, proč se tomu tak divíte, nebo co na nás tak hledíte, jako bychom to udělali my vlastní mocí nebo zbožností, že tenhle člověk chodí? To Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. A protože v něho věříme, dalo jeho jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte i znáte, a (právě) víra, která od něho pochází, úplně uzdravila tohoto nemocného před očima vás všech. Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh (to však dopustil), aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všecko obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků. Tak Mojžíš řekl: 'Proroka vám dá Pán Bůh z vašich bratří jako mne. Poslouchejte ho ve všem, co k vám bude mluvit. Kdo by však onoho proroka neposlouchal, bude z lidu vyhlazen!' Také ostatní proroci, co jich prorokovalo od Samuela dále, poukazovali zřejmě na tyto dni. Vy jste synové proroků a máte účast ve smlouvě, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když prohlásil Abrahámovi: 'V tvém potomstvu budou požehnány všechny rody na zemi.' Vám na prvním místě dal Bůh svého služebníka a poslal ho, aby vám požehnal, a tak každého z vás odvrátil od jeho špatností.“(Sk 3,11-26)

  Poté, co Duch svatý skrze apoštoly Petra a Jana uzdravil chromého, se k nim sběhli lidé. Na jejich dotazy promluvili o Ježíši Kristu. Je to pro nás inspirující, jak se tento rybář odvážně chopí této příležitosti. Kolikrát máme i my takovou příležitost a promarníme ji. Petr nikoho nepřesvědčuje, ale dává se k dispozici jako Boží nástroj pro Jeho dílo spásy, aby obrátil srdce tisíců hledajících. Stačí být Bohu k dispozici: pošli mě, půjdu já! (Iz 6,8)

  Co se můžeme z Petrovi řeči poučit o evangelizaci?  První a nejdůležitější zásada je, abychom ve svém svědectví vyvyšovali Ježíše jako Pána a Spasitele. On je středem našeho hlásání, tak jako je středem našeho života. Evangelizace není o nás a o našem životě, ale o Ježíši a Jeho působení v našem životě a o tom, že touží působit v životě našich posluchačů. Sv. Petr, který před chvíli v očích lidí udělal zázrak, začíná svou řeč tím, že odvrací pozornost od sebe, aby ji zacílil na Ježíše. Vyznává, že sám nemá moc přimět chromého, aby chodil (Sk 3,12.16). My máme poklad naší víry v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je od Boha, ne z nás (2 Kor 4,7). Připisovat si přímo či nepřímo jakoukoli zásluhu za cokoli, co Bůh činí skrze nás, znamená okrádat Ho o slávu, která právem náleží jen Jemu. Samozřejmě můžeme přijímat díkůvzdání od lidí, ale s vědomím, že nemáme nic, co bychom nedostali od Boha, a protože jsme všechno dostali, nechceme se tím chlubit, jako bychom to nedostali (1 Kor 4,7).

  Bůh si nás používá jako svůj nástroj, abychom pomohli přítomným dojít k obrácení. Druhá zásada proto je, že abychom vyvýšili Ježíše, našeho Pána, musíme lidem vyprávět o tom, kdo je a co udělal. Petr používá mnoho titulů, které se vztahují na Ježíše, ale všechny se dají shrnout pod samotné jméno Ježíš, které znamená „Bůh zachraňuje“ (Mt 1,21). Pravdou je, že při evangelizaci nás budou lidé svými otázkami a argumentací chtěně či nechtěně dostávat do úzkých. Mnohdy budeme zahanbeni, protože nebudeme znát snadné a rychlé odpovědi, které by je uspokojily. Proto je lepší jim naslouchat a požádat je, aby nám své myšlenkové pochody vysvětlili. Odpovědi na tyto prvotní dotazy či argumenty nebývají podstatné. Naopak, většinou odvádí od ústředního poselství, kdo je Ježíš a co pro nás udělal. Abychom vyvýšili Pána Ježíše, musíme se s lidmi podělit o to, co v našem životě udělal. Sv. Petr to shrnuje tím, že Pán Ježíš zemřel na kříži, byl vzkříšen z mrtvých, vstoupil do nebe a znovu se vrací, aby splnil Boží zaslíbení. To je část kérygmatu na obecné rovině, ale každá její část má konkrétní dopad na náš každodenní život, o což se můžeme podělit. Vždyť díky uzdravující moci Pána Ježíše v našem životě jsme došli k pravému, existenciálnímu štěstí a k niterné svobodě, nebo ne? Pak svědčíme o naší naději v Kristu.

  Pátek 25. dubna - pátek velikonočního oktávu

  Zatímco (po uzdravení chromého) Petr a Jan mluvili k lidu, přišli na ně kněží, velitel chrámové stráže a saduceové. Nelibě nesli, že učí lid a hlásají, že v Ježíšovi je vzkříšení z mrtvých. Proto je dali zatknout a uvěznit do příštího dne, neboť už byl večer. Ale mnoho z těch, kdo tu řeč uslyšeli, přijalo víru, takže počet mužů stoupl asi na pět tisíc. Druhý den se shromáždili v Jeruzalémě židovští přední mužové, starší a učitelé Zákona. Byl tam i velekněz Annáš, Kaifáš, Jan, Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu. Dali je předvést a začali je vyslýchat: „Čí mocí anebo čím jménem jste to udělali?“ Tu jim Petr, naplněn Duchem Svatým, odpověděl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten 'kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“(Sk 4,1-12)

  Sv. Petr a Jan přišli do chrámu kolem třetí hodiny (Sk 3,1). U brány uzdravili muže od narození chromého. Protože se k nim seběhli lidé a kladli jim otázky, vyprávěli o Pánu Ježíši, jak učil s velikou mocí a léčil všemožné neduhy. Jak předpověděl, že náboženští vůdcové Ho usmrtí, ale On že vstane třetí den, a tak se skutečně stalo. Oni že jsou toho svědky. Hlásali, že Ježíš je tím proroky očekávaným a předpovězeným Mesiášem, kterého Bůh dal právě jim, aby jim požehnal, a tak každého z nich odvrátil od jeho špatností (Sk 3,26).

  Několik hodin uběhlo, až nastal čas na večerní modlitbu (Sk 4,2). V té chvíli se setkávají s chrámovými autoritami a dostávají se s nimi do konfliktu. Není divu. Neměli povolení kázat, a navíc neprošli vzděláním od uznávaných rabínů. Vrcholem však bylo, že veřejně hlásali vzkříšení Pána Ježíše. Saduceové ve vzkříšení nevěřili. Nařídili tedy veliteli chrámové stráže, aby je zatkli a uvěznili. I my jsme zváni, abychom v naší době byli odvážní svědkové Vzkříšeného Pána. I my budeme muset čelit konfliktům, pokud se nebudeme stydět za svou víru a budeme připraveni stát se Božími nástroji, žít svou víru neohroženě, i když to bude pro naše okolí nepohodlné nebo nepřijatelné. Můžou se nám vysmívat, klást nám překážky, dokonce uvěznit, pronásledovat a usmrtit…Evangelium však nelze spoutat. K našemu povzbuzení se uvádí, že mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili (Sk 4,4).

  A v čem spočívala podstata odvážnosti sv. Petra a Jana (Sk 4,13)? Nebáli se mluvit pravdu, nebo přesněji mluvit o Cestě-Pravdě-Životu, i když to mnozí nechtěli slyšet. Petr, Jan a bezejmenný uzdravený chromý od narození čelí stejným náboženským autoritám a podobné otázce autority (Sk 4,7; Lk 20,1) jako dříve jejich Mistr a Pán. Sv. Petr, který se při Ježíšově soudu klepal strachem, nyní zde stojí naplněný Duchem svatým (Sk 4,8) v Boží síle a moci. Možná si vzpomněl na Kristova slova (Lk 21,13-15): „Budou vám dány příležitosti ke svědectví. Nemějte z nich strach, otevřete svá srdce a předem nerozmýšlejte, jak se hájit. Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků.“ Kristus i nás chce těmito slovy ujistit o Jeho podpoře ve chvílích evangelizace. Apoštolové jsou nám dáni jako potvrzení Jeho zaslíbení. Věříme tomu, že to není jen o nich, ale i o nás?

  Sobota 26. dubna - sobota velikonočního oktávu

  (Když přední muži v lidu, starší a učitelé Zákona) viděli Petrovu a Janovu odvahu a uvážili, že jsou to lidé neučení a prostí, divili se. Poznávali je, že bývali s Ježíšem; ale protože teď zároveň s nimi viděli toho uzdraveného člověka, neměli, co by proti tomu mohli říci. Poručili jim proto, aby vyšli z velerady, a radili se mezi sebou: „Co máme dělat s těmito lidmi? Že se skrze ně stal zřejmý zázrak, je zjevné všem obyvatelům Jeruzaléma, a my to nemůžeme popřít. Aby se to však nerozneslo mezi lidem ještě více, pohrozíme jim, že v tom jménu již nesmějí k nikomu mluvit.“ Zavolali je tedy a přikázali jim, že vůbec ve jménu Ježíšově nesmějí kázat ani učit. Ale Petr a Jan jim na to řekli: „Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni jim znova pohrozili a propustili je, protože nemohli najít nic, zač by je potrestali – už kvůli lidu, neboť všichni velebili Boha za to, co se událo.(Sk 4,13-21)

  Sv. Petr a Jan se zodpovídají před členy velerady, kteří jsou ohromeni mocí a moudrostí těchto dvou v jejich očích nevzdělaných apoštolů. Není divu: pro svou sebestřednost a starost o pomíjivé záležitosti, nepoznali v Ježíši Pána a Spasitele. Tudíž se s Ním ani nemohli setkat po Jeho vzkříšení a nebyli svědky seslání Ducha svatého, v jehož síle a moci apoštolové mluvili. Poznali v nich však, že bývali s Ježíšem (Sk 4,14).

  Církev se odjakživa skládá z učenců, negramotných a všech, kdo se nacházejí někde mezi. Učení Církve je důležité kvůli předávání pravověrné víry v apoštolské posloupnosti, tj. kontinuita s učením, vírou a praxí apoštolů jako základ ortodoxie a ortopraxe. Avšak na prvním místě nestojí učení, ale víra v Ježíše Krista vzkříšeného, Pána a Spasitele, která je dostupná jak pro negramotné, tak pro učence. Všichni mají stejný přístup k poznání Boha a k Jeho lásce. Světci dokládají, že všichni máme také stejný přístup k nejvyšším úrovním kontemplace, mystiky a svatosti. Pro toho, kdo chce věřit, je zásadní, aby měl víru (důvěru) v Toho, Komu uvěřil.

  Kdo uvěřil Kristu a nechal se pokřtít, zároveň uvěřil v Církev Jím ustanovenou a založenou na Jeho apoštolech, do níž svátostí křtu vstoupil. Proto je Církev strážcem pravověrnosti víry a vyučuje Evangeliu, které jsme my pokřtění povoláni hlásat. Velerada zakazuje apoštolům, aby kázali či učili ve jménu Ježíšově. Oni odpovídají: „Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ To platí i pro nás: i my jsme Ježíše slyšeli v Božím Slově, kterým k nám stále promlouvá; i my jsme Ho viděli v Eucharistii, která je neustále trvajícím zpřítomněním Ježíšova života a všech Jeho tajemství.

  Nikdo nás nemůže zastavit v hlásání Evangelia a nikdy nemůžeme uposlechnout takový příkaz, leda, že se pro to rozhodneme sami. Není to však bez rizik, a proto se možná zdráháme. Světci nám do toho strachu mohou přinést povzbuzení. Jako například Sv. Tomáš More, který svou smrt přijal s křesťanskou statečností. Krátce před ní měl pronést slavnou větu: „Umírám jako králův dobrý služebník, předně však služebník Boží“. Žijme z této naděje.

•  

  2. týden velikonoční

  Neděle 27. dubna - 2. neděle velikonoční

  Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně (shromažďovali) v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.(Sk 5,12-16)

  Když Ježíš zahájil své veřejné působení, řekl: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ (Mk 1,15). A když se sv. Janu Křtiteli do vězení donesly zprávy o Ježíšových činech, posílá za Ním posly s dotazem: “Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A Ježíš odpovídá naplněním starozákonních proroctví o Mesiáši : “Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.” (Mt 11,2-6). I u apoštolů platí, že se přiblížilo Boží království. Duch svatý je v apoštolské době mocně činný a naplňuje na apoštolech Kristovo proroctví: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci.“ (Jn 14,12-14) Apoštolové dělají stejné zázraky, jaké činil Pán Ježíš. Vlastně je nedělají oni, neboť jsou pouhými Božími nástroji. Zázraky a znameními, které Pán Ježíš koná skrze ně, chce Bůh lidem dát (Ez 36,26-27) nové srdce a do nitra vložit nového ducha, odstranit srdce kamenné a darovat srdce z masa, vložit do jejich nitra Svého Ducha. Pokud se dotyční tomu otevřou, učiní, že se budou řídit Jeho nařízeními, zachovávat Jeho rady a jednat podle nich.

  Zázraky nestačí k tomu, aby se člověk sjednotil s Kristem. Mnozí měli strach, i když se v nich rozhořela touha. Báli se přidat k apoštolům z různých důvodů. Někdo se doslechl o náhlé smrti Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-11), kteří nebyli upřímní ve svém odhodlání se zcela vydat Bohu. Jiní se zalekli výhrůžek, které autority učinily apoštolům a nečerpali ze statečnosti apoštolů. Někdy to byl strach ze ztráty života, jindy strach ze smrti, ale také pouhý strach ze změny dosavadního způsobu života. Kromě této skupiny sympatizantů stojící opodál stále rostl počet mužů i žen, kteří si uvědomili, že, kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, ale kdo svůj život nabídne Ježíši, nalezne ho v plnosti. Pochopili, že člověk nemá žádný prospěch z toho, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí, neboť zač získá člověk svůj život zpět. Ježíš odplatí každému podle jeho jednání (Mt 16,24-27). A tak je tomu dodnes. Každý máme tento pozemský život, abychom ve své mysli, slovy i skutky vyznali, za kým nebo čím chceme jít a komu nebo čemu jsme uvěřili. To je naše naděje vzhledem k našim hledajícím přátelům a známým, kteří se dosud neobrátili.

  Pondělí 28. dubna

  Když byli (Petr a Jan) propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co všecko jim řekli velekněží a starší. Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu: „Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich. Ty jsi řekl pod vlivem Ducha Svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: 'Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.' Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí. A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“ A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.(Sk 4,23-31)

  Dnes nám Písmo dává inspiraci, jak reagovat, když nastanou dramatické situace v našem životě. Sv. Petr a Jan se vrátili do společnosti věřících, vyprávěli, co se jim stalo a ihned se společenství ponořilo do modlitby chval, kdy oslavovali Pána jako Stvořitele všeho. Události vidí Boží perspektivou: uvědomují si, že jejich pronásledovatelé pouze plní Boží plán a jistě si vzpomněli na Ježíšova slova: „Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás“ (Jn 15,20). Myslím si, že se navzájem povzbuzovali podobnými slovy, které později sepsal sv. Pavel, a to, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru (Řím 8,28).

  Jejich modlitba za ctnost statečnosti začíná třemi Božími vlastnostmi (Sk 4,23–28): Bůh je Stvořitel; Bůh je vševědoucí;  Bůh je svrchovaný. Modlí se druhým žalmem, skrze který Bůh vyřkl ústy svého služebníka Davida proroctví o protivenstvích, které právě prožívají a pro které se nemají znepokojovat. Pán všechno ví a má vše pevně ve svých rukou. Zlo, které se děje ve světě, svrchovaného Boha neoslepuje, ani Mu neubírá z Jeho všemohoucnosti. Vše použije k uskutečnění Svého spasitelného záměru. Protože svou situaci viděli ve světle Božího slova, mohli ji posoudit v Boží perspektivě, že Ježíšovi nepřátelé nemohou udělat nic, co by Bůh nechtěl (dobro) nebo nedopustil (zlo). To jim přineslo skutečný pokoj.

  Po této modlitbě chval a uctívání přichází dvě prosby: žádají Boha o ctnost statečnosti a o to, aby Ježíš skrze jejich činy potvrzoval hlásání zázraky. Tyto prosby nemají svůj kořen ve vzdoru, ale naopak v touze, aby se šířila zvěst o vzkříšeném Pánu. Lidsky viděno si zadělávali na další problémy, ale oni z této perspektivy neuvažovali. A Bůh je vyslyšel. Místo, kde se scházeli, se po modlitbě „otřáslo“. Znovu byli naplněni Duchem svatým, v jehož síle a moci hlásali Slovo Boží a konali skutky Boží.

  Dnešní úryvek nás může povzbudit, neboť i pro nás platí slova Ježíšova: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci.“ (Jn 14,12-14) Není potřeba mít strach, protože to nejsme my, kdo mluvíme či konáme, ale Duch svatý (Mt 10,20). Bůh již připravil půdu pro ty, které povolal, i když to z lidského hlediska nemusí být zřejmé. Je potřeba modlit se za to, abychom dokázali vnímat věci z Boží perspektivy. Prosme Pána, aby nás poslal, kam chce, a nebojme se Mu vyjádřit své obavy, podobně jako velikán Mojžíš u hořícího keře (Ex 2,23-4,18). A hlavně prosme o Ducha svatého, aby nás oživil, abychom mohli účinně a směle vyprávět druhým o tom, jak Ježíš působí v našem životě a jak se projevuje náš důvěrný vztah s Ním. Získejme (zpět) ctnost statečnosti (KKC 1808).

  Úterý 29. dubna

  Milovaní!

  To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.

  Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

  Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa.(1 Jan 1,5 – 2,2)

  Dnes jsme konfrontováni s třemi poznámkami na tělo: tvrdíte-li, že máte společenství s Bohem, pak nejdřív zkoumejte, jak smýšlíte, jak mluvíte, jaké jsou vaše skutky a jestli děláte to, co máte dělat; tvrdíte-li, že jste Božím dítětem (nikoli puberťákem), pak nejdřív zkoumejte, zda vaše myšlení, slova, skutky i postoje jsou v souladu s dítětem, které ve všem vzhlíží k nebeskému Otci; tvrdíte-li, že jste křesťany, pak nejdřív zkoumejte, zda to, co probíhá ve vašem nitru, co vypouštíte ze svých úst a to, čím navenek působíte, je skutečně podobné obrazu Božímu, který vtiskl do vašeho srdce. 

  Jak dokážeme být přísní a kritičtí vůči ostatním a jak benevolentní a omlouvající vůči sobě samému. V Církvi se hodně mluví o hříchu, protože na hříchu velice záleží, ba tolik, že nebeský Otec vnímal jako nutnost poslat na zem svého Syna Ježíše, aby za hřích člověka zaplatil cenou svého života. Svou obětí na kříži zaplatil i náš dluh, bez ohledu na to, jestli si to uvědomujeme v plné míře a jestli o to vůbec v té či oné oblasti stojíme. Sv. Jan nám vlastně připomíná, že cílem našeho života je svatost. Bůh je svatý a o Něm platí, že je světlo a tma v Něm vůbec není (1 Jn 1,5).  Abychom mohli žít v Boží přítomnosti (v milosti posvěcující), Bůh vždy odpustí každý hřích, který vyznáme (milost pomáhající), byť následky našich hříchů jsou nám dány k nesení pro svobodu, která nám byla dána a s kterou jsme se pro hřích rozhodli. Tím nám Bůh ukazuje, nakolik respektuje naši důstojnost.

  Pokud říkáme: „Nemáme žádný hřích“, klameme sami sebe (1 Jn 1,8). Ve světle úkonu kajícnosti, který vyslovujeme na začátku mše svaté, bychom toto tvrzení klidně mohli rozšířit na: „Pokud si myslím, že nehřeším často myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat a/nebo, že nehřeším z vlastní veliké viny“, klameme sami sebe a děláme se dokonalejší, než jsme. Používáme duchovní parfémy a deodoranty, abychom zamaskovali svůj skutečný stav, abychom nemuseli vstoupit do lázně Božího milosrdenství, které říkáme zpověď a kterou předchází důkladné zpytování svědomí). Pro Kristovu smrt a Jeho vzkříšení nežijme ve lži a nespokojme se s vnějším vzhledem našeho života, ale znovu přijměme ideál svatosti!  Byli jsme k ní plně vybaveni při svátosti křtu a následně uschopněni dalšími svátostmi, Božím slovem, společenstvím. Jsou to milosti pomáhající, které nám umožní žít v milosti posvěcující.  V tom tkví naše naděje.

  Středa 30. dubna

  Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedli je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat.(Sk 5,17-26)

  Velekněží museli být pořádně nešťastní z apoštolů. Projevují takovou statečnost, jejich kázání jsou doprovázena zázraky a znameními, jejich neochvějné nadšení jakoby neznalo hranice. A teď navíc se nevysvětlitelným způsobem dostali z vězení a vrátili se do chrámu k činnosti, která jim byla nejvyššími autoritami zapovězena. Bůh dává velekněžím svobodu volby, neustále jim dává nové příležitosti uvěřit, že Ježíš je Mesiáš, ale oni jsou tak přesvědčeni o své pravdě, tak zabředlí ve svých mocenských pozicích, tak zabráni do pomíjivých, praktických a úředních věcí! Bůh, který skrze apoštoly činí zázraky a znamení, pro kterého nebyl problém otevřít zabezpečené dveře žaláře, nemá vůbec žádnou šanci se dotknout jejich srdce.

  Když čteme tyto příběhy, prožíváme velikonoční dobu jako radostné období, protože oslavujeme Pánovo vzkříšení. A je to správné. Pro ranou Církev to bylo období plné zkoušek a protivenství, které zvládali jen proto, že byli naplněni Duchem svatým. Díky tomu měli víru beze strachu. Vzkříšený Pán jim zanechal svůj pokoj, který svět nemůže dát, a uschopnil je, aby se jejich srdce nechvělo a nebylo ustrašené (Jn 14,27). Je to pokoj, který pochází z vědomí, že Pán žije, že nám poslal svého svatého Ducha a že posílá své anděly, aby nás vysvobodili ze spárů zla. To je nám velikou inspirací. Není však vhodné si toto období příliš romantizovat. Zatčení apoštolů není motivováno nějakým proviněním z jejich strany, ale žárlivostí náboženských autorit na jejich úspěch. Od nanebevstoupení, kdy se sešlo 120 mužů, počet konvertitů vzrostl na rekordních osm tisíc. Kaifáš toho rána svolal celou veleradu a celý sbor izraelských starších ve snaze postavit apoštoly před soud a docílit jejich odsouzení. A apoštolové se tomu nebránili pamětliví slov Páně: „Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás“ (Jn 15,20).

  Možná se nám zdá, že apoštolové byli velikáni, kterým nesaháme ani po kotníky. Pak čteme inspirující papírové příběhy, které nikdy nebudou mít praktický dopad na náš každodenní život; bylo by obrovskou škodou, kdybychom tuto příležitost promarnili. I pro nás totiž platí, že uvidíme ještě větší věci (Jn 1,43-51); a pokud budeme věřit Ježíši, budeme činit ještě větší skutky než ty, které On činil; a začkoli budeme prosit v Jeho jménu, to On učiní, aby byl Otec oslaven v Synu (Jn 14,12-14). Při každé mši svaté si podáním ruky na pozdravení pokoje potvrzujeme, že pokoj Páně, který nám odkazuje a dává, zůstane vždycky s námi. I nás uschopnil, aby se naše srdce nechvělo a nebylo ustrašené (Jn 14,27). Nezůstávejme u prázdného hrobu (nebo ještě hůře u zakonzervovaného uzavřeného hrobu), ale vyjděme Pánu vstříc, ochotní pracovat na Jeho vinici, tak jak On chce. Není nikdy pozdě (Mt 20,1-16), neboť Pán najímá každého ochotného služebníka!

  Čtvrtek 1. května

  Když (služebníci) přivedli (apoštoly) a postavili je před veleradu, začal je velekněz vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka!“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Když to uslyšeli, rozzuřili se a rozhodli, že je sprovodí ze světa.(Sk 5,27-33)

  „Duch svatý je dán těm, kdo poslouchají Boha“. Nikoliv jako odměna nebo zásluha za poslušnost obdarovaného. Je to paradoxně zároveň zdroj, příčina a důsledek naší poslušnosti. Třetí Božská osoba je dokonalá Láska proudící mezi Otcem a Synem. Představuje osobní lásku Otce k Synu a Syna k Otci. A Bůh se rozhodl tuto Lásku darovat člověku, zcela nezištně, jako nezasloužený Boží dar, protože ryzí láska se dává a nežádá nic nazpět. Je to právě Duch svatý, který nám a v nás odhaluje hloubku této Boží lásky, která se zjevila v Kristu pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. Slovy sv. Petra: „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste zabili pověšením na dřevo.“ To je souhrnná cena našich osobních hříchů a kolektivní viny lidstva, kterou nás Kristus vykoupil. Svou smrtí na kříži ochotně zaplatil pro naše spasení a spásu světa, abychom i my s Ním mohli být vzkříšeni. Díky našemu vykoupení jsme osvobozeni z hříchu a smrti, a díky tomu schopni v Ježíši poznat svého Pána (slovy sv. Petra: „Vůdce“) a Spasitele. Míra, ve které si toto tajemství uvědomujeme, a intenzita, kterou žijeme získaný stav svobody Božích dětí v nás pak probouzí podobnou míru vděčnosti, sounáležitosti a poslušnosti Ježíši.

  Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova.” (Jn 14,23-24) Poslušnost Bohu je klíčová. Je to však jiný druh poslušnosti, než ta přirozená, neboť je nadpřirozené kvality. Vychází ze smyslu života křesťana: jsme na světě, abychom Boha poznali, a když Boha poznáme, pak si Ho určitě zamilujeme, protože je úžasný. Když si Ho zamilujeme, toužíme po sounáležitosti s Ním a chceme s Ním spolupracovat. Proto Mu nasloucháme a posloucháme. Jen takový člověk došel ze svobodné vůle k nadpřirozené poslušnosti a takovému je Duch svatý dán, osvěcuje jeho mysl a působí v jeho srdci, kde si s Otcem i Synem udělali příbytek. Takový člověk je uchvácen láskou Nejsvětější Trojice a má na ní aktivní podíl – přijímá ji jako nezasloužený dar a rozlévá ji do světa. Velikonoční život každého křesťana spočívá v prožívání sladkosti, radosti a pokoje Božího života. To znamená žít ve stavu milosti posvěcující, s vírou, láskou a nadějí v duši. Mějme na paměti, že Bůh nedává dar svého Ducha na míru, jakoby dávkovaně, ale celistvě. Jsme to my, kdo určujeme (omezujeme) míru a intenzitu tohoto Daru svou disponovaností vyjádřenou našimi myšlenkami, slovy i skutky a tím, že děláme, co máme dělat. Přijď, Duchu svatý, a zapal v nás oheň své lásky!

  Pátek 2. května

  Ve veleradě se zvedl jeden farizeus, jmenoval se Gamaliel, učitel Zákona, velmi vážený u všeho lidu. Poručil, aby apoštoly na chvíli vyvedli. Pak jim řekl: „Izraelité, dobře si rozmyslete, jak chcete s těmito lidmi naložit. Před nějakou dobou totiž povstal Theudas a říkal o sobě, že něco znamená, i přidalo se k němu na čtyři sta mužů. Ale byl zabit, a všichni jeho přívrženci se rozprchli a zmizeli. Po něm za soupisu povstal Judas z Galileje a strhl mnoho lidí za sebou. I on zahynul, a všichni jeho přívrženci byli rozehnáni. Proto vám radím: Nechte tyto lidi a pusťte je. Pochází-li totiž tento záměr nebo toto dílo od lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit. To by se pak o vás muselo říct, že se stavíte proti Bohu.“ Oni mu dali za pravdu. Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří. Každý den učili dále v chrámě i po domech a hlásali radostnou zvěst, že Ježíš je Mesiáš.(Sk 5,34-42)

  Dnešní čtení nám připomíná jednoho farizeje jménem Gamaliel, kterého sv. Pavel později označí jako svého učitele (Sk 22,3). Pocházel z domu a rodu Davidova. Byl vnukem velkého učence Hillela, představitele nejlepší školy farizejů, který vyčníval svou tolerancí a velkorysostí. Tak jako Hillel, si i Gamaliel zasloužil nejvyšší poctu judaismu: post předsedy velerady a titul Rabban, Mistr (podobně jako Ježíš – Rabbuni Mk 10,51; Jn 20,16). Po Hillelovi nastoupil jeho syn Simeon, který někdy bývá ztotožněn s knězem Simeonem (Lk 2,25). Třetí v řadě byl pak Gamaliel.

  Nyní, jako zestárlý, vystupuje ve veleradě s veškerou váhou své autority a radí k umírněnosti. Zdá se být moudrým, nestranným, humánním a nábožensky svědomitým mužem tak pevného charakteru, že se nemohl nevyjádřit k vášnivé horlivosti svých kolegů. Povstal a postavil se proti většině, která byla pod vlivem nenávistných předsudků Saducejů (Sk 5,17). Nevíme, jestli si pamatoval sedmileté dítě, které před 26lety sedělo v jeruzalémském chrámě uprostřed učitelů a ohromilo je svými dotazy (Lk 2,46). Nevíme, jestli mu tlumočil Ježíšovo učení kolega Nikodém (Jn 3,1-21). Možná i Gamaliel patřil k mnohým z hodnostářů, kteří uvěřili, ale kvůli nepochopení ostatních farizejů se k Ježíši veřejně nepřiznávali; hrozilo by mu totiž vyobcování ze synagogy, i on mohl milovat lidskou slávu více než slávu Boží (Jn 12,42-43). Možná už při Ježíšově nočním procesu, podobně jako Josef z Arimatie, nesouhlasil s postupem a rozsudkem ostatních, neboť patřil k těm, kdo uvěřili zvěsti o Božím království (Lk 23,50-51).

  Bible se o tom konkrétně nezmiňuje, ale poukazuje na obojakého mocného muže, který se nebál vystoupit ve prospěch apoštolů a možná tím zamezil dalšímu krveprolití. Apoštolové snášeli s pro nás asi nepochopitelnou radostí bičování: „čtyřicet ran kromě jedné“ (Dt 25,3; 2Kor 11,24), což byl běžný způsob, jak se trestaly drobné prohřešky mezi Židy. I jejich Mistr a Pán byl bičován a On sám jim prorokoval, že budou tomuto trestu vystaveni (Mt 10,17). Pokud jsme ještě nedozráli k takové lásce k Ježíši jako apoštolové, buďme pro začátek alespoň jako Gamaliel a nechme se Pánem postupně proměňovat.

  Sobota 3. května

  Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.(1 Kor 15,1-8)

  Apoštol Pavel křesťanům z Korintu, a tudíž i nám, znovu připomíná evangelium, které přijali a jsou v tom pevní. Je to evangelium mocné, které obrátilo jejich životy vzhůru nohama a které může změnit život každého. Toto Evangelium mělo moc změnit životy dvanácti mužů, kteří se rozhodli následovat Ježíše, aby Ho vzápětí po třech letech viděli zemřít a ztratili veškerou svou naději. Pak Ho ale poznali po Jeho zmrtvýchvstání, což se ještě mocněji projevilo na životě těchto dvanácti, kteří bez obav a s velkou statečností šli a hlásali toto evangelium do celého světa. Toto Evangelium projevilo svou nadpřirozenou sílu tím, že přijmulo sv. Pavla, zbožného židovského muže a horlivého pronásledovatele křesťanů, aby se proměnil v největšího misionáře své doby! Byl pochybovačem, ale stal se obráncem víry. Z pronásledovatele se stal hlasatelem, z Ježíšova nepřítele se stal Ježíšovým přítelem a místo toho, aby ničil Kristovo dílo, stal se Kristovu dílu oddaným!

  Toto Evangelium mělo moc v rané církvi a má moc až dodnes. Neprojevilo se jen v životě dvanácti. Všichni, kdo přijali Pána Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného a nechali se pokřtít, byli tímto evangeliem spaseni, zachráněni od starého způsobu života a od svých hříchů! Toto evangelium je tak mocné, že každého dokáže osvobodit a dát mu život svobodného Božího dítěte. Pro každého může být připraven domov v nebi, každý může mít naději, že jednoho dne vstane z mrtvých.

  Avšak moc Evangelia se na nás neprojevila jako soukromá věc. Pokud se i na nás skutečně projevila jeho nadpřirozená moc, nemůžeme nesvědčit o tom, jak mocně nás osobně Ježíš zachránil a jak zachránil lidi kolem nás. Ne proto, že musíme, ale z vděčnosti Bohu za Jeho velká dobrodiní a z lásky k Němu a k lidem, z nadpřirozené lásky, ze které čerpáme a která se touží dávat. Z této moci chceme každý svým jedinečným způsobem svědčit o tom, že se zlomená srdce znovu scelí, že nenávist se mění v lásku, apatie v empatii, hořkost v odpuštění, chtivost ve štědrost, zaslepené oči znovu vidí, tvrdá srdce jsou změkčena, zlomené rodiny uzdraveny, okovy závislostí zlomeny… to všechno mohou vnímat ve svém okolí a sami zakusit ti, kteří se znovuzrodili z vody a z Ducha a usilují o život v milosti posvěcující (v Boží přítomnosti) – toho všeho můžeme být svědky i my, ledaže jsme uvěřili nadarmo.

•  

  3. týden velikonoční

  Neděle 4. května - 3. neděle velikonoční

  Velekněz začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Dali apoštoly zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili a oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.(Sk 5,27b-32.40b-41)

  „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste Ho pověsili na dřevo a zabili.“ Tato argumentace a jiné výroky v Písmu, že za Ježíšovu smrt byli zodpovědní Židé, se až do dnešního dne objevuje v křesťanských kruzích a některé přivádí k různé intenzitě antisemitismu. V dějinách Izraele Židy tíží dlouholeté egyptské, babylonské a římské zajetí, které je zdůvodněné jako trest za vzdorovitost vůči Hospodinu. Zničení jeruzalémského chrámu Římany znamenalo počátek židovské diaspory. Stali se trvalými uprchlíky a univerzálními nepřáteli, kteří se stali zodpovědnými za všechna protivenství, která společnost potkávala. Dlouhá staletí žili v křesťanském vyhnanství, neboť středověká církev (4. lateránský koncil, 1215) velmi okleštila jejich způsob života a živobytí. Protináboženské osvícenství jim sice pomohlo se dostat z útlaku Církve, ale nezamezilo zrození nového protižidovského hnutí, které nebylo už teologicky odůvodněné, ale podložené rasovou ideologií. Až dodnes existují křesťané různých denominací, kteří tvrdí, že pro zvolání „Jeho krev na nás a na naše děti!“ (Mt 27,25) a pro následné ukřižování Páně je pronásledování Židů Hospodinovým spravedlivým trestem.

  Byl to papež Pius XI, který ve své protinacistické encyklice “S palčivou starostí“ (1934) napsal: „I my jsme dětmi Abrahamovými. Antisemitismus v jakékoli podobě je nepřijatelný, duchovně jsme Semité.“ I když se ze strachu z nacistické perzekuce nezastal Židů veřejně, v zákulisí se za jeho přičinění zachránilo na milion židovských životů. Sv. papež Jan XXIII nechal z jedné velkopáteční přímluvy konečně vymazat pasáž o „proradných Židech“ a prosadil deklaraci II. vatikánského koncilu Nostra aetate (1965). Sv. papež Jan Pavel II., když navštívil římskou synagogu, Židy nazval „našimi staršími bratry“ a za svého pontifikátu veřejně vyjádřil lítost nad příkořím, které Církev působila Židům. V roce 2000 vložil do Zdi nářků v Jeruzalémě modlitbu za vzájemné usmíření.

  Apoštolové, sami Židé tak jako Ježíš, kárali své židovské současníky pro to, že jejich náboženští představitelé poslali Ježíše na smrt a zvěst o Jeho vzkříšení nepřijali. Činili to však s láskou. Apoštolové přece museli znát pasáž z knihy proroka Ezechiela, ve které se praví, že děti nebudou pykat za nepravosti rodičů a naopak; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi (Ez 18,20), ledaže pokračuje ve svévolném jednání. Navíc jim museli být známi mnozí z hodnostářů, kteří v Krista ještě za Jeho pozemského života uvěřili, ale kvůli nepochopení ostatních se k Ježíši veřejně nepřiznávali (Jn 12,42-43). Nevyzývají k vyhlazení Židů, ale k obrácení tím, že sebe představují jako svědky zmrtvýchvstání a Krista jako naplnění mesiánských proroctví. Dostává je to do velkých obtíží, tak jako se dostali do nesnází ti, kteří se stavěli na odpor proti pronásledování Židů. Sv. papež Jan XXIII, ještě jako vatikánský nuncius v Cařihradu (1935-44) prohlásil: „Vyznáváme, že Kainovo znamení je na našem čele (…) Odpusť, že jsme Tě podruhé ukřižovali v jejich těle; odpusť, neboť jsme nevěděli, co jsme činili“.

  Pondělí 5. května

  Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: `Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.'“ Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.(Sk 6,8-15)

  Asi Vás život také naučil se vyhýbat konfliktům mlčením či neotevíráním určitých témat. Zajišťujeme si tím pokoj v našich rodinách, mezi přáteli nebo v práci a je to v pořádku.   Avšak pokud jde o pravdu evangelia, je tento přístup nepřijatelný. To dosvědčuje jáhen Štěpán, muž „plný Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3). Byl „obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení“ (Sk 6,8). Na něm se k naší inspiraci a povzbuzení měla naplnit Ježíšova slova: „Na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. (…) Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy.“ (Lk 21,12-19).

  I my můžeme být plni milosti, moci, víry a Ducha svatého. Co to znamená?  Být plný Ducha svatého znamená být zbaven sebe sama. Být plný milosti znamená být zbaven sebeospravedlňováni. Být plný moci znamená být zbaven slabosti. Být plný víry znamená být zbaven pochybností. Osvobozuje nás to ode všeho, co nám brání žít v milosti posvěcující, tj, v Boží přítomnosti. Je to vskutku ohromující a zdá se to možná nepředstavitelné, ale sv. Štěpán a mnoho dalších světců dokazují, že to možné je. Není to však možné, pokud nepřijmeme pravdu o sobě, že žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Jinými slovy: my pokřtění žijeme v přirozeném životě nadpřirozeným způsobem. Křtem jsme se stali svatými, vstoupili jsme do jiné dimenze bytí, do věčného života, byť v zárodku. Protože žijeme v přirozeném světě, do kterého jsme se mohli narodit, Bůh nám skrze Církev, mystické Tělo Kristovo, dává milosti pomáhající, abychom vytrvali v  milosti posvěcující. Důvod, proč byl sv. Štěpán plný milosti a moci, je v tom, že ho sám Bůh naplnil milostí a mocí. Byl plný víry a Ducha svatého, protože ho Bůh naplnil vírou a Duchem svatým. Bůh nám umožňuje dělat to, k čemu nás pověřuje. Bůh nám dává odvahu a sílu, kterou potřebujeme. Bůh nám dává vše, abychom mohli setrvat v Jeho přítomnosti za jakýchkoliv okolností.

  Vše začíná v naší důvěře Bohu, která je založena na tom, že jsme Boha poznali a zamilovali si Ho. Na této důvěře je založena poslušnost, tj. touha s Bohem spolupracovat na Jeho stvořitelském a spasitelském díle. Když Boha posloucháme s důvěrou, přichází i statečnost a všechno ostatní potřebné, čím nás Bůh vybaví. Zde nalézáme svou naději. Problém však tkví v tom, že si pleteme pořadí: často nejdřív čekáme na statečnost a odvahu s tím, že potom jsme ochotni s důvěrou poslechnout

  Úterý 6. května

  Štěpán pravil lidu, starším a učitelům Zákona: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu Svatému - jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili! Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha Svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal. Šavel plně schvaloval, že ho zabili...(Sk 7,51-8,1a)

  Protože starší a učitelé Zákona nedokázali ustát Štěpánovu nadpřirozenou moudrost a výřečnost, začali na něho házet špínu a šířili o něm lži. Nebyl souzen kvůli zázrakům, které konal, ale kvůli poselství, které hlásal. Byl obviněn pro rouhání proti Mojžíšovi, Bohu, chrámu a zákonu. Obvinění, kterým čelil sám Pán Ježíš. Služebník totiž není nad svého pána (Jn 15,20). Duch svatý uschopnil sv. Štěpána, aby miloval své nepřátele více než sebe sama. Záleželo mu více na jejich spáse než na jeho vlastním životě. Nebo slovy sv. Pavla: „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ (Řím 9,1-3). Nejspíš si říkáte, že je to šílenství. Přece Bůh od nás nemůže chtít takový náboženský extremismus. Bůh od nás chce tolik, kolik jsme Mu ochotni nabídnout. Bez ohledu na to, co Mu dáme, bude nás i nadále milovat, protože je svrchovaná Láska, která nedokáže nemilovat. Bude nás nadále přijímat takové, jací jsme. Nikoliv jako konečnou, ale jako začátek celistvé proměny, abychom stejně jako sv. Štěpán, sv. Pavel a další byli i my plni milosti, moci, víry a Ducha svatého. Pokud Mu dovolíme, uschopní nás k tomu, abychom toužili po statečnosti, kterou měli sv. Štěpán a sv. Pavel. Čím více jsme ze světa, tj. čím více žijeme z přirozené dimenze bytí a spoléháme na to, co nám nabízí, tím těžší bude se této touze otevřít. Naše (padlá) přirozenost má příliš ráda své bezpečí, pohodlí, kontrolu, soběstačnost, nezávislost, seberealizaci apod.

  O člověku se hodně dozvídáme pouhým pohledem na jeho výraz ve tváři. Děti si hrají na kukačky a myslí si, že když si jen zakryjí obličej, budou neviditelné. V dnešním úryvku se setkáváme se rozzuřenými výrazy lidu, starších a učitelů Zákona a jejich skřípáním zuby a na druhé straně s andělskou tváří sv. Štěpána, který se těší v záři Boží přítomnosti. Možná Vám to také připomíná zářící tvář Mojžíše, jak sestupuje z hory Sinaj (Ex 34,29), což dosvědčuje, že byl s Bohem, odhaluje, že přebývá v Bohu. Byli podobní Ježíšově tváři, která „zářila jako slunce“ na hoře Proměnění (Mt 17,2). V tom je klíč: být s Bohem, stavět Boha na první místo a přednostně Jemu naslouchat, tj. život v milosti posvěcující. Naše naděje je v tom, že Bůh nám skrze Církev nabízí hojnost milostí pomáhajících, abychom v ní setrvali a z ní jednali – žili ve světě, ale věděli, že jsme z Boha a čerpáme z Něho, dáváme z Něho, žijeme skrze Něho a s Ním a v Něm.

  Středa 7. května

  V Jeruzalémě se strhlo veliké pronásledování církevní obce. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po judském a samařském kraji. Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi nad ním naříkali. Šavel pak pustošil křesťanskou obec: vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře. Ti tedy, co se tak rozprchli, procházeli (zemí) a hlásali slovo evangelia. Tak přišel Filip do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.(Sk 8,1b-8)

  Pro jejich otevřené hlásání Evangelia slovem i životem čelili křesťané v Jeruzalémě násilí: po varování (Sk 4,21) následovalo bičování (Sk 5,40), po Štěpánově mučednické smrti (Sk 7,58-60) následovalo velké pronásledování (Sk 8,1). Z lidského hlediska se jedná o krutý, nepochopitelný paradox: Bůh dopouští zlo pronásledování, které slouží dobru růstu Církve. Bůh nechce násilí, ale pokud z lidské svobodné zlovůle nastane, použije si i toto zlo pro své dobré dílo spásy. Násilí na prvních křesťanech je nezlomilo, ale naopak dodávalo jim na vytrvalosti, statečnosti a dokonce radosti (Sk 5,41). Bůh skrytě šíří své království Lásky a Pokoje i uprostřed nepřátelských útoků. Štěpánova smrt zahájila pro ranou Církev novou éru: díky pronásledování se Evangelium začalo šířit po dalších částech římského impéria.

  „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty Moje, je výrok Hospodinův.“ (Iz 55,8) Pán dopouští Šavlovo pustošení křesťanské obce v Jeruzalémě, vidí, jak nenávistně vniká do domů, odvléká muže i ženy a zavírá je do žaláře (Sk 8,3). Bůh trpí, že Jeho vyvolený Šavel dýchá hrozbami a vraždami (Sk 9,1). Bůh respektuje Šavlovu svobodnou vůli a bezmocně strpí, jak často on sám křesťany bije (Sk 22,19), svazuje, vydává je do vězení (Sk 22,4) a ve své pomýlené horlivosti je dokonce pronásleduje do cizích měst (Sk 26,11) a zúčastňuje se jejich popravy, aby mohl hlasovat pro jejich smrt (Sk 26,10). I za tyto jeho hříchy Spasitel trpěl a umíral na kříži, aby je svou krví vykoupil. Z hlediska lidské (padlé) přirozenosti je toto nepochopitelné a nepřijatelné, ale my víme, „že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). Šavel se paradoxně stal hlavním činitelem pronásledování i expanze rané církve.

  Církev v průběhu dějin trpěla všemi formami pronásledování, a to útlakem jak fyzickým, verbálním, sociálním i psychickým. Boží slovo nám chce být povzbuzením do těchto časů: radí nám, abychom neuzavírali kompromisy, ale ještě více se oddali Bohu (1 Petr 4,19); zaměřuje nás na cíl věčného života, který nenalezneme v tomto světě, a proto se dokážeme radovat z nebeské odměny (Mt 5,12); nemusíme mít strach před protivníky, neboť nám je z milosti Boží dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět (Flp 1,28-30); dostali jsme duchovní výzbroj, protože nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla (Ef 6, 12-13); všechno překonáme a ve všem obstojíme pro trpělivost (1 Kor 4,12) a vytrvalost (Žid 10,36), která nám je dána shůry. V tom všem tkví naše naděje, pokud jsme schopni a ochotni ji v tom očima víry vidět.

  Čtvrtek 8. května

  Anděl Páně promluvil k Filipovi: „Vstaň a jdi na jih na cestu, která směřuje z Jeruzaléma dolů do Gazy a vede pustinou.“ On vstal a šel. Právě tehdy přišel do Jeruzaléma jeden Etiopan, komoří a hodnostář u etiopské královny-kandaky, vrchní správce jejího celého pokladu, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností. Když se vracel na svém voze, četl proroka Izaiáše. Tu řekl Duch Filipovi: „Běž a připoj se k tomu vozu!“ Filip tedy přiběhl a slyšel, že čte proroka Izaiáše. Řekl mu: „A rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.“ A požádal Filipa, aby nastoupil a sedl si s ním. To místo z Písma, které právě četl, znělo: `Jako ovce, když ji vedou na porážku, jak beránek je bez hlesu před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa. Pro jeho ponížení byl zrušen nad ním soud. Kdo pochopí jeho vrstevníky? Neboť bude vzat ze země jeho život.' Komoří se Filipa zeptal: „Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě, či o někom jiném?“ Filip se tedy ujal slova a zvěstoval mu radostnou zvěst o Ježíšovi, a vycházel přitom od onoho místa z Písma. Jak tak jeli cestou, přišli k jakési vodě. „Podívej se – tady je voda!“ zvolal komoří. „Co brání, abych nebyl pokřtěn?“ A poručil, aby se vůz zastavil. Pak oba, Filip i komoří, sestoupili do vody a (Filip) ho pokřtil. A když vystoupili z vody, Duch Páně uchvátil Filipa, takže ho už komoří nespatřil. Jel tedy dále svou cestou a radoval se. Filip se pak objevil v Azotu. Procházel krajem a všude v městech hlásal radostnou zvěst, až došel do Césareje..(Sk 8,26-40)

  Dnes se setkáváme s praktickým příkladem evangelizace. První předpoklad evangelizace je láska k Bohu a život zakotvený v Bohu. Nakolik setrváme v milosti posvěcující, natolik jsme schopni skutečně naslouchat Bohu. Sv. Filipa může Bůh poslat ke konkrétnímu vozu, protože Mu naslouchá.

  Druhý předpoklad evangelizace je naše bezmezná důvěra v Boží prozřetelnost, připravenost poslechnout a ochota vykročit. Není to totiž naše iniciativa, ale Boží, tak jako to není naše dílo, ale Boží. Zralý křesťan má své duchovní antény vždy naladěné na vlny Ducha svatého a svůj duchovní vysílač nevypíná. Sv. Jakub nezná důvody, neptá se proč, ale vykoná Boží příkaz, protože je Mu oddaný.

  Třetí předpoklad evangelizace je láska k člověku a touha se mu přiblížit. Být Božím misionářem (což je všeobecné povolání pokřtěných), není volbou, ale závazkem, neboť Bůh s námi vážně počítá. Nejde tudíž jen o sdělení kérygmatu, jádra víry, ale o ochotu jít po boku daného člověka, a to tak dlouho, jak nám Duch svatý řekne.

  Čtvrtý předpoklad evangelizace je méně mluvit a více naslouchat. Je to Boží dílo a On si půdu již připravil. On je Mistr a my jsme učňové, kteří s Ním spolupracují, a můžeme žasnout nad Jeho zázraky, které koná. V tom je evangelizace vlastně snadná: On nás nese. „Vždyť ani nevíme, zač se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26).

  Pátý předpoklad evangelizace je upřímný mezilidský vztah, který začíná skutečným zájmem o druhého a jeho vnitřní život, jeho myšlenkové pochody. Bůh má s každým jedinečný niterný vztah, který projevuje skrze nás natolik, nakolik s Ním spolupracujeme.

  Šestý předpoklad evangelizace spočívá ve svobodném rozhodnutí druhého. On určuje, zda a na jak dlouho se s námi vydá na cestu. Na konci této cesty, která může být jen velice krátká, ho poručíme do rukou Božích a doprovázíme ho na dálku modlitbou.

  Sedmý předpoklad spočívá v upřímných odpovědích na položené otázky, nikoli v apologetickém přesvědčování. Takové otázky mohou být velice konfrontující, protože mnozí dnes nestojí o křesťanské poselství, protože mu nerozumí a/nebo mají o něm pokřivené představy. Stejně jako onen eunuch potřebují vedení a poučení, neboť „víra je ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo“ (Řím 10,17).

  Křesťanské poselství nelze (padlým) přirozeným rozumem pojmout, neboť v lidských očí se jedná o bláznovství. Přesahuje naše přirozené chápání. Jsou to věci, které Bůh „skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým“ (Mt 11,27). Každý potřebuje k Božím tajemstvím dozrát svým tempem. Pro začátek je nutné mít u sebe někoho, skrze kterého hovoří Duch svatý. To mohu být právě já.

  Pátek 9. května

  Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha Svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly z očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.(Sk 9,1-20)

  Pro vidoucího je velice obtížné, ne-li nemožné, se vžít do stavu slepoty. V dnešním příběhu se setkáváme se dvěma muži, kteří kráčeli v jakési temnotě. Díky světlu, které zasáhlo jejich temnotu, si mohli uvědomit, že jsou slepí, a totéž světlo se jim pak mohlo stát nadějí.

  Na jedné straně stojí Šavel, Boží vyvolený, který ve své slepotě pronásleduje Boží vyvolené. Na druhé straně stojí Ježíšův učedník Ananiáš, Boží vyvolený, který by se raději skryl ve své temnotě, než aby podstoupil riziko setkání se Šavlem. Oba pojí setkání se Zmrtvýchvstalým, který se pro ně stává světlem Božím a nadějí. Vzkříšený vrhá Boží oslňující světlo do naší pozemské reality a prozařuje všechny naše temnoty.

  Vzkříšený svým světlem na jedné straně paralyzuje Šavla a na druhé straně aktivizuje Ananiáše. Šavla paralyzuje, protože byl přesvědčen o své pravdě, ve které nacházel Boží vůli podpořen náboženskými autoritami. I když byl zbožný, vzdělaný muž, který miloval Hospodina, přebýval v temnotě nenávisti, sebestřednosti a sebeospravedlnění. Ananiáše zaktivizuje, protože se dostal do temnoty strachu. On sice přijal Ježíše za svého Pána a Spasitele, nechal se pokřtít, ale když dochází na lámání chleba, tak se raději skryje, aby nemusel přinášet oběti pro svou víru. Více totiž uvěřil Šavlovi a jeho pověsti než Bohu a Evangeliu.

  Aby se mohli zrodit k novému životu, oba potřebují vidět sebe i svět Božíma očima. Když se to stane, Ananiáš je schopen Šavla nazvat bratrem. Vidí totiž nepřítele, který se stal přítelem, lidskou bytost stvořenou k Božímu obrazu a hodnou lásky a úcty. A díky důvěře, kterou Ananiáši vnukl Ježíš, mohly Šavlovi spadnout šupiny z očí a on zase viděl. Jako vidoucí byl pokřtěn ve jménu Ježíše Krista a uveden do společenství s vidoucími, byť někdy váhavými.

  Ten příběh má ještě dalšího představitele, a tím jsme my.  I my se můžeme nacházet v temnotě, která způsobuje, že nevidíme v člověku bližního, ale cizího, který nám nahání strach, vyvolává nenávist. Zmrtvýchvstalý dnes vrhá jasné světlo pravdy do života každého z nás. Světlo zahání stíny a odhaluje pravdu, že všichni jsme stvořeni k Božímu obrazu, i když se Bohu nepodobáme. Každý se může stát Božím dítětem. My jsme Kristem vyzváni: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil.“ Jsme ochotni a schopni slyšet takovou Kristovou prosbu týkající se konkrétní osoby?

  Sobota 10. května

  Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého. Petr se vydal na okružní cestu a přišel i ke křesťanům, kteří žili v Lyddě. Tam našel jednoho člověka, jmenoval se Eneáš, který ležel osm let ochrnutý na lehátku. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel!“ A on ihned vstal. Všichni lyddští a saronští obyvatelé ho viděli, a obrátili se k Pánu. V Joppe žila jedna učednice jménem Tabita, to je v překladu Srnka. Konala velmi mnoho dobrých skutků a bohatě rozdávala almužny. Ale roznemohla se tehdy a zemřela. Umyli ji a položili do horní místnosti. Joppe leží blízko Lyddy. Když učedníci uslyšeli, že je tam Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Neváhej a přijď sem k nám!“ Petr tedy vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horní místnosti. Všechny vdovy se postavily kolem něho a s pláčem mu ukazovaly sukně a pláště, které jim ušila Srnka, dokud ještě byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k mrtvole a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, podívala se na Petra a posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Zavolal pak dovnitř křesťany a vdovy a ukázal jim ji živou. Zpráva o tom se roznesla po celém Joppe a mnoho lidí přijalo víru v Pána.(Sk 9,31-42)

  Zázračné uzdravování nekončí s Ježíšovou smrtí, neboť tuto moc při svém nanebevstoupení předává svým učedníkům, tedy nám (Mk 16,17-18). I v dnešní perikopě se setkáváme se zázračným uzdravením Eneáše v Joppe a dokonce se vzkříšením z mrtvých u Srnky z Lyddy. Toto zaslíbení ale nefunguje samovolně v tom smyslu, že je potřeba, abychom i my vyšli, hlásali a Pán bude i s námi působit a naše slova potvrzovat znameními (Mk 16,20). Jen díky tomu se ve Skutcích apoštolů setkáme s množstvím uzdravení, která ukazují moc Ježíšova jména. Tato uzdravení byla a jsou důležitá, protože jsou jedním ze znamení o pravosti Církve, o tom, že Duch svatý v Církvi působí. Stačí víra hořčičného zrnka (Lk 17,5-10), která zaseje důvěru, že Pán naše modlitby vždy vyslyší, i když výsledky mnohdy nevidíme. Víme, že každý, kdo prosí, dostává, a nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí (Mt 7,7-11; Lk 11,9-13). Naše poslání spočívá v tom, abychom se jeden za druhého modlili, abychom byli uzdraveni, protože velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jak 5,14-16).

  Křesťanská modlitba za uzdravení byla v prvních staletích naprosto běžnou praxí a šla ruku v ruce s hlásáním. Postupem času a institucionalizací Církve ve světovou, stabilní hierarchickou organizaci se však zrodilo přesvědčení, že viditelná znamení uzdravení byla pro církev potřebná jen při počátečním vývoji. Spíše než se modlit za uzdravení, by křesťan měl trpělivě snášet utrpení, čímž na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (Kol 1,24). A tak se uzdravení omezilo na svátost pomazání nemocných, která byla chápána jako biskupská posvěcující modlitba nad olejem. Tento olej si věřící odnášeli domů, aby si jím v případě nemoci posloužili. Postupně se svátost nemocných transformovala v poslední pomazání před smrtí, které spolu s modlitbou konali kněží či biskupové.

  Až po Druhém vatikánském koncilu se pomazání nemocných opět provádí za účelem uzdravení nemocného. V této době Církev začala znovuobjevovat své poslání uzdravovat. Pomohl k tomu i vývoj biblické vědy, zejména antropologie, která už nevnímala pouze hříšné tělo, ve kterém byla uvězněna věčná duše, ale začala člověka chápat jako celistvou jednotu těla, ducha a duše. Ježíš přece tělo vždy uzdravoval společně s duší a vyzýval k obrácení. V konstituce Lumen Gentium (LG12) se píše, že laici mají účast na Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřují jeho živé svědectví především životem víry a lásky (…) a vybízí k tomu, aby byla všechna charismata Ducha svatého, tedy včetně daru uzdravování, v Církvi přijímána a praktikována vděčně a radostně. Nepodceňujme fakt, že dar uzdravování může působit ve světě i skrze nás, pokud se dáme k dispozici Bohu, aby se oslavil nad těmi, za které se modlíme.

•  

  4. týden velikonoční

  Neděle 11. května - 4. neděle velikonoční

  Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.’„Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha Svatého.(Sk 13,14.43-52)

  „A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.“ Děláme něco špatně, když většina lidí, pokud se už s Evangeliem setkají, nejeví o něj zájem? Emeritní papežský kazatel Rainero Cantalamessa vysvětluje, že v minulosti vládly společenské konvence a rodinné tradice. „Mladí žili víceméně způsobem, který jim předali jejich rodiče. Určitým druhem dědictví, přijímaným bez větších diskusí a problematizování, byla i víra. Poté se ale všechno změnilo. Celý proces akceleroval v roce 1968, kdy se začala mocně šířit hnutí hlásající vnitřní osvobození od veškerých tradic a autority. Od této chvíle už neměla přikázání, na nichž stála náboženská příslušnost, žádnou váhu. Ani dnes nemůžeme příliš stavět na pojmech jako povinnost či závazek. Jediným zdrojem, jak můžou lidé odkrýt nadpřirozené hodnoty, ale především odhalit Ježíše, je osobní setkání, událost, která pohne životem a zaujme tak, že člověka přivede k rozhodnutí.“

  Prvotní Církev působila uprostřed společnosti, která se skládala z jinověrců. Její pozice nebyla o moc výhodnější než naše západní, kde většina obyvatel má nějaký spirituální život. Mají své vlastní absolutno a nejrůznější bůžky (práce, peníze, sex, sláva apod.), za kterými se honí a kterým pravidelně přináší oběti. Jiní se oddali např. New Age, spiritualismu, transcendentální meditaci, východním náboženstvím. Ale jsou i tací, kteří si kladou existenciální otázky, na které má celistvou odpověď Ježíš. Mnohdy se díky naší „supermarketové“ konzumní mentalitě jedná o v čase pohyblivý mix předchozího. Nelze samozřejmě opomíjet významné rozdíly s dobou prvotní Církve: individualismus, relativismus, materialismus a poměrné bohatství, ve kterých lidé na Západě vyrůstají.

  Papež Benedikt XVI říkal, že křesťanství na Západě sice z kvantitativního hlediska směřuje k menšině, ale postupně se stává menšinou motivovanou, pokornou a tvůrčí, která podobně jako prvotní Církev dokáže obrátit svět vzhůru nohama. Tehdy, jako dnes, platí, že křesťanství je méně naukou a více osobou. Nauka je podstatná, protože vychází z Pravdy, která tvoří nárožní kámen, základní desku křesťanství. Nauka dává odpověď na existenciální otázky a směřuje člověka, aby žil na Cestě, v Pravdě a dosáhl Života. Avšak víra se primárně předává skrze setkání s živým Ježíšem, ukřižovaným a vzkříšeným, viditelným v životě Jeho učedníků v síle a moci Ducha svatého. Cantalamessa dodává, že „dnešní křesťané, alespoň ti sebevědomější a aktivnější, jsou takoví díky skutečnému obrácení, a ne zvykovosti. Jsou mnohem motivovanější než dříve. I v minulosti existovali aktivní věřící, někteří i na heroickém stupni, oproti dnešku byli však spíše výjimkou.“ Kéž k nim patříme i my.

  Pondělí 12. května

  Apoštolové a bratři v Judsku se dověděli, že i pohané přijali Boží slovo. Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl jsi s nimi!“ Petr jim tedy začal po pořádku vykládat: „Byl jsem v městě Joppe a modlil jsem se. Tu jsem ve vytržení spatřil vidění: něco se snášelo z nebe. Podobalo se to velkému prostěradlu, které je spouštěno za čtyři cípy, a přišlo to až ke mně. Když jsem se na to důkladně podíval, spatřil jsem pozemské čtvernožce, zvěř, plazy a nebeské ptáky. Uslyšel jsem také, jak mi nějaký hlas říká: `Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!' Já jsem odpověděl: `Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného nebo nečistého!' Ale ten hlas z nebe promluvil podruhé: `Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné!' To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo zase vyzdviženo do nebe. A v tom okamžiku se zastavili tři muži u domu, kde jsme bydleli; byli ke mně posláni z Césareje. Duch mi řekl, abych bez váhání šel s nimi. Vydalo se se mnou na cestu i těchto šest bratří. Když jsme vstoupili do domu toho muže, (který poslal ony tři posly,) vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a že mu nařídil: `Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.' Když jsem začal mluvit, sestoupil na ně Duch Svatý jako na začátku na nás. Tu jsem si vzpomněl na slova Páně: `Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým.' Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“ Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“.(Sk 11,1-18)

  Ježíš neprocházel jen částmi Svaté země obydlené Židy, ale pravidelně zacházel také do oblastí, kde bydleli hlavně jinověrci, kteří jsou v Bibli nazýváni pohani. Jednou se v okolí Týru a Sidónu setká s kananejskou ženou, která se dovolává Jeho pomoci. On jí odpovídá, že je poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Pro její neobvykle velkou víru ji však přece vyslyší (Mt 15,21-28). Před svým nanebevstoupením vybízí své učedníky, aby šli ke všem národům a získávali Mu učedníky, křtili je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učili je, aby zachovávali všecko, co přikázal (Mt 28,18-20).

  Sv. Petr potřebuje povzbuzení Ducha svatého ve snu, aby učinil, co Pán nařídil. V síle Ducha navštíví jinověrce a jí s nimi. Tím se dostává do úzkých, protože tito neobřezaní byli podle židovského zákona „nečistí“. Sv. Petr není kritizován za to, že hlásal Evangelium mezi pohany, ale že s nimi jedl. Jíst s někým znamenalo, že přijímám pozvání do intimity jeho domova na znamení sblížení.

  Už v prvotní Církvi existovali různé frakce. Jednou z nich jsou zastánci obřízky, skupina tradičních židokřesťanů, kteří si mysleli, že zachování židovských kořenů, včetně obřízky a rituální čistoty, jsou pilíře křesťanství. Ještě nechápali dalekosáhlé důsledky Kristových slov: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17) nebo „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20).

  Petrova reakce nám může být inspirací. Tento impulzivní muž reaguje na kritiku velmi pokorně a pokojně. V klidu popisuje vidění, které Bůh dal jemu i Korneliovi, jak po jeho hlásání Evangelia na shromážděné sestoupil Duch svatý. A pak cituje svého Pána: „Vzpomněl jsem si na slovo Páně, jak řekl: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘“ A uzavírá slovy: „Jak bych mohl Bohu bránit?“

  Co následuje? Poznání Boží iniciativy ve všem, co se událo, a poznání Božího díla v tom, co se stalo, vedla ke společné chvále Boha. Avšak, abychom rozpoznali Boží dílo, musíme být Bohu blízko, tj. žít v milosti posvěcující. Žít modlitbou, přinášet svůj život v oběť Bohu milou, rozjímat Boží slovo, být vnímaví k Jeho Duchu a v neposlední řadě naslouchat Církvi s otevřeným srdcem, tak jako to vidíme u těch kritických židokřesťanů v naší perikopě. Někdy to stojí velkou dávku pokory, když věci nabírají směr, kterému nerozumíme. Víme však, že Pán vše vidí a že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Řím 8,28). V tom tkví naše naděje.

  Úterý 13. května

  Ti, kdo se rozprchli při pronásledování, které vzniklo kvůli Štěpánovi, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Boží slovo však zvěstovali jenom židům. Ale ti z nich, kteří pocházeli z Kypru a z Kyrény, přišli do Antiochie a hlásali tam radostnou zvěst o Pánu Ježíši také pohanům. Bůh jim zvlášť pomáhal, takže velký počet lidí přijal víru a obrátil se k Pánu. Když se zpráva o tom dostala k sluchu církevní obce v Jeruzalémě, poslali do Antiochie Barnabáše. Přišel tam a viděl, jak Boží milost působí; zaradoval se proto a povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni. Byl to výborný muž, plný Ducha Svatého a víry. Tak byl získán pro Pána velký počet lidí. Pak odcestoval do Tarsu, aby vyhledal Šavla. Když ho našel, vzal ho s sebou do Antiochie. V (této) církevní obci spolu pobyli celý rok a vyučili velké množství lidí, takže se v Antiochii ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“.(Sk 11,19-26)

  Velké pronásledování, které nastalo kvůli sv. Štěpánovi (Sk 8,1) způsobilo, že se mnoho křesťanů rozprchlo mimo Palestinu. Řada z uprchlíků se usadila v Antiochii a přinesli tam Evangelium. Antiochie byla ve starověkém světě za Římem a Alexandrií třetí největší město. Velký počet lidí přijal víru a obrátil se k Pánu. Čím to, že byli tak úspěšní?

  Působilo tam mnoho autentických svědků (Sk 11,19-20). Ti, kdo evangelizovali, nebyli apoštolové (ti zůstali v Jeruzalémě), ale konvertité z Jeruzalémě. Obrátili se díky hlásání apoštolů. Můžeme si představit, že to byli řezníci a pekaři, tesaři a rybáři, obchodníci a výrobci stanů atd. Obyčejní lidé jako jsme my. To je také hlavní poselství Skutků apoštolů: „Buďte mými svědky až na konec světa.“ Nestyděli se za svou víru a v bujarém prostředí velkoměsta plného jinověrců svědčili o tom, co přijali a žili. Někteří se zdržovali spíše v židovské komunitě, která v Antiochii také existovala. Jiní byli odvážní a nebáli se mluvit o Pánu Ježíši mezi tzv. pohany. A ruka Páně byla s nimi a velký počet těch, kteří uvěřili, se obrátil k Pánu (11,21).

  Nikdy nesmíme při evangelizaci zapomenout, že to nejsme my, kdo hlásáme, ale že jsme pouhými nástroji Ducha svatého. Pouze On vidí do srdcí lidí, které oslovujeme, ví jak jsou připravená a jakou cestu ještě musí urazit, než se nechají zapálit ohněm Ducha svatého. On je zodpovědný za výsledky. My jsme jen „neužitečnými služebníky“ (Lk 17,10), kteří si uvědomují, že bez Ježíše nezmůžou nic (Jn  15,5-7). „A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst“ (1 Kor 3,7), neboť: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají ti, kdo jej staví“ (Ž 127,1). Máme jenom prosit a dělat prostor, aby On v nás mohl působit.

  Ohlasy na evangelizaci v Antiochii byly tak velké, že se to doslechli i apoštolové v Jeruzalémě. Posílají tam jednoho ze svých nejlepších, aby jim pomohl a požehnal jim: Barnabáše, což znamená „syn útěchy“ (Sk 4,36). Přišel tam a viděl, jak Boží milost působí; zaradoval se proto a povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni. Nebyl remcal, ale výborný muž, plný Ducha Svatého, víry a naděje. Byl také pokorným mužem: viděl, jak dobře se věci v Antiochii daří a přestože byl Bohem velice obdarovaný, vydal se hledat ještě povolanějšího ku pomoci: čerstvě konvertovaného Šavla z Tarsu.

  V Antiochii byli úspěšní, protože se nestyděli za svou víru, evangelizovali a zároveň znali hranice svých možností. Byli zakotveni v Církvi a dokázali přijmout potřebnou pomoc.  Modleme se za příležitosti k šíření evangelia, modleme se za tiché a pokorné srdce, za touhu být zcela k dispozici Pánu a jeho spasitelskému dílu.

  Středa 14. května

  Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl: „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch Svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě.

  Stojí totiž v knize Žalmů: ‘Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí’ a ‘jeho úřad ať dostane jiný’.

  Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“

  Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.

  A takto se modlili: „Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil.“

  Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.(Sk 1,15-17.20-26)

  Den, kdy byl Ježíš vzat do nebe, mohl být tentýž den, kdy byl ustanoven nám dosud neznámý Matěj jako Jidášův nástupce. Svátek Letnic je 50 dní po svátku Pesach a Ježíš strávil se svými učedníky 40 dní do Jeho nanebevstoupení.  Mezi Jeho nanebevstoupením a Letnicemi, kdy sestoupil Duch svatý, tedy uplynul asi týden (Sk 2,1). 

  Proč apoštolové tak lpí na svém původním počtu? Vždyť učedníků bylo mnohem více a nikde není zaznamenáno, že by jim Ježíš někdy přikázal hledat náhradu za Jidáše. Pouze se píše, že měli čekat v Jeruzalémě na seslání Ducha svatého (Lk 22,49). Pro evangelistu Lukáše, kterému se také připisuje autorství knihy Skutků apoštolů, byla Jidášova zrada mnohem víc než individuální selhání jednoho z prvotní družiny apoštolů. Na duchovní úrovní se předně jednalo o naplnění starozákonního proroctví (Sk 1,16-17). Na přirozené úrovni se Jidášova zrada interpretuje jako postupného sociálního odcizení, které bylo důsledkem rostoucí chamtivosti. Navíc rozbila symbolickou soudržnost a celistvost skupiny dvanácti.

  Počet dvanáct je pro apoštoly klíčový, protože odkazuje na známých 12 izraelských kmenů. Ty vděčí za svůj původ dvanácti Jákobovým synům. Odtud se dvanáctka stala pro vyvolený národ, prvotní adresát zvěsti (Mt 15,24), velice symbolické číslo, které vyjadřovalo jeho celistvost (Nm 7,2–3.84–87; 17,17). Dvanáct apoštolů má představovat obnovený Boží lid, jehož jednota se po rozpadu Davidova království rozbila. Od té doby Židé věřili, že Mesiáš nastolí davidovskou dynastii. V tomto odkazu nalézali svůj základ a zároveň pokračování Božího vyvoleného národa. Mají své kořeny v nové i staré smlouvě a zrcadlí celé dějiny spásy, jak to, co Bůh v minulosti udělal s Izraelem, tak to, co zamýšlí s Božím lidem po Kristovo vzkříšení. Navíc sám Ježíš ve Své velekněžské modlitbě prosil o jednotu apoštolů, aby odráželi jednotu mezi Jím a Otcem (Jn 17,20-26).

  Aby byla zajištěna tzv. apoštolská posloupnost, která přechází přímo od Pána Ježíše, přes apoštoly, biskupy, až na posledního novokněze, potřebovali vybrat muže, který s nimi byl od začátku. Musel s nimi být po celou dobu Ježíšova veřejného působení ve světě, od Jeho křtu v Jordánu až do konce, kdy byl Ježíš od nich vzat do nebe. To znamená, že Jidášův nástupce musel být spolu s ostatními jedenácti apoštoly svědkem vzkříšeného Pána. Tak mohli naplnit Ježíšovo poslání učedníkům, aby byli Jeho svědky, svědky Jeho vzkříšení, po celém světě (Sk 1,8), a jakožto svědkové mohli autenticky o Pánu Ježíšovi vyprávět. Nyní se kruh opět uzavřel a na události Letnic jsou jako celistvé společenství Dvanácti připraveni přijmout dar Ducha svatého.

  Čtvrtek 15. května

  Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma. Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral. Potom vyhubil sedm národů v kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví, a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova kmene. Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: `Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: `Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.' “(Sk 13,13-25)

  Někdy pro stromy přehlédneme les. V našem vnímání života se často můžeme soustředit hlavně na naše každodenní starosti, představy a plány, přitom však snadno ztrácíme ze zřetele celkový obraz Božího plánu pro naše životy. To může platit pro náš profánní život, ale stejně tak pro náš duchovní život, pro naše skutky víry. Můžeme se například spíše soustředit na plnění desatero Božích přikázání a patero církevních přikázání, ale přitom nám může zcela unikat jejich hlubší význam či proměňující moc. Nebo se můžeme soustředit na to, abychom byli dobrými křesťany jako starší syn (Lk 15,29-32), takže nám pak uniká vděčnost za Otcovu blízkosti, za to, čím nás Bůh obdaroval, kolik toho Bůh pro nás už udělal a za veškerá zaslíbení, která se i nás týkají.

  V dnešní perikopě se sv. Pavel snaží představit lidem v Pisídii dějiny spásy, tedy lidské dějiny viděny z Boží perspektivy. Odkrývá, podobně jako Pán Ježíš emauzským učedníkům (Lk 24,13-35), vývoj Božího plánu po tisíce let až k působení Pána Ježíše. Proč to dělá? Aby jim pomohl přes stromy nepřehlédnout les: Bůh dodržuje svá zaslíbení.

  A co Bůh slíbil? Že pokud věříme v jeho Syna, budeme mít věčný život (Jn 5,24), že všechno nám skrze Něho a s Ním a v Něm slouží k dobrému (Řím 8,28) za předpokladu, že Mu nasloucháme, poslechneme a následujeme, že pak zůstane s námi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28,20).

  To je Boží perspektiva, kterou bychom uprostřed našich každodenních starostí a povinností neměli ztratit ze zřetele. Ať už nyní prožíváme jakékoli těžkosti a utrpení, ať se naše životy vyvíjejí jakkoli, dal každému z nás schopnost poznávat a žít Boží lásku a chodit po Jeho cestách. Problém je v tom, že Jeho úmysly nejsou úmysly našimi a naše cesty nejsou podobné Jeho cestě (Iz 55,8-9). Pokud budeme věřit, že Bůh dodržuje své sliby a budeme se řídit Jeho plánem pro nás, slibuje nám toto: „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji“ (Iz 55, 12 a). Bůh je Láska, která nás stvořila z lásky a nezištně nás miluje a touží po naší lásce a sounáležitosti, aby s námi mohl strávit celou věčnost. Nechť nás tato vize inspiruje, když jdeme v noci spát. Nechť nám zůstává živě před očima po celý den.

  Pátek 16. května - svátek sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech

  Bratři!

  Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

  Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Stojí přece v Písmu: ‘Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme pokládáni za ovce určené na porážku.’

  Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.'„(Řím 8,31b-39)

  Dnešní zvěst sv. Pavla se skládá ze čtyř řečnických otázek, které odhalují velké pravdy o Bohu. První z nich popisuje Boha jako našeho ochránce: Bůh je na naší straně. Nechce nám znepříjemnit život skrze příkazy a zákazy, ale touží zkvalitnit, chcete-li, zbožštit náš život a k tomu nám dává směrnice a učení Ježíše Krista rozvinuté v nauce Církve. Pokud my se přidáme k Jeho straně, “kdo může být proti nám?“ Avšak naše padlá přirozenost je proti nám a snaží se nás přivést zpět do našeho starého otroctví. Bůh to ví a jako by říkal: „Nezáleží na tom, kdo je proti nám, neboť nemůže zvítězit, dokud věříme v Boží velikost a moc.“

  Druhá pravda: Bůh je náš opatrovník. Důkazem toho je, že obětoval svého jednorozeného Syna, abychom my mohli být svobodní už teď tady na zemi. Pokud Boží Syn nás svým životem vykoupil bez naší součinnosti, neposkytne nám nebeský Otec veškerou spolupráci na to, abychom dosáhli spásy a mohli s Ním kralovat na věčnosti?

  Třetí pravda: Bůh je naším obhájcem. To nás přivádí do pomyslné nebeské soudní síně. Náš žalobce je Satan, který nás před Bohem osočuje dnem i nocí (Zj 12,10). Jím vznesená obvinění jsou mnohdy pravdivá, protože nás skrze naše pády, ke kterým nás sváděl, moc dobře zná. Na tom však nezáleží, pokud jsme satanově lsti nepropadli. „Bůh ospravedlňuje“, tj. sám Soudce nás prohlásil za spravedlivé, když se nechal za nás ukřižovat, aby pro naši záchranu vstal z mrtvých. Upřímně vyslovené: „Pane nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“, přivádí Satana k bezmocnému běsnění.

  Čtvrtá pravda: Bůh je náš strážce, a proto nás nic neodloučí od Kristovy lásky, leda my samotní. Všechno má své místo v našem životě, i protivenství, o které přirozeně nestojíme. Každý máme z něčeho strach, což se ve vší syrovosti odhalí v protivenstvích. Když se nám jeví nesnesitelné, můžeme i my prosit: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš Ty. Není-li to možné, staň se Tvá vůle.“ (Mt 26,39.42). Někdy Bůh může odstranit či zmírnit protivenství, pokud byla jen zkouškami naší víry podobně jako v případě Abraháma (Žid 11,17-19). Avšak nejčastěji nám pošle, jako v případě Ježíše, anděla pokoje, aby nám dal sílu nést břemeno, které nám bylo dáno k nesení (Lk 22,41–44). Člověk totiž snadno upadne do pokušení, vždyť jeho duch je odhodlán, ale tělo slabé. My ve “všech těchto věcech však vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“ V tom tkví naše naděje.

  Sobota 17. května

  Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.’„Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha Svatého.„(Sk 13,44-52)

  Jsme v Antiochii, kam sv. Barnabáš a sv. Pavel přišli, aby této vzkvétající církevní obci pomohli. Evangelizace byla velice plodná a mnozí se obrátili a hledající chtějí slyšet více o tomto Ježíšovi. Ne všichni v synagoze však mají radost z toho, že se Slovo Páně šíří po celé té krajině nejen mezi Židy, ale dokonce mezi nečisté pohany, tj. jinověrce. Vyvolává to silné znepokojení a přináší to pohoršení. A nastupuje žárlivost: jsou to přece Židé, kteří byli Hospodinem ustanoveni za Boží vyvolený lid a pohané na té identitě nesmí mít podíl, nemůžou být součástí Boží rodiny. Reagují podle předpokladů, které jim byli vštípeny ve výchově a formaci.

  Ve své horlivosti hájit svou posvátnou identitu se stane něco velmi ironického. Nakonec to nebudou jinověrci, kteří budou vyloučeni z Boží rodiny, ale odmítnutím inkluzivního Evangelia vylučují Židé sami sebe z Boží rodiny. Sv. Pavel a sv. Barnabáš Židům vysvětlili, že nejdříve přišli kázat slovo Boží jim, protože poslání Pána Ježíše bylo prvotně určeno dětem Izraele: "Není dobré brát dětem chléb a házet ho psům" (Mk 7,24-30). Protože děti Izraele stále Evangelium zavrhovali a tím sami sebe odsoudili k tomu být nehodnými věčného života (Sk 13,46), bylo nsledně hlásáno především pohanům, chcete-li jinověrcům. „Neboť tak nám přikázal Pán: ‚Učinil jsem tě světlem pohanům, abys přinesl spásu až do končin země.‘“ Tento verš z knihy proroka Izajáše (Iz 49,6) chce Židům zdůraznit, co Hospodin po celou dobu zamýšlel, tj. aby poselství spásy bylo hlásáno všem.

   „Když to pohané uslyšeli, radovali se a oslavovali slovo Páně a uvěřili všichni, kdo byli určeni k věčnému životu.“ Každý, kdo zakusil milost služby evangelizace, s údivem narazí na to, že ti, u kterých by se mohla předpokládat kladná reakce, odmítnou, zatímco skupina, o které byste mohli předpokládat, že evangelium odmítne, ho nakonec přijme. Lidé, kteří navenek vypadají, že mají všechno pod kontrolou, jsou často tak plní sami sebe, že možná ještě dokážou přijmout, že Bůh je láska, ale už těžko přijímají, že sami jsou takovými hříšníky, kteří by potřebovali zachránit Spasitelem údajně ukřižovaným i za jejich hříchy. Ale ti, kteří mají ve svém životě mnohdy viditelné problémy a nedostatky, jsou ve své křehkosti spíše schopni vidět svůj hřích a svou někdy až zoufalou duchovní potřebu. V důsledku toho dokážou přijmout nabízené Světlo a důvěřovat Ježíši, že za ně udělá to, o čem vědí, že sami nikdy udělat nemohou. Člověk totiž soudí podle zdání, Bůh však hledí do srdce (1 Sam16, 7). V tom spočívá naše naděje.

•  

  5. týden velikonoční

  Neděle 18. května - 5. neděle velikonoční

  Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milostí Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.(Sk 14,21b-27)

  Pavel a Barnabáš se vrací ze své první misijní cesty a zastaví se ve všech obcích, které navštívili. Vrací se i tam, kde neměli na první pohled úspěch. Například do Ikónie, odkud je při první návštěvě vyhnala židovská obec, ale i do Lystry, kde sv. Pavel musel předstírat smrt při kamenování a jen o vous vyvázl živý díky pomoci křesťanských přátel. Navštíví také Perge, kde se něco stalo, co zapříčinilo odchod Marka, kterého Pavel později odmítl vzít do služby (Sk 15,36–41). Vrací se, nikoli, aby oslavovali vítězství nebo pokoušeli osud, ale aby povzbuzovali sestry a bratry, kteří v tomto prostředí žili svůj každodenní život. Vrací se také s vědomím, že i když mise neprobíhá tak, jak si ji představujeme, Bůh skrze své misionáře vždy působí. Zvnitřnili si totiž postoj neužitečných služebníků, kteří uznávají, že nehledě na to, jak se jim daří hlásat Boží království, Bůh je skrze jejich poslušnou, láskyplnou spolupráci oslaven a působí, protože Ho o to prosili.

  V každém městě utvrzovali učedníky. Jak? Na prvním místě je povzbuzovali k věrnosti, která nepřichází sama od sebe, ale stojí dlouhodobě hodně úsilí, odříkání a odevzdanosti. Za druhé uváděli učedníky do reality: křesťanství není procházkou růžovým sadem (Sk 14,22). Bůh nechce, abychom žili v oblacích, ale s nohama na zemi, s vědomým, že nejsme ze světa, a právě proto máme přístup k milosti posvěcující. Proroctví Simeonovo o znamení odporu (Lk 2,26-34) platí i pro Kristovy učedníky, protože nejsou více než jejich Pán (Mt 10,24). Ať nás posílí a uschopní Světlo Kristovo, abychom přijali a milovali celou Pravdu o Cestě a Životě tím víc, čím víc jí svět odporuje. Za třetí posilovali učedníky i tím, že pověřovali starší, kterým dali odpovědnost za péči a formaci církevní obce, aby se postarali o budoucí učení. Když Bůh stvořil svět, tak mu dal řád a když tvoří Církev, také jí dává řád, který jí poslouží. To pověřování totiž nedělali svévolně, ale po modlitbě a postu, aby volba nebyla lidská, ale Boží.

  V neposlední řadě se povzbuzovali svědectvími (Sk 14,27). Boží milost se vydala někam zcela nečekaně. Naplňovalo se proroctví Hospodinovo: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech." (Iz 43,18-19) Bůh i v dnešním světě a v dnešní Církvi nalévá nové víno do nových měchů (Mk 2,22). Jak jste sami jistě zakusili: stačí se dát do Jeho služeb a vytrvat, aby se naše oči otevřely a viděly, že Bůh připravil těm, kdo Ho milují: “co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“ (1 Kor 2,9).

  Pondělí 19. května

  Když (Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst. V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy. Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat. Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A chromý vyskočil a chodil. Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ A Barnabášovi říkali Zeus, Pavlovi Hermes, protože hlavně on mluvil. Kněz od Diova chrámu z předměstí dal k bráně přivést ověnčené býky a chtěl s lidmi obětovat. Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“ Jen stěží zadrželi těmito slovy ten zástup lidí, aby jim neobětoval.(Sk 14,5-18)

  Zázrak, který Bůh učinil skrze sv. Pavla, způsobí nečekanou reakci. Na základě starověkých legend v nich lidé poznávají ztělesnění model, které uctívají. Pro sv. Pavla a Barnabáše bylo toto rouhání děsivé a na znamení svého pohoršení si roztrhli roucha. Obdiv a sláva, kterou získáme při naší službě Bohu, například zpěvem, hudbou, kázáním, uzdravováním, nasloucháním, doprovázením, pohostinstvím apod., nám může dělat velice dobře. Někdy nás lidé mohou nést na rukou jako bohy, mohou nám podkuřovat a přinášet obětní dary jakéhokoliv druhu. Falešná pokora není na místě, ale je potřeba si hlídat hladinu upřímné pokory, abychom v průběhu naší služby nezpyšněli. Jsme na to citliví v počátečním období, kdy jsme ve své službě nejistí, stejně tak ale, když jsme považováni za úspěšné služebníky. Pýcha se vkrádá ve skrytosti, nepoznaně. Poznáme ji, když nám začne vadit kritika, když nám chybí chvála nebo když se nejraději obklopujeme lidmi, kteří nás obdivují.

  Úsilí, které naši apoštolové vynaložili, aby zabránili oslavě, jen stěží zadrželo zástup lidí, aby jim neobětoval. Oni to však nepřipouštěli, ani nezůstali v sebeklamu, že jim ten úspěch může napomoci při evangelizaci. Věděli totiž, že Boží pravda nepotřebuje službu lidské lži ani nějaké zkratky. Nemuseli si přisvojovat čest knížat nebo čest bohů. Byli totiž sebevědomými vyslanci Kristovými a správci Božích tajemství, kteří věděli, Komu uvěřili, a byli přesvědčeni, že On má dost moci, aby jim ochránil to, co jim svěřil (2 Tim 1,1-12). Kéž máme ve své službě Bohu také takto zdravé sebevědomí.

  Úterý 20. května

  Do Lystry přišli židé z Antiochie a z Ikónia, přemluvili dav a začali Pavla kamenovat. Pak ho vyvlekli ven z města, protože mysleli, že už je mrtvý. Když ho však učedníci obstoupili, vstal a šel zase do města. Ale na druhý den odešel s Barnabášem do Derbe. Také v tomto městě hlásali radostnou zvěst a získali mnoho učedníků. Potom se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milostí Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali pak s (tamějšími) učedníky delší čas.(Sk 14,19-28)

  V dnešní perikopě jsme svědky kamenování. Sv. Jan Zlatoústý říká: „Věřte mi, že je možné trpět teď horšími věcmi, než trpěl sv. Pavel. Ti nepřátelé po něm házeli kameny, ale nyní je možné házet slovy, která jsou horší než kámen. Co tedy člověk musí dělat? Totéž, co on. Odmítnout nenávist vůči těm, kdo házeli kameny. Poté, co ho vytáhli ven, se vrátil do jejich města, aby byl dobrodincem těm, kdo mu tolik ukřivdili… Hlásal království, odváděl je od omylu a přiváděl je k Bohu. Takové věci jsou hodné korun, hodné prohlášení hlasatelů, hodné tisíce dobrých věcí, jen ne hodné kamení. A přesto, když utrpěl opak, učinil opak toho, co se očekávalo. Neboť to je to skvělé vítězství.“

  Ponaučení pro nás: vítězství spočívá v tom, že se nevzdáváme a jsme ochotni zaplatit cenu, která je z lidského pohledu pošetilá a nesmyslná. Boží království je zdarma, ale má nevyčíslitelnou hodnotu, za kterou stojí za to přinášet oběti a překonávat protivenství (Sk 14,22). I my jsme ve víře vytrvalí, nikoliv proto, že musíme, ale z vděčnosti Ježíši, za Jeho oběť a proměnu našeho života, kterou přejeme i ostatním. Nebo snad ne?

  Středa 21. května

  Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Fénicii a Samařsko a obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím působili všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církevní obce, apoštolů a starších. Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal. Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův Zákon.“ Sešli se tedy apoštolové a starší, aby tu věc uvážili.(Sk 15,1-6)

  V dnešní perikopě se v jádru řeší význam Ježíšova výroku, že nepřišel zrušit Zákon nebo Proroky, ale naplnit je (Mt 5,17); neboli, co je zásadní pro křesťanství, co patří k závazným článků víry? Mnoho z prvních křesťanů, zejména těch v Jeruzalémě, byli konvertité z judaismu a mezi nimi byli i farizeové. Mohli nabýt dojmu, že křesťanství je pouhým pokračování židovství, nikoli zřeknutí se ústřední úlohy židovského způsobu víry. Byli přesvědčeni, že by se i nadále měly dodržovat židovské tradice. Spor vznikl kolem toho, že se snažili k tomu donutit všechny. Může se to stát i nám, že se nad někým pohoršujeme, protože neprožívá víru tak, jako my. Důležitá je pak otázka, co patří k podstatě toho, co nám Kristus předal, co Duch svatý Církvi odhalil (Jn 16,12-15).

  Ve Starém zákoně najdeme dva způsoby obřízky: fyzickou (Gn 17,10; Joz 5,2-9) a symbolickou – obřízka srdce (Dt 30,6). Ta poslední se pro nás křesťany stává symbolem nové a věčné smlouvy, symbolem znovuzrození a odpuštění, pokání a obnovy, očištění a obrácení člověka k Bohu. Představuje celistvou svobodu, kterou nám Hospodin dává: na našem těle není vidět, že jsme křesťané; je to vidět pouze natolik, nakolik se podobáme Božímu obrazu, který On do nás vložil. Každý se může svobodně rozhodnout, kdy a kde Ho zapře a nakolik se k Němu přizná…

  Čtvrtek 22. května

  Když se (o obřízce na sněmu) dlouho tak a onak rokovalo, vstal Petr a promluvil k (apoštolům a starším): „Jak víte, bratři, Bůh už dávno mezi vámi rozhodl, aby pohané uslyšeli slovo evangelia z mých úst, a tak aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jim (svou přízeň) tím, že jim udělil Ducha Svatého právě tak jako nám. Nedělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jim vírou očistil srdce. Nuže, proč nyní pokoušíte Boha tím, že učedníkům navlékáte chomout, který nedovedli snést ani naši otcové, ani my? Vždyť jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my stejně jako oni.“ Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když podrobně vypravovali, jak veliká znamení a divy vykonal Bůh jejich prostřednictvím mezi pohany. Když přestali mluvit, ujal se slova Jakub: „Bratři, poslyšte mě! Šimon vypravoval, jak Bůh udělal první krok, když si chtěl z pohanů získat lid pro sebe. S tím souhlasí slova proroků. Je totiž psáno: `Potom znovu postavím rozpadlou Davidovu chýši, z trosek ji zase vystavím a do výše vyženu, aby i ostatní lidé hledali Pána, a všechny národy, které nesou jméno po mně. Tak praví Pán, který to vykoná. Je to rozhodnuto od věčnosti.' Proto já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena. Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, (dále) smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve. Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své kazatele v synagogách, kde se předčítá každou sobotu.“(Sk 15,7-21)

  Jsme svědky prvního Jeruzalémského sněmu. Jedná se o proces naslouchání v Duchu a Pravdě. Sněm vrcholí výrokem sv. Jakuba, aby se konvertitům nenakládala zbytečná břemena (Sk 15,19). Navrhuje jednak, aby se konvertité zdržovali konzumace určitých jídel, a to zejména z úcty k židokřesťanům, kteří by tím mohli být pohoršeni (Řím 14,20-21). Dále by pohanokřesťané měli dodržovat manželskou čistotu, neboť řada z nich – stejně jako mnoho lidí dnes – bralo sexuální aktivitu poměrně na lehkou váhu.

  Jaké z toho vyplývá poučení? Opatrnost, pokora a citlivost. Všichni jsme na cestě za Ježíšem. Každý se nacházíme v nějaké fázi zrání, která nám dává něco pochopit, něco tušit, ale jiné věci zase nejsme schopni přijmout. Zejména v dnešní individualistické a relativistické době platí, že mnozí nedokážou přijmout postoj poslušnosti příkazům a zákazům, z důvěry k Bohu a k Jeho Církvi. Měli bychom být opatrní, abychom lidem nevnucovali pro nás důležité a běžné praktiky, které možná nejsou ani tak zásadní pro křesťanskou víru. Na druhé straně je potřeba – zejména když jsme již delší dobu pokřtění – mít v sobě dostatečnou pokoru a citlivost ustoupit v oblastech, které nejsou podstatné. Je to mnohdy bolestivé a nahání to i strach, kam to Církev kráčí. Avšak nezapomeňme, že sv. Petr a jeho nástupci jsou skálou, na které Pán zbudoval Církev, a slibuje, že brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). To od nás dříve pokřtěných vyžaduje svědectví důvěry, pokory a poslušnosti.

  Pátek 23. května

  Apoštolové a starší se spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch Svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“ Tak je tedy vyprovodili a oni šli do Antiochie. Tam shromáždili obec a odevzdali jim list. Když ho přečetli, velmi se zaradovali nad jeho povzbudivým obsahem.(Sk 15,22-31)

  Jsme svědky první ´papežské encykliky´. Vysílají se delegace, které měly přinést a vysvětlit toto psaní ostatním církevním obcím. V Církvi to v principu stále takto funguje. Není to papež, kdo nařizuje Církvi, čemu má věřit. Je to Církev, při koncilu zastoupena svými představiteli, kterým papež naslouchá. Tento proces naslouchání je, byl a bude klíčový pro uchování jednoty, růstu a rozvoje Církve ve své rozmanitosti a odlišnosti, ve vnímání stavu a potřeb současnosti, aspiracích a představách o budoucnosti.

  Sbor apoštolů vysílá církevní obci v Antiochii zprávu, že vnímá starosti jak židokřesťanů, tak novokřtěnců. Také znovu nastoluje pořádek: Jeruzalémští židokřesťané, kteří přinášeli zmatek, nejednali z pověření apoštolů. Tím se naznačuje, že není jedno, komu v Církvi nasloucháme. K závěru se došlo jednomyslně, ale ne na základě vlastní autority. Nejedná se totiž o svévolné rozhodnutí apoštolů a starších v Jeruzalémě, ale o proces rozlišování, tj. hledání a nalezení odpovědi Ducha svatého.

  Co z toho vyplývá pro náš každodenní život? Když jsme byli batolata, tak se život točil zcela kolem nás. Puberta byla období, kdy jsme si měli uvědomit, že křesťanství je pro-existence: žijeme pro Druhého a pro druhé. Jde nám o Boží plán spásy pro svět, nikoli o to, co chceme pro sebe nebo co je podle nás nejlepší řešení. Chceme-li žít v Duchu a Pravdě, budeme muset více naslouchat, více rozlišovat, více důvěřovat, více se zříkat sebe sama, abychom už nežili my, ale Kristus v nás (Gal 2,20).

  Sobota 24. května 

  Pavel přišel do Derbe a Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timotej. Byl to syn židovky, která se přidala k víře, a pohanského otce. Protože měl u bratří v Lystře a v Ikóniu dobrou pověst, chtěl si ho Pavel vzít s sebou na cesty. Z ohledu na tamější židy ho obřezal, protože všichni věděli, že jeho otec byl pohan. Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl. Potom šli přes Frýgii a galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii. Když došli k Mýsii, chtěli přejít do Bithýnie, ale Ježíšův Duch jim to nedovolil. Prošli tedy Mýsií dolů do Troady. V noci pak měl Pavel vidění: stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst.(Sk 16,1-10)

  Sv. Pavel, skrze kterého měly národy přijmout evangelium (Sk 9,15), právě zahájil svou druhou misijní cestu s pověřením církevní obce v syrské Antiochii. Jakému postoji nás, misionáře (Mk 16,15), může naučit?

  Být poslušný svému poslání, oddaný Kristu a z toho čerpat potřebnou odvahu. Vraceli bychom se „do Derbe a Lystry“, kde nás dříve ukamenovali ​​(Sk 14)? Sv. Pavel měl v tom jasno, protože pro Krista všechno ztratil a ve srovnání s Kristem vše pokládal za brak (Flp 3,8).

  Nejednat jako sólista, ale hledat vhodné spolupracovníky, být jim nablízku, vyučovat je a připravovat je na přijetí odpovědnosti. Mladý Timotej se později stal biskupem v Efezu.

  Řídit se pavlovským adagiem: „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (1Kor 9,16-23) I když přináší list z Jeruzaléma, kde se prohlašuje, že obřízka není nutná, nechává přesto Timoteje obřezat, a to z opatrnosti před tamějšími Židy. Sám i nadále žil jako vykoupený věřící Žid a hlásal Evangelium mezi Židy. Z moudrosti, která prospívá Božímu dílu, dělal inkulturační kompromisy v tom, co mohl, aniž by se vzdal toho, co nemohl.

  Vnímat Boží prozřetelnost. Být citlivý na vanutí Ducha a neustále hledat Boží vůli. Díky Pavlově poslušnosti nekázat v Asii, ale jít do Makedonie, se Evangelium šířilo na západ a byla evangelizována budoucí Evropa. Bůh někdy zavírá dveře, aby otevřel jiné. Otevřme se Jeho vedení v pokoře neužitečných služebníků (Lk 17,10).

•  

  6. týden velikonoční

  Neděle 25. května - 6. neděle velikonoční

  Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch Svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“(Sk 15,1-2.22-29)

  Na co nebo koho se spoléhám při svém rozhodování? Na své vlastní poznatky, nebo na Boží moudrost. Naše padlá přirozenost nám brání jednat nadpřirozeným způsobem. Děláme pak věci podle svého nejlepšího (s)vědomí, a myslíme si, že jsme dobří křesťané. Bůh ale nechce, abychom se snažili dělat to, co považujeme za nejlepší, ale to, o čem On ví, že je to nejlepší. Bůh sám nám daroval svobodu, zjevuje Svou vůli a dává nám sv. Ducha ku pomoci. Pokud se Jím neřídíme, jsme jako kapitáni na rozbouřeném moři bez kompasu.

  Jak k nám Duch svatý promlouvá? Dává nám slyšet Boží slovo, pokud jím svou mysl, ústa a srdce naplňujeme (Jer 15,16). Duch sv. si také používá okolností našeho života, skrze které nám odhaluje, jakým způsobem Bůh v našem životě koná. Také promlouvá prostřednictvím jiných lidí (Př 19,20; 15,22), nebo dokonce zvířat (Nu 22,28). To neznamená, že se máme řídit každou radou, která nám přijde do cesty. Duch nám potvrdí, doplní nebo vyvrátí to, co jsme vytušili či pochopili. Boží vůle se také projevuje prostřednictvím našich modliteb a postů. Půst oslabuje tělo, ale činí našeho ducha citlivějšího. V modlitbě se ptáme Boha, co chce, abychom dělali, a následně trpělivě nasloucháme srdcem Jeho odpovědi (Jer 33,3).

  15. kapitola Skutků apoštolů nám ukazuje, že hledání Boží vůle může být velice dramatické, plné emocí a vášní. Mnohdy musíme totiž bojovat s vlastní pravdou, než dojdeme k Cestě, která vede k Pravdě a dává Život.

  Pondělí 26. května - památka sv. Filipa Neriho, kněze

  Vypluli jsme z Troady a jeli jsme rovnou na (ostrov) Samotráké, druhý den do Neapole (v Makedonii) a odtamtud pak do Filip. Je to přední město v té makedonské oblasti a římská osada. V tom městě jsme se zdrželi několik dní. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme mysleli, že je modlitebna. Posadili jsme se a mluvili jsme k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás také jedna žena, jmenovala se Lýdie. Byla to obchodnice s nachovými látkami z města Thyatir, ctitelka Boha. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: „Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu.“ A přinutila nás k tomu..“(Sk 16,11-15)

  Sv. Pavel se se svou misionářskou družinou z vnuknutí Ducha Božího vydává na dalekou cestu do Filip, předního města římské kolonie Makedonie. Jak měli ve zvyku, chtěli v sobotu navštívit místní synagogu, aby tam ohlašovali Ježíše. Člověk míní a Pán Bůh mění, praví židovské přísloví nebo jeho moderní varianta: člověk plánuje a Pán Bůh se směje. Sv. Pavel a jeho družina se řídili Duchem svatým. I tak to opakovaně přinášelo nečekané zvraty. Našli zde ´jen´ několik žen, a tak se s nimi dali do řeči a určitě se podělili o zvěst o vzkříšeném Mesiáši, neboť ústa mluví, čím srdce přetéká (Lk 6,45). Zkušený misionář se nenechá vyvést z míry, ale rád se nechá Duchem svatým překvapit.

  A co udělal Bůh? Otevřel srdce Lýdie, aby přijala, co Pavel říkal. Vedeni Duchem Božím, přišli tam, kde Pán již připravil úrodnou půdu. Lýdie byla ctitelka Boha, která Ježíše ještě neznala, ale její srdce po Něm již toužilo. Stala se první konvertitkou. Přijala do svého srdce Ježíše a celou družinu do svého domu

  Jaké ponaučení z toho vyplývá? Nedovolme, aby naše vlastní očekávání stála v cestě tomu, co Bůh chce skrze nás udělat. Sdílejme Ježíše s každým, koho nám Bůh pošle do cesty. „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí“ (2 Tim 4,2).

  Úterý 27. května

  Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy. (Ostatní) vězni je poslouchali. Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěly základy žaláře. A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Žalářník si dal tedy přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Oni odpověděli: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ A začali hlásat slovo Boží jemu i všem lidem z jeho domu. Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha.(Sk 16,22-34)

  „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí“ (2 Tim 4,2). Jak jsme jistě zažili na vlastní kůži: hlásání mnohdy nepřichází vhod a nedočká se pozitivního přijetí. Sv. Pavel vyhnal z jedné věštkyně zlého ducha a ona ztratila schopnost věštit, a tudíž vydělávat svým otrokářům peníze. Jsou díky tomu se Silasem odvlečeni před soud a obviněni z narušování klidu a z proselytismu, což bylo proti římskému právu. Po bičování byli uvrženi do cely s nohama v kládě. To jim nebránilo, aby chválili Boha a děkovali Mu za to, že můžou trpět pro Kristovo jméno. Náhle udeřilo zemětřesení a všichni vězni mohli utéct. Sv. Pavel a Silas neutekli, ale začali v klidu hlásat Ježíše žalářníkovi. Zachrání ho dvakrát: zamezí jeho sebevraždě a přivedou ho křtem do života věčného.

  Jaké ponaučení si můžeme vzít z tohoto příběhu? Bůh píše i na křivých řádcích. Žité křesťanství nám dává nadhled. Nenecháme se pak jen tak znepokojit a vyvést z míry, protože „víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). Z toho, co se zdálo být katastrofou jak pro misionáře (bičování a vězení), tak pro žalářníka (zemětřesení a jeho následky), vzešlo něco krásného pro všechny a uprostřed toho všeho byla Kristova láska. Zůstala po nich prosperující komunita, která se stala příjemcem jednoho z nejkrásnějších Pavlových listů.

  Středa 28. května

  Průvodci dovedli Pavla z Beroje do Athén. Odtamtud se pak vrátili a nesli s sebou pro Silu a Timoteje příkaz, aby za ním co nejdřív přišli. Pavel se postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit: „Athéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také na jeden oltář s nápisem: `Neznámému bohu'. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji. Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, jako Pán nebe a země nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce, ani si nedává posluhovat lidskýma rukama, že by něco potřeboval. Vždyť on sám dává všem život, dech i všechno. On stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků: `Jsme dokonce z jeho rodu.' Když jsme tedy z Božího rodu, nemůžeme se přece domnívat, že božství je něco takového jako výrobek ze zlata nebo ze stříbra nebo z kamene. To je přece výtvor lidského umění a důmyslu. Bůh však zamhouřil oči nad touto dobou nevědomosti. Teď hlásá lidem, aby se všichni všude obrátili, protože stanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil. A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom až někdy jindy.“ Tak od nich Pavel odešel. Ale někteří se ho přidrželi a přijali víru; mezi nimi člen Areopagu Diviš, pak žena, která se jmenovala Damaris, a s nimi jiní. Potom Pavel odešel z Athén a přišel do Korinta.(Sk 17,15.22-18.1)

  Atény, působiště velkých osvícených řeckých myslitelů, kteří ohromili své římské dobyvatele tak, že se podřídili nadřazené řecké kultuře, přijali jejich náboženství, uchovali jejich texty, napodobovali jejich modely pro každou akademickou disciplínu a dokonce se naučili a používali jejich jazyk. Sv. Pavel a jeho družina, vybaveni ´jen´ mocí a silou Ducha svatého, vstupuji do tohoto sofistikovaného prostředí, ve kterém se většina hlásí k mystickým kultům, k helénistickým filozofickým školám nebo se řídí pověrčivými tradicemi řeckého mnohobožství. Sv. Pavel vstupuje na Areopag s odvahou Kristova služebníka.

  Právě Duch Boží, který ho sem přivedl, mu odhaluje klíčovou slabinu: rozmanitost jejich náboženství je učinila hladovými po pravém náboženství, které pochází od samotného Boha. Je to ve chvíli, kdy si všimne oltáře vztyčeného pro „Neznámého boha“. Jeho vlastní zkušenost, že poznal Boha skrze vidění Ježíše, mu je pomocí.  Trojjediný v něm od té doby přebývá a zcela ho proměňuje a dává mu touhu hlásat zvěst o jediném živém Bohu celému světu.

  Co si vzít z tohoto příběhu jako ponaučení? I ve světě, ve kterém žijeme my, je většina lidí více či méně spirituální. Touží po dokonalosti a snaží se o ní ve vědě, v práci, v umění, v lásce, v zábavě apod. Neustále naráží na to, že této dokonalosti nedokážou dosáhnout. Tito lidé vlastně hledají pro ně „Neznámého boha“, který by je zcela naplnil. My Ho známe, máme s Ním intimní vztah, přebývá v nás a proměňuje nás. Nabízejme Ho svědectvím slova i života jako sv. Pavel. 

  Čtvrtek 29. května - slavnost Nanebevstoupení Páně

  Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“(Sk 1,1-11)

  Pán Ježíš dal apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Mnoho křesťanů, alespoň z praktického hlediska, žije, jako by se Trojice skládala z Otce a Syna. Z tohoto pohledu se ve skutečnosti tolik neliší od učedníků Jana Křtitele (Sk 19,2), kteří také nevnímali existenci Ducha svatého a ani jim nechyběl. Přesto je to právě tato soudobá duchovní Popelka, která je hnací silou Skutků apoštolů i dnešní Církve. Duch svatý proměňuje a uschopňuje učedníky, a skrze ně naplňuje Církev a svět Božím slovem. Nemáme-li Ducha, kterého Ježíš slíbil, nemáme moc, kterou nám chce dát, a tudíž nemůžeme realizovat poslání, které nám Ježíš svěřil.

  Pán Ježíš svým učedníkům nedal jen Ducha svatého a Jeho moc, ale také poslání: měli být Jeho svědky (Sk 6,8). Chce, aby dosvědčili jeho zmrtvýchvstání a to, co díky Jeho zmrtvýchvstání zakusili. Oni však neustále řeší pomíjivé věci (Sk 6,11), které se jich netýkají. V tom jsme jim možná podobní. Děláme si zbytečné starosti (Mt 6,25-34), místo toho, abychom se soustředili na život v Duchu a v Pravdě a tím viděli příležitosti ke svědectví jak ve vztazích, které máme, tak v konkrétních rozhovorech, kterých se účastníme. Proč máme z toho strach, vždyť je to sám Duch sv., který nám dává moudrost v tom, co říkat. Bude to o Boží lásce a vykoupení, ale také o pádu a hříchu…a nebudeme vždy přijati s otevřenou náručí. Proto potřebujeme inspirující vzory. Co takhle sv. Pavel (1 Kor 2,1-8)?

  Pátek 30. května - památka sv. Zdislavy

  (Když byl Pavel v Korintě,) řekl mu Pán v noci ve vidění: „Neboj se! Jen mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo už ti napříště nebude moci ubližovat. Mám totiž v tomto městě mnoho svých lidí.“ Usadil se tam proto na rok a šest měsíců a učil u nich Božímu slovu. Když byl Gallio místodržitelem v Achaji, povstali židé jako jeden muž proti Pavlovi, přivedli ho před soudcovský stolec a žalovali: „Tenhle člověk přemlouvá lidi k bohopoctě, která se příčí zákonu!“ Když se však Pavel už chystal odpovědět, řekl Gallio židům: „Kdyby to bylo nějaké bezpráví nebo bídný zločin, věnoval bych vám, židé, pozornost, jak se sluší a patří. Ale když jsou to hádky o slovo, o pojmenování nebo o nějaký váš zákon, to si vyřiďte sami. Já v těch věcech nechci nic rozsuzovat.“ A tak je od svého soudu odmítl. Tu všichni (pohané) popadli představeného synagogy Sosthena a bili ho přímo před soudcovským stolcem, ale Gallio na to vůbec nedbal. Pavel tam pobyl ještě delší čas. Pak se rozloučil s bratry, a s Priscillou i Akvilou se vydal lodí do Sýrie. (Ještě předtím) si dal v Kenchrejích ostříhat vlasy, protože udělal slib.“(Sk 18,9-18)

  Misijní práce v Korintu se velice daří a Pán sv. Pavla povzbuzuje, aby evangelizoval ještě více. Potřebuje utvrzení, protože prožíval nepříjemná protivenství (Sk 18,6-8), která ohrožovala jeho misijní práci. Korint byl pověstným velkoměstem plným modlářství a nemorálnosti. I když misie probíhaly dobře, bylo to vykoupeno cenou mnohých výzev, kterým sv. Pavel musel čelit, a možná si přál, aby byl zproštěn tohoto úkolu a mohl se vrátit do své milované Antiochie. Pán ho připravuje na události, které mají přijít a utvrzuje ho, že k jeho působení je vše připravené (Sk 18,10), a není se čeho obávat.  A stalo se tak. Ten, kterého zbili, se stal po Krispovi (Sk 18,8) již druhým představeným synagogy, který se nechal v Korintu pokřtít díky Pavlovu kázání (1 Kor 1,1).

  Jaké ponaučení si můžeme vzít z tohoto příběhu? Evangelizace, všeobecné poslání každého pokřtěného, není procházkou růžovým sadem. K tomuto poslání patří protivenství, a někdy jsou pěkně dramatická, vysilující či pokořující. Jindy máme strach nebo se nám nechce. I když nám Duch svatý dává najevo, že jsme na tahu, jsme v pokušení mlčet, nic neříkat. I nám říká Ježíš: „Neboj se. Nepřestávej mluvit. Nemlč. Hlásej evangelium. Já jsem Ten, který přitahuje lidi kolem tebe, skrze tebe k Sobě. Potřebuji tě. Nenech mě ve štychu. Nemám teď nikoho jiného než tebe.“

  Sobota 31. května - slavnost Navštívení Panny Marie

  Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele, zla se už neboj!

  V onen den bude řečeno Jeruzalému: „Neboj se, Sióne, ať neochabují tvé ruce! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá jak za dnů shromáždění.

  Odstraním z tebe zkázu, už nebudeš snášet její hanbu.“(Sof 3,14-18)

  Kniha proroka Sofoniáše začíná (Sof 1,14-18) popisem Dne Hospodinova plného zkázy, nejen pro pohany, ale také pro Jeruzalém, protože je nepoučitelný a není o nic lepší než okolní národy.  Právě v době, kdy se svět nachází v naprostém chaosu, přichází Sofoniáš s radostnou zvěstí: věci se radikálně obrátí k lepšímu (Sof 3,8-13). Hospodin lidstvo navzdory jeho chování ze všeho vytáhne. On je ručitelem spásy lidstva (Sof 3,15.17). Jeruzalém, který byl kdysi předmětem odsouzení a trestu (Sof 1,4.12), je nyní oslovován něžnými výrazy náklonnosti jako „dcera Sión“ a „dcera Jeruzaléma“. Všichni mají hlasitě zpívat s jásat.

  Bůh se raduje z vykoupených, kteří nyní již nezažijí zlo, ale zakoušejí stav blaženosti. Není se čeho bát. Výrok: „Neboj se“ je výraz Božího sebezjevení (Gn 15,1; 21,17; Ex 20,20). Sofoniáš připomíná lidu příchod milostivého a soucitného Hospodina, který je zároveň ochránce a bojovník. Vysvobozuje Boží lid, který se nemá kam jinam obrátit než k Bohu.

  Má nám tento starobylý text co říct? Pokud si v životě vystačím sám, nepřekračuji svůj vlastní stín, sázím na jistotu, kterou stavím na sobě, pak ten text je jen ozvěnou dávné doby. Žiji-li své křesťanství naplno, dávám sám sebe všanc a nežiji již já, ale žije ve mně Kristus, tak určitě bude v mém životě rezonovat. Život po boku živého Boha je totiž velké dobrodružství. Jen se pro to rozhodnout.

•  

  7. týden velikonoční

  Doplňte obsah sekce 6, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.

•  

  Slavnost Seslání Ducha Svatého

  Doplňte obsah sekce 7, která se bude automaticky zobrazovat a skrývat.